Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 15. Usmíření

21.08.2009 (14:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2788×

V jídelně jsem si stoupla k pultu s jídlem a na tác si nandala sodovku a kuřecí salát. Odnesla jsem si tác k již téměř plnému stolu. Chyběl tu už jen Jason. Ještě než jsem se pustila do jídla, šla jsem si umýt ruce. Zdálo se mi to, nebo na mě dnes všichni civí, víc než obvykle? Mám něco ve vlasech? Nebo nějaký rádoby vtipný nápis na zádech? Po cestě jsem pohlédla ke stolu s dívčím osazenstvem po mé levici a nechápala, proč na mě polovina z těch dívek tak zaujatě kouká. Rychle odvrátily pohled, ale koutkem oka pokukovaly dál. V duchu jsem nad tím zakroutila hlavou a začala si mýt ruce.

Když jsem šla zpět, neodpustila jsem si pohled ke stolu Cullenů. Už tak dlouho jsem je nesledovala. Zařekla jsem se, že mi budou ukradení a že se už nebudu snažit navázat s nimi jakýkoli kontakt. Ani ten oční. Teď všichni strnule seděli, před sebou nedotčený tác s minerálkou a jablkem. U dvou z nich, jablko vystřídala hruška. To nebudou mít hlad? A proč vůbec nejedí? Uvědomila jsem si, že už dřív jsem se touto otázkou zabývala.

Jak jsem tam tak koukala, Edward, do té doby s očima zabořenýma do desky stolu, vzhlédl směrem ke mně. Lehce se pousmál a hluboce mi hleděl do očí. Po dlouhé době mě to opět rozechvělo. Na těle mi naběhla husí kůže a zrychlil se mi tep. Po celém měsíci, jsem díky němu cítila zase tenhle pocit, který jsem vědomě uzamkla hluboko ve své mysli. Tak jsem se proti němu obrnila a snažila se ho zastřít. Zastřít Edwarda.

Otočila jsem se zpět a posadila se ke stolu. Bohužel jsem seděla pravým bokem směrem k Edwardovi a tak jsem jeho spalující pohled pořád vnímala v periferním vidění. Byla jsem z toho nervózní a tak jsem pouze pomaloučku upila minerálku. Jen co jsem zavřela víčko, spatřila jsem Jasona mířícího přímo ke mně.

Všichni se s ním pozdravili, ještě než dosedl na židli vedle mě. Ledabyle jim odpovídal na pozdravy a potom na mě upřel svůj pohled.

„Ahoj, krásko.“ Řekl a líbl mě na tvář.

Šlehla jsem po něm udiveným pohledem. Začervenala jsem se, protože mi to nebylo zrovna dvakrát příjemné, zvláště když nás všichni sledovali. Bezděčně jsem se podívala na Edwarda. Pořád se díval stejným směrem, ale teď byl jeho výraz podstatně tvrdší, bez úsměvu.

„Ahoj.“ Odpověděla jsem mu plaše.

V průběhu oběda jsme se s ostatními bavili o všem možném, ale hlavní téma našeho neutuchajícího hovoru bylo jasné. Za čtrnáct dní se měl konat aprílový ples. Dozvěděla jsem se to teprve před pár dny a úplně na to zapomněla. Stejně jsem neměla v plánu tam jít. Já a tanec, to se nikdy v nejmenším neslučovalo. Jessika mě sice lanařila a přemlouvala, ale vždy jsem ji jemně odpálkovala.

„Jdete tam?“ Zeptala se mile Angela a myslela tím mě a Jasona. Jak samozřejmě řekla to, jdete. Jako kdybychom už působili jako pár. Není to moc rychlé?

„Jasně, že půjdeme!“ Odpověděl nadšeně Jason, aniž by se mě vůbec zeptal, zda chci jít. Podívala jsem se na něj a otázkou v očích, ale on se na mě jen usmál, chytil mě kolem ramen a pokračoval v konverzaci.

Po obědě, když jsme šli jen my dva s Jasonem ke školní budově, jsem nevydržela a musela jsem zakročit. Po dvoře procházeli studenti a vzduch byl prosycený vůní nedávného deště.

„Jasone, proč ses mě ani nezeptal, jestli vůbec chci jít na ten ples?“

Díval se na mě udiveně. „Myslel jsem, že budeš chtít jít.“ Řekl se stopou ublíženosti v hlase.

„No, já jsem tam ve skutečnosti vůbec jít nechtěla.“ Odpověděla jsem, ale už méně nabroušeně.

„Ale proč? Vždyť to bude zábava, věř mi.“ Přesvědčoval mě s uklidňujícím výrazem.

„Ale já neumím tančit.“ Přiznala jsem a sklopila zrak.

„Tak to je to, proč jsi tam nechtěla?“ V jeho hlase byl slyšet úsměv. „Bello,“ Řekl a já k němu opět vzhlédla. „Nemusíme tančit, můžeme se bavit i jinak.“ Prohlásil opět uklidňujícím hlasem.

„Dobrá, vyhrál jsi.“ Vzdala jsem to a na Jasonově tváři se rozlil veselý úsměv.

„Jsi úžasná!“ Řekl tiše a přiblížil se, aby mě políbil. Tentokrát jsem to očekávala a mohla se lépe připravit, ale bylo to takové zvláštní. Políbil mě něžně, a já odpovídala jeho rtům, teď už v menších rozpacích než včera. Přitiskl si mě blíže k sobě a zrychloval tempo polibku. Byl mnohem vášnivější. Rukama mi sjel až na zadek a v tu chvíli jsem se odtrhla.

„Počkej, Jasone!“ Vydechla jsem. „Tady ne!“ Zašeptala jsem a porozhlédla se po okolí. Podle očekávání, na nás zíralo mnoho párů očí. Především dívčích. Ale ten jeden pár, který jsem po chvíli zachytila mi vyrazil dech. Zase Edward. Zase ten tvrdý, frustrující výraz. Rychle jsem vzhlédla zpět k Jasonovi a ten se stále usmíval.

„Stydíš se za mě?“ Řekl pobaveně.

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Odpověděla jsem v rozpacích. „Jen nemám ráda takovou pozornost.“ Vysvětlila jsem a rukama poukázala na obecenstvo kolem nás.

„Vždyť se nemáme, za co stydět.“ Oponoval Jason.

„To netvrdím, jen nejsem exhibicionista.“

„Dobře, budu se snažit být příště méně nápadný.“ Usmál se s jiskřičkami v očích.

Rozloučili jsme se a vydali se každý jinam.

Na biologii jsem dorazila včas. Chystala jsem se do první lavice, která byla volná a ve které jsem sedávala sama. Od té doby, co se mnou Alice přestala komunikovat, jsem se od ní odstěhovala. Nikdo to příliš nepostřehl, protože jsem s ní neseděla dlouhou dobu. Dnes mě, ale velmi překvapila, když na mě hned, co jsem se objevila u dveří, zamávala a prosebně se tvářila, abych si šla sednout k ní.

Nedůvěřivě jsem k ní došla a zastavila se před lavicí, aniž bych si do ní sedla.

„Ahoj Bello.“ Říkala svým charakteristickým zvonivým hláskem. Už tak dlouho jsem ho neslyšela. Až teď jsem si uvědomila, že Alice se při hodině příliš neprojevovala a skoro bych na ten její hlas zapomněla. Proč byli ona i Edward tak dokonalí? Tak božsky krásní, tajemní a přitažliví?

„Ahoj Alice, co se děje?“ Snažila jsem se udržet lhostejný tón. Alice mi v podstatě nic neudělala, jen se se mnou přestala bavit a i to jsem přičítala spíš Edwardovi, než jí.

„Můžeš si dnes sednout ke mně, prosím?“ Zeptala se. „Ráda bych si s tebou promluvila.“ Dodala po chvilce.

„Dobře.“ Sedla jsem si do lavice a natočila se k ní. „O co jde?“

„Víš Bello, moc mě mrzí, jak jsem se k tobě chovala.“ Začala Alice. „Vím, že to nebylo fér a že jsi ani nechápala, proč jsem se najednou začala tak stranit.“ Říkala a v obličeji se jí zračila opravdová lítost. „Ráda bych to napravila.“ Pohlédla mi s nadějí do očí.

Bylo mi jí líto. Byla na pohled tak jemná a zranitelná a přitom vyzařovala jakousi sílu, kterou jsem nechápala.  „Vím, jak bys to mohla napravit.“ Řekla jsem a snažila se mluvit mile.

„Ne prosím, to ne.“ Vyhrkla Alice.

„Jak můžeš vědět, co řeknu?“ Překvapila mě její okamžitá reakce.

„Totiž, jen jsem odhadovala, co by to mohlo být.“ Říkala přesvědčivě. „A cos tedy měla na mysli?“ Dodala.

„Něco jsi mi slíbila Alice, pamatuješ?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Pamatuju a svůj slib dodržím.“ Řekla jasně.

„Jsem jedno velké ucho.“

„Bello, vše se dozvíš v pravý čas. Ale teď je ještě moc brzy, věř mi prosím.“ Zchladila Alice mé naděje.

„Opravdu?“ Zapochybovala jsem.

„Opravdu.“ Zopakovala Alice má slova. „Myslíš, že bychom mohly být prozatím opět kamarádky?“ Jen, co ta slova dořekla, už se spokojeně usmívala.

„Budu moc ráda, Alice.“ Řekla jsem upřímně a sama se radostně usmála.

Další část

KOMENTÁŘ PROSÍM!!!:)

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 15. Usmíření: