Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 20. Záchrana

31.08.2009 (14:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3878×

Díval se na mě pořád tím samým nevyzpytatelným pohledem, který mi naháněl hrůzu a pak do toho mrtvého ticha zašeptal. „Neboj, lásko, bude se ti to líbit.“ Pousmál se a zahleděl se mi hluboce do očí. Z jeho strany ten pohled vypadal láskyplně, v podstatě jakýmsi způsobem zamilovaně, ale zároveň mi připomínal pohled blázna.

„Prosím nedělej to!“ Zašeptala jsem a zběsile jsem při tom vrtěla hlavou. Do očí se mi nahrnuly slzy. Byly to slzy strachu. Strachu z toho, co Jason udělá, protože jeho oči nevěstily nic dobrého.

Pořád mě pevně držel za loket a odhodil růže, aby mi druhou rukou jemně pohladil tvář. Třásla jsem se při tom dotyku, ale nepromluvila jsem. „Tak dokonalá.“ Řekl si Jason pro sebe. Potom se na chvíli otočil a vypadalo to, jakoby kontroloval situaci kolem. O kus dál byl sice další domek, ale nebylo to dost blízko na to, aby byl slyšet můj případný křik. Navíc náš dům byl oddělen hustým lesním porostem, tudíž šance, že by snad někdo ze sousedů zahlédl dění u nás, byla také mizivá. To už jsem věděla, ale teď to zjistil i Jason. Navíc věděl moc dobře, že o víkendech Charlie vyráží na celé dny pryč a tak si díky chybějícímu autu, mohl lehce domyslet, že jsem doma úplně sama. Otočil se ke mně a radostně se usmál.

Pak, zničehonic, mě vzal do náruče a odnášel do domu. Bránila jsem se a snažila se vymanit, ale byl moc silný. Navíc jsem byla v poloze, která byla velmi nepohodlná a v které jsem se nemohla moc pohybovat. Kopala jsem nohama a křičela. „Hned mě pusť! Tohle ti jen tak neprojde!! Jasone!“

Ale on se jen usmíval tím svým bláznivým úsměvem a v očích mu jiskřilo. Donesl mě až do obýváku k pohovce a tam mě položil. Hned jak to udělal, napřímila jsem se a snažila se odtamtud dostat, ale byl rychlejší. Chytil mě za obě zápěstí a prudce mě přišpendlil na pohovku. „Ale no tak, buď hodná.“ Říkal to takovým laskavým hlasem, ale v jeho podtónu byla slyšet výhrůžka.

„Jasone, pusť mě, prosím tě.“ Škemrala jsem, ale on se na mě jen nechápavě podíval.

„Říkala jsi přece, že mě miluješ.“ Rozhorlil se a zněl teď mnohem přísněji. „Nebo NE?!“ Teď už na mě zase křičel a já se nezmohla na nic jiného, než na roztřesené kývnutí. „Ano?!“ Vyjel Jason.

„Ano.“ Kuňkla jsem a zavřela oči.

„Řekni to, celou větou!“ Dožadoval se Jason. „A otevři oči, když s tebou mluvím!“

Otevřela jsem je a se strachem udělala, co žádal. „Miluji tě.“

Opět ho to uklidnilo a lehce se usmál. „Tak je to správně.“ Naklonil se ke mně a za okamžik se naše obličeje skoro dotýkaly. „Bude to krásné.“ Zašeptal a začal mě líbat. Líbal mě úplně jiným způsobem, než dřív. Byl teď hrubý a agresivní. Navíc mě zatížil svým tělem a já nemohla popadnout dech. Vůbec jsem jeho tvrdým rtům neodpovídala a jen jsem se všelijak vrtěla, ve snaze sundat ho ze sebe. Nešlo to. On mi mezitím jednou rukou zajel pod tričko a silně mi stlačoval ňadro. Druhou rukou pořád svíral mé ruce. Měla jsem je spojené nad hlavou a nemohla se jimi nijak bránit.

„Jasone, přestaň!“ Křičela jsem, protože to bolelo. Ale on mě nevnímal. Zachvátila mě obrovská panika. Co budu dělat? Když v tom se ona panika ještě víc zvětšila, a to v tu chvíli, když jeho ruka změnila dráhu a teď se mi snažila rozepnout poklopec u kalhot. Sebrala jsem všechnu sílu, kterou jsem našla a prudce se přetočila na bok. Jasona to na chvíli vykolejilo a musel pustit mou ruku, ale to už jsem do něj vší silou kopala, abych ho od sebe odstrčila a kupodivu to zabralo. Nečekala jsem na jeho reakci a rychlostí blesku jsem se vyhoupla z pohovky a snažila se utéct.

„Ty mrcho!“ Burácel těsně za mnou a hned mě dopadl. Ucítila jsem v zátylku tupou bolest a svezla se k zemi. Ležela jsem obličejem k podlaze a slyšela jeho křik. „Jak se opovažuješ?!“ Křičel na mě a chytil mě za vlasy, aby mi zvedl obličej a potom s ním praštil zpátky o zem. Náraz byl tvrdý a bolestivý. Do té doby jsem mlčela, ale teď jsem začala nekontrolovatelně plakat.

Najednou Jason pookřál a začal mě zvedat ze země. „Lásko, neplač. To jsem nechtěl.“ Jak se jen může člověk změnit během sekundy? „Nechci být na tebe zlý, ale děláš si to sama.“ To už jsem stála vzpřímeně přímo naproti němu.

„Odpusť mi to prosím.“ Špitla jsem odevzdaně a spřádala nový plán, jak uniknout.

„Nic se neděje miláčku.“ Usmál se na mě. „Když budeš hodná, nic se ti nemusí stát.“

„Budu hodná.“ Pohlédla jsem mu do očí a vykouzlila falešný úsměv na tváři.

„Pojď, zpátky na pohovku, nebo tady máte i ložnici?“ Vyptával se hned Jason.

„Lásko?“ Ta slova mi vůbec nešla na jazyk, ale bylo to součástí mého plánu a proto jsem se snažila na něj být, co nejmilejší. „Nemohli bychom chvíli počkat?“

„Počkat?“ V jeho výrazu byla netrpělivost a zklamání.

„Mohli bychom si třeba udělat nějaké jídlo. Mám velký hlad a nedokážu se na nic moc soustředit.“ Vymýšlela jsem vhodnou výmluvu, ale věděla jsem, že tahle není jedna z nejlepších.

„Pokud na tom trváš.“ Řekl otráveně Jason.

To už jsem zamířila do kuchyně s jeho kroky v zádech. Neměla jsem dobrý pocit z toho, že je hned za mnou a že nevidím, co dělá, ale doufala jsem, že mi plán vyjde. I když jsem neměla přesně rozmyšleno, co udělám, věděla jsem, že získáním nějakého času, budu moci přesně rozmyslet, co dál. Případně by se mohla naskytnout nějaká nová příležitost, jak ho setřást, případně, jak utéct.

Vyndala jsem z kredence těstoviny a na sporák dala vařit vodu. Jason stál pořád přímo za mnou a ostražitě sledoval každý můj pohyb. Mezitím, co jsem čekala, až se začne vařit voda a budu do ní moct vložit těstoviny, začala jsem strouhat sýr a rozhlížela se po lince, v naději, že mě tu něco inspiruje, co bych měla udělat. Zaujal mě držák na nože, ale byl příliš daleko. Navíc, jen co bych po nějakém noži sáhla, Jason by mě hned zastavil.

To už se vařila voda a tak jsem do ní vhodila těstoviny a nechala je vařit. Čekala jsem osm minut, než budou hotové a ta doba pro mě byla nekonečná. Neodvážila jsem se cokoli říct a hypnotizovala hrnec. Jason také nic neříkal, jen mě netrpělivě sledoval.

Když už byly těstoviny hotové, vypnula jsem sporák a už se chtěla natáhnout pro hrnec, jenže v tom mě to napadlo. Otočila jsem se s úsměvem na Jasona a podávala mu cedník. „Zlato, mohl bys mi prosím podržet cedník, nad dřezem, abych mohla scedit ty těstoviny?“

„Jistě.“ Usmál se na mě zpět. Očividně ho potěšilo mé oslovení. Hned se ujal cedníku a stoupnul si přímo vedle mě, ke dřezu.

Vzala jsem hrnec s těstovinami a vroucí vodou, otočila jsem se k němu, a místo abych vodu vylila do dřezu, chrstla jsem celý obsah hrnce přímo na něj. Zaúpěl bolestí a nakrčil se. Upustila jsem hrnec a vyběhla z kuchyně. Jason se zdál být sice zparalyzovaný, ale za chviličku už jsem slyšela, jak za mnou s křikem běží.

„Ty svině! Tohle si odpykáš! Já ti ukážu!“ Nadával Jason a z jeho hlasu šla neskutečná zloba.

Bála jsem se jen pomyslet, co by se stalo, kdyby mě dohnal a rozeběhla se nahoru po schodech, do svého pokoje, kde jsem se chtěla zamknout. Jenže v prostředku schodiště jsem klopýtla a upadla. Rychle jsem se vydrápala zpátky na nohy a pokračovala v cestě nahoru, ale ten pád mě zbrzdil až moc. Jason mě dostihl a chytil mě neurvale za pas. Otočil si mě k sobě. „Ty mrcho!“

To už mi přiletěla facka, a pak další a další. Nakonec mě prudce odmrštil a já skončila opět dole na podlaze. Celá jsem se skutálela ze schodiště jako hruška a cítila bolest po celém těle. Vzhlédla jsem ke schodišti a viděla, jak ke mně opět míří. Zvedla jsem se pomalu na nohy a couvala před ním, jenže pak mě zbrzdila zeď, do které jsem zády narazila. Krčila jsem se u té zdi, celá se třásla a po tvářích mi tekly slzy, protože jsem věděla, že není úniku. Jasonův šílený výraz mi naháněl hrůzu a jen co ke mně dorazil, napřáhl svou ruku. V tu chvíli jsem křečovitě zavřela oči a pouze čekala na další bolest.

Uslyšela jsem jen velkou ránu, ale žádná bolest se nedostavila. Co se stalo? Byla jsem z toho zmatená a otevřela jsem oči. V tom jsem spatřila anděla. Stál přímo přede mnou, na tom samém místě, kde byl před chvílí Jason. Byl ke mně otočený bokem a svůj zrak upíral na jediné místo. Podívala jsem se tím směrem a na druhém konci místnosti uviděla Jasona, ležícího nehybně na zemi. Jak se tam mohl tak rychle dostat?

Edward vypadal hrozivě a z očí mu čišela nenávist. Potom pomalu vyšel směrem k Jasonovi. Šokovaně jsem na něj civěla a nezmohla se ani na slovo. Opět mě zachránil. Jak mohl tušit, že jsem v nebezpečí? Edward byl na půli cesty k Jasonovi, když v tom do místnosti dorazila Alice. V jedné vteřině byla před ním a tlačila ho dál od Jasona.

„Edwarde! Ne, tohle nemůžeš udělat. Pamatuj, kdo jsi!“ Mluvila hodně rychle a naléhavě, že bych jí málem nerozuměla.

Edward se na ní zahleděl a kývnul. „Kdybys slyšela jeho myšlenky, mluvila bys jinak!“ Slyšela jsem dobře? On snad slyšel jeho myšlenky? Není tohle jen další z mých špatných snů?

Zírala jsem na ty dva v úžasu dál a pak se na mě otočili. Alice se na Edwarda tak zvláštně podívala a on opět jen kývnul. Došel velmi opatrně až ke mně.

„Bello, neboj se, už je to pryč.“ Uvědomila jsem si, že se pořád třesu.

Alice mezitím došla k Jasonovi a kontrolovala mu tep. Nezmohla jsem se na jediné slovo a jen pohledem těkala z Alice na Edwarda. Potom jsem Edwarda, tak nějak instinktivně chytla křečovitě za ruku. Vpíjela jsem se mu do očí a nevěděla, jak nejlépe vyjádřit svůj vděk, za to že mě opětovně zachránil.

Edward byl zpočátku strnulý, ostatně jako pokaždé, když jsem navázala jakýkoli fyzický kontakt. Potom mou ruku pustil a velmi opatrně mě objal. „Odpusť, že jsem dorazil tak pozdě.“ Zašeptal mi do vlasů.

„Nemohl jsi to vědět.“ Odpověděla jsem a v tu chvíli se také zarazila. „Počkej, ale vždyť tys to věděl. Jak je možné, že jsi vždycky ve správný čas na správném místě?“ Pohlédla jsem mu podezíravě do očí. Pak jsem se podívala na Alici. „A co měla znamenat slova, pamatuj, kdo jsi.“  Udělala jsem na Alici zmatený obličej a znova se zahleděla na Edwarda. „A co slova kdybys slyšela jeho myšlenky?“ Cítila jsem, jak šokovaně se tvářím. Všechno mi najednou docházelo a snažila jsem se rozvzpomenout na další okolnosti, které mi neseděly.

Edward mlčel a něžně se mi díval do očí. Otočila jsem se zpátky na Alici a pokračovala. „A tys tu byla tak rychle!“ Zavrtěla jsem hlavou, protože nic z toho, co jsem říkala, nedávalo smysl. Vzpomněla jsem si na ten večer v lese, kdy byl Edward stejně tak rychlý. Tuhle vzpomínku jsem vytěsnila z paměti a zakázala si o ní přemýšlet. Celou dobu jsem si říkala, že to byly jen mé představy, ale teď jsem o tom pochybovala.

Oba dva mlčeli a dívali se na mě. „Edwarde, musíme zmizet. Slunce za chvíli zase vyjde a Charlie tu bude, co nevidět.“ Promluvila po chvíli Alice. Nespouštěl ze mě oči, jen kývnul.

Zírala jsem na ně a opět nechápala nic z toho, co Alice říkala. Věděla jsem jen, že nechci, aby mě teď opustil. Pohlédla jsem na něj vystrašeně. „Neodcházej, prosím!“

„Neboj, Bello, za chvíli přijede tvůj otec. On už ti nic neudělá.“ Pohlédl zlostně k Jasonovi.

„Ale vždyť nemusíš odcházet.“ Prosila jsem ho a do očí se mi hnaly slzy. Připadala jsem si jako malé dítě, které se dožaduje své nejoblíbenější hračky.

„Bello, my musíme.“ Skočila do toho Alice. „Zlatíčko, neboj se ničeho. Vím, že ten se hned tak neprobere. Jsou tu jisté důvody, které ti teď nemůžeme vysvětlovat, ale zkrátka už je čas, abychom šli.“ Mluvila velmi klidně a přesvědčivě.

„A vysvětlíte mi to vůbec někdy?“ Opáčila jsem se slzami v očích. „Já už si totiž připadám, jako blázen!“

Edward se potichu zachichotal a sevřel mě pevněji. „Nejsi blázen.“ Říkal svým medovým hlasem a v jeho podtónu jsem pořád slyšela ten lehký smích.

„Už je vážně čas.“ Hlásila se ke slovu Alice.

Edward ode mě poodstoupil a jen si povzdechl. „No jo, já vím.“

„Teď důležitá věc.“ Začala Alice. „Až přijede Charlie, řekneš pravdu, ale vynecháš z toho povídání mě a Edwarda, ano?“ Pohlédla na mě. „Neboj, už brzy nastane ta chvíle, kdy se všechno dozvíš, ale teď na to není čas.“ Prohlásila, když viděla, jak se tvářím. Potom se poohlédla po místnosti a vzala do ruky skleněnou vázu, která byla položená na skříňce, kousek od místa, kde ležel Jason. Vrátila se k Jasonovi a vázu mu roztříštila o hlavu.

„Co to děláš?“ Zděsila jsem se. To ho snad chce zabít? Sice si to zasloužil, ale nechtěla jsem být svědkem vraždy.

„Důkazy.“ Řekla jednoduše Alice. „Neboj, není mrtvý. Jen bude mít asi otřes mozku.“ Uchichtla se a pokračovala. „Charliemu řekneš, že tě napadl a ty jsi popadla tuhle vázu a praštila ho s ní po hlavě.“ Vysvětlovala Alice a já konečně pochopila. Kývla jsem na srozuměnou.

„Teď už půjdeme. Ničeho se neboj, Charlie je tu za pět minut.“ Dodala, když viděla můj opět vystrašený výraz.

Edward se ke mně naklonil. „Zítra se pro tebe stavím.“ Zašeptal a naprosto mě svou blízkostí omámil. Srdce se mi rozbušilo a měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi. On se usmál takovým krásným pokřiveným úsměvem, který jsem na něm dlouho neviděla a který jsem si hned zamilovala. Potom odstoupil a za chvilku byli oba dva pryč.

Stála jsem dál u té zdi a nemohla se odhodlat k jakémukoli pohybu. Pořád jsem analyzovala předchozí okamžiky, všechna jejich nesmyslná slova a nedokázala přijít na nic rozumného, čím bych je vysvětlila. Byla jsem z toho zmatená a sžíralo mě to. Ten pocit nevědomosti.

Pak jsem uslyšela pronikavé mňoukání. Koťátko bylo celou dobu schované pod stolem a teď vylezlo ven. Namířilo přímo ke mně a tak jsem si ho vzala do náručí a uklidňovala jeho i sebe. Alespoň jsem se necítila tak samotná, i když jsem věděla, že tenhle tvoreček by mě těžko uchránil, kdyby se snad Jason probral.

Charlie přijel za chvilku, přesně jak Alice slibovala. Jak to mohla tak přesně vědět? Vždyť Charlie žádný mobil nevlastnil, tudíž mu nikdo nemohl dát vědět a z ryb se vracel pokaždé v jindy. Nedalo se to přesně odhadnout.

Byl velice překvapený, když uviděl tu spoušť. Vše jsem mu vysvětlila, jen vynechala Edwarda a Alici. Charlie z toho byl velmi rozzuřený a hned se ujal všeho vyřizování. Nejdřív zavolal na stanici a vše jim stručně vysvětlil. Za nedlouho dorazilo policejní auto společně se sanitkou. Dovnitř vlítli Charlieho spolupracovníci a začali ohledávat náš dům. Fotili si všechny důkazy a pak mě chtěli vyslýchat. Charlie jim to naštěstí vymluvil a slíbil, že mě znovu vyslechne on sám, až budu v klidu a pak to zanese do protokolu. Vzhledem k tomu, že to byl jejich nadřízený, nemohli odporovat. To bylo poprvé, co jsem byla vděčná za to, že je můj otec náčelníkem policie.

Zdravotníci Jasona odvezli na nosítkách do sanitky a po chvíli vyšli z domu i policisté. Ještě se rozloučili s Charliem, prohodili pár slov a mě popřáli, abych se z toho, co nejdříve dostala. Bylo to naštěstí rychle vyřízené. Stáli jsme teď v domě s Charliem naproti sobě a nevěděli, co říct.

„Děkuju, tati.“ Prolomila jsem to ticho.

Charlie ke mně přišel a silně mě objal. Zdál se, být pořád vyděšený tou situací a moc dobře si uvědomoval, co se stalo a také, co se stát mohlo. Nejednou byl u vyšetřování znásilnění nebo vraždy. „Holčičko, moc mě to mrzí!“ Mačkal mě majetnicky a pak mě pustil. Díval se mi do obličeje. „Kdybych nejel na ty zpropadené ryby! Vždycky tě tu nechávám o samotě.“ Nadával si a já viděla slzy v jeho očích.

„Tati, ty za to přece nemůžeš!“ Napomenula jsem ho, snažíc se ho uklidnit. „Nikdo to nemohl tušit.“

„Já vím, ale stejně! Jezdím věčně pryč a pak to takhle dopadá. Už tě tu nenechám tak dlouho samotnou.“ Stál si Charlie na svém. Kývla jsem a už nic neřekla.

Nakonec jsem se šla osprchovat a potom se zavřela v pokoji. Charlie to naprosto chápal. Byla jsem vyčerpaná. Ani ne tak po fyzické stránce, jako po té psychické. Koťátko jsem si vzala s sebou. Charlie proti němu neřekl ani slovo. Jen se chvíli tvářil trošku překvapeně, ale pochopila jsem, že pokud bude mít jakékoli námitky, pak je vznese, ale ne dnes.

Připravila jsem mu v rychlosti záchod pro kočky a vystlala ho novinami. Musela jsem improvizovat a slíbila jsem si, že následující den, zajedu nakoupit. Pak jsem ulehla do postele a kotě položila na polštář hned vedle sebe. Byla jsem ráda, že je ten den za mnou a ve chvilce jsem, za hlasitého předení toho tvorečka, usnula.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 20. Záchrana: