Další kapitola je tu... doufám, že to zase zbytečně nezkomplikuju, ale veřte že v příští kapitolce, se tahle kapitola rozuzlí díky Bonusu, který tam vložím tedy Damonovým pohledem a navíc v 35.kapitole se dozvíte víc o Stefanovi i o Damonovi kapitola se bude jmenovat Polibek a myslím, že se máte na co těšit... v téhle kapitole jde Bella poprvé do školy v Dublinu, no a jak to bude probíhat si přečtěte kousek níž... moc prosím o komentáře a kritiku... slibuju, že za chvíli bude všechno jasné jenom mi napište svůj názor... moc děkuju vaše Petronela :o)
09.12.2009 (19:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2315×
33. kapitola – Škola volá
Bellin pohled:
Myslela jsem si, že se mi všechno zdálo. Připadala jsem si, jako by se mi zdál nádherný sen, jak se mnou Edward zůstal přes noc v mém pokoji. Ale ke své obrovské radosti jsem zjistila, že to sen nebyl. Ležela jsem na jeho pevné hrudi a doufala, že tenhle okamžik nikdy neskončí.
Jo Edward u nás od doby, co u mě byl poprvé přes noc s mým svolením, byl každou volnou chvíli a já si ho náležitě vychutnávala, ale teď už jsem musela stanout, protože se pokojem začal linout táhlý zvuk mého budíky. Edward ho pohotově zaklapl, ale také se zvedl a pomohl mi dostat se na nohy. Včera jsem totiž šla spát poměrně pozdě, musela jsem se na dnešek nachystat a tak jsem byla stále zničená. Edward musel zase zaslechnout některého člena mé rodinky, protože mě políbil na tvář a vyskočil otevřeným oknem. Už teď jsem se na něj těšila, až ho uvidím ve škole.
Rychle jsem si tedy ustlala a vydala jsem se do koupelny, abych se mohla ještě před svým odchodem do školy nějak zkulturnit. Dneska jsem se rozhodla, že musím vypadat opravdu dobře a tak jsem Elinor povolila, aby mi vybrala nějaké oblečení ze své skříně a taky mi udělala něco s vlasy. Rozčesala jsem si vlasy, vyčistila zuby a šla zpátky do pokoje, kde už byla naprosto připravená a v ruce drčela hřeben.
„Tak na koho budeme dneska čekat?“ řekla s úsměvem a já si hned vzpomněla, jak jsem si ji dobírala, kvůli tomu, že chodíme moc pozdě.
„Vždyť už jdu.“ Rychle jsem na sebe hodila oblečení, co mi nechystala. Byla to krátká minisukně a modré tričko s krátkým výstřihem. Tak to by se ještě dalo přežít, usoudila jsem, ale když jsem zahlédla boty, které k tomu nachystala, začala jsem si sama nadávat, jak jsem byla hloupá. No samozřejmě, že mi nachystala jedny z těch kozaček na vysokém podpatku, co viděla s Alicí v obchodě. S povzdechem jsem se tedy obula do bot, které pro mě představovaly nejmodernější mučící přístroje a sedla si na křeslo, aby mi mohla Elinor udělat něco s vlasy.
Do odchodu z domu nám zbývalo ještě asi patnáct minut a tak jsem usoudila, že bych měla posnídat, protože mi začalo strašně kručet v břiše. Rychle, tedy pokud se na podpatkách dá rychle běhat, jsem sešla schody a zamířila si to do kuchyně. Na stole už stálo z části vychladlé kafe a namazaný rohlík. Zlatá babička. Zakousla jsem se do rohlíku a spěšně snídala, dneska jsem měla jet do školy s Edwardem a Elinor měl vyzvednout Peter, který s námi bude taky chodit.
„Bello, zajdi otevřít!“ křikla na mě Elinor, když jsem dojedla a domem se rozezněl zvonek od domovních dveří. Koukla jsem na hodiny a zjistila, že Edward by to být ještě neměl, měl pět minut čas. Šla jsem tedy otevřít.
„Dobrý den, slečna Swan?“ zeptal se chlápek v poštovní uniformě.
„Ano, co si přejete?“ nechápala jsem, co tu může dělat tak brzo po ránu, většinou chodil až kolem desáté a to ještě bylo hodně brzo.
„Pokud jste slečna Isabella Swan, tak pro vás mám balíček.“¨
„Balíček? Pro mě?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ano, tady mi to prosím podepište.“ řekl, podal mi formulář s propiskou. Do kolonky jsem dopsala svůj podpis a od pošťáka jsem si převzala malou krabičku. Zavřela jsem dveře a zamířila rovnou do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu a začala rozbalovat krabičku. Nešla otevřít a tak jsem si vzala nůžky a rozstřihla pásku, kterou byla přelepená. V krabičce byla, ale ještě jedna, pro změnu sametová a na ní byl položený malý přeložený papírek.
Byl bych rád, kdyby sis to dneska vzala do školy.
To bylo celé, ale já jsem hned tušila, kdo mi to poslal, přesto jsem nechápala, proč to posílá po pošťákovi, když by mi to mohl dát sám. Vytáhla jsem tedy i tu druhou krabičku a pomalu jsem ji otevřela, jako bych čekala, že na mě něco vybafne, ale nic takového se nestalo a já uviděla na modrém sametovém polštářku stříbrný řetízek. Byl hodně tenký a na jeho konci se zaleskl malý medailonek. Opatrně jsem ten šperk vzala do rukou, jako by se měl za malý okamžik rozpadnou v prach a prohlížela si ten přívěšek.
„Kdo to byl?“ zeptala se Elinor, když taky sešla do kuchyně.
„Pošťák.“ Odpověděla jsem jí a připnula si řetízek na krk.
„Co to máš?“ zaujal ji malý lesklý šperk na mém krku.
„To mi právě přišlo.“ Řekla jsem a nestačila jsem ani schovat krabičku, když jsem na příjezdové cestě uslyšela brzdit dvě auta. Společně s Elinor jsme se vydaly do chyby. Venku bylo dokonalé babí léto, ale raději jsem si přes tričko přehodila lehkou bundu a vydala se za Edwardem, který mi galantně otevřel dveře.
„Ahoj.“ pozdravila jsem a ho a letmo políbila na rty.
„Ahoj.“ Řekl s úsměvem na rtech, když jsem nasedala do auta. Koutkem oka jsem si všimla, že se Peter taky nedal zahanbit a Elinor stejně jako mě Edward, podržel otevřené dveře. Potom jsme konečně vyrazili.
„Těšíš se?“ zeptal se Edward, když v průběhu cesty přestal sledovat cestu a podíval se na mě. Raději jsem ani nechtěla vědět, jak rychle jede, ale nedalo mi to a já se na ten tachometr podívala.
„Edwarde, zpomal nebo se aspoň dívej na cestu.“
„Nikdy jsem neměl nehodu.“
„To je mi jedno, ale když pojedeš se mnou, budeš se dívat před sebe.“¨řekl jsem a doufala, že to znělo přísně. Edward asi pochopil, že v tomhle asi neustoupím a raději se tedy obrátil a díval se na cestu. Přesto jsem zahlédla, že jeho pohled zabloudil několikrát na mě a mou novou ozdobu.
„Mimochodem, moc děkuju za ten řetízek, je moc pěkný.“
„Jaký řetízek?“ zatvářil se nechápavě, ale já jsem mu na to neskočila.
„Ten, co jsi mi ráno poslal.“ Řekla jsem a ukázala na přívěšek na mém krku,
„Ale já ti nic neposlal.“ Pokračoval dál v hraní, na nechápavého a na chvíli se na mě znovu podíval, aby si prohlídl řetízek. Podívala jsem se mu do tváře a musela usoudit, že buď hraje opravdu dobře, nebo mi ho vážně neposlal.
„Tak kdo mi ho tedy poslal?“ čekala jsem, kdy řekne, že mi ho vážně poslal on, ale nedočkala jsem se. Edwardova tvář se zachmuřila a dál se věnoval řízení. V tom nás předjel nějaký jeep. Jeli jsme dál a Edward byl stále zachmuřenější, když už se mračil víc, jak nebe před bouřkou jsme dojeli konečně na parkoviště před školou. Edward zaparkoval vedle Peterova auta a jeepu, který nás předjel a zase nasadil si na tvář úsměv a chystal se mi jít otevřít dveře, ale přeběhla jsem ho a vystoupila z auta bez jeho pomoci.
Edwardův pohled:
Bella mě svým poděkováním za dárek, který jsem jí nedal, hodně překvapila, a když jsem pohlédl na přívěšek, který se houpal na tenkém stříbrném řetízku, byl jsem překvapenější ještě víc. Někde jsem ho už viděl. Vzpomínka na něj, ale byla zamlženě lidská. Vysel na něčím krku a potom ho něčí upracované ruce sundaly a vložily do mladých rukou, které jej nábožně stiskly, a potom jsem si už nic nepamatoval.
Před školou jsem se zase musel začít tvářit jako normální člověk a tak jsem se podíval na Bellu a na tváři se mi znovu usadil úsměv. Společně jsme potom zamířili do příjicí kanceláře. Bella s Elinor si od úslužné sekretářky vzaly své rozvrhy, protože všechny papíry už měly podepsané dopředu. Já jsem se zase ujal slova. Carlisle sem sice už volal, ale všechno jsme museli vyřídit až na místě.
„Dobrý den, jsem Edward Cullen a tohle jsou mí sourozenci.“ Představil jsem se paní sedící za malým pultíkem. Na nose měla kostěné brýle a tupě na mě zírala. Slyšel jsem její myšlenky. Chvíli si mě ještě prohlížela, ale potom se jako vzpamatovala a začala listovat v hromádce papírů, která hrozila každým okamžikem spadnout.
„Tady mi tohle vyplňte a tady máte rozvrhy.“ Řekla přísným hlasem a podala mi stoh papírů, rozdělil jsem ho sourozencům a jal se vyplňovat. Měl jsem to jako první a tak jsem se mohl konečně vydat na první hodinu. Koukl jsem na rozvrh a se špatně skrývaným smutkem jsem zjistil, že Bella má hodinu na druhém konci školy. A celé dopoledne to samé.
„Uvidíme se na obědě.“ řekla a políbila mě rty. Přitáhl jsem si ji blíž, a kdyby nezačalo zvonit, asi bych ji jen tak nepustil. Takhle si jenom stáhla trochu sukni, která se vy vysunula až nebezpečně vysoko a vydala se na první hodinu. Šel jsem ztichlými chodbami a na dveřích hledal číslo učebny. Ještě jednou jsem koukl na rozvrh a ujistil jsem se, že vcházím do správné učebny, přestože jsem to vůbec nepotřeboval. Zaklepl jsem na dveře a po chvíli jsem vešel. Profesor stál u tabule na kterou něco psal a nepřívětivě se na mě zamračil.
„Buenos días. Me llamo Edward Cullen. Soy nuevo en esta escuela. Perdone, que voy tarde.“ Představil jsem se a rychle se i omluvil za svůj pozdní příchod. S cizími jazyky jsem nikdy neměl žádný problém. Jak bych taky mohl, když si pamatuju úplně všechno že? Moje omluva ho asi překvapila, ale potom se na mě usmál.
„Buenos días, seňor Cullen. Siente, por favor.“ Řekl po překonání počátečního šoku a poslal mě sednou. Přejel jsem pohledem po třídě a zamířil do poslední volné lavice na konci učebny. Ještě jsem ani nedosedl a učitel pokračoval ve výuce, ale zřejmě si nevšimnul, že nikdo z jeho nových studentů nedává ani za mák pozor, protože jsem všechnu jejich pozornost upoutal svým příchodem a hlavně svým vzhledem.
„Páni ten je, ale pěkný. A to jméno, jako z nějakého románu.“ Zasnila se holka z lavice přede mnou a podobné myšlenky probíhaly hlavami i ostatních holek z třídy, některé byly odvážnější a myslely na to, že by mě zkusily někam pozvat, ale jenom jedna, která seděla v lavici vedle mě, si vytrhla papír ze svého sešitu, na který načmárala svoje číslo a poslal mi ho.
„Slečno Cown. Věnujte se raději výkladu.“ všiml si konečně profesor rozruchu, který jsem svým příchodem vyvolal, ale nijak víc to nekomentoval. Slečna Crown, jak ji profesor pojmenoval, se na mě ještě jednou podívala a usmála se na mě, ale já jí nevěnoval ani malou pozornost.
Bellin pohled:
Na první hodinu jsem šla samozřejmě pozdě. Kdyby mě Edward nezdržel, nemusela jsem vyvolat ve třídě takový rozruch. Byla jsem rudá až za ušima a to jsem teprve klepala na dveře. Po chvíli jsem vstoupila do učebny, kde právě probíhala výuka, literatura a drama.
„Dobrý den. Jmenuji se Isabella Swan a jsem tu nová, moc se omlouvám, že jdu pozdě, zdržela jsem se v kanceláři.“ Doufala jsem, že mě pošle si hned někam sednout a tak jsem se hned rozhlédla, kam bych mohla zapadnout.
„Počkejte, Bello. Trochu se nám tedy představíte.“ Panebože, tohle mi byl čert dlužný, kdybych nechtěla být tolik s Edwardem, mohla jsem teď v klidu sedět ve své třídě v Atlantě a vzpomínat na prázdniny.
„Ehm…“ nezačala jsem zrovna nejlíp, a když jsem se podívala do zamračené tváře profesorky, která si mě měřila, jsem zčervenala ještě víc. „…o prázdninách jsem se sem se sestrou přestěhovala do Swords…“ nevěděla jsem jak pokračovat a když i profesorka, ta semetrika, kterou jsem už teď neměla ráda, i když učila tak skvělý předmět, viděla, že ze mě nic víc nedostane, mě poslala sednout.
Rozhlédla jsem se tedy po třídě mých nových spolužáků a zarazila jsem se pohledem na klukovi s jemně narezlými vlasy. Ten jako by vycítil můj pohled, zvedl hlavu a šibalsky se na mě usmál.
„Stefane, neřekl jsi, že sem budeš chodit na školu.“ zašeptala jsem, když jsem dosedla na jediné volné místo vedle něj.
„Byla k tomu snad nějaká příležitost. Naposledy když jsme se viděli, jsi naprosto bez rozloučení zmizela a já na tebe nemám ani telefon, abych ti mohl dát vědět.“ Jo s tím, že jsem odešla bez rozloučení, měl pravdu, ale proč bych mu měla dávat svůj telefon, když jsem s ním chtěla skoncovat?
„Nová a ještě nedává pozor. Slečno Swan, laskavě se přestaňte bavit!“musela zahlédnout Stefanovy pohybující se rty, jinak neměla možnost zjistit, že se bavíme. Já se celou dobu dívala na tabuli a předstírala, že dávám pozor. Teď jsem aspoň předstírat nemusela a mohla si skutečně nějaké zápisky dělat. Nevěděla jsem, co od nové školy čekat tak jsem si raději všechno vzala už dneska a vida, ono se to i vyplatilo.
„Kam jako jdeš?“ zeptala jsem se docela dost podrážděna Stefana, když se na další hodinu vydal za mnou. Co ode mě může pořád chtít? Dala jsem mu přece jasně najevo, že mě jako potencionální přítel vůbec nezajímá.
„Nebuď tak nabroušená, jenom jdu na svou další hodinu.“ to si snad dělá srandu! On má další hodinu zase se mnou? K mému velkému štěstí nebo spíše smůle, ji se mnou opravdu měl. Tentokrát byl ale profesor vstřícnější a tak jsem se nemusela představovat. Rovnou jsem zaplula do jedné lavice a za chvíli bylo i místo vedle mě plné. Nemusela jsem se ani dívat, kdo to byl, protože jsem to poznala. Samozřejmě Stefan.
A tak to pokračovalo až do oběda, kromě jedné hodiny měl snad všechny se mnou, jako by si to tak snad i zařídil. Naštěstí jsem už vedle něho sedět nemusela. Tolik jsem teď litovala, že nechodím do menší školy, kde bych měla víc šancí mít hodiny s Edwardem nebo kýmkoliv z jeho rodiny nebo lidí z Rush.
S Edwardem jsem se potkala až před jídelnou. Stefan šel jeden krok za mnou jako můj věrný pejsek čekající na pohlazení, ale když viděl, jak jsem Edwarda na přivítání políbila, raději se o kousek víc vzdálil. Společně jsme se potom vydali dovnitř a přisedli jsme si ke zbytku jeho rodiny. Elinor už seděla s ostatními lidmi z Rush u jednoho přeplněného stolu a já vlastně byla ráda, že se Cullenovi nemusejí přetvařovat a něco doopravdy jíst.
„Tak, jaký je první den ve škole?“ začala zvesela Alice, když jsem ztěžka dosedla na židli.
„Ani mi nemluv. Všechny dnešní hodiny jsem měla se Stefanem.“ řekla jsem ještě trochu naštvaně, ale nebyla jsem sama. Edward po vyslovení Stefanova jména potichu zavrčel.
„A já myslela, že ses do školy těšila.“ pokračovala dál.
„To jo, ale ... a jak jsi na tom ty, Edwarde?“ snažila jsem se řeč odvést někam jinam.
„Jako vždy na nové školy. Všechny myšlenky, zvlášť na první hodině.“ chudák, má to ještě horší než já. Určitě musí slyšet jak je dokonalý. "Dokonce mi jedna holka poslala i papírek s telefonním číslem, jen co jsem si sedl na místo."
„Tak to ne, řekni mi, která to byla a já si to s ní zajdu vyřídit.“ snažila jsem se mu zvědnou náladu a očividně to zabralo.
„Ta blondýnka a dva stoly dál.“ ukázal na nějakou už od pohledu namyšlenou slečnu, co ho doslova svlékala pohledem. Dobře, když tedy souhlasí s mou hrou, tak jdeme na to. S tím jsem se pomalu zvedla od stolu a vydala jsem se za slečnou, která by chtěla jít s mým Edwardem na rande. Ještě jsem si, ale upravila sukni.
„Počkej, kam si jako myslíš, že jdeš?“ zadržel mě Edward.
„Přece jsem ti to říkala. Za tou holkou, co s tebou chce jít na rande.“ řekla jsem nevině a vytáhla jsem ruku z jeho sevření.
„Tak to bude ještě sranda.“ zaslechla jsem ještě Emmeta než jsem se moc vzdálila od stolu. No jen aby to spíš nebyl trapas než nějaká zábava. Rukama jsem si upravovala vlasy a pomalým váhavým krokem jsem se vydala za tou blondýnkou. No, ale co jí jako řeknu? Neměla jsem už ani čas si to promyslet a najednou jsem stála u jejich stolu. Kluci na mě hleděli a ona si mě ani nevšimla.
Poklepala jsem jí na rameno a počkala, až se uráčí na mě podívat. Když tak učinila, mile jsem se na ni usmála a promluvila. Všichni u jejího stolu si mě měřili. Holky zřejmě posuzovaly moje oblečení a kluci fascinovaně hleděli na moje nohy, protože ta zatracená sukně pořád vyjížděla nahoru a zrovna v tuhle chvíli jsem ji měla stěží pod zadek. Nezáviděla jsem teď Edwardovi jeho schopnost. Koutkem oka jsem ho zahlédla, jak se už už zvedal ze židle, aby šel za mnou, ale Emmet nechtěl přijít o svou slibovanou zábavu a tak, když ho Alice ujistila, že se nic nestane, sedl si zpátky a zuřivě pozoroval klučičí osazenstvo stolu. No, a přiznejme si, nebylo jich zrovna málo.
„Ahoj, já jsem Bella, jsem tu nová.“ snažila jsem se být nejdříve milá.
„No a co?“
„Já jsem ti jenom chtěla říct, že ten kluk, co jsi mu ráno dávala své telefonní číslo, už přítelkyni má a tou jsem já, takže si nemyslím, že by ti v nejbližší době zavolal.“ řekla jsem pokud možno pomalu a dala si záležet, abych vyslovila každé slovo jasně. Konečně jsem také upoutala dívčinu pozornost. Hleděla na mě vykulenýma očima a kluk vedle ní těkal zlostným pohledem z té holky na mě a nazpátek. Hups, tak to bude ještě něco. Ale co ta holka si to zavinila sama.
„Nat, co to tady tak nová holka jako říká?“ zeptal se jí zlostně a holka rozpaky celá zrudla.
„Víš...“ začala koktat a já jsem se rozhodla počkat, co z ní nakonec vyleze. Byla fakt rudá jako rajče, nebo jako já při první hodině, když jsem se musela představovat u tabule a to hned svědčilo o její vině.
Moc prosím o vaše komentáře, zase se jich tu moc neobjevuje a mě to mrzí.
Klidně pište i kritiku nějak to zkousnu a do přístě se to pokusím opravit
Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Stíny minulosti - 33. kapitola:
Stefan mi čím ďalej, tým viac lezie na nervy. On je taký otravný, až je to neznesiteľné. 
Ale Bella nemala chybu na tom obede. Pekne to tej namyslenej trubke ukázala. Len tak ďalej. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!