Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 25. Nebezpečí?!

08.10.2009 (17:15) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2665×

Civěla jsem na Alici zmateně a potom jsem svůj zrak namířila na Edwarda. Tvářil se trošku pobaveně, a když jsem na něj udělala tázavý obličej, jen pokrčil rameny a omluvně se na mě zatvářil.

Sakra! Co to má znamenat? Jenže jsem nad tím nestihla přemýšlet déle.

„Tak pojď Bello, bude to zábava. Je skvělé, že jsi tady!“ Prohlásila Alice svým veselým zvonivým hláskem a už mě táhla po schodišti směrem nahoru. Byla jsem zhruba v polovině schodů, když jsem se bezmocně podívala na Edwarda, stojícího pořád na tom samém místě, jak se směje. Naznačovala jsem mu očima, ať něco udělá, ať mě zachrání z jejích spárů, ale nepomohlo to. Usmíval se na mě uličnicky a pak něco zašeptal, ale neslyšela jsem ho. Podle jeho rtů jsem však poznala, že řekl: „Promiň.“

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, ale nezbývalo mi než se podřídit a vystoupat s Alicí do prvního patra. Byla tam dlouhá chodba a na každé její stěně bylo několik dveří. Alice mě táhla do levého křídla domu a zavedla mě až do nejvzdálenějšího pokoje.

Jakmile otevřela dveře, opět jsem zírala jako blázen. Pochopila jsem, že to asi musí být Alicin pokoj. Byl celý vymalován takovou moderní, světle růžovou barvou, ale ta sladkost byla zjemněna všudypřítomnou bílou barvou, která se soustředila hlavně do nábytku. Bylo tu několik bílých knihovniček, taková menší bílá skříňka s několika malými zásuvkami, bílá mohutná pohovka a před ní bílý konferenční stolek. Na levé straně místnosti se nacházel velký bílý toaletní stolek se zrcadlem a stoličkou. Na stolku byla hromada serepetiček, jako jsou řasenky, rtěnky, tvářenky, pudry, oční stíny, nebo parfémy. Byla jsem z toho v šoku. Jak může jedna malá osůbka potřebovat tolik líčidel?

Ale ten pokoj nebyl jen růžovobílý. Barev se tu prolínalo mnohem víc. Tohle byl jen hlavní základ, který pokoji dával romantický, jakoby aristokratický nádech. Podlaha byla ze světlého břízového dřeva a na jejím povrchu se nacházelo mnoho malých barevných koberečků. Nechyběla tu bílá a růžová, ale také třeba světle modrá nebo černobílá. To samé na stěnách. Byly tu většinou hodně moderní obrazy všech barev, často s černými rámečky. U velkých francouzských oken s klenutou klenbou, kterých tu bylo také nespočet, byly modrobílé závěsy. Nechyběly dekorace, jako vázy s květinami, nebo barevné polštářky na pohovce. Dohromady to celé působilo opravdu skvostně, elegantně, ale zároveň velice útulně. Útulnost z toho pokoje přímo sálala i díky tomu, že na pravé stěně byl nádherný, dálkově ovládaný, bílý krb. Celá ta místnost byla krásně prosvětlena a nacházelo se tu několik velkých stojacích lamp se stínidly. Teď byly sice zhasnuté, ale pokud by se rozsvítily, musely tvořit také skvělý dojem.

„Panebože Alice!“ Vydechla jsem v úžasu. „To je božské!“

Alice se nad mým okouzlením radostně zasmála. „Jsem moc ráda, že se ti to líbí. Zařizovala jsem to celé sama. To víš, Jasper na tohle moc není…“ Protočila oči, ale dál nadšeně sledovala můj šokovaný výraz.

„Akorát mě udivuje, že tu není postel?“ Zamyslela jsem se nahlas. Všimla jsem si, že se Alice na okamžik zarazila.

„My spíme s Jasperem zatím na té pohovce. Je rozkládací. Postel se nám sem zatím žádná nelíbila, ale pracuji na tom.“ Vysvětlovala hořečnatě Alice, ale zdála se mi překvapená mou otázkou.

Mávla jsem nad tím rukou a znovu se zamyslela. „Dobře, to bych ještě pochopila, ale kde je tady šatní skříň? Hmm? Že zrovna ty, nemáš skříň v pokoji, to je mi nějaké divné.“ Zakroutila jsem hlavou. Zrovna Alice? Módní ikona celé školy?

Alice se šibalsky usmála a v očích jí zajiskřilo. „No skříň nemám, to je pravda, ale za to mám něco mnohem lepšího.“ Zašvitořila a hned mě popadla za ruku a táhla přes celou místnost. Teprve na druhém konci jsem si všimla, že vedle knihovničky jsou dveře, které předtím nebyly vidět. Alice je rozrazila a uvnitř jsem viděla něco neuvěřitelného.

Byla to místnost, dvakrát větší než samotný pokoj a všude byly věšáky plné ověšených ramínek. Ve zdech byla zabudována spousta úložných prostor, v nichž se nacházely snad tisíce párů bot a věšáky byly uspořádány do uliček, jako v obchodě. Bezděčně jsem se posunula vpřed a procházela těmi uličkami. Všimla jsem si přitom, že je tu jak dámské, tak i pánské oddělení, a že jsou dokonce rozdělena podle jmen. To znamenalo, že tu měla oblečení celá rodina? Připadala jsem si jako ve snu. Ale byl tohle dobrý, nebo zlý sen?

„Alice, to se mi snad zdá…“ Vyslovila jsem své myšlenky nahlas.

„Ne, nezdá Bello. No není to úžasné?“ Rozzářila se Alice.

„No to tedy nevím. Vždyť tohle není normální! Tolik oblečení!? To přece nikdy nemůžete obnosit!“

„To by ses divila.“ Oponovala mi Alice, ale pořád rozjasněně.

„A proč tohle všechno? Proč nemáte každý svou skříň?“ Nechápala jsem.

„Když se podíváš, zjistíš, že tu je mnohem víc dveří.“ Prohlásila Alice a ukázala na několikery dveře, ústící sem z různých stran. „Každý má právo přijít sem a vybrat si sám, co si vezme na sebe. Většinou jim však s výběrem pomáhám. Strašně mě to baví a jsem ráda, když někomu můžu poradit.“ Rozzářila se Alice. „Jednou bych chtěla zkusit být vizážistkou.“ Zasnila se a pak se na mě lačně zadívala. „Bello?“

Ani to nedořekla a já věděla, že je zle. „Ne, Alice, to asi nebude nejlepší nápad.“ Zděsila jsem se.

„Ale no tak.“ Škemrala Alice. „Moc bych tě chtěla upravit.“

„Vždyť už jsi mě trápila v pátek před tím plesem.“ Snažila jsem se o pádný argument. „Jenže to šlo o slavnostní příležitost. Teď je zbytečné mě jakkoliv upravovat.“ Stála jsem si na svém.

„Bello prosím, prosím.“ Skučela Alice, až mi jí bylo skoro líto.

„Alice, dnes ne.“ Řekla jsem striktně. „Já na tohle nejsem ta pravá, nezlob se.“ Snažila jsem se jí to říct, co nejjemněji. „Navíc po tom včerejšku, nemám na to ani náladu, prosím pochop.“

V tu chvíli Alice pochopila. Její tvář posmutněla. „Jasně, máš pravdu. Promiň mi to. Já jsem si to vůbec neuvědomila.“ Mluvila kajícně a bylo jí to vážně líto.

„Alice, jsi vážně moc hodná. Jiná dívka by byla nadšená, kdyby o ni chtěl někdo takhle dbát. Jenže já teď vážně nechci.“ Dívala jsem se na ní omluvně a ona mě asi pochopila.

„Moc mě to mrzí. Teď asi není vhodná chvíle, ale příště už by to šlo, že ano?“ Rozzářila se Alice a já jen s úsměvem vydechla.

„Jasně, jasně, to víš, že ano.“ A tím jsme tohle téma ukončily. Koneckonců, když jí to udělá radost…

Alice byla s tímhle řešením spokojená a jen mi ukázala pár kousků svého oblečení. Rozplývala se nad ním a vždy poukázala na ten kousek, které by mi býval slušel. Moc mě to nebavilo, ale zas tak strašné to taky nebylo. Alice byla viditelně nadšená a já jí nechtěla kazit tu radost. Po chvíli se však ze zdola začala linout nádherná melodie. Zbystřila jsem a zaposlouchala jsem se do toho nádherného zvuku.

„To Edward.“ Pošeptala mi Alice, aby nenarušila ten zvuk. Podívala jsem se na ní s omluvným výrazem. „No jo, prosím tě, tak běž za ním.“ Řekla pobaveně, aniž bych své úmysly vyslovila nahlas. Byla velice vnímavá.

„Díky Alice.“ Zašeptala jsem, ale to už mě vystrkovala ze dveří šatny.

Vydala jsem se tou chodbou až ke schodišti a na jeho vrcholu se zarazila. Dívala jsem se dolů. Edward seděl na stoličce u piana zády ke mně a hrál. Hrál tu nádhernou a zároveň zvláštní podmanivou melodii, při jejímž zvuku se mi podlamovala kolena. Pomalu jsem vykročila směrem dolů a přidržovala se přitom zábradlí, abych se zas nesesypala. Naštěstí jsem pomaloučku, krůček po krůčku došla až k němu.

Nevěděla jsem, jestli o mně ví. Nepřestával hrát. Chvíli jsem se odhodlávala, ale pak jsem si pomaloučku sedla vedle něj. Otočil se ke mně a naše oči se střetly. V jeho očích byla něha, díky které mi v břiše začaly poletovat milióny motýlků. Ta melodie ve spojení s jeho očima a úsměvem mě přímo odzbrojovala. Plaše jsem se pousmála a pak svůj zrak namířila na jeho ruce, tančící po klávesnici s lehkostí pírka.

Chvíli jsme takhle seděli a on nepřestával hrát. Ačkoliv jsme nepromluvili ani slovo, cítila jsem to příjemné napětí ve vzduchu, které zároveň prostupovalo i celým mým já. Je tohle vůbec možné? Aby jediný člověk způsobil, že jsem se cítila tak neskutečně paralyzovaná a šťastná? S Jasonem jsem se takhle povzneseně nikdy necítila. Při pomyšlení na Jasona jsem se lehce otřásla, ale snažila jsem se nedat to na sobě moc znát. Edwardův pohled sice zbystřil, ale nepřestával hrát a dál na mě hleděl s určitou dávkou obdivu. Cítila jsem, jak mi při tom pohledu rudne obličej, ale nedalo se nic dělat. Sklopila jsem oči a poslouchala dál.

Když utichly poslední tóny, pohlédla jsem zpět do Edwadovy tváře. Díval se na mě tím stejným něžným a obdivným pohledem. Musela jsem být rudá, jako rajče. Usmál se tím svým krásným pokřiveným úsměvem, pomalu zvedl ruku a vzal pramínek neposlušných vlasů, které mi trčely do obličeje, aby mi ho smotal za ucho. Trošku jsem ucukla nad jeho chladným dotykem, ale už jsem si začínala zvykat.

„Takže tě Alice nepřemluvila, že?“ Ušklíbl se po chvíli pobaveně.

„Moc se nesměj.“ Vzdorovala jsem mu, ale úsměv jsem potlačit nemohla. „Taky jsi mě mohl varovat!“ Dodala jsem naoko káravě.

„No ale to bys přece přišla o zábavu.“ Řekl teatrálně a pořád měl pobavený obličej.

„No to by byla tragédie…“ Dodala jsem ironicky. Jenže potom jsem se musela zasmát. Chvíli jsem Edwardovi vyprávěla o svých dojmech a o tom, co si myslím o té gigantické šatně. Souhlasil se mnou, že to Alice občas trochu přehání, ale je to její radost, tak proč jí to kazit. S tím jsem samozřejmě souhlasila, jen jsem podotkla, že by si mohla sehnat jinou figurínu, než jsem já. Opět jsme se smáli a Edward mi popisoval různé odstrašující zážitky s Alicí. Když v tom ze schodů sešla zmiňovaná osoba.

Zpočátku jsem ji vůbec neslyšela, ale zaregistrovala jsem ji, až když se na ní otočil Edward. Otočila jsem se také a zhrozila se. Alice se tvářila zděšeně. V prvním okamžiku mě napadlo, jestli nás náhodou neslyšela, jak si z ní tak trošku tropíme legraci a jestli ji to neurazilo, nebo nezklamalo, ale pak jsem to zavrhla. Její výraz byl mnohem zlověstnější. Navíc Edward vedle mě se hned, jak ji spatřil, napjal a přišlo mi, jakoby tušil víc, než bylo na první pohled zřejmé.

„Co se děje Alice?“ vydechla jsem po nekonečné chvíli ticha, kdy ti dva neřekli ani slovo a jen se propalovali očima. Ale neodpověděli.

„Musím Bellu odvézt domů.“ Prohlásil zničehonic Edward, očima pořád hleděl na Alici, pak se začal zvedat a táhnout mě ke dveřím. Jeho hlas zněl najednou autoritativně. Cukla jsem sebou při tom tónu a nechápala, co se děje.

„Nevím, jestli to vyjde. Nevidím všechno.“ Řekla zdrceně Alice. Její hlas mě děsil ještě víc než Edwardův.

„Musí to vyjít.“ Odpověděl jí Edward a mou přítomnost neustále ignoroval. Byla jsem zmatená a z jejich výrazů i vystrašená.

„Tak řeknete mi konečně, co se tady děje?!“ Vyjekla jsem najednou dost nahlas, aby mě konečně zaregistrovali, ale oba se po mně jen zděšeně podívali.

Podívala jsem se nejdřív na Edwarda, který vypadal jako by přemýšlel, a pak na Alici. Ta jen nesouhlasně vrtěla hlavou. „Už je pozdě.“ Vydechla najednou. Nevěděla jsem, o co jde, ale z nenadání mi přeběhl mráz po zádech.

Asi dvě sekundy bylo mrtvé ticho, když v tom se ozval mnohem zlověstnější zvuk. Někdo hlasitě zabušil na dveře. Podle výrazů těch dvou, jsem mohla soudit, že to co bylo za dveřmi, věstilo jediné - nebezpečí. Ale pro koho?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 25. Nebezpečí?!: