Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 38.kapitola

Mám tu pro vás slíbenou kapitolu. Snad se vám bude líbit je sice trochu kráká, ale to doufám nahradím další kapitolou, která by se tu mohla v neděli objevit a co v dnešní kapitole můžete čekat: Bella brzy zjistí, že existuje ještě mnohem větší nebezpečí než zamilovat se do upíra – a to být předmětem touhy upírů dvou.

Edwardův pohled:

Napadlo mě Belle ukázat, proč nemůžeme chodit za slunečného dne mezi lidi, ale měl jsem trochu strach, že by se mohla leknou. Blázne! Nadal jsem si hned, proč by ji to mělo vyděsit, když už skousla to, že jsi upír?

„Tak teda pojď.“ Vzal jsem ji za ruku a sešel z pěšiny. Zamířil jsem si to na jeden malý palouček, který jsem objevil, když jsem hledal Damona. Šli jsme tedy pomalu lesem a já si užíval její blízkosti. Dlouho jsem nebyl tak šťastný jako posledních dvanáct hodin.

„Kam jdeme?“ zeptala se po půl hodině.

„Uvidíš, chci ti něco ukázat.“ Bella se na mě podívala a v jejich očích jsem viděl zvědavost. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil na pootevřené rty. Teď jsem si mohl dovolit ji líbat. Když jsem od ní odešel, skolil jsem jednu srnku a tak jsem nemusel pořád myslet na tu palčivou bolest v krku, kterou mi způsobovala její vůně.

„Edwarde…“ zašeptala mé jméno a já ho nikdy neslyšel vyslovit někoho s větším citem než právě Bellu. Přitáhl jsem si ji ještě víc k sobě, ale dával jsem pozor, abych to se svou silou moc nepřehnal.

„Miluju tě.“ řekl jsem a políbil ji do vlasů.

„Já tebe taky.“ Zašeptala a moje srdce zaplesalo. Odtáhl jsem se od ní kousek, abych ji mohl vidět do těch nádherných oříškových očí, které jsem tolik miloval, a Belle se na tváři usadil mírný ruměnec. Ještě jednou jsem ji políbil a vyrazili jsme znovu na louku.

„Tak jsme tady.“ řekl jsem a pustil její ruku. Bella vyšla na mýtinku a její tvář se na slunci rozzářila štěstím. Byla nádherná.

„Ty mi ukážeš, proč nemůžete na slunce?“ zeptala se a znovu se na mě otočila, pořád jsem ještě stál ve stínu, ale když jsem viděl její nadšení, pomalým krokem jsem se vydával k ní. Slunce dopadalo na mou odhalenou kůži a viděl jsem ohromení v jejích očích, když zahlédla ten třpyt.

„Tak jak se ti líbím?“ zeptal jsem se trochu nejistě, když jsem k ní došel.

„Edwarde…“ na víc se nezmohla a dál si mě prohlížela. Sám jsem se začínal propadat do rozpaků a začínal jsem chápat, jak se musela cítit pod mým upřeným pohledem. Nakonec se, ale pohnula. Chytla mě za ruku a společně jsme si sedli na trávu. Byla sice ještě trochu vlhká, protože ji slunce nestačilo vysušit, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Dívali jsme se, si navzájem do očí.

„Měl jsem strach, ti toto ukázat.“ prolomil jsem to ticho mezi námi.

„Proč, vždyť jsi nádherný.“ řekla a já jsem si políbil. Cítil jsem to zvíře v sobě, jako pokaždé, když byla hodně blízko u mě, ale teď jsem věděl, že ho už navždy budu umět ovládat. Bella se mě nebojí a miluje mě.

Na louce jsme strávili několik hodin. Ležel jsem na zádech a se zavřenýma očima si užíval slunce a Bellinu blízkost. Bella měla položenou hlavu na mé hrudi a povídali jsme si. Potom se však ozvalo tleskání. Nejprve bylo slabé, že jsem ho mohl slyšet jenom já, ale potom sílilo a zaslechla ho i Bella.

Rozhlédl jsem se po mýtině a na jednom jejím konci jsem zahlédl Damona. Zatím stál ve stínu, ale pomalu se k nám přibližoval a slunce se mu odráželo od pokožky stejně tak jako mě. Bella zvedla hlavu a zadívala se stejným směrem jako já.

„Damon?“ zeptala se mě, když ho zahlédla. Jenom jsem nepatrně kývl.

„Mí drazí, tak rád vás vidím spolu.“ přešel až k nám a na tváři měl takový spokojený, ale zároveň zlomyslný úsměv. Nahlédl jsem do jeho myšlenek, ale opět si je hlídal a tak jsem se nic nedozvěděl. Bella se ke mně přitiskla a společně jsme stanuli.

„Co tady děláš?“ zavrčel jsem na něj výhružně.

„Kontroluju, jestli Bella ještě žije.“odpověděl klidným hlasem a usmál se. To co ale řekl, mi opět nepřišlo vůbec zábavné. Věděl jsem, jak málo stačí k tomu, abych Bellu zabil a jak moc se musím ovládat, abych to neudělal.

„To nemusíš, Edward by mi nikdy neublížil.“ vložila se do rozhovoru i Bella. Přitiskl jsem si ji k hrudi a políbil do vlasů. Zvedla hlavu a podívala se na mě. V očích měla lásku, ale zároveň hněv.

„Já jsem se jenom přišel ujistit. Nikdy bych si být tebou nebyl ničím tak jistý, jako tím, že by tě mohl zabít jenom mávnutím ruky.“ měl pravdu a to hodně bolelo. Snad ještě víc než vidět vlastního bratra tak nemilosrdného jako jsem ho právě poznal.

„A ty myslíš, že bys byl lepší?“ vrátila mu to hned Bella. Měla pravdu. Damon by byl ještě horší, divil jsem se, že ji dokázal políbit, aniž by ji zabil, ale jeho myšlenky mi nikdy neprozradily, jak to dělá. Jeho rudé oči si měřily mě a hned na to Bellu, ale myšlenky byly naprosto zastřené nějakými malichernostmi.

„Ne, ale rozhodně bych si na lepšího nehrál.“ odpověděl tvrdě. Opět jsem na něj zavrčel, rozhodnutý Bellu chránit jakýmikoliv prostředky.

Odvedl jsem Bellu domů. Strávil jsem s ní ještě několik hodin tajně v pokoji, ale byl jsem na Damona znovu naštvaný, vždycky dokáže všechno pěkné zkazit. Když jsem ho potkal cestou domů, jeho myšlenky se opět točily kolem Belly a já jsem nemohl udělat nic, protože díky jeho výcviku mi byl i můj dar k ničemu.

Kromě Carlislea byli všichni doma. Musel jet do nemocnice, kvůli nějakému naléhavému případu. Esme seděla nad nějakými výkresy a s někým telefonovala. Alice hrála s Jasperem šachy, ale vyhrávala už třecí sérii. Emmett seděl na pohovce a fandil svému týmu a Rose, Rose seděla vedle něj a lakovala si nehty. Klasická domácí pohoda u Cullenů.

„Edwarde, pojď si zahrát.“ lákala mě Alice, když Jasper znovu prohrál. Se mnou mohla hrát aspoň déle než s ním. Naše hra vždy přilákala celou rodinu. Bylo zajímavé nás sledovat. Četl jsem Alici myšlenky na další tah a ona díky vizím viděla ten můj. Jedna hra nám někdy trvala i několik hodin, dokud se mi nepodařilo udělat nějaký tah tak rychle, aby ho nemohla ve vizi vidět.

„Teď ne, Alice.“ odbyl jsem jí mávnutím ruky a vydal jsem se do pokoje. Alice si jenom nešťastně povzdechla a zahájila další hru, která skončí její výhrou.

Cestou jsem se ještě zastavil u Carlislea v pracovně a vytáhl si z police jednu knihu. Přešel jsem do svého pokoje a lehl si na postel, kterou mi sem včera nechala Esme přivést, protože jí Alice řekla, že jsme se s Bellou usmířili.

V škole to bylo zase to samé. Pomalu ubývaly myšlenky na nás a naši dokonalost, ale kluci stále mysleli na Bell a nejvíce mě štvaly Damonovy myšlenky. Proč mi nemůže dát pokoj? Co jsem mu udělal tak hrozného, že mě nemůže nechat na pokoji? Copak nemůžu nýt aspoň pro jednou šťastný?

Bellin pohled:

Mohla jsem si pogratulovat, jak to všechno dopadlo. Ten den s Edwardem byl vážně nádherný. Edward měl sice strach, jak zareaguju na jeho jiskřící kůži, ale mně se zdál nádherný. Tedy až na tu drobnost s Damonem, bylo všechno skvělé. Ve škole jsem začala excelovat a všichni si mě chválili.

Natalii jsem naštěstí moc potkávat nemusela, a tak jsem se nemusela vyhýbat jejím vražedným pohledům, protože se jí nepodařilo uchlácholit svého kluka a ten se s ní rozešel. Královna školy přišla o kluka a taky o svůj post královny. Nebyla už nejhezčí holka na škole a tak i její oblíbenost pomalu klesala.

Komu jsem se však vyhnout nedokázala, byl Damon. Nemusela jsem ani číst myšlenky, abych věděla, jak jeho neustálá přítomnost Edwarda štve. A mě vlastně štval taky, kvůli němu jsme si nemohli s Edwardem užívat vzájemného štěstí. Pořád se mu to dařilo nějak pokazit.

„Belli?“ promluvil jen, co jsem dosedla na své místo.

„Co chceš?“ původně jsem ho sice chtěla ignorovat, ale jak jsem časem zjistila, je ignorace možná ještě horší, než mu chvíli tu pozornost věnovat. Přesto jsem mu, ale jasné dávala najevo, že mě to obtěžuje.

„Jenom jsem se chtěl zeptat, co děláš po škole.“ odpověděl jako by nic.

„Cože?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„No jak jsem říkal, co děláš po škole?“ zeptal se znovu. Nevěděla jsem, co je mezi ním a Edwardem, ale rozhodně si to musí co nejdříve vyříkat. Proč mi Damon nemůže dát pokoj? Co na mě proboha všichni ti upíři vidí? Vždyť jsem úplně obyčejná.

„Nevím, proč to chceš vědět, ale odpovím ti. Budu s Edwardem a to platí pro všech odpoledne po škole.“ odpověděla jsem mu. Díky jeho daru nikdo nevěděl, s kým mají tu čest. Kromě té malé chybičky v tělocvičně, kdy mě políbil, se nikdy nepřestal tak ovládat., aby znovu odhalil svůj pravý obličej.

„To je škoda.“ řekl. Opravdu to tak řekl nebo se mi zdálo, že to znělo smutně? Pokaždé, když jsem s ním seděla v lavici, se mi snažil vzít ruku do své, ale nikdy se mu to nepovedlo, protože se musel pohybovat normální lidskou rychlostí a tak jsem stačila vždy se svou rukou uhnout.

A tak čas plynul. Pořád jsem musela Damona odmítat. Nejhorší to bylo vždy, když byl ve své pravé podobě a Edward nebyl nikde na blízku. Několikrát se mu podařilo mě znovu políbit a já se mu nikdy nemohla, vytrhnou. Edward to ale vždy zjistil. Buď přes jeho myšlenky, nebo modřiny, které jsem měla na rukou kvůli jeho nešetrnému sevření.

Všechno, co se teď kolem dělo mě ubíjelo. S Edwardem jsem byla šťastná, ale Damon se vždy postaral o to, aby šťastní netrvalo moc dlouho.

Tak co, jak se vám kapitola líbila? Vím, že některé už Damon štve, ale budete to muset nějak přečkat, protože jeho postava je v příběhu velmi důležitá a bude se tam objevovat až do poslední kapitoly

Moc prosím o komentáře vaše Petronela :o)

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 38.kapitola:

Ja si nemôžem pomôcť, ale mne Damon naozaj lezie na nervy. Prečo ho niekam neodpraceš? Alebo prečo z neho nespravíš niekoho trošku normálneho? Ja ho vážne nemusím. Som zvedavá čo ešte stihne pokaziť. Ale aj napriek tomu, že bol v tejto kapitola Damon, sa ti podarila. Naozaj perfektná kapitola.

Přidat komentář:

Nick:

Text: