Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VIII. - Hlasování (5/6)

04.04.2010 (09:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1002×

„Studium.“
„Hm.“ Procházela jsem dál pracovnou a četla hřbety jednoho originálu za druhým. Měl tam spoustu knih, které jsem toužila otevřít. Ale která první? „Jsi obdivuhodný.“
„Prosím?“ zeptal se, byl si jistý, že se přeslechl.
„Říkám, že jsi obdivuhodný. Taková spousta knih, takového vědění… Všechna ta bolest, než ses naučil dělat to, co miluješ, bez utrpení. A k tomu ještě ta obrovská oddanost svému přesvědčení, své rodině…,“ nechala jsem větu nedokončenou.
„Tak co chceš, Samantho?“ zeptal se nakonec.
„Nic, jen ti skládám poklonu,“ vysvětlila jsem. Viděla jsem, že tomu moc nevěří, ale já to myslela vážně. Po dlouhé době jsem neviděla jenom objekt k uspokojení mých potřeb nebo k využití. Viděla jsem člověka, který si prošel peklem, tvrdě na sobě pracoval, aby se dostal tam, kde je dnes. A já mu to všechno jen komplikovala. Chtěla jsem…. Chtěla jsem být jako on. Byla jsem v druhé polovině knihovny, když jsem řekla nahlas to, co se mi už několik minut formulovalo v hlavě.
„Uč mě, Carlisle.“
„Prosím?“ opakoval překvapeně.
„Uč mě. Jazyky, vědy, všechno, co sám znáš. Jsem nehorší člen tvojí rodiny a chci se polepšit.“
„Samantho, je ti dobře?“ Druhá osoba, která se mě na to dnes zeptala.
„Myslím, že mi ještě nebylo lépe,“ usmála jsem se. Opravdu jsem se tak cítila. Byla jsem sytá a hodlala jsem se polepšit. Napravená hříšnice.
„Myslíš to vážně?“ ujišťoval se. „Není to žádný další trik, jak někoho dostat?“
„Carlisle, slíbila jsem, že budu hodná a hodlám svůj slib dodržet!“ Zdůraznila jsem.
„Takže to myslíš vážně.“ Spíš konstatování než otázka.
„To si tedy piš, že ano,“ široce jsem se usmála.
Edward brzy ráno zmizel, asi za Bellou, skoro jsem to nepostřehla, jak jsem byla zabraná do učení. Carlisle mě učil základy medicíny, dějiny hudby a tři jazyky najednou. Němčinu, arabštinu a latinu.
„Proč latinu? Vždyť je to dávno mrtvý jazyk,“ zaprotestovala jsem. Ne, že bych nechtěla, jen jsem byla zvědavá, k čemu ve dvacátém prvním století využiju latinu.
„Je základem všeho, Samantho. Když budeš umět latinsky, pochopíš spoustu věcí. Medicína, umění spousta jazyků vychází z latiny.“
Den ubíhal hodně rychle. Nepotřebovali jsme přestávky, jídlo, odpočinek, takže jsme od noci nevytáhli paty z pracovny. Každou chvíli nás chodila zkontrolovat Esmé, aby si byla jistá, že s jejím manželem zase neprovádím nějaké nepravosti. Myslím, že byla zklamaná, když viděla, že jsem jenom hodná studentka.
Edward se nevracel, tak jsem se v noci, po dvaceti čtyřech hodinách nepřetržitého učení, zvedla, a zatímco Carlisle šel pomoct Esmé a Alici s výzdobou domu, já odešla ven. Chtěla jsem si být stoprocentně jistá. Nemusela jsem chodit moc daleko, skolila jsme velkého jelena a pocit přesycení se vrátil. Může upír ztloustnout z přemíry jídla?
Vrátila jsem se domů a dál studovala, bez Carlislea. To, že jsme nepotřebovali odpočinek, ještě neznamenalo, že se musí dvacet čtyři hodin denně věnovat mě a mému studiu. Ani jsem se nenadála a bylo ráno. Možná by se Edwarda dotklo, kdybych tu zůstala a nepřivítala jeho Bellu. Vzdychla jsem a dopsala poznámku. Odložila jsem pero a chystala se odejít, když se za dveřmi ozvaly kroky a o chvilku později vešel do pracovny Jasper.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.
„Dobré ráno,“ opětoval.
„Děje se něco? Co potřebuješ? Akorát jsem se sbírala k odchodu, abych byla včas nastoupená jako součást uvítací čety,“ ušklíbla jsem se. Jasperův obličej byl vážný.
„Vlastně jde o to… Myslíme si… Neuraz se, prosím, ale…“
„Tak do toho,“ pobídla jsem ho.
„Myslíme si, že by bylo nejlepší, kdybys odešla do sklepa a zůstala tam, dokud Bella neodejde. Kvůli její bezpečnosti,“ dodal, když viděl, že mi zmizel úsměv z tváře. Povzdechla jsem si. „ Proč jsi smutná?“ zeptal se, když jsem nic neříkala a on cítil emoce, které mě zaplňovali.
„Mrzí mě, jak mi nevěříte,“ zašeptala jsem.
„Sam, zabilas několik lidí a každou chvíli děláš problémy,“ snažila jsem se nerozčilovat, „je to jen den, co jsi slíbila, že nikoho nezabiješ. Nemůžeš čekat, že tě postavíme před člověka a budeme věřit, že ho nezabiješ,“ snažil se mi vysvětlit situaci.
„Já vím. Horší je, že si také nevěřím. Možná by bylo lepší strčit mě někam pod zámek. Jsem prostě nebezpečná,“ sklopila jsem hlavu.
„Neboj,“ snažil se mě povzbudit, „za pár desetiletí to bude v pořádku. Budeš moct žít jako normální člověk mezi ostatními lidmi,“ položil mi ruku na rameno a ucuknul, když ho zaplavila vlna mé schopnosti, kterou jsem nestihla zastavit.
„Promiň,“ omlouvala jsem se. Neřekl na to nic.
„Měla by sis pospíšit, Alice říká, že tu Edward s Bellou brzy budou,“ řekl ještě a odešel z místnosti. Chvíli jsem ještě zírala na místo, kde ještě před vteřinou stál a pak odešla z místnosti.  Sešla jsem schody, kde už byli všichni nastoupení.
„Samantho,“ začal Carlisle, ale zvedla jsem ruku, aby byl ticho.
„Já vím, já vím, stvůra se jde uklidit,“ zabručela jsem a se svěšenými rameny se odplížila do kuchyně a následně do svého sklepa. Zavřela jsem za sebou a po pár vteřinách slyšela zarachocení klíče v zámku. Super, takže mě tu zamkli.
Vlezla jsem si na pohovku a stočila se tam do klubíčka. Zapnula televizi a doufala, že mě to nějak zaměstná po dobu několika hodin. Že jsem si sem já blbá nevzala knihy. Netrvalo dlouho a já zaslechla auto jedoucí po příjezdové cestě k domu Cullenových. Poslouchala jsem, jak jeden člověk vystupuje, po něm druhý a jak jdou spolu k domu. Slyšela jsem jejich hlasy, jak si mezi sebou špitali. Nedělalo mi problémy rozlišit Edwardův a Belly i na takovou dálku. Jeho samet a její… naprosto obyčejný lidský hlas.
Brzy vstoupili do domu. Pomalu se vítala se všemi členy rodiny. Všichni byli opatrní, aby ji nevyděsili nebo aby se dokázali ovládnout a neskočit po ní. Přemýšlela jsem, jestli za těch několik hodin jejího pobytu v domě dorazí její vůně až sem dolů. Možná jsem se měla lépe připravit.
Když se tak stalo, její vůně se plížila mým sklepem jako nějaký smrtonosný plyn.  Nedalo se před ní utéct, uhýbala jsem až do koutu, ale nakonec mě přece jen dostihla. Myslela jsem, že hořím. Nebo přinejmenším můj krk. Musela jsem se silou vůle přimět, abych nemyslela na ty ocelové dveře, protože jsme věděla moc dobře, že kdybych chtěla, mohla bych je zničit. Nic by nedokázalo zastavit lačnícího upíra.
Utekla jsem z koutu, snažila se nedýchat a rychle shromáždila všechny deky a polštáře, které jsem našla. Zahrabala jsme se úplně dolu pod ně a jeden si nechala pod hlavou, aby tlumil můj výkřik. Ječela jsem možná chvíli, možná hodinu a doufala jen, že mě není slyšet až nahoru. Vzhledem k tomu, že nikdo nepřišel, tak jsem asi program nenarušila. Vdechovala jsem vůni polštářů, abych nemusela dýchat koncentrovanou esenci z Belly. Bylo nakonec nejlepší řešení zavřít mě tady, protože když jsem se mohla zbláznit z rozptýlené vůně, jak dlouho by Bella vydržela naživu, kdyby ji proti mně postavili? Čtvrt vteřiny? Půl? Nebo dokonce celou jednu vteřinu?

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VIII. - Hlasování (5/6):