Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 27. Upír

31.10.2009 (20:45) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2299×

Seděla jsem, opřená o masivní zábradlí a neodvažovala se vstát. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, co se stalo. Tohle přece nemohla být pravda. To se ve skutečném světě neděje. Už se z toho špatného snu musím probudit. A jestli to nebyl sen, jsem tedy šílená?

Zírala jsem s děsem v očích před sebe a oběma rukama si zakryla ústa, která se mi úžasem otevřela. Chtělo se mi brečet a vzlykat, ale nedokázala jsem to. Byla jsem naprosto ochromená. Jako bych najednou zkameněla a nemohla nic udělat. Zavřela jsem oči a pořád si v hlavě přehrávala předcházející okamžiky a připadala si jako naprostý blázen. Myslela jsem na všechna ta slova a nedokázala plně rozluštit jejich význam. A když už jsem si něco odvodila, bylo to tak neskutečné, že mě to přímo přivádělo k šílenství. Zhluboka jsem dýchala a snažila si pročistit hlavu, ale nepomáhalo to. Až po chvíli jsem si uvědomila, že v domě zavládlo podezřelé ticho.

„Bello?“ Promluvil na mě Edward opatrně.

Otevřela jsem oči a se strachem k němu vzhlédla.

„Proč?!“ Mluvil zdrceně, ale v jeho výrazu se zračilo i rozhořčení.

Trošku jsem ucukla nad tím tónem, ale neodpověděla jsem. Jen jsem na něj zírala.

„Sakra, Bello?! Proč mě nemůžeš někdy poslechnout?“ Mluvil s určitou beznadějí v hlase a přitom rozzlobeně. Potom pěstí vrazil do zdi, která se hned na to sesypala. Teď už jsem neucukla jen trošku, ale pořádně.

Nato mě silou vyzvednul ze země a postavil mě přímo proti sobě. „Proč jsi sem musela chodit?!“ Zakřičel a zatřásl mnou. Kdyby to šlo, z očí by mu jistě létaly blesky. Teď jsem v nich však viděla jen černočernou prázdnotu. Byl přímo hrozivý, ale přesto ne tolik, jako ti předchozí. Bezmocně jsem mu hleděla do tváře a do očí se mi hrnuly slzy. Měl pravdu. Proč musím být vždy tak zvědavá?

„Edwarde?! Copak ses zbláznil? Chceš ji vyděsit ještě víc?!“ Slyšela jsem křičet Alici, která se najednou objevila vedle něj.

Civěla jsem na ni a pak na tu obrovskou díru ve zdi, která tam zůstala po Edwardově ráně. Pomaloučku mi to znovu docházelo. Zavřela jsem oči a znovu se opřela o zábradlí, abych se trošku uklidnila. Cítila jsem, že Edwardovo sevření povolilo, ba dokonce se úplně vytratilo. Potom mě někdo pohladil po vlasech.

„Odpusť mi to, prosím.“ Zašeptal Edward téměř neslyšně, ale přesto jsem to slyšela.

Otevřela jsem opět oči a pohlédla na něj. Jeho rozzlobený výraz vystřídal nový. Kajícný a zdrcený. Bylo mi ho líto a odpustila bych mu snad cokoliv, jenže zničehonic se ve mně vzedmul zvláštní pocit. Cítila jsem sice strach, ale ten se v tu chvíli odsunul do pozadí a vystřídala ho zlost. Napřímila jsem se a odstrčila Edwarda od sebe.

„Co se tady do háje děje?!“ Rozkřikla jsem se. V mém hlase byly silné stopy hysterie, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Viděla jsem téměř rudě. „Kdo to byl?!“ Ukázala jsem hlavou ke dveřím. Pak jsem se otočila a naštvaně se zahleděla do Edwardovy tváře. „A kdo jste vy?!“

„Bello, uklidni se.“ Nabádala mě Alice.

Nevěřícně jsem se po ní podívala. „Uklidni se?! Děláš si ze mě srandu?! Jak se mám po tomhle asi uklidnit?! Mohli byste si laskavě tu svou péči nechat a konečně mi vysvětlit, o co tady jde?!“ Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a má trpělivost stále víc a víc vyprchávala, protože oba jen zarytě mlčeli.

„Tak co má tohle všechno znamenat?!“ Pokračovala jsem po chvíli. „Jste nějací