Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (5/5)

21.10.2010 (09:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1653×

Nevěděla jsem, co je horší, jestli jeho křik a zjevné utrpení a proměna z člověka v… tohle, nebo až se probudí, já mu všechno vysvětlím a on odejde. Samozřejmě by ho Carlisle nepustil minimálně rok, ale to by bylo asi ještě příšernější, chodit kolem sebe v jednom domě a vědět, že mě nenávidí. Sledovala jsem jeho obličej v jedné křeči, zamračený a zbrázděný vráskami. Poslouchala jsem jeho srdce, které dodělávalo. Nakonec uhodilo naposledy. Dohodli jsme se, že s ním zůstanu sama a vysvětlím mu to. Všichni budou poslouchat, a pokud uslyší jediný podezřelý zvuk, vyrazí na pomoc.
Sledovala jsem, jak se mu zvedal hrudník, slyšela jsem, jak pravidelně dýchal, a obličej se mu trochu uvolnil. Nakonec – ať to bylo pro mě jakkoliv dlouhé a bolestné – se mu začaly oči pod víčky pohybovat. Už je to otázka vteřin. Uklidnila jsem se natolik, abych s ním byla schopná mluvit. Nakonec začal nepatrně mrkat, až otevřel oči úplně.
„Tvoje oči,“ začala jsme zase vzlykat.
„Co se stalo?“ zachroptěl úplně jiným hlasem.
„Já jsem nechtěla, vážně ne, prosím tě, promiň mi to.“ Kdybych měla slzy, bylo by to přirozenější.
„Mám strašnou žízeň,“ řekl.
„Nehýbej se, dám ti napít,“ slíbila jsem mu a odešla ke stolu, kde byl pár hodin položený pytlík s krví z místní krevní banky a tmavý kelímek, aby nebylo vidět dovnitř. Myslela jsem si, že by bylo lepší s ním mluvit, až mě bude schopen trochu vnímat a ne jen myslet na krev. Vlila jsem krev do kelímku a přikryla víčkem.
„To tak krásně voní,“ zasténal.
„Já vím.“ Odnesla jsem kelímek k němu a naklonila ho tak, aby mu brčko krásně vedlo až k ústům. Otevřel je a uvnitř se zaleskly nebezpečné zuby. Vypadal tak úplně jinak, že mě to děsilo. Hltavě krev vypil a ptal se po další. Nakonec jsem mu dala celý litr krve, který tu byl. „Je ti lépe?“ zajímala jsem se.
„Moc ne. Co se stalo?“ zeptal se znovu.
„Já…“ V tom všem zoufalství, co jsem to vlastně provedla, jsem si úplně zapomněla promyslet, co a jak mu řeknu. „Vůbec nevím, jak ti to vysvětlit. Andy, kdybych ti řekla něco hodně bláznivého, věřil bys mi?“
„No, záleží na tom, jak bláznivé by to bylo,“ zamračil se.
„Víš, jak jsi říkal, že bys chtěl poznat upíry?“
„Hm… Jen matně. Jak to, že si to nepamatuju?“ mračil se dál
„Ty vzpomínky jsou z tvého minulého života, z života, který jsem ti vzala, a nedokážu vysvětlit, jak moc mě to mrzí. Chtěl jsi poznat upíry. Tak tady mě máš,“ rozhodila sem ruce.
„Cože?“ zamračil se.
„Zajímalo tě, proč jsem tak ledová. Všimnul sis, že nejím? A viděl jsi někdy někoho se zlatýma očima?“ argumentovala jsem.
„To není možné,“ zakroutil hlavou a vyletěl ke zdi. Já ho viděla a bylo mi jasné, že tu rychlost způsobuje jeho vlastní krev, kterou teď spaluje. Andy vyjekl, jak nečekal takovou rychlost. „Co se to děje?!“
„Andy, já a moje rodina jsme upíři. Snažíme se žít jako lidé, ale když ses pořezal, nedokázala jsem se zastavit a pokousala tě. Na vysátí jedu bylo pozdě a ty ses stal jedním z nás,“ podala jsem bez obalu.
„Ta bolest…“
„Ano, to byla ta přeměna. Není to příjemné.“
„Ale vždyť jsem teď normálně pil!“ odporoval. Sáhla jsem po kelímku a odkryla víčko. Na dně bylo pár kapek krve.
„Ta žízeň, která tě tak spaluje a nedovoluje ti myslet na něco jiného, to je žízeň po krvi,“ naklonila jsme kelímek k němu a věděla, že nebude mít problém vidět každou molekulu.
„Vidím všechno,“ rozhlédnul se.
„Během několika týdnů si zvykneš,“ snažila jsem se ho uklidnit.
„Mám strach,“ podíval se na mě.
„Já vím. Tak hrozně mě to mrzí.“ Zase se mi chvěl hlas.
„Já slyším lidi dole?“ zeptal se zděšeně.
„Taky je slyším,“ přikývla jsem. „To je moje rodina.“
„Vypadáš tak jinak,“ zapichoval do mě pohled.
„Ano, nové oči ti umožní vidět všechno do nejmenších detailů,“ souhlasila jsem. „Nedokážeš si představit, jak strašně mi je. Vždyť jsem tě zabila! Dokázala bych pochopit, kdybys mě už nikdy nechtěl vidět,“ omlouvala se, zatímco on stál v přikrčené, útočné pozici na druhé straně místnosti. A pak se po mě hladově vrhnul.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (5/5):