Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (5/6)

12.02.2010 (15:45) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1110×

„Ne, byla minulý týden, navíc se jí nechce tak daleko,“ objasnili mi. No, dlouho jsem nikde nebyla…
„Tak proč ne, kluci, jdu s vámi,“ zvedla jsem se a vletěla do sklepa pro náhradní oblečení. Nechtělo se mi jet domů v zakrvácených a roztrhaných hadrech. Pár kousků oblečení jsem narvala do přeplněného Edwardova batohu a mohlo se jet. Vzali jsme Emmettův džíp, který sice nebyl tak rychlý jako Edwardovo Volvo, ale do horského terénu se hodil rozhodně mnohem víc.
Snášela se tma, když jsme přijeli. Pro jistotu se rozhodli postavit stan, kdyby náhodou někdo zabloudil do našeho tábořiště, tak aby nepodělali hru na lidi. Já bych například na stan nikdy nepomyslela.
„Co myslíš, mám založit oheň?“ zeptal se Emmett Edwarda. „Alice říkala, že by nemělo pršet.“
„Já nevím Emmette, někdo by u něj měl zůstat,“ zavrtěl hlavou Edward.
„Tak já tu zůstanu, zatím se mi nikam nechce,“ nabídla jsem se.
„Já nevím, Sam, neměla bys tu zůstávat sama,“ zamračil se Edward.
„Edwarde, už bůhví jak dlouho jsem nikoho nezabila. Jestli jsem to neudělala předtím, neudělám to ani teď,“ snažila jsem se ho přemluvit.
„A vážně nechceš jít s námi?“
„Jen bych vás zdržovala a kazila vám zábavu,“ mávla jsem rukou. Popravdě řečeno jsem se trochu bála být sama, ale kvůli mně své plány rušit nebudou.
„Dobře,“ přikývl nakonec Edward, „tady za stanem je hromada dřeva, stačí, když tam budeš přikládat jednou za čas. A tady je oheň,“ škrtl zapalovačem nad hromádkou třísek, které hned začaly doutnat. Chvilku kolem toho skákal, přikládal a tak a když odcházeli, plápolal přede mnou už krásný ohníček.
Posedávala jsem před ohněm, ale tím, že byl nekrytý, jsem se bála moc přiblížit. Možná za to mohl nějaký neznámý instinkt nebo vzpomínka na doutnající nohu. Sledovala jsem poskakující plameny a přemáhala mě jakási otupělost, kterou bych v normálním životě považovala za únavu. Jenže jsem spát nemohla, tak jsem jen sledovala, jak mezi sebou různobarevné plamínky tancují. Zrovna, když jsem šla pro dřevo, se to stalo.
„Sam, ani se nehni a nedýchej! Emmette, jdeme zpátky!“ slyšela jsem křičet Edwarda. Nechápala jsem ho, proč nemám dýchat? Sice jsem vzduch nepotřebovala, ale nebylo příjemné jen tak stát a nedýchat. Navíc zrovna ve chvíli, kdy jsem Edwarda slyšela, jsem se nadechla.
Ten pach mě udeřil jako palice. Polena na zátop mi vypadla z rukou, jak jsem se dívala směrem, kterým ten pach vycházel. Nepřítomně, jako člověk, který umíral žízní, a přímo před ním se objevila studna, jsem se vydala mezi stromy. Krok za krokem jsem zrychlovala. Po několika desítkách metrů jsem ho viděla. Nějaký zbloudilý turista. Připomnělo mi to lovení otce a syna před dvěma lety. Během vteřiny jsem zapomněla na své předsevzetí, že už nikdy nepozřu lidskou krev a sledovala jeho přibližující se siluetu. Věděla jsem, že mě ještě nevidí.  Neměla jsem chuť ani náladu svádět ho. Hlavně nebyl čas, matně jsem si uvědomovala, že se Edward s Emmettem vrací. Zrovna, když jsem se chtěla rozběhnout, se ke mně z pravé strany přihnal stín a srazil mě k zemi.
„Pusť… pusť mě,“ soptila jsem, zatímco mě Emmett svíral jako ve svěráku a táhnul od toho nádherně vonícího člověka. „Emmette, přísahám bohu… Zabiju tě, pokud mě okamžitě nepustíš,“ vzpouzela jsem se.
„Ani náhodou. Jednou ses zařekla a nebudeš to prostě porušovat. Neboj, až přijdeš k rozumu, poděkuješ mi,“ táhnul mě dál. Vůně toho člověka nás pořád pronásledovala a já viděla sama sebe, jak se zakusuju do jeho hrdla, teplá krev mi smáčí jazyk…
„Edwarde, řekni jí něco!“ zařval Emmett, který nás přivedl zase zpátky ke stanu a ohni.
„Co se děje? Ten člověk žije, ne?“ zeptal se a přišel k nám.
„Jo, on jo, ale ona mě kousla!“ pustil mě a ukázal mu ruku. Já ho vážně pokousala? Dobře mu tak, měl mě pustit. Začala jsem se sbírat ze země, abych se za ním zase rozběhla.
„Nikam nejdeš,“ rozkázal mi Edward, srazil mě zase na zem a sednul si na mě.
„Edwarde, no tak,“ prosila jsem. „Přece víš, jak je to pro mě těžké, prosím pusť mě. Udělám cokoliv,“ kňourala jsem.
„V žádném případě! Až to neucítíš, bude ti lépe a budeš nám vděčná, že jsme ti to nedovolili,“ rozhodl Edward.
„Jděte oba k čertu!“ zařvala jsem, shodila Edwarda a skočila do stanu. Viděla jsem, jak se Emmett napjal, kdybych náhodou chtěla zase vyrazit za tím člověkem, ale naštěstí se vzduch pročistil a už jsem ho skoro necítila.
„Stálo to za to? Teď bude zuřit, víš jaká je,“ šeptal Emmett u ohně.
„Věř mi, ona to pochopí,“ uklidňoval ho Edward. Rozložila jsem si spací pytel a lehla si do klubíčka. Čistý vzduch mi profouknul hlavu a já viděla trochu jasněji. Cítila jsem vděčnost, že mě zastavili, ale moje tvrdohlavá povaha se rozhodla být na ně naštvaná, jak dlouho to jen půjde.
„Nemusíš děkovat,“ ozvalo se před stanem a mě bylo jasné, že to Edward mířil na mě.
„Taky neděkuju,“ odsekla jsem a silou vůle se snažila vyčistit si hlavu a usnout. Tlačila jsem víčka k sobě, zhluboka dýchala, ale nebylo to nic platné. Ach jo, pitomé upírství.
Kluci nechali stan mě a celou noc seděli před ním u ohně. Měla jsem nutkání jít si sednout k nim, ale nakonec jsem zůstala uvnitř, abych vypadala, že mě vážně naštvali. V noci začalo pršet.
„Sam?“ vlezl Emmmett do stanu, když začalo svítat. Déšť naštěstí ustal.
„Co je?“ zvedla jsem hlavu.
„Nechceš jít lovit? Včera ses k tomu jaksi… nedostala,“ ušklíbnul se.
„Neboj, mělo to být čisté,“ ozval se Edward, když slyšel mé obavy v hlavě.
„Tak… asi jo, dobře,“ souhlasila jsem a začala se hrabat ven. Protáhla jsem se a podívala se po okolí. Vlastně tu bylo docela hezky. Ranní paprsky prozařovaly mezi stromy a pára z nočního deště se odpařovala všude kolem nás. Opatrně jsem se nadechla, ale déšť smyl i poslední zbytky pachu toho člověka.
„Tak jdeme?“ ukázal Edward do lesa.
„Ty jdeš taky?“ zeptala jsem se ho.
„Samozřejmě. Promiň, že tě takhle hlídáme, ale prostě tě nepustím samotnou,“ vysvětlil mi.
„Dobře,“ souhlasila jsem, nechtěla jsem se hádat. Vykročila jsem, byla jsem nervózní z toho, že mi Edward stál za zadkem jako nějaký kontrolor. Ani jsem nevěděla, kde ty pumy vůbec jsou.
„Tudy,“ ukázal mi. Šel teď vedle mě. Za mnou jsem slyšela další kroky, takže Emmett šel jako pojistka taky. Netrvalo dlouho a potkali jsme stádo pum. Já chytila dvě, protože moje žízeň dosahovala závratných výšin a Edward si dal taky jednu, asi jen jako pojistku, aby moc brzo nevyhladověl.
„Ty si nedáš?“ zeptala jsem se Emmetta, když jsme se vraceli zpátky ke stanu.
„Já si cestou ulovím medvěda,“ mrknul na mě. Šli jsme dál. Po chvíli jsem ucítila vůni Emmettovy večeře.
„Tak běž,“ pobídla jsem ho. „My to tu spolu zvládneme,“ chytila jsem Edwarda kolem pasu.
„Kdyby to tak viděla Bella,“ zahučel Emmett a se smíchem odběhl pro medvěda.
Netrvalo dlouho, když se ke stanu vrátil Emmett se spokojeným výrazem na tváři a košilí potřísněnou krví a chlupy.
„Bylo to dobré, jo?“ mluvila jsem na něj jako na psa a smála se. On chvíli vypadal jako by se urazil a šel do stanu. Když jsem ho ale měla za zády, vrhnul se na mě a začal se naoko prát. Smáli jsme se a vyváděli jako malé děti.
„Ty se nepřidáš, Edwarde?“ zasípěla jsem, když mě Emmett škrtil.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (5/6):