Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VII. - Sestřička (2/4)

25.02.2010 (20:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1158×

„A co ty, Sam? Copak se k tobě od začátku nechováme jako k vlastnímu dítěti? A podívej se, jak se nám odvděčuješ! Zničíš dům, který jsme ti vystavěli!“ Otočila se a rozběhla se pryč. Všichni se na nás dívali, jen Carlisle pozoroval odchod své manželky se starostmi v obličeji.
„Dobře, navrhuji, abychom se vrátili, umyli se a pak se sešli v jídelně na menší poradu,“ promluvil Edward. Carlislea to vytrhlo ze zamyšlení.
„Ano, to je dobrý nápad,“ řekl nakonec. Emmett vyšel z jejich chumlu a zvedl Rosalii na nohy. Všichni odcházeli a mě tam nechali sedět na zemi. Chvilku jsem za nimi koukala, pak jsem se zvedla a provinile se vydala ke Cullenovic vile. Cestou lesem mi pomalu docházelo, že to asi nebude porada o tom, co bude k večeři. Třeba mě vyhodí, blesklo mi hlavou. Pokud to udělají, kam půjdu? Necítila jsem se natolik silná, abych sama dokázala putovat světem a odolávat všem těm lidem. Na druhou stranu, kdybych byla sama, nemusela bych odolávat… Chyběl by ti Edward, opáčil hlásek někde v mé hlavě.
Došla jsem domů. Slyšela jsem dýchání z jídelny, skoro všichni tam už byli. Jen puštěná voda nahoře v patře značila, že někdo – nejspíš Rosalie – je ještě v koupelně. Aniž by mě někdo oslovil, odešla jsem do patra a zamířila do druhé koupelny. Pořádně jsem se umyla, nejhorší bylo dostat tu špínu z vlasů. Nakonec se ale podařilo a já s rostoucím neklidem vyšla z koupelny. Čím jsem se blížila k jídelně, tím jsem šla pomaleji. Něco uvnitř mě si bylo naprosto jisté, že moje chování a ta dnešní rvačka nezůstanou bez následků.
„Posaď se,“ pokynul mi Carlisle, když jsem se došourala do jídelny. Zapadla jsem na své místo, kde jsem vždy při debatách seděla. „Asi souhlasíš, že tvé dnešní chování bylo naprosto nepřiměřené,“ začal. Je to tu, vyrazí mě.
„Moje? Vždyť po mě vystartovala ona!“ ukázala jsem na Rosalii tak razantně, jako kdybych doufala, že ji můj prst propíchne.
„To sice ano, ale tys ji vyprovokovala,“ vložila se do toho Esmé.
„Fajn, tak dobře, budu dneska ta špatná já,“ zabručela jsem. „Tak už mě vyrazte a ušetříme si tohle divadlo.“
„My tě ale nechceme vyrazit,“ zněl Edward překvapeně.
„Ne?“ zdvihla jsem nechápavě obočí. Vždyť to z jejich nenávistných pohledů bylo naprosto jasně znát.
„Ne. Ale než jsi přišla, shodli jsme se na tom, že tvoje povaha je příliš…,“ hledal správné slovo Carlisle, „divoká na to, abys mohla chodit volně po světě.“
„Vždyť nevycházím z domu, pokud se nejde na lov!“ protestovala jsem.
„Ano,“ přikývl Carlisle. „Dnešním dnem se tvé domácí vězení rozšíří.“
„A to mám v tom plesnivém sklepě umřít hlady?“
„Krev ti budeme nosit,“ znělo vysvětlení. No, to jsem to dopracovala.
„A uvědomujete si, že kdybych chtěla, můžu tenhle dům v klidu zbořit a nějaké domácí vězení mi v tom nezabrání?“
„Pokud to uděláš, budeš od nás muset odejít,“ řekl naprosto klidně Carlisle. Zachvěla jsem se. Edward asi slyšel mé myšlenky a všechno Carlisleovi řekl.
„Fajn,“ souhlasila jsem, „Když má ale někdo hold záletného přítele, nemůže mi pak nic vyčítat,“ stála jsem si pořád na svém.
„Abys dál nedělala tyhle věci, budou ti krev nosit jen ženy,“ usmál se na mě Carlisle.
„Jo a cestou přilijí nějaký jed,“ utrousila jsem. Věděla jsem, že na mě má Alice s Rosalií spadeno a pokud by se jim dostala tahle příležitost, náležitě by ji využily. S Esmé jsem si nebyla jistá, protože té jsme nezneužila manžela, ale ten výbuch u domku nevypadal moc hezky.
„Víš, že jed nám neublíží,“ připomněl mi Emmett.
„A ty víš, jak jsem to myslela,“ plivla jsem ta slova po něm. „Je jedno jak, ale vím, že mi něco udělají.“ Bylo mi jedno, že sedí kousek ode mě, chtěla jsem, aby věděly, co si o nich myslím.
„Tak dobře,“ vzdychl Carlisle. Určitě ho moje požadavky už pěkně unavovaly. „Mně věříš?“
„Ano,“ přišlo mi, že to zní tak nějak divně.
„Dobře, tak pokud ti to nebude vadit, nosil bych ti krev já,“ rozhodl Carlisle.
„Dobře,“ souhlasila jsem. Najednou se ve mně probudilo škemrání. „A opravdu to nejde ještě zvrátit? Já už budu hodná, slibuju.“
„Sam, víš, že tě mám rád,“ ozval se Edward. „víš také o Belle. Promiň, ale nehodlám ji vystavovat nebezpečí, když takhle divoký upír běhá po stejném městě jako ona.“
„Takže mě tam zavíráš kvůli nějaké smrtelné…,“ nedokončila jsem.
„Dost!“ křikl Edward. Nikdy jsem ho nezažila, že by kvůli nějakému člověku tak vyváděl. Pěkně si tě zpracovala, vyslala jsem k němu. Vrhnul na mě nenávistný pohled a dál se mnou nekomunikoval. V jídelně se rozhostilo ticho.
„Tak, jestli mě už nepotřebujete, půjdu,“ ozvala jsem se. Nikdo nic nenamítal, tak jsem se vytratila z kuchyně. Dobře, nevyhodili mě, ale takhle mě omezit… Navíc kvůli něčemu, za co jsem nemohla. Tedy vlastně jsem mohla za ten počátek, ale copak můžu za to, že je Rosalie taková žárlivka? Pořádně jsem dupala, když jsem šla dolů do sklepa.

V příštích několika měsících jsem nevycházela z domu. Prvních několik dní jsem zůstávala zavřená ve sklepě, ale absence ostatních lidí mě vyhnala ven. Zpočátku se mnou nikdo nemluvil, ale po čase mi to trochu odpustili a pár lidí se mnou začalo mluvit. Začal Edward a Carlisle a pak se k nim přidal dokonce i Emmett. Během měsíce se atmosféra trochu uvolnila, takže jsem si přestala připadat jako nevítaný host.
Delší dobu mi přišlo, že mi něco chybí a věděla jsem, že krev mezi to nepatří. Carlisle splnil svůj slib a vždy, když se vrátili z lovu, přinesl mi dostatek krve. Ale nebylo to takové, jako kdybych si to zvíře ulovila sama. Sytá jsem ale byla, takže jsem si nemohla stěžovat. Ale něco v mé hlavě mě soužilo, nedávalo mi klidu a pořád jsem byla ve střehu. Až jednoho dne mi to došlo.
„Edwarde, mohl bys pro mě něco udělat?“ zašla jsem za ním do jeho pokoje, kde si urovnával CDčka.
„Co potřebuješ?“
„No chtěla bych si něco koupit,“ začala jsem.
„Vždyť nesmíš ven,“ připomněl mi.
„Já vím, a proto jdu za tebou.“ Chvíli na mě koukal, studoval mou mysl a já se soustředila, abych mu nic neprozradila.
„A co potřebuješ tak naléhavě?“
„No,“ zvedla jsem ruku,“ všechno je to tady.“ Sevřel papírek a chvíli ho studoval.
„Budeš tak laskava a vysvětlíš mi, na co to potřebuješ?“ mračil se do papíru.
„Neříkej, že nevíš.“ Buď to opravdu chtěl ode mě slyšet, nebo byl totálně mimo. Mlčel, koukal na papír, ale mě bylo jasné, že hledá skulinku v mých myšlenkách, která by ho utvrdila v jeho domněnkách.
„Víš, jak budu vypadat, když to ponesu jen tak po ulici?“ zeptal se najednou. Srdce mi poskočilo, tohle jsem zažila asi milionkrát u milionu různých lidí. Teď už jen hledá výmluvu, minimálně z půlky ho mám.
„Tak ti to dají do tašky, ne?“ poklepala jsem si na čelo.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VII. - Sestřička (2/4):