Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 39.kapitola

23.12.2009 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2354×

39. kapitola - Školní práce

Bellin pohled:

Všechno to trápení s Edwardem a Damonem na mě někdy muselo dolehnout. Ráno jsem se vymluvila na to, že je mi špatně a nešla jsem do školy. Byl začátek listopadu a všude leželo na zemi spadané listí. Tohle jsem v Atlantě nikdy nezažila, tam bylo krásně během celého roku.

Ležela jsem v posteli a pozorovala ten kousek oblohy, který byl vidět z okna. Už to byly skoro dva měsíce, které uplynuly od mého polibku s Edwardovým bratrem. Edward chápal mé divné chování, ale já jsem ho sama sobě nedokázala vysvětlit. Když se Edwardovi nic nestalo, oddychla jsem si. Byla jsem ráda, že všechno ví a já před ním nemám žádné tajemství, ale ani tak nebyl náš vztah takový jako předtím.

Mohlo být už poledne, když mě babička zavolala k obědu. Neochotně jsem tedy vstala a šouravým krokem jsem se vydala po schodech dolů, abych aspoň něco dneska snědla. Nádherně to vonělo a můj žaludek se přihlásil o slovo. Sedla jsem si ke stolu a poslušně snědla celou porci, co mi babička naložila. Pomohla jsem ji s nádobím a chtěla se odploužit nahoru do pokoje, když někdo zazvonil.

„Já otevřu!“ zavolala jsem na babičku a šla ke dveřím. Vešla jsem do chodby a rovnou jsem otevřela. Za dveřmi stála holka asi mého věku se zrzavými neposedně rozcuchanými vlasy a nejistým úsměvem na tváři.

„Ahoj, já… jsem tu správně u Swanů?“ pípla nejistě.

„Jo, copak bys potřebovala.“ Zeptala jsem se a taky se na ni usmála. Holka si mě zvědavě prohlížela a já nevěděla, ani kdo to je.

„Já jsem Lilly, Lilly Lefebvre.“ Dodala si odvahy dívka a podala mi ruku. Její příjmení a jistý akcent, který doplňoval její mluvu, jsem poznala, že je to cizinka a nejspíš přímo Francouzska.

„Bella Swan, co pro tebe můžu udělat?“

„Víš, ono je to složitější, můžu jít prosím dál?“ zeptala se, a protože jsem byla zvědavá, co by mohla Lilly chtít, pozvala jsem jí dál a rovnou ji zavedla do obývacího pokoje, kde seděla babička nad pletením.

„Babi, to je Lilly…“ a no nevěděla jsem, co víc říct. „Udělej si pohodlí, dáš si něco k pití nebo tak něco?“ zeptala jsem se pohostinsky, a když tedy nepatně přikývla, donesla jsem ji skleničku pomerančového džusu. Podala jsem ji a sedla si do druhého křesla. Lilly mě napodobila a usrkla ze skleničky.

„Víte, my jsme ve škole dostali takový úkol…“

„Jaký?“

„Pokusit se vypátrat náš rodokmen pokud možno do dávné minulosti… no a při tom jsem narazila na jednu větev, o které jsem neměla tušení. Když jsem se na ni zeptala babičky, řekla, že si matně na někoho vzpomíná, ale že je to už moc dlouho. Záznamy, ve kterých jsem hledala byly sice staré, ale poslední jméno bylo vaše, madam…“ usmála se na babičku a ta se na mě překvapeně podívala „Chtěla jsem poznat svou rodinu a tak jsem se vydala na vaši původní adresu, kterou jsem získala a odtud mě poslali sem.“

„To znamená, že jsme příbuzné?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, klidně se podívej. Tohle jsem si okopírovala z archívu.“ Otevřela malý batůžek a vytáhla složku, ve které měla několik papírů. Byl tam jejich rodokmen a krátká linie naší rodiny. Sledovala jsem, do kdy zjistila své předky a musela jsem se usmát, když jsem zjistila, že je našla jenom do doby, ze které byly dopisy, co jsem četla.

„To je neuvěřitelné.“ zalapala po dechu babička, když jsem jí ty papíry podala.

„Je to tak, madam.“ namítla Lilly.

„Ale kdeže madam, můžeš mi říkat babi, jako tady Bella nebo rostě jenom Mary.“ Nabádala ji hned babička a šla se přivítat se svou novou příbuznou.

„Dobře mad… Mary.“ souhlasila Lilly a objala se s babičkou. Tak to je teda gól. Nikdy jsem neměla ani tušení, že mám nějakou příbuznou a ještě k tomu Francouzku. Když jsem si ji teď prohlížela, jak sedí v křesle, připomínala mi rokokovou panenku. Zvlněné vlasy jí rámovaly obličej a dlouhé řasy klopilo k zemi. Na nose měla pihy, ale jí jenom dodávaly na kráse.

„Co kdybys Lilly řekla něco víc o naší rodině, Bello. Jistě ji to bude zajímat a bude moct něco použít do své školní práce.“ Řekla asi po hodině babička, když nám Lilly dovyprávěla všechno o své rodině.

