Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - X. - Hlasování (5/5)

20.05.2010 (11:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1133×

„Když říkáš nastoupíte…,“ nakousla jsem.
„Tím myslím vás všechny, ano,“ usmíval se na mě. Pořád jsem se mračila a s každou vteřinou se mé vrásky prohlubovaly. Přece nemyslí…
„Všichni?“ zeptala jsem se naprosto přihlouple.
„Řekl bych, že se už docela dokážeš ovládat, ne? Ta záležitost s Bellou byla dobrá zkouška. Můžeš mezi lidi,“ rozhodl Carlisle. Pár vteřin jsem na něj koukala a zpracovávala tu informaci.
„To je… úžasné,“ nemohla jsem najít správné slovo. Po dlouhé době mi úsměv rozzářil celý obličej.
„Ještě nikdy jsem neviděla někoho, kdo se tak těšil na střední školu,“ prohodila Kate a všichni jsme se rozesmáli.

„Vysvětlíš mi, co se děje?“ připletl se ke mně Jasper, když se konverzace rozběhla volnějším tempem a nikdo už nikoho nesledoval.
„Co myslíš?“ zkoušela jsem kličkovat.
„Cítím…“ Zamyslel se, aby přesně vystihl, co chce říct. „Cítím kolem tebe velmi podivné emoční klima.“
„To nic, jen jsem rozhozená z toho stěhování. Navíc Edward je můj… přítel,“ zaseklo se mi to slovo v krku, „trápí mě, když ho vidím takhle zničeného,“ lhala jsem.
„Když myslíš,“ zabručel Jasper a svým zadumaným pohledem mi dával jasně najevo, že mému vysvětlení nevěří. Po pár vteřinách pátravého pohledu se ode mě vzdálil, ale sama jsem dlouho nezůstala.
„Proč tě nesmíme vyhodit?“ obořila se na mě potichu Alice.
„Vy jste na sebe vyladění, nebo co?“ Protočila jsem panenky. Jen zvedla obočí a čekala, až jí to vysvětlím.
„Před chvílí tu byl Jasper a ptal se na moje emoce,“ řekla jsem. „Řekla jsem mu, že jsem smutná z Edwardovy bolesti.“
„A mě řekneš pravdu?“ Podívala se na mě zvláštním pohledem.
„Je tu někde místo, kde budeme mít soukromí?“ Rozhlédla jsem se.
„Pojď se projít,“ navrhla, chytila mě za ruku a táhla mě ven. „Tak dělej,“ naléhala, když jsme byly několik kilometrů od domu.
„Alice, proč jsi najednou milá?“ neudržela jsem se.
„Přenesla jsem se přes to. A navíc vím, že s Jasperem neskončíš, na to mě moc miluje.“ Podívala se na mě tak zvláštně, jako kdyby věděla něco, co já ne. „A navíc začínáš být hodná holka,“ ušklíbla se.
„Jsi v pořádku?“ Zvedla jsem obočí. Místo odpovědi se Alice zasmála na celé kolo.
„Tak povídej. Jsem zvědavá. Viděla jsem vás, jak si užíváte v nějaké malé koupelně a přesto tě nesmím vyhodit,“ pobídla mě.
„No… Věděla jsi, že Edward už není panic?“ Nevěděla jsem, kde začít.
„Samozřejmě. Viděla jsem to,“ přikývla.
„Zhroutil se, když se vrátil od Belly. Snažila jsem se ho uklidnit, ale nepodařilo se mi to. Zatímco on přešel do apatie, já obstarala všechno, letenky a tak. Nepromluvil se mnou několik hodin. Pak mi řekl, ať jdu za ním, to už jsme byli v letadle. Vlezli jsme na záchodky a on se na mě vrhnul. V prvních minutách jsem si říkala dobře, jestli mu to pomůže od deprese, tak klidně. Ale on vypadal, že je dokonale nepříčetný. Nevím, jestli jsi to viděla, ale bránila jsem se. Ale nechtěl mě pustit. A pak z něj šel vážně strach. Málem mě udusil.“ Sáhla jsem si na hlavu, kde mě bolela kůže. „Já to nechtěla, Alice, přísahám. Jakmile jsem viděla, že není v pořádku, chtěla jsem odejít,“ vysvětlovala jsem.
„Takže... On tě znásilnil?“ Třeštila na mě oči.
„Asi by se to tak dalo říct.“ Alice kroutila hlavou ze strany na stranu, jako kdyby to chtěla popřít.
„Tak tím se to vysvětluje. Před nějakou dobou se přimlouval, ať ta pravidla trochu uvolníme. Určitě nevěděl, že to dopadne takhle. Nakonec jsme souhlasili, že pokud to nebude z tvé vůle, což jsme si mysleli, že se nestane, tak za to nemůžeš.“ Tentokrát jsem na ni zůstala koukat já.
„A proč jste mi to neřekli?“ obořila jsem se na ni.
„Upřímně, bála jsem se, že bys byla schopná najít skulinku, která by ti dovolovala užívat si a nebýt potrestaná,“ osvětlila mi.
„Měla jsem z toho takový šíleně divný pocit. Už jenom to zahanbení, že jsem si to nechala líbit. A vztek. Proto za mnou šel Jasper. Určitě byl u mě zvyklý na ledacos, ale na hanbu jistě ne.“ Smutně jsem se usmála.
„To je takový pitomec!“ ulevila si Alice.
„Tsss,“ plácla jsem ji jemně přes ruku. „Takhle se mluví o manželovi?“
„Myslím Edwarda. No, co se stalo, stalo se. Neřekla bych, že to udělal schválně. Asi byl vážně mimo. Pokusím se s ním promluvit, abych znala také jeho stanovisko,“ rozhodla Alice.
„Díky,“ neudržela jsem se. Když jsem o tom nemohla mluvit s jediným přítelem, bylo příjemné mít někoho, s kým to můžu probrat.
„Já děkuju za důvěru, kterou jsi mi projevila,“ usmála se Alice a objala mě. Objala mě? Alice? Svět se vážně zbláznil.
Několik dní jsme zůstávali u Tanyi. Nemohla jsme si stěžovat, že by tu nebylo veškeré pohodlí, na jaké jsem byla zvyklá. Ale nebylo to Forks. Chybělo mi to pošmourné počasí a naše lesy. Lesy v rezervaci byly tak… divoké. A ta zvěř. Žili tu medvědi grizzly, poprvé na lovu jsem si myslela, že se Emmett zbláznil. Choval se jako malé dítě pod vánočním stromkem. Musela jsem přestat lovit a sledovala ho, jak si to užívá.
S Edwardem jsem nemluvila. A ani on se mnou. Občas přišla Alice, na což jsem si pořád nemohla zvyknout, a povídala si se mnou o všem možném. Neříkala, jestli s Edwardem mluvila a já se na to ptát nechtěla.
Jednoho odpoledne, když jsme jen tak posedávali u Tanyi v obývacím pokoji, já si zrovna četla, vešel do domu Carlisle.
„Kde jsi byl?“ zeptala se ho Rosalie, když se přidal k nám.
„Kontroloval jsem dům. Esmé mi potvrdila, že se můžeme nastěhovat.“ Šťastně se usmíval.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - X. - Hlasování (5/5):