Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VII. - Sestřička (1/4)

20.02.2010 (19:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1173×

To je ten Emmett totálně mimo, že jí to hned řekl? Ale to není možné, Emmett je v domě a Rosalie venku. Musela se to dozvědět od někoho jiného. Nepotřebovala jsem ani slyšet tiché chichotání podobné maličkému zvonku, aby mi to došlo.
„Tak vylez, děvko!“ ozvalo se znovu. Vzdychla jsem a vydala se opačným směrem. Zůstala jsem stát mezi dveřmi, chtěla jsem si to trochu jistit, nevydávat se Rosalie hned napospas.
„Co je, Rosalie? Nemám náladu na nějaké neopodstatněné hádky,“ opřela jsem se futra. Rosalie se třásla vzteky, i přes ten vztek ale vypadala nádherně, jako nějaká bohyně.
„Přestaň se tvářit jako svatá. Svedeš každého na potkání a pak se bojíš vyřídit si to?“ ječela. Pomalu se začal scházet zbytek domu, asi byli zvědaví, co nastane. Myslí mi proběhl Emmettův dávný dotaz při hádce s Alicí: „Bude zápas v bahně?“
„Proč bych se bála?“ přistoupila jsem k ní o pár kroků blíž. „To si ty neumíš uhlídat vlastního kluka, tak se pak nerozčiluj na mě.“ Pak se všechno rozmazalo.
Rosalie mě chytila za triko a praštila mnou o nejbližší strom. Věděla, že mi to neublíží. Ale hned se ke mně zase rozběhla. Strom to samozřejmě nevydržel a poroučel se k zemi těsně vedle domu. Kdosi vykřikl.
Když ke mně dorazila, byla jsem už připravená. Přikrčená v útočné pozici, vrčící, jsem čekala, až se přiblíží na správnou vzdálenost. Skočila jsem po ní a obě jsme dopadly na další, asi tisíc let starý, strom. Hned se přidal ke svému předchůdci. Ležely jsme na zemi a snažily se ublížit té druhé. Rosalie mě škrtila a já ji drápala, kde to jen šlo. Stiskla můj krk pevněji a přiblížila se k mému obličeji. Rty otevřené, v nich zářící bílé zuby ostré jako skalpel a mě bylo jasné, že mi teď vyrve část masa. Do teď jsem se jen bránila, ale kdyby mi opravdu ublížila, zažila by peklo.
„Rose, dost!“ zařval Emmett, který se přihnal k nám se zbytkem rodiny v patách, chytil Rosalie a snažil se ji odtáhnout. Ze mě ji sice sundal, ale já využila volnosti a hned na ni zaútočila. Ve vteřině u mě byl Edward a Carlisle a snažili se mě od ní odtrhnout. K Emmettovi se přidal Jasper. Esmé jen zírala s hrůzou na svou dceru a na mě a Alice se usmívala. Věřila jsem, že normálně by proti mně nic neměla, jen kvůli Jasperovi se chová takhle. Ale stejně bych ji nejradši ublížila, potrhala, způsobila jí bolest při první příležitosti.
„Rosalie, myslím, že jsi to trochu přehnala,“ snažil se ji Carlisle uklidnit.
„Vyspala se s Emmettem!“ supěla z Emmettova medvědího sevření.
„Je to pravda?“ obrátil se na mě. Viděla jsem v Emmettově výrazu, že bych to neměla přiznávat.
„Jo,“ ušklíbla jsem se a sledovala, jak se Rosalie v Emmettově sevření vzpouzí, jak se chce na mě zase vrhnout.
„Dobře, Rose, Samantha se ti omluví a slíbí, že už to neudělá. A ty na ni už nebudeš útočit,“ domlouval nám Carlisle.
„Jasně, zastávej se jí! Vždyť já jsem tu ta postižená!“ křičela.
„No tak. Samantho, slíbíš to?“ naléhal Carlisle.
„Jo,“ utrousila jsem. Carlisle a Edward mě pustili, stejně jako Emmett a Jasper Rosalie. Obě jsme zůstaly stát a zlostně koukaly na tu druhou.
„Teď k sobě jděte a podejte si ruce,“ instruoval nás Carlisle. S nechutí jsme k sobě přešly.
„Je vážně dobrý,“ mrkla jsem na ni a otočila se na Emmetta. „Až zase dostaneš chuť na kvalitní sex, víš, ke komu-,“ nedopověděla jsem, Rosalie do mě totiž vrazila a vyrazila mi dech. V první chvíli mi instinkt poradil, abych utekla. Rozběhla jsem se tedy do lesa, přeskočila potok, který plynul kousek od domu, a slyšela za sebou kroky. Rosalie běžela za mnou.
„Ty děvko! Já tě zabiju!“ křičela za mnou.
„To bys mě musela nejdřív chytit, holčičko,“ smála jsem se. Smích mě přešel, když jsem ucítila, že mě něco zastavilo. Zatímco jsem se otáčela a posmívala se Rosalii, narazila jsem do domku, kde jsem ze začátku bydlela. Domek se povážlivě zakymácel a hrozilo, že spadne. Ta vteřina přemýšlení nad osudem domku mě stála mou výhodu. Rosaliino tělo letící skoro rychlostí světla do mě vrazilo a zastavilo se až v chodbě domku. Celé jsme byly od prachu, cihel a omítky, ale rvaly jsme se dál.
„Jak sis to vůbec mohla dovolit?“ ječela, když mi mlátila hlavou o zeď, která se při každém nárazu rozpadala čím dál tím víc. Těsně předtím, než se zeď chtěla rozpadnout, vzepřela jsem se rukama, čímž jsem ji totálně zdemolovala. S námahou jsem se otočila – Rosalie mě držela vážně pevně – a hleděla do úplně změněného obličeje Rosalie. Všechna lidskost se vytratila, dívala jsem se do očí krvelačné šelmy. Už zase jsem věděla s naprostou přesností, že se hodlá zakousnout a vyrvat mi přinejmenším mozek z hlavy. Probleskla mi v hlavě myšlenka, jestli se za celou dobu, kdy je Rosalie živa, někdo odvážil dotknout se Emmetta.
„Opovaž se!“ zavrčela jsem a dala jí vší silou pěstí do obličeje, až odletěla zavřenými dveřmi do ložnice. Slyšela jsem ohlušující ránu, takže ji zastavila zeď. Pokud ji zastavila…
Dvakrát jsem se rychle nadechla, abych se trochu zklidnila a vypochodovala směr ložnice. Rosalie se pracně sbírala ze země, zasypaná cihlami a zdí.
„Já ti ukážu!“ zavrčela jsem, došla k ní, chytila ji za teď totálně špinavé a zaprášené vlasy a pořádně ji hodila proti protější zdi. Cestou vzala za své i nová postel, kterou Rosalie rychlostí letu rozbila na dvě části, a skončila až v šatně.  Slyšela jsem, že se blíží zbytek rodiny a já mám jen pár vteřin na to, abych si tu samotu s Rosalie užila.
Chtěla jsem se za ní vydat, ale při prvním kroku mě srazila opačným směrem.
„Jen počkej!“ prorazila mnou další zeď a dostaly jsme se zase před dům. Na vteřinu jsem zvedla oči a viděla Cullenovy, jak nás pozorují. Rosalie se asi chtěla předvést, jak vyhrává, a vrazila mi pěstí, až se mi zatmělo před očima.
„Co mě máš co mlátit?“ rozkřičela jsem se naštvaná a vyrazila proti ní. Napravo mě upoutal pohyb, jak se po nás Edward chtěl vrhnout, ale slyšela jsem Jasperův hlas.
„Jen je nech, aby si to vyřídily.“
„Jako psi,“ utrousil Emmett s úsměvem.
Zase jsme se vrhly do útrob polorozpadlého domku a shodily další stěnu. Střecha se nad námi začala povážlivě hýbat a mě napadlo, jestli to bude bolet, když nám na hlavu spadne taková masa. Dopadly jsme na zem a Rosalie mi mlátila hlavou o zem, až jsem cítila díru, kterou jsem vymlátila. Mezi údery jsem si všimla, že se domek celý třese.
„Musíme – pryč,“ vymáčkla jsem ze sebe.
„Chceš utéct, co, ty srabe?“ ušklíbla se a dala mi další pořádnou ránu o zem.
„Tak se podívej sama, ty náno!“ zabrala jsem a otočila nás, takže teď byla dole ona. Uštědřila jsem jí pár pořádných ran a mezi nimi čekala, kdy si všimne toho rozviklaného stropu.
„Tak co?“ zavrčela jsem a sledovala její pohled namířený za mě. Během doby, kdy člověk normálně mrkne okem, jsem z Rosalie slezla, chytila ji za vlasy a rychle ji táhla pryč.
Vyběhly jsme ven, dvě vteřiny zhluboka dýchaly a pak se po sobě zase vrhly. Jak naše těla dopadla na zem, zadunělo to a pak se ozvala ohlušující rána. Střecha spadla. Všichni jsme sledovali – dokonce i my se přestaly rvát -, jak se zvedl oblak prachu, který nás všechny zahalil. Mně a Rosalie to mohlo být jedno, protože jsme už byly totálně špinavé, ale když si prach sedl a my se podívaly na zbytek rodiny, všichni vypadali jako sněhuláci.
„Už jste spokojené?“ vyřítil se z davu jeden menší, drobnější sněhulák, ve kterém jsme poznali Esmé. „Rosalie, ty si nepamatuješ, jak jsme ten dům stavěli? Jak do něj každý dal kus sebe sama?“ křičela. Poprvé za dva roky, kdy Esmé znám, jsem ji viděla takhle rozčílenou. Pak se ovšem natočila a směrovala svůj vztek na jinou osobu.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VII. - Sestřička (1/4):