„Pojď se mnou.“ Řekla jsem a společně jsme vyšly do mého pokoje. Rychle jsem ještě ustlala deku na posteli a otevřela okno. Víc jsem toho nestihla.

„Kvůli mně uklízet nemusíš.“ dodala s úsměvem.

„No, já bych tu měla někdy vážně uklidit. Moc lidí sem nechodí a dneska jsem neměla v plánu vůbec z pokoje vylézt.“ Přiznala jsem se po pravdě.

„Takže ti narušuju plány?“

„Ale kde že, aspoň se nebudu utápět v deprimujících myšlenkách,“ Odbyla jsem ji mávnutím ruky a ukázala jí na houpací křeslo. Sama jsem se posadila na postel do tureckého sedu. „Co bys teda chtěla vědět o té mojí rodince?“

„Všechno co mi řekneš.“ odpověděla dychtivě.

„Víš co, asi bude nejlepší, když ti ukážu i fotky budeš mít konkrétnější představu,“ Přešla jsem k počítači, našla jsem složku s fotkami a pobídla Lilly, aby si ke mně přisedla. „Tak tohle je Elinor, moje sestra jsme dvojčata …“ začala jsem jí vyprávět všechno o své rodině a někdy do toho zapojila nějakou veselou historku.

„Kde vlastně bydlíš?“ zeptala jsem se, když jsem vypnula počítač a scházela s ní do obýváku.

„V jednom hotelu v Dublinu.“

„Tak to nepřipadá v úvahu, zůstaneš u nás.“ rozhodla jsem.

„Tak co, pomohla ti Bella s tou školní prací?“ zeptala se babička, když zvedla oči od pletení a zahlédla nás ve dveřích.

„Hrozně moc, myslím, že ta práce bude naprosto skvělá.“ Horovala nadšeně Lilly a já měla pocit jako, že trochu přehání. Tedy ne trochu, ale hodně.

„Babi, jedu s Lilly do Dublinu, bude u nás ty dva týdny bydlet. Tátovi to určitě nebude vadit.“ Sice náš dům začínal připomínat penzion, ale aspoň jsem nemohla říct, že bych se tu někdy nudila.

„To je samozřejmá věc.“ Souhlasila se mnou babička a my hned vyšly před dům.

„Ahoj Bello.“ pozdravil mě Victor, který se zrovna vrátil ze školy.

„Jak bylo ve škole, Victore?“ usmála jsem se na něj.

„Hrůza jako vždy. Všichni si hrají na skvělé kamarády a přitom tě hned za zády pomlouvají. Radši ani nechtěj vědět, co jsem se o sobě dozvěděl věcí.“ Zakroutil nad tím a hlavou, a když jsem za sebou slyšela Lilly, rozhodla jsem se ji představit.

„Victore, dovol, abych ti představila svou prapra… no ani nevím kolik nebo jestli vůbec tam je nějaké pra je ale každopádně sestřenku Lilly, Lilly to je Victor.“ nevěděla jsem, jak více bych ho měla definovat.

„Těší mě Lilly.“ napřáhl k ní ruku a ta ji přijala. Na tváři měla jemný ruměnec a stydlivě se usmívala.

„Tak mi už pojedeme, ještě budete mít možnost si popovídat.“ skočila jsem do toho ticha a jemně zatlačila Lilly k autu.

„Měj se Bello, Lilly.“ rozloučil se s námi a vydal se domů.

„Líbíš se mu.“ promluvila Lilly, když už jsme seděli v autě.

„Chodili jsme spolu, ale teď jsme jenom přáteli. Zato ty jsi ho taky upoutala.“ snažila jsem se odvést rozhovor někam jinam. Nechtěla jsem se bavit o svém vztahu k Victorovi.

„Nedělej si legraci, Bello. Jak bych se mu mohla líbit?“ zeptala se pochybovačně a já jsem nechápala její otázku. Vždyť je hezká, tak proč by se nemohla líbit klukům? Asi není sama se sebou moc spokojená, ale divila jsem se, že jí to kluci už dávnou nevymluvili.

„Tak, kde tedy bydlíš?“ zeptala jsem se a Lilly mi nadiktovala adresu toho hotelu. No hotelu, to bylo trochu nadnesené. Spíše takový hodně pochybný penzion pro mládež, která nemá moc peněz. „Běž si pro věci, já tě zatím odhlásím.“ Zaplatila jsem za ni pobyt za jednu noc a potom jsme se vydali zase domů. Cesta probíhala za vzájemného rozhovoru a Lilly se zdála jako milá dívka. Docela mě bavilo to, jak mluvila s tím francouzským akcentem.

Když jsme se vrátili domů, Elinor už byla doma a poslouchala babičku, jak ji vypráví o Lilly. Donesla jsem ten její jeden kufr do obývacího pokoje a společně jsme začaly přemýšlet, kam ji tak uložíme.

Všechno nakonec vyřešil táta, když se vrátil z práce. Lilly zůstane u Elinor v pokoji, protože má Elinor přece jenom větší pokoj než já. Odnesly jsme jí tedy věci do pokoje a společně jsme šli připravit něco k večeři.