Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 23. Osmý div světa

18.09.2009 (18:15) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3105×

Otevřela jsem dveře domu a už ze zdola slyšela pronikavé mňoukání, ozývající se z mého pokoje. To by vzbudilo i mrtvého. Vyběhla jsem co nejrychleji nahoru, otevřela dveře a hned na mě ten prcek vyběhl. Vyskočil mi na kalhoty a šplhal po nich nahoru. Ihned jsem ho vzala do náručí a smála se jeho počínání.

V tu ránu začalo příst a já si uvědomila, že jsem v autě zapomněla nákup. Nechala jsem si kotě tedy v náručí a vydala se zpět ven. Na chvíli jsem koťátko položila do trávy a otevřela zadní dveře auta, ve kterých jsem měla papírovou tašku s nakoupenými věcmi. Rychle jsem nákup odnesla do kuchyně a vrátila se ven pro něj.

Zatímco kotě spokojeně hltalo masové kousíčky ve vlastní šťávě, já jsem vybalovala zbylé potraviny a ládovala je do lednice. Teprve když jsem ji zavřela, povšimla jsem si lístečku, upevněného magnetkem na jejích dveřích.

Jel jsem vyřídit něco na stanici. Vrátím se odpoledne. Neboj se, holčičko, nic se ti nestane, ten grázl se hned tak ven nedostane. O to se postarám. Táta

Dočetla jsem a při vzpomínce na toho „grázla“, jak Charlie Jasona nazval, mě bodlo u srdce. Nechtěla jsem na to myslet a tak jsem přemýšlela, čím bych se mohla nejlépe zabavit, abych nemyslela na Jasona. Nevymyslela jsem nic jiného, než začít vařit.

A tak jsem si připravila potraviny a pustila se do příprav kuřecích enchiládas. Bylo to jedno ze složitějších jídel, ale vzhledem k tomu, že do dvou hodin mi ještě zbývaly nekonečné tři hodiny, uvítala jsem tohle zabavení.

V půl jedné jsem měla jídlo kompletně hotové a tak jsem si na talíř naložila svou porci a zbytek jsem nechala vystydnout na vypnutém sporáku. Charlie bude mít také hlad, až přijde. Po jídle jsem umyla nádobí a vydala se do pokoje, trošku se zkulturnit. Přece jen, budou tam nejspíš i Edwardovi rodiče a nerada bych na ně udělala špatný první dojem. I když nejspíš ve srovnání s nimi to nebude nejlepší dojem, tak jako tak.

Natáhla jsem si na sebe černé upnuté džíny a k tomu si vzala fialové tričko s bílými horizontálními pruhy. Mělo tříčtvrteční rukávy a výstřih do véčka. Tím jsem své převlékací proceduru ukončila a vydala se do koupelny.

Jednoduše jsem se učesala a vlasy si nechala rozpuštěné. Pak už jsem si jen vyčistila zuby, opláchla si napuchlý obličej a zamířila zpět do pokoje. Kotě si ustlalo v houpacím křesle a zvědavě si mě prohlíželo. Nebylo ještě ani půl druhé a já nevěděla co s časem.

Sedla jsem si tedy na chvíli ke stolu a zapnula počítač. Trvalo celkem dlouhou dobu, než vůbec naběhl, ale nakonec to za hlasitého rachtání zvládl. Otevřela jsem si internetový prohlížeč a nahlédla do své e-mailové schránky. Čekalo tu na mě hned několik zpráv od Reneé.

První obsahovala jen stručné informace o dění ve Phoenixu, další jakbysmet, ale ta poslední byla nejhorší. Do schránky dorazila dnes ráno, tudíž jsem ji otevírala se strachem, co v ní naleznu. A mé obavy se potvrdily. Charlie mamku samozřejmě informoval, co se včera s Jasonem stalo a ta mi teď poslala mail plný starostlivých otázek a rad. Jak já tuhle přehnanou péči nesnášela. Navíc teď byla Renée zbytečně moc vyplašená a to mi taky moc velkou radost nedělalo…

Odepsala jsem jí co nejjemněji, že jsem v pořádku a že se mi nic až tak strašného nestalo. Navíc jsem doplnila, že Jason už mi nic udělat nemůže, protože se Charlie postará o to, aby mu to tak lehce neprošlo. Nakonec jsem jí ještě napsala, co je nového ve škole. Popsala jsem jí páteční ples, samozřejmě jsem nezmínila ten napjatý závěr, kdy jsem se s Jasonem dostala do prvního konfliktu. Nakonec jsem doplnila, že mám spoustu přátel, kteří mi pomáhají situaci zvládat a že jí děkuji za oporu, ale ať se tím tolik netrápí. Rozloučila jsem se, pozdravovala Phila a klikla na tlačíko „odeslat“.

Tím byla tahle záležitost vyřešena. Navíc hodiny se blížily ke druhé a tak jsem vypnula počítač a chystala se dolů do předsíně obout. Ještě jsem Charliemu napsala vzkaz a jen co jsem tak učinila, rozezvučel se zvonek. Natáhla jsem přes sebe bundu, protože venku bylo vážně ošklivo a otevřela dveře. Stál tam, na sobě měl tmavě modré džíny a šedé ležérní sako. Moc mu to slušelo a v kombinaci s jeho svůdným úsměvem, jsem téměř padala do mrákot.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho a rozpačitě se usmála.

Usmál se ještě víc. „Moc ti to sluší.“

Krev se mi opět nahrnula do tváře a rozpaky se tím prohloubily. „Děkuju.“ Kuňkla jsem.

„Když jsi takhle rozpačitá, sluší ti to snad ještě víc.“ Pokračoval v komplimentech.

„Nech toho.“ Zašeptala jsem.

„Čeho?“ Podivil se.

„Přivádíš mě do ještě větších rozpaků, copak to nevidíš?“

„Ach odpusť.“ Řekl teatrálně a tvářil se naoko kajícně. „Když já si nemůžu pomoct.“ Zářivě se na mě usmál. „Tak pojď, pojedeme do domu hrůzy, co ty na to?“  Pobaveně se zasmál a kývnul směrem k autu.

Musela jsem se usmát taky. Krásně z toho vybruslil a zlehčil tak celou situaci, za což jsem mu byla vděčná. „Jasně, už se nemůžu dočkat.“ Řekla jsem napůl vážně, napůl ironicky.

Zamkla jsem za sebou dveře a společně s Edwardem zamířila k autu. U auta mi opět galantně otevřel dveře a za chvíli seděl vedle mě. Nastartoval motor a já se na chvíli zarazila nad tou tichostí. V porovnání s mým náklaďáčkem, který burácel na míle daleko, bylo tohle přímo jako z ráje.

„Mám pro tebe dobrou zprávu.“ Řekl Edward a potutelně se usmíval.

„Jakou?“

„Nemusíš se bát setkání s mými sourozenci ani s rodiči. Všichni jsou až do večera pryč. Bude tam jen Alice.“ Podíval se na mě a čekal na mou reakci.

Oddychla jsem si, ale snažila jsem se to nedat tolik najevo. „Vážně?“ Zeptala jsem se nevěřícně a jen těžko jsem potlačovala nadšení, které z mého hlasu přímo sálalo.

Zasmál se. „Neboj, opravdu tam nikdo jiný nebude.“ Chvíli se díval na silnici před námi a pak se opět zahleděl na mě. „Nechci, aby ses cítila špatně. Pokud se s nimi teď nechceš vidět, chápu to. Seznámíš se s nimi, až sama budeš chtít, ano? Nebudu tě do ničeho nutit.“ Potom odvrátil tvář zpět k cestě před sebou. Zrovna jsme zajížděli na nějakou lesní cestu.

„Děkuji.“ Nevěděla jsem, co na to jiného říct. Necítila jsem se teď moc dobře a další napjatá chvíle s jeho sourozenci by mi moc nepřidala. Byla jsem za jeho rozhodnutí ráda, ale zároveň jsem si připadala až moc dětinsky. Nelze před tím přece jen zbaběle utíkat.

Edward neodpověděl, jen zajížděl hlouběji do lesa, až jsme se po chvíli objevili na jakémsi paloučku, v jehož středu stál ten nejnádhernější dům, jaký jsem kdy viděla. Auto zastavilo a za moment už mi Edward pomáhal ven.

Zůstala jsem jen ohromeně stát před autem s pusou dokořán. „Tohle je váš dům?“ Vykoktala jsem užasle.

„Líbí?“ Zeptal se Edward pobaveně. Přímo si užíval můj údiv a ohromení.

„Líbí? To je slabé slovo. Je nádherný.“ Vydechla jsem a prohlížela si tu krásu.

Dům byl několik pater vysoký a postavený v nějakém velmi moderním stylu, přičemž každou jeho stranu zdobilo nesčetné množství francouzských oken. Omítka byla světlá, jakoby krémová a s kombinací s majestátními dveřmi z břízového dřeva působila opravdu skvostně. Střecha byla lehce zkosená, ale fialové střešní tašky na ní, dodávaly domu notnou dávku elegance. Tomu se už ani nedalo říkat dům. Vhodnější by byl výraz osmý div světa.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 23. Osmý div světa: