Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XII. - První den (3/5)

24.06.2010 (16:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1102×

„Tak a mám toho dost. Okamžitě mi řekni, co se děje, nebo ti objednávám celu v místním blázinci,“ mračila jsem se.
„Sam, minule jsi mi pěkně vynadala, takže jsem ti to přišel říct jako první. Tedy samozřejmě první byla Alice, ale chápeš.“ Zase sklopil oči. „Sam, odcházím. Nedokážu tu být, sledovat, do čeho jsem uvrhnul celou svou rodinu. A…,“ odmlčel se, „nedokážu tu sedět a zůstávat s vlastními i vašimi myšlenkami.“
„Vždyť ti nikdo nevyčítá, že jsme se stěhovali,“ argumentovala jsem. „A když tu nedokážeš strávit den, tak proč jsi s námi nenastoupil do školy?“ zeptala jsem se. Zvedl oči a s bolestným výrazem se mi podíval do očí. Čekal, až to pochopím. „Ty už jsi o odchodu přemýšlel, když jsme přijeli,“ vydechla jsem.
„Ano,“ přikývl. „Věděl jsem, že odejdu, ale nevěděl jsem, kdy. Den ode dne je to ale horší a já se bojím, že kdybych tu zůstal o měsíc déle, vážně bys mi asi musela zajistit tu celu.“
„Edwarde, ne!“ vyletěla jsem a narazila do jeho hrudi. Omotala jsem kolem něj paže a sevřela ho co nejpevněji. Cítila jsem, že i on objal mě. První důvěrné gesto od letu na Aljašku. „Všechno se dá nějak vyřešit. Budu tě rozptylovat. Vykašlu se na školu a budu tu s tebou. Jen prosím neodjížděj,“ zlomil se mi hlas. Tenhle život je tak pitomý, když člověk nemůže svůj smutek vyjádřit slzami.
„Věděl jsem, že budeš reagovat takhle,“ zabručel. „Nemůžeš přeci zameškávat školu jen kvůli mně.“
„Budeš se mi ozývat, co nejčastěji to půjde, jasné?“odtáhla jsem se, abych mu viděla do obličeje.
„Dobře.“
„Budeš mi posílat pohledy z každého města, kterým projdeš,“ rozkazovala jsem dál.
„Slibuji,“ usmál se.
„A kam vlastně půjdeš?“ došlo mi na jednou.
„Nevím,“ odpověděl. „Chci si procvičit stopování, v tom mám opravdu nedostatky.“
„Co já si tady bez tebe počnu?“ vrhla jsem se mu zase kolem krku.
„Bude tu Alice, je na tebe poslední dobou hodná. Jasper snad také.  Rosalie možná bude problém. Emmett je moc dobrácký na to, aby byl proti tobě, ale moc se podřizuje Rosalie, takže zapomeň na to, že bys s ním zase spala, protože by to mohla být Rosaliina lest, jak tě odtud vyhnat. Musíš teď hrát hodnou holku, protože jinak ti jedinkrát něco ujede a budeš stát na ulici dřív, než si stihneš obout boty a nebude tu nikdo, kdo by se tě pořád zastával jako já,“ naléhal na mě.
„Dobře,“ souhlasila jsem.
„Sam, myslím to vážně, tady budeš v bezpečí, ale bůhví, co by se ti stalo, kdybys musela ven. S tvojí povahou a s tvým apetitem by si tě možná brzy našli Volturiovi, protože si nemyslím, že dokážeš žít v míru, pokud nad tebou někdo nedrží ruku,“ sevřel mě pevněji.
„Už jsem hodná holka, neboj se,“ vzlykla jsem. Chvíli jsme zůstali tiše a jen se objímali. „Odejde mi jediný přítel. Zůstanu tu úplně sama,“ šeptala jsem.
„Jsem jediný, kdo dokáže tolerovat všechny tvoje uklouznutí a výbuchy. Když na sobě zapracuješ a pokusíš se potlačit tvoje negativní vlastnosti, nebudeš mít problém najít si někoho, kdo by ti mohl být i bližší, než jsem byl já,“ nabádal mě.
„Jako třeba toho modroočka, viď?“ zabručela jsem ironicky.
„Třeba i jeho. Ostatní tě sledovali, když jsi s ním seděla na obědě. Vypozorovali, že je osamělý. Podívej se na to sama. Nikdo s ním nesedí při jídle, na hodiny chodí sám. Myslím, si, že zoufale potřebuje někoho, kdo by mu poskytl oporu, s kým by si mohl povídat. A ty potřebuješ to samé,“ poklepal mě na záda. „Zkusíš mu dát šanci?“ Ticho. „Když to nepůjde a dál bude takhle zatvrzelý, dobře, nech ho tedy být v jeho samotě. Slib mi, že to alespoň zkusíš.“
„Nelíbí se mi, že se ho zastáváš,“ bručela jsem. „Dobře, pokusím se mu dát šanci. Ale skákat kolem něj nebudu, to říkám hned!“
„Hodná.“ Zase jsme zůstali tiše. Několik minut nebo hodin, nevím.
Kdy odjedeš? zeptala jsem se v duchu. Nedokázala jsem tu otázku vyslovit.
„Brzy. Asi do týdne,“ odpověděl na mé myšlenky.
„To jsi mi to nemohl říct dřív?“ zděsila jsem se. Za týden už budu bez své jediné podpory? Jediného člověka, který mě akceptuje, jaká jsem?
„Nemám strach, že bys to tu nezvládla,“ konejšil mě.
„Ale řekneš mi, než se sebereš a odjedeš, dobře?“
„Přísahám,“ zvedl ruku ve skautském gestu. Byl u mě až do noci, kdy se odebral do svého pokoje, aby začal dávat dohromady své věci.
Vážně jsem se děsila jít druhý den do školy. Opravdu jsem se bála, jak bude dneska ten kluk reagovat. A jak na něj budu reagovat já. Opět jsme jeli do školy Edwardovým Volvem, řídila Alice. Rozešli jsme se na hodiny a já zase přetrpěla dopoledne. Angličtina s Alicí, které jsem se bála, co zase vyvedu, protože se netvářila zrovna přívětivě. Tělocvik byl příjemné rozptýlení z mých myšlenek na toho kluka, protože jsem ho nemohla pustit z hlavy. Historie byla jako obvykle nudná, pak obvyklé mučení matematikou. Moje nervozita se stupňovala minutu od minuty, jak se blížil oběd. Nakonec přišla poslední hodina před obědem, biologie. Měla jsem nutkání se klepat, ale moje upíří podstata mi to nedovolovala, protože mi to vlastně k ničemu nebylo.
Během hodiny jsem si vymyslela strategii. Tentokrát si sednu dál od něj, třeba k ostatním Cullenovým a budu ho pozorovat z dálky. Když ale zazvonilo a já se odebrala do jídelny sehrát svojí každodenní roli, málem se mi potily dlaně a sotva jsem ovládala své nohy. Bylo velkým zklamáním, když jsem vešla a Cullenovi jsem nikde neviděla. A kromě jedné osoby byl stůl, kde jsem včera seděla, prázdný. Dobře, můj soukromý očistec. Vyšla jsem a bez jediného slova si sedla naproti němu.
„Co tu zase chceš?“ zabručel, když nepatrně zvedl oči od knihy, kterou měl před sebou položenou.
„Chci si jen užít hodinu volna,“ zavrčela jsem a zase mě začal ovládat vztek. Jak mu můžu dát alespoň nějakou šanci, když se chová pořád takhle?!
„Tak proč nesedíš s těmi svými sourozenci?“ bručel dál.
„Protože kdyby ses alespoň jednou snesl na zem a zvedl oči od té pitomé knihy, viděl bys, že tu nejsou!“ utrhla jsem se na něj a zařekla jsem se, že už s ním nepromluvím ani slovo. Bručel celý oběd, že nemá klid, že ho pořád ruším. A mluvil o mně ve třetí osobě, jako kdyby věděl, že mě to tak vytáčí.
Chvíli před zvoněním jsem se zvedla a zamířila pryč, aniž bych se dotkla jídla, které jsem hodila do koše. Když jsem kolem něj procházela, zavrčela jsem na něj první sprosté slovo, které mě napadlo, a odkráčela na fyziku. Složité vzorce a slova, které jsem v životě neslyšela, zabraly moji pozornost dostatečně, abych se mohla uklidnit a nesoustředila se na jeho černé vlasy, které trčely kus přede mnou. Co má na mě být nepříjemný, když já ho tak hrozně chci?
Před španělštinou jsme stáli s Jasperem před učebnou a povídali si. Docela jsem koukala, že se to mezi námi tak rychle zlepšilo, když to několik let vůbec nešlo. Stejně jako s ostatními. Všechno ale nešlo tak dobře, jako moje vztahy s Jasperem. Když zazvonilo a my vešli do třídy, trvalo pár minut, než byla celá hodina narušena.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XII. - První den (3/5):