Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VII. - Sestřička (4/4)

09.03.2010 (22:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1341×

„Co to do tebe vjelo?“ osopil se na mě.
 „Chceš ukrást tu otrávenou krev, kterou přinesla Rosalie, že jo?“ zaječela jsem.
 „Zbláznila ses? Můžu mít krve, kolik chci!“
 „Přišels pro ni, já to vím!“
 „Carlisle, co to s ní je?“ otočil se na něj Edward.
 „Samantho, tys tu krev, kterou ti přinesla Rosalie, vůbec nepila?“ zeptal se.
 „Ne, vždyť je otrávená! S Alicí se proti mně spikly! Proč to nikdo nevidí?“
 „Myslím,“ otočil se na Edwarda, „že je šílená hlady. Není zvyklá nemít krev,“ vysvětlil mu.
 „A co navrhuješ? Ty litry, které přinesla Rosalie, odmítá pít.“
 „Přinesu jinou. Tuhle odnes, už začíná být cítit,“ otočil se Carlisle k odchodu. Edward popadl nádrž a odcházel. Emmett měl co dělat, aby mě udržel. Sice mě krev neskutečně lákala, chtěla jsem jí, ale přitom jí odmítala, nehodlala jsem dopustit, aby mi ji někdo sebral.  Co naplat, teď už byl Emmett silnější než jí a zvládnul mě. Rosalie čekala, dokud Edward nebyl dostatečně daleko a Emmett mě nemohl pustit. Zásadně ho odmítala nechat se mnou o samotě. Odešli bez jediného slova.
  Zase jsme osaměla. Jenže teď už jsem neměla šanci bláznit, protože mi krev odnesli. Takže jsem se jen oddávala zoufalému hladu a vzlykala, kam jsem to dopracovala. Sama jsem ale nezůstala dlouho. Za pár hodin se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel Carlisle. Nesl spoustu nádob s krví. Vrhla jsem se na ně a všechny mu je sebrala.  Sedla jsem si na podlahu, nohy dala do tureckého sedu a dál už jen otevírala jednu lahev za druhou. Prázdné jsem odhazovala kus od sebe, byly pro mě méněcenné, moje pozornost patřila všem těm plným.
  Myslela jsem, že se nikdy nezasytím. Malý kousek mozku, který zůstal normální, mi říkal, že bych měla zpomalit, že vypadám jako blázen. Poslední tři láhve jsem nechala ležet na zemi, i když jsem se pořád cítila hladová.
„Už nebudeš?“ zeptal se Carlisle, který mezitím přešel ode dveří a sedl si na pohovku.
 „Nechám si to na později,“ vysvětlila jsem mu.
 „Dobře, ale aby to nedopadlo jako s tou krví, kterou ti přinesla Rosalie. Už byla úplně zkažená,“ usmál se na mě. Odplazila jsem se k pohovce, kde jsem se opřela o Carlisleovy nohy. Položil mi ruku na rameno a dlouho jsme nic neřekli. Já si užívala pocit sytosti, který se mi pomaloučku začal rozšiřovat po těle. Společně s tou sytostí, jak jsem se velmi uvolnila, se mi po těle šířilo i důvěrně známé teplo. Carlisle ztuhnul a sundal svou ruku z mého ramene. Nechtělo se mi můj plán uskutečňovat teď hned, na to jsem byla příjemně unavená, ale věděla jsem, že lepší příležitost nedostanu.
 „Nebude ti vadit hudba?“ zeptala jsem se Carlislea.
 „Samozřejmě, že ne,“ přikývl. Natáhla jsem se po ovladači a pustila jeden z mnoha hudebních kanálu. Chvíli jsem nechala hudbu působit společně s mojí schopností.
 „Ach jo, už týden jsem v tomhle oblečení,“ povzdechla jsem si a chytila se za tričko.
 „A proč ses nepřevlékla?“ zajímalo ho.
 „Byla jsem moc hladová.“
 „Tak to udělej teď,“ navrhl Carlisle.
 „Dobře,“ souhlasila jsem, vyskočila na nohy a odešla do šatny. Pořád jsem zde cítila krev, ale už to pro mě nebylo tak lákavé a ani mě to nerozčilovalo jako předtím, protože jsem byla sytá ažaž.
  Sáhla jsem do skříně a vytáhla věci, které mi koupil Edward v Oregonu. Stáhla jsem své oblečení a natáhla si to, co mi Edward přivezl. Pořád mi to dokonale padlo. Ještě jsem se zkontrolovala před zrcadlem. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila zpátky do pokoje. Měla jsem docela trému, protože jsem věděla, že to bude s Carlislem pořádně těžké. Vtančila jsem do pokoje a vlnila se v rytmu hudby.
 „Co to máš na sobě?“ zeptal se dosti zaskočeně Carlisle.
 „Nelíbí se ti to? Můžu to sundat,“ nakrucovala jsem se před dalším zrcadlem.  Těsný bílý korzet mi obepínal tělo a u boků se rozšiřoval ve velmi krátkou nabíranou minisukni, zpod které bylo vidět úplně všechno. Na hlavě jsem měla ve svých dlouhých hnědých vlasech nakřivo posazený čepeček a kolem krku stetoskop. Na nohou bílé punčochy připnuté k podvazkovému pásu a velmi vysoké boty. Vypadala jsem jako zdravotní sestřička, která právě vyskočila z pornofilmu.
 „To by bylo docela na místě,“ souhlasil Carlisle. Usmála jsem se na něj, pokrčila rameny a přímo před ním začala rozepínat korzet.
 „Myslel jsem převléknout se. Samantho, vždyť se přece nemusíš takhle ponižovat,“ snažil se mi domluvit. Zrovna v tu chvíli mi sjel z krku stetoskop, tak jsem se pro něj ohnula a snažila se, aby toho zpod mé sukně viděl co nejvíc. Slyšela jsem, jak zalapal po vzduchu.
 „Já se ale neponižuju, Carlisle. Tenhle obleček se mi moc líbí,“ zatahala jsem si za korzet, čímž z mého už tak dost nacpaného výstřihu vykoukla spousta kůže.
 „Tak čeho tím chceš docílit?“ přešel k posteli.
 „Ničeho. Jen mě trápí, doktůrku, že jsem pořádně rozpálená a nemá mě kdo prohlédnout,“ postěžovala jsem si a vyslala k němu pořádnou spoustu vln. Trochu se zachvěl a ztuhnul na posteli ještě víc. Vypadal jako socha. Přešla jsem k němu. „Nechceš si poslechnout, jak mi bije srdce?“ zeptala jsem se a pořádně se předklonila, takže měl můj dekolt přímo před obličejem.
 „Samantho, prosím, nech toho. Nemusíš se namáhat, já jsem ženatý. Možná jsi mé syny svedla, ale já vydržím hodně,“ snažil se mě zviklat.
 „A jak dlouho už jsi nesáhnul na jinou ženu než Esmé?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se před ním vlnila co možná nejsmyslněji.
 „No…,“ zaváhal, „nějaké to desetiletí to už bude.“
 „Och, ty chudáčku, musíš být z toho už znechucený,“ sedla jsem si mu na klín, „pojď, pomůžu ti zbavit se té frustrace.“
 „Samantho, tohle nejde. Nemohl bych to udělat Esmé,“ vykrucoval se. Vítězství! Slyšela jsem v jeho hlase maličké zaváhání, to asi dost zapůsobily ty vlny. A navíc. Neřekl, že nechce, ale že to nechce udělat Esmé. Co je už pokrok, ještě před pár minutami mě odmítal. Začala jsem se mu na klíně vrtět.
 „ No tak, zůstane to jen mezi námi. Nějakých sedmdesát let spát s jednou ženou by rozhodilo asi každého. Tady se ti nabízí mladá, svěží a chtivá žena. Přece bys ji neodmítnul, že ne?“ opřela jsme se o něj – rukama i vlnami – a svalila ho na postel. Svůj obličej jsem měla kousek od jeho, jen pár milimetrů nás dělilo a já mu stejně jemně jako motýlí křídla přejížděla rty po kůži. Přes obličej, krk, občas jsem ho jemně kousla. Ani se mi nebránil. Jen hlasitě dýchal.
 „Samantho, tohle nemůžeš,“ pokusil se občas o slabý odpor.
 „Omyl, tohle chci,“ zašeptala jsem a konečně ho políbila. Věděla jsem, že jsem to zvládla dobře, protože se nebránil. Co víc, polibky mi opětoval s takovou naléhavostí, až jsem se zapýřila, jak jsem to dobře zvládla. Čekala jsem, že bude odporovat víc, dokonce, že i odejde a já to budu muset zkusit jindy. A on se přitom nechal takhle přesvědčit. Zatímco mi rozepínal korzet a já jemu košili, přemýšlela jsem, jestli bych z něj dostala víc než jen jeden sex. V tu chvíli jsem ale na nějaké plány zapomněla, protože mě Carlisle stáhl pod sebe a přejal iniciativu on. Co si pamatuju, snad ještě s žádným jeho synem to nebylo takové, že bych já byla ta podřízená, pokaždé jsem měla navrch. Třeba byl Carlisle zvyklý přebírat iniciativu, třeba Esmé jen ležela jako prkno… Co mě je do toho? ohradila jsem se.
  Líbala jsem ho dál a dávala si pozor, abych mu neponičila oblečení, protože pokud se o tom neměl nikdo dozvědět, musel odtud odejít stejně oblečený, jako sem přišel. On si ale servítky nebral. Korzet i sukně přežily, ale moje titěrné kalhotky ne. Podprsenkou jsem se pod korzet ani neobtěžovala, takže co nevidět jsem před ním ležela nahá.
  Netrvalo dlouho a pohybovali jsme se ve stejném velmi rychlém tempu. Postel trochu protestovala, ale to mi v tu chvíli bylo jedno.  I když jsme začali dost rychle, tempo se pořád zrychlovalo. Oddávala jsem se rozkoši a nebála se, že nás někdo přistihne, protože ženy sem dolů nechodily a muži to měli zakázáno až na Edwarda a Carlislea.
  Ani jsem moc nevnímala svět, jen své tělo, každý žádoucí centimetr kůže stejně jako Carlisleův, teplo v místech, kde se o sebe třela naše těla. Ani jsem se nenadála a ležela jsme na břiše a Carlisle na mě. Tempo bylo závratné, svoji schopnost jsme nechala volně tryskat ze svého nitra, neměla jsem chuť ani sílu ji krotit a v mém těle se rozšiřovalo stoupající teplo proudící až do konečků prstů, blížil se vrchol. Cítila jsem, že Carlisle od něj také nebyl moc daleko. Sténal, tišil se o moje záda.
 „Ach, Esmé,“ slyšela jsem ho zamumlat mi do kůže. Aniž bychom jakkoliv přestali, otočila jsem se, alespoň v pase, a vrazila mu facku.
 „Uvědom si, s kým spíš, Carlisle!“ zavrčela jsem.
 „Promiň,“ omluvil se a během pár dalších přírazů dospěl vrcholu. Já chvíli po něm. Zatímco jsme se oddávali naprosté prázdnotě myslí a vnímali jen tu krásu, zaslechla jsme jakoby z velké dálky nějaké zvuky. Byly mi naprosto ukradené, nehodlala jsem ničit tuhle chvíli.
 „Ehm, ehm,“ ozvalo se. Zvedla jsme hlavu a stěží se vrátila zpátky na zem. Ve dveřích stál Edward a sledoval nás dva.
 „Jak dlouho už tam stojíš?“ zeptala jsem se, nevnímajíce Carlislea, který pořád ještě byl na mě a ve mně.
 „Edwarde, není to tak, jak to vypadá,“ snažil se omlouvat Carlisle. Edward s naprostým klidem jen nepatrně zakroutil hlavou.
 „To je tvoje věc, Carlisle. Přišel jsem vám jen říct, že Esmé svolala radu a chce tam všechny,“ podíval se na mě.
 „I mě?“ byla jsem překvapená. Přikývl a odešel. Carlisle se ze mě začal sbírat a já se konečně rozhlédla po místnosti. Vypadala nějak jinak, větší… Až po chvíli mi došlo, že to já jsem menší, protože postel naše hrátky opět nevydržela a zbortila se na zem ve spoustě trosek. Super, teď se nebudu mít kde válet.
 „Co asi Esmé chce?“ podívala jsem se na Carlislea. Už byl oblečený a zapínal si košili.
 „To nevím, ale Esmé nedělá nic bez pořádného důvodu,“ mračil se. Otočila jsem se na záda, pořád nahá.
 „Kdybys někdy zase zatoužil po jiné, jsem tady,“ zavrněla jsem.
 „Hm, zabručel a už se za ním zavíraly dveře.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VII. - Sestřička (4/4):