Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - Prolog

26.08.2009 (20:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5067×

Prolog

„El, už je čas jít, nebo přijdeme pozdě!!“ zavolala jsem na sestru, která bezpochyby stála u zrcadla a byla nespokojená s vybavením svého, vlastně našeho šatníku. Stále si na to stěžovala, přestože, většina oblečení byla její. Musela jsem se usmát.

„Už jdu,“ odpověděla a pomalu scházela schody.

„To, to trvalo…,“ naoko jsem se rozčílila „… příště vstávej dřív, nebo jednou opravdu přijdeme pozdě!“

„Neboj, díky tobě nám to nehrozí,“ uklidňovala mě a obouvala si boty, „jak vypadám?“ ozvala se, když měla boty na nohou. Otočila se kolem své osy, abych si ji mohla lépe prohlédnout. Jako vždy jí to slušelo. Měla skvělý smysl pro módu. Ráda mi chystala věci, vždycky mi to moc slušelo, ale raději jsem měla džíny a tričko.

„Vypadáš skvěle, jako vždy, ale už pohni nebo nás slečna Brandeová sní za živa, víš, jak nesnáší pozdní příchody do jejich hodin.“ Obě jsme si sehraně povzdechly a vyrazily k autu. Naštěstí to nemáme do školy daleko a přijely jsme včas.

„Ahoj Bell, ahoj El!“ pozdravila nás vesele Brooke a k jejímu pozdravu se připojili i ostatní členové naší malé party. S El jsme byly na škole docela oblíbené. Kdo by taky nechtěl mít v partě dvojčata a zvlášť pokud jsem jediné na škole, že?

„Ahoj!“ ozvaly jsme se unisimo a ostatní se tomu zasmáli. Měli z nás legraci, když jsme promluvily současně a někdy si nás dokonce pletly, ale to jen tehdy, když jsem dovolila El, aby mě oblékla. Měly jsme každá odlišný vkus, co se týče oblékání.

„Tak co, dneska nebude žádná výměna?“ utahoval si z nás Brady.

„A jak víš, že už nejme vyměněné?“ odpověděla jsem mu na otázku otázkou. Z tváře mu na chvíli zmizel úsměv, ale za chvíli ho vystřídalo uvědomění, jak nás ještě poznat. Podle toho jak jsme mluvily. Já přece jen mluvila trochu podle slovníku, skoro nikdy jsem neřekla sprosté slovo.

„Máš mě, ale stejně vím, že jsi to ty Bells.“ El však nezkazila legraci a ohlédla se po Bradym.

„Volal jsi mě?“ Tak tohle nečekal. Zase se nám podařilo ho zmást. Nikdy to pořádně nepoznal. Většina lidí nás už docela dobře rozlišovala, ale Bradymu to pořád dělalo problémy.

„Tak co plánuješ na prázdniny El?“ ozvala se za mnou Erna. Když si El zahrála na mě, budu v tom pokračovat. Nenecháme se přece jen tak lehce prozradit ne?

„Mám domluvenou na jeden měsíc brigádu v jednou supermarketu a potom pojedu za Bell do Howth za tátou,“ odpověděla jsem naprosto klidně, za ty roky dvojí identity jsem si zvykla vydávat se za El, když to bylo potřeba. Nikdo na nic nepřišel, když jsem nechtěla.

„To je docela z ruky.“ Přidal se do rozhovoru právě příchozí Mike.

„No je to z Atlanty docela daleko, ale do Dublinu poletím letadlem a potom na mě bude Henry čekat, takže se nebojím, že bych nedorazila.“ Odpověděla jsem sebevědomě, za sestru „Zato Bells bude mít asi trochu problémy, viď sestřičko?“ otočila jsem se na El.

„Však mě znáš, já a moje orientace, určitě se ztratím už na letišti.“ Usmála se na mě El. Znala mě jako své boty, ale to já také „Jé, za chvíli zvoní, musíme do třídy.“ Skvěle sehrané, tím potvrdila Bradymu jeho domněnku, že ona je já. Šli jsme tedy s Mikem a Brooke do třídy a cestou jsem El pošeptala „Skvělá práce sestřičko.“

Blížil se konec roku a už jsme se moc neučily. To byla výhoda, přesto mě nebavilo sedět ve třídě, když je venku takové krásné počasí. Navíc si ho budu muset užít do zásoby, v Howth nebývá, kdo ví jak pěkně. Ještě štěstí, že táta nebydlí až v Swords, tam je to ještě horší, slunce tam svítí jen výjimečně a i to je zázrak.

Docela jsem se za Henryho těšila. Jezdila jsem tam každé prázdniny, navíc tyhle měly být poslední, co tam strávím celé. Příští rok si chci taky, jako El, nají nějakou práci. Už jsem se těšila na Jackoba a ostatní lidi z Howth a Rush. Peter nás nikdy nezklamal, byla s ním zábava a nikdy jsem se s ním a El nenudila. Z přemýšlení mě vytrhl až zvonek oznamující konec hodiny.

„Co podnikneme odpoledne?“ otočila jsem se k El, když jsme odcházely z učebny

„Nevím, co bys chtěla dělat?“

„Napadlo mě, že bychom mohly zajít na koupaliště,“ odpověděla jsem a zahlédla v jejích očích přeskakovat veselé jiskřičky. Asi před týdnem si totiž koupila nové plávky a toužila je všem předvést, zatím však neměla příležitost.

„Super nápad, jdu to říct ostatním.“ A rychlejším krokem se vydala za ostatními, aby jim sdělila náš program na odpoledne. Už se nemohla dočkat a já popravdě taky ne. Škola potom uběhla jako voda. Doma jsme se stavily jenom pro plavky a René jsem napsala vzkaz, kde budeme a že nevíme, v kolik dorazíme domů. Už na to byla zvyklá. Neměla o nás strach, tedy pokud jsme se vrátili do půlnoci potom, pokud neusnula, se přece jen začala starosti dělat.

Poslední týden školy utekl opravdu rychle. Každé odpoledne jsem trávila s El a partou někde venku. Většinou to bylo někde na hřišti, nebo jenom s holkami na nákupech. A najednou tu byl den, na který jsem se těšila. Už jen pár hodin, možná jeden den a uvidím Henryho, Petera, Carla, Leu a ostatní. Moc se mi po nich stýskalo, to jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem se s El a René loučila na letišti. Všechny jsme trochu slzely. Nejvíce tedy Judy s ní se neuvidím dlouhé dva měsíce, ale i El se nechala trochu unést, nikdy jsme od sebe nebyly tak dlouho. Jeden měsíc. Pro dvojčata, která spolu tráví veškerý čas, je to opravdu dlouho.

Po dlouhém a uslzeném loučení jsem konečně nasedla do letadla a vyrazila do Dublinu. Během letu jsem nejspíš usnula, a proto mi přišlo, že to netrvalo moc dlouho, když se z reproduktoru ozval kapitán, který nás informoval o tom, že se máme připoutat a že právě přistáváme.

Měla jsem strach, že Henryho nenajdu a že se ztratím, ale mé obavy pominuly, jen co jsem zahlédla jeho usmívající se tvář, hned u pásu na kterém zrovna přijížděly mé věci.

„Ahoj tatí!“ zavolala jsem na něj a běžela ho obejmout.

„Jsem tak rád, že jsi přijela, Bello. Moc se mi po tobě stýskalo.“ Oplatil mi objetí a šel mi vzít tašky. Potom jsme vyrazily domů, do Howth.

„Taky se mi po tobě stýskalo, a po Peterovi, Lee a ostatních taky. Už se nemůžu dočkat, až za nimi, do Rush, pojedu,“ odpověděla jsem vesele, když jsme se rozjeli. Bylo to neuvěřitelné, najednou mi ani nevadilo, že nesvítí sluníčko. Byla jsem šťastná.

„Víš, Bells. Mám pro tebe překvapení a myslím, že se ti bude líbit,“ začal, když jsem si všimla, že odbočil doprava místo, aby jel rovně, jak měl. Přišlo mi to divné, vždycky nás vezl rovnou domů.

„Jaké překvapení?“ zeptala jsem se, se zájmem, přesto mi dál vrtalo hlavou, kam jedeme.

„Dostal jsem novou práci a musel jsem se přestěhovat…,“ lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Neříkal přeci, že se mi to překvapení bude líbit? Najednou to vypadá jako by mi chtěl říct něco, co bych nikdy v životě nechtěla slyšet.

„Kam ses přestěhoval?“ On by mi to snad neřekl.

„Do Swords. Vím, že je to velká změna, ale budeš to mít blíž do Rush a i do Howth budeš moc jezdit,“ začal rychle vysvětlovat. Takže ty dva měsíce budu bydlet ve Swords? Není to sice to co jsem si představovala, je sice pravda, že je to do Rush blíž, ale i přesto … do Swords? Nechtěla jsem, ale Henrymu kazit radost. Tak jsem se na něj usmála.

„Máš pravdu, do Rush je to opravdu blíž a budu moc častěji jezdit za Peterem a on za mnou. Znáš Carla, když jsme bydleli v Howth, nechtěl Petera pouštět tak daleko.“ Snažila jsem se, na jeho stěhovaní, vidět něco pozitivního.

Po asi hodinové jízdě jsme dorazili do Swords. Budu si muset ještě dlouhou dobu zvykat říkat tomu místu domov, ale snad to nějak půjde. Před domem, kde táta zastavil, už stálo jedno auto. Hned se mi zvedla nálada. Auto patřilo Carlovi snad je s ním i Peter.

„Jak vidím, máme návštěvu,“ řekl táta, když jsme vysedala z auta. Zabouchla jsem dveře a hned nato se otevřely dveře do domu a v nich seděl na kolečkovém křesle Carl a za ním stál Peter a vesele se na mě usmíval.

„Vítej ve Swords Bello,“ přivítal mě Carl jen, co ho Peter vyvezl před dům.

„Děkuju Carle, myslím, že se mi tu bude líbit,“ odpověděla jsem a mrkla na Petera.

„Jsem rád, že jsi zase přijela na prázdniny.“ Kdyby tu nebyli Henry s Carlem, určitě by nebyl tak rezervovaný jako teď, ale to nevadí, pořádně si přivítáme, až za ním přijedu do Rush.

„Jsem taky ráda, že jsem přijela.“ Rozhodla jsem se pokračovat v tom divadle, přestože mi bylo jasné, že to na Henryho ani na Carla neplatí. Znali nás oba moc dobře. Šla jsem ho tedy obejmout a on mi to oplatil.

„Pojďte dovnitř, nebo Bella ještě zmrzne, nevidíte co má na sobě?!“ ozval se Henry. Až v tom mi došlo, že jsem pořád v tričku s krátkým rukávem a šortkách, ve kterých jsem přiletěla z Atlanty. V Howth mělo být výjimečně pěkně tak jsem si říkala, že šortkami nic nezkazím a ono ejhle, jedeme do Swords. Táta měl pravdu, opravdu mi začínala být zima. Šli jsme tedy dovnitř.

Henry mi řekl, ať jdu za ním nahoru a trochu se obleču, přece jen tu není tak teplo jako v Atlantě. Můj pokoj byl opravdu pěkný. Henry si dal záležet. Celý pokoj byl laděný do modré, mé oblíbené barvy a moc se mu líbil. Z okna jsem viděla rovnou na les za naším domem. Rychle jsem se tedy převlékla a šla za naší návštěvou dolů.

Když jsem sešla dolů, všichni se už vesele bavili. Táta měl radost, že tu nebude muset být sám a Carl začínal plánovat, jak si společně vyrazí na ryby. Peter se do jejich rozhovoru moc nezapojoval, seděl v křesle a odpovídal, jen když byl na něco tázán.

„Tak co podnikneme Bells?“ očividně ožil, když jsem se objevila v obýváku.

„Myslíš, že bys mi mohl ukázat město, pokud to nebude Henrymu vadit?“ zeptala jsem se ho a otočila se na Henryho, abych se dozvěděla co si o mém nápadu si prohlédnout město, ve kterém strávím většinu prázdnin.

„Jen běžte a užijte si to,“ pobídl nás Carl, než stačil Henry cokoliv říct. Vyšla jsem tedy na chodbu, kde jsem si vzala bundu a táhla Petera ven. Bylo vidět, že se mu ulevilo, že nebude muset trávit celý večer v přítomnosti Carla a Henry.

„Co bys chtěla vidět?“

„Nejlíp celé město,“ odpověděla jsem s trochou hraného nadšení.

„Tak, to abychom si pospíšili, městečko není moc velké, ale hrozné protáhlé.“ Zakoulel vesele očima a už mě vedl po cestě směr centrum. Tak tady se snad neztratím, pomyslela jsem si. „El taky přijede?“ zeptal se s nadějí v hlase. Vím, že jsme si s El podobné jako vejce vejceti, ale přesto mám takový pocit, že se El Peterovi líbí víc.

„Říkala, že přijede příští měsíc, jakmile jí skončí brigáda.“ Už jsem se nemohla dočkat, až si z místních obyvatel trochu vystřelíme. V Howth to bylo ohrané a nikdo si toho už moc nevšímal, ale tady to nikdo ještě neví. Bude zábava.

„Jak vidíš, není tady nic moc k vidění. Swords na Howth nebo Atlantu nemá.“ To mi bylo jasné hned, jak jsem přijela.

„Petere, vadilo by ti, kdybychom si zahráli menší divadlo?“ potřebuju na tu hru někoho, kdo nám se vším pomůže, aby to jen tak někdo neprokoukl.

„Jasně, co plánuješ?“ znal mě natolik dobře, že věděl, kdy začne nějaká švanda.

„Však už znáš, stejně jako poprvé u vás v Howth. Trochu tu všechny poplést, pokud tedy Henry všude neříkal, že má dvojčata?“ tohle by mi opravdu zkazilo náladu.

„Myslím, že tady se to ještě nerozkřiklo. A myslím, že to město potřebuje trochu probudit, nic se tu neděje, jak je rok dlouhý. Dobře jdu do toho.“ To bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Už jsem se nemohla dočkat až Elinor přijede za mnou.

Peter s Carlem odešli poměrně brzy, vlastně hned po našem návratu domů, chtěli mi dát šanci se tu trochu aklimatizovat. Ještě ten večer jsem jí napsala meil o tom, že se táta přestěhoval a vyptávala jsem se, jak se má, co v práci a tak různě. Byla jsem zvědavá, co se doma děje během mé nepřítomnosti.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - Prolog: