Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 16.kapitola

Tak konečně jsem se zase dostala k psaní a vznikla z toho další kapitolka Stínů. Jak se Aro rozhodne ohledně Victora? Může obyčejný přestože prokletý člověk znát upíří tajemství? ... Belle se konečně ozval Curad s překladem staré knihy s obrazem Briany, co se Bella dozví o dívce, která jí je neskutečně podobná? ... čtěte i pod čarou

Bellin pohled:

Ráno mi začal vyzvánět telefon. Nebylo moc brzo, ale já jsem se rozhodla strávit dopoledne v posteli. Neměla jsem nic naplánováno, a protože jsem nemohla být ani s Victorem rozhodla jsem se dočíst Větrnou hůrku.

„Ano?“ ozvala jsem se, když jsem zvedla telefon.

„Dobré ráno, Bello. Doufám, že jsem tě nevzbudil?“ pozdravil mě do telefonu Curad.

„Samozřejmě, že ne.“ nechápala jsem, proč mi může volat. Potom mi to, ale došlo. „Vy jste pokročil s tou knihou?“ zeptala jsem se nadšením v hlase.

„Ano, seděl jsem u toho do večera a konečně to mám.“

„Můžu se u vás stavit?“ zeptala jsem se nedočkavě.

„Samozřejmě jinak bych ti ani nevolal. Počkám na tebe u obchodu a půjdeme k nám.“ S tím jsem okamžitě souhlasila a rozloučila jsem se s ním. Už jsem se těšila co se dozvím o té postavě dívky, co je mi tak podobná a taky až se znovu uvidím s Curadovým vnukem, který je u něj rok co rok na prázdniny, je s ním opravdu zábava.

Vylezla jsem z postele a běžela rovnou do koupelny, kde jsem si daly rychlou sprchu a potom znovu do pokoje, kde jsem otevřela skříň a přemýšlela co na sebe. Nakonec jsem si vzala první, co mi přišlo do ruky. Rifle, modré tričko a černou mikinu. Potom jsem, ale uviděla šaty ze slavnosti a rozhodla se je jet vrátit.

„Co ten spěch? Hoří snad?“ zeptala se mě Elinor, která nad mým počínáním nechápavě vrtěla hlavou.

„Ne, nehoří.“ a vyplázla jsem na ni jazyk, jako malá holka, když jsem zrovna vběhla do jejího pokoje pro její šaty ze slavnosti. „Jedu do Dublinu.“ prohodila jsem, když jsem vybíhala z jejího pokoje. V pokoji jsem si ještě vzala tašku a chystala se vyrazit. Před schody jsem, ale zpomalila a pro jistotu jsem šla normálně. Jakmile jsem, ale sešla dolů, rozběhla jsem se nanovo.

Celý ten proces mi netrval ani deset minut, byla jsem na sebe pyšná. Nasedla jsem do auta a vyjela směr Dublin. Cesta mi ubíhala celkem rychle, popoháněla jsem auto dokonce očima. Nemohla jsem se dočkat, co se od Curada dozvím. V ulicích Dublinu jsem, ale musela zpomalit. Minula jsem ulici s Curadovým obchodem a jela rychle vrátit kostýmy. Potom jsem otočila auto a jela zpátky. U obchodu na mě Curad čekal přesně podle domluvy.

„Ahoj Bello, rád tě vidím.“ pozdravil mě, když nasedl do auta.

„Já vás taky Curade.“

„Tak pojedeme k nám, budu tě navigovat, je to kousek.“  A začal mě navigovat k jednomu postaršímu domu kousek od centra, kde spolu s manželkou žil už dlouhých padesát let. Neměla jsem ale štěstí na parkovací místo. Všechny byly obsazené a tak jsem musela zajet o dvě ulice dál. Společně jsme potom s Curadem došli k jejich domu.

„Dobrý den, Deboro.“ Pozdravila jsem Curadovu manželku, která mě přivítala s úsměvem na své vrásčité tváři.

„Bello, Curad říkal, že se na nás přijdeš podívat.“

„Ona se nepřišla podívat na nás. Co by taky viděla, dva starce nad hrobem.“ Odpověděl jí místo mě Curad. Stále si utahoval ze svého věku.

„Ale Curade to není pravda, oba dva vás moc ráda vidím.“ Odporovala jsem mu a s úsměv se otočila na Deboru, která jenom protočila oči.

„Dobře, tak si tedy budeme namlouvat, že jsi nás opravdu chtěla vidět, ale teď pojď se mnou do pracovny, pravý důvod tvé návštěvy nás čeká tam.“ a vedl mě jejich útulným bytečkem do malé místnosti, která hodně připomínala jeho malý krámek. Spousta knih a spousta prachu.

„Hep-čí.“ rozkašlala jsem se, když mi do nosu vniklo několik smítek prachu.

„Na zdraví, Bello!“ a dál mě vedl ke stolu „Promiň za ten nepořádek, neměl jsem moc čas uklízet.“ Co jsem si pamatovala, nenechal Curad do své kanceláře Deboru ani nahlédnout, všechno si tam dělal sám. A ten nepořádek nebyl tak hrozný, sama mívám v pokoji někdy ještě větší, ale to jen když mám špatný den a navíc moc práce.

„To je v pořádku.“ Potom mi nabídl židli a já si na ni sedla. Curad si sedl na druhou a potom před nás otevřel tu starou knihu, kterou mi ukazoval v obchodě. Teď, ale byla plná záložek z barevných papírů s různými popiskami. Curad si nasadil brýle a potom otevřel knihu na straně s obrazem dívky.

„Tak tady to je …“ a na malý moment se začetl do svých poznámek. Já jsem sledovala dívku na obraze. Byla opravdu nádherná. Vypadala jako víla. Nádherné zelené šaty jí spolu s jejími rozpuštěnými hnědými vlasy povlávaly v neviditelném vánku. Dívka seděla na kmeni nějakého padlého stromu a pohled měla upřený do dálky. Ten kdo obraz maloval, byl opravdu mistný malíř.

„Bello, vnímáš mě vůbec?“ obrátil se na mě Curad. Až potom jsem si uvědomila, že na mě vlastně mluvil.

„Promiň, zamyslela jsem se nad tím obrazem.“

„Ano, je opravdu mistrný.“ Také se na obraz na chvíli zahleděl, ale potom si jenom zpravil brýle na nose a začal s tím, co se dozvěděl v textu, který patřil k obrázku. „Takže, ta dívka na obrázku by se měla jmenovat Briana.“ Přejížděl rukou po textu a mně se při tom jméně na malý moment zastavilo srdce. Briana. „Byla to dcera nějaké vesnické čarodějky nebo léčitelky v tomhle si nejsem jistý.“

„To nevadí, co je tam napsané dám?“ zeptala jsem se ho, když se na chvíli odmlčel a snažil se vyznat ve svých poznámkách.

„Ne tak hrr. Jo tady to mám.“ zvolal, když našel ten správný papírek. „Není to moc přesné, jelikož to bylo zapsáno o hodně let později. Briana měla milostný poměr s nějakým mládencem, ale v tehdejší době to bylo proti pravidlům. Myslím, že tady mám někde i jeho jméno.“ řekl a začal znovu hledat v poznámkách.

Bála jsem se, jaké jméno z jeho úst uslyším. Bála jsem se, že řekne Victor. Bála jsem se, že ty obrazy, které jsem viděla, se stanou pravdivé.

„Ano, jmenoval se Victor, ale nikde se nepíše, co se s ním stalo po Brianině smrti.“

„Smrti?“ zeptala jsem se překvapeně.

„To je tak. Briana s Victorem otěhotněla, potom je to všechno nějaké nejasné, ale nakonec to skončilo nehodou, při které Briana přišla o život. Někde tvrdí, že za to mohl Victor, někdo zase, že u toho byla třetí osoba, ale teď je těžké něco takového dokázat.“

„Je tam napsáno ještě něco?“ zeptala jsem se, když nad něčím zakroutil hlavou.

„Je tu něco, co mě zaujalo. Na kraji toho textu byla taková poznámka. Podívej tady to je.“ A ukázal mi na anglicky napsaný kousek textu v knize.

„Potomci Briany a Victora stále žijí. 19. 5. 1805. Kdo to tam mohl napsat?“ podivovala jsem se nad textem.

„Netuším, možná někdo z předchozích majitelů knihy.“

„A je tam ještě něco?“

„No abych řekl pravdu ještě něco tu je. Podle této knihy Brianina matka Victora údajně proklela, jak? To tu není napsáno. Vychovala Brianino dítě a tím Brianin příběh končí.“ dodal.

„Zní to neuvěřitelně. Skoro jako pohádka.“

„Možná to je jen pohádka. Nikdo nemůže vědět, jestli se to někdy skutečně stalo nebo jsou to jenom povídačky staříků jako já.“

„Ale proč by tu byl ten datum a ta poznámka?“ nedávalo mi to smysl.

„Možné je, že to je opravdu pravda a někdo si dal takovou práci s tím, aby Brianiny potomky vypátral, přesto to nechápu.“ Curadova slova mi zasadila brouka do hlavy. Kdo by si dával takovou práci v hledání potomků někoho koho ani nezná natož, když zápisky v knize jsou staré několik století a nikdo netuší, jestli se to všechno stalo?

„Moc děkuju Curade, že sis dal tu práci.“

„Nemáš vůbec zač, samotného mě to zajímalo.“ Potom knihu zavřel a společně jsme vyšli z jeho malé pracovničky.

„Tak, co? Splnila tvá návštěva účel, zjistila jsi co si potřebovala?“ zeptala se Debora, když jsme procházeli kuchyní, kde zrovna vařila oběd.

„Řekla bych, že ano. A i kdyby ne, bylo to alespoň zajímavé.“ Potom jsem si až uvědomila, že mi v té malé domácnosti přece jen něco chybí. „A kde maté Mike, letos tu není?“

„Ne, Mike jel na nějaký tábor. Byl tu jenom na týden.“ odpověděla smutně Debora.

„To je škoda, ráda bych ho viděla.“ Potom jsem se s Deborou rozloučila a s Curadem za zády jsem zamířila zase k autu. Curad chtěl jet ještě do krámku a tak jsem mu nabídla, že ho za jeho práci alespoň odvezu.

„Moc ti děkuju za to, že jsi mě odvezla.“ Poděkoval mi, když jsem zastavila v uličce před krámkem. Před jeho výlohou se zrovna zastavila mladá paní s holčičkou a prohlíželi si některé spony.

„Vidím, že máš nejspíš zákazníka tak tě nebudu zdržovat. Měj se pěkně Curade, snad se ještě do konce prázdnin uvidíme.“

„Snad ano.“ Dodal, potom jenom zabouchl dveře a já ve zpětném zrcátku viděla, jak z kapsy vytáhl klíč, kterým odemkl krámek a pozval tu paní s holčičkou dovnitř. Potom už jsem se rozjela domů.

„Tak jak bylo v Dublinu? Vyletěla jsi odtud, jako by ti hořelo za patami a ani jsi mi neřekla, proč tam jedeš?“ Obořila se na mě Elinor, hned jak jsem přišla domů. Byla zrovna v kuchyni a snažila se připravit něco na oběd.

„Ráno mi volal Curad. Konečně zpřekládal tu knihu a tak mě pozval, aby mi mohl, říct, o čem byla, jelikož jsem se mu zmínila, že by mě to zajímalo a potom jsem byla vrátit ty kostýmy.“ Řekla jsem jí ve stručnosti průběh dnešního odpoledne.

„A stála ta kniha vůbec za ten spěch?“ ptala se nevěřícně.

„Ano, rozhodně stála.“ Odpověděla jsem úsečně. Potom jsem se zamyslela. Proč by se mi zjevovala Briana a její minulost, která je pro mě stará snad 17. století? Co když to všechno byla pravda a Briana opravdu žila a její potomci také stále žijí?

Tak co líbila se vám další kapitola??? Snad ano a napíšete mi svůj názor do komentářů. Nevím, kdy ale přibude další dílek, nějak nestíhám moc psát, snažím se i přesto, že jsem to chtěla nechat až po Stínech napsat další kapitolu k Ve víně je pravda ..., takže mějte strpení ohledně další kapitoly

Ve SHRNUTÍ mám napsanou další povídku na které se chystám pracovat - chtěla bych se zeptat: Myslíte, že o ni bude zájem?

A poslední věc - moc prosím o komentáře :o):o):o)

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 16.kapitola:

Zase neviem čo si mám myslieť. Je Bella jeden z Victorových a Brianiných potomkov? Ja chcem tak strašne vedieť, čo sa tu deje, že ti ani nevládzem napísať ďalší komentár. Ja sa proste musím ísť pozrieť na ďalšiu kapitolu. Robíš zo mňa závisláka. Krásna kapitola.

Přidat komentář:

Nick:

Text: