Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 18. Přátelé

25.08.2009 (12:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3525×

„Nepleť se do toho!“ Odseknul mu Jason, ale vymanil mé paže ze svého tvrdého sevření. „My si tady s Bellou jen potřebujeme něco ujasnit!“ Pokračoval už klidněji.

Já se jen třásla při každém jeho chladném slově a neodvážila se cokoliv říct. Těkala jsem očima z Edwarda na Jasona a kdykoliv jsem se zahleděla do Edwardových očí, projel mnou takový zvláštní, nepříjemný pocit. Díval se s obrovskou nenávistí a zlobou.

„Řekl bych, že Bella si s tebou nic ujasňovat nechce.“ Procedil Edward zuřivě skrz zuby a zdálo se, že ho stojí hodně úsilí, jen klidně stát na místě. „Nebo chceš?“ Zeptal se a zadíval se na mě.

„Jistěže ne!“ Řekla jsem trhaně, a s nenávistí se podívala na Jasona. „My dva jsme spolu skončili!“ Snažila jsem se o tvrdý tón, ale moc mi to nešlo. V mém hlase bylo znát rozrušení, na konci se mi zlomil a další slza mi smočila obličej. Odstrčila jsem ho od sebe a tentokrát mi neodporoval. Zamířila jsem k Edwardovi a rukou si setřela slzami smáčené tváře. Jasona jsem nechala za sebou. Celou cestu jsem svůj zrak upírala do těch nejkrásnějších očí. Třásla jsem se, a když jsem k němu došla, podlomila se mi kolena. Kdyby mě Edward bleskově nezachytil, asi bych skončila na zemi.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se starostlivě a stále mě držel ve svých pažích.

„Ano.“ Odpověděla jsem a podívala se mu do tváře. Jeho výraz byl měkčí. „Pojď jinam, prosím.“ Řekla jsem zřetelně a schválně nahlas, aby to Jason slyšel.

Nespouštěl ze mě své oči, jen kývl a pustil mě, abychom společně mohli vykročit k parkovišti. Jakmile byl Jason z dohledu, zastavila jsem. Stáli jsme zrovna v přítmí několika stromů, které se nacházely kousek od vchodu do tělocvičny. Ani jeden z nás nepromluvil a já jen cítila, jak se třesu a pak jsem se úplně nečekaně a neplánovaně rozvzlykala. Už jsem v sobě to napětí zkrátka nemohla dál držet.

Jeho studené paže mě pevně objaly a já jen zabořila obličej do jeho hrudi a oddávala se těžkým vzlykům. Voněl tak zvláštně. Žádný parfém se k tomu nedal přirovnat, ale bylo to tak krásné.

„Šššš, už je to dobré. Už ti neublíží.“ Utěšoval mě svým melodickým hlasem. Uklidňovalo mě to, ale třesavka nechtěla ustat. Po chvíli si Edward sundal sako a přetáhl ho přese mě. Chvíli o mě třel své ruce, aby mě zahřál, ale pak uvolnil své objetí a oddálil se ode mě o několik kroků. Sice mi byla u Edwarda nevysvětlitelná zima, ale tohle mě vylekalo.

„Prosím, nechoď pryč.“ Vydechla jsem a prosebně se mu zadívala do očí.

Jeho výraz zjihl. „Neboj, neodejdu.“ Udělal krok zpět ke mně, ale to už jsem také vykročila a za chvíli jsem ho objala. Bylo to tak spontánní, tak přirozené. Necítila jsem se trapně, že takhle projevuji své city, jen se jimi nechala unášet. Byla jsem Edwardovi upřímně vděčná a jeho přítomnost mě naplňovala pocitem bezpečí.

Chvíli byl strnulý, a zdál se, být mým náhlým chováním zaskočen, ale pak si mě k sobě přitiskl a chvíli jsme jen tiše setrvali v objetí.

Po pár minutách jsem vzhlédla a podívala se mu do tváře. „Děkuji ti.“ Zašeptala jsem.

„Tak jsem se o tebe bál.“ Řekl mi se zamyšleným výrazem.

„Jak jsi vůbec věděl, kde jsem?“ Napadlo mě v tu chvíli.

Usmál se na mě pokřiveným úsměvem. „Ach ta tvoje zvědavost.“

„No tak, tohle mi říct můžeš.“

„Říkejme tomu předtucha.“ Řekl tajemně. Viděl můj skeptický výraz a pokračoval. „Dlouho jsi nebyla vevnitř a Alice o tebe měla strach. Společně jsme tě šli hledat, ale já byl rychlejší.“ Vysvětlil a znělo to celkem logicky.

Povzdechla jsem si.

„Co se děje?“ Vyptával se hned Edward.

„To jsem vám pěkně zkazila večer.“ Řekla jsem smutně a sklopila jsem oči.

Jeho studená dlaň mě chytila za bradu a jemně mi zaklonil hlavu, abych se mu podívala do tváře. „Zkažený by byl, kdyby se ti stalo něco horšího.“ Řekl něžně, ale v jeho očích byl tvrdý výraz.

Při představě, co by se mohlo stát, kdyby Edward nezasáhl, mi přejel mráz po zádech. Kývla jsem pouze pomalu hlavou a nespouštěla z něj oči.

„Odvezu tě domů, jsi unavená.“ Oznámil mi jemně. Věděla jsem, že i kdybych chtěla protestovat, neměla bych šanci.

„A co Alice? Ráda bych jí poděkovala.“ Hlesla jsem.

„Já Alici pak vše vysvětlím, neboj.“

Musela jsem souhlasit a pak jsme mlčky došli až k jeho Volvu. Otevřel mi dveře na straně spolujezdce a pak neslyšně a rychle vklouzl na stranu řidiče. Celá cesta ubíhala až moc rychle a ani jeden z nás nemluvil. Ani jsem se nenadála a stáli jsme před domem.

Podívala jsem se Edwardovi do obličeje, a i když bylo šero a nesvítilo tu žádné světlo, cítila jsem jeho pohled v každé částečce svého těla a tep se mi zrychloval. „Moc mě to mrzí.“ Řekla jsem a prolomila tím to ticho.

„Bello, hlavní je, že jsi v pořádku. Teď už to bude dobré.“ Uklidňoval mě znova Edward.

„Ale já nemám na mysli dnešek.“ Vysvětlovala jsem. „Mrzí mě, že jsem ti nevěřila, když jsi mě varoval.“ Dodala jsem smutně. „A taky, že jsem byla tak tvrdohlavá.“

Slyšela jsem v jeho hlase úsměv, když promluvil. „Bello, netrap se tím.“ Jeho hlas byl tichý a plný něhy. „Já jsem se zachoval mnohem hůř a zasloužil jsem si to.“

„Možná z části.“ Uznala jsem s úsměvem a slyšela jeho tichý smích.

„Myslíš, že už mi teď odpustíš?“ Zeptal se s nadějí v hlase.

„A ty mě?“ Dodala jsem.

„Já tobě nemám co, odpouštět.“ Řekl jemně.

„Tak v tom případě ani já ne.“ Usmála jsem se.

„Zkusíme být tedy konečně přáteli?“

„Po ničem jiném netoužím.“ Řekla jsem s obrovským úsměvem.

Po chvíli jsem se s Edwardem rozloučila a vydala se k domu. Na sobě jsem měla pořád jeho sako, které mi nechal, aby mi nebyla zima a vdechovala jsem jeho podmanivou vůni, která pořád nezmizela. Byla tu. Stejně jako Edward. Konečně po tak dlouhé době jsem si byla jistá, že budeme přáteli a to mě naplňovalo nepochopitelným štěstím.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 18. Přátelé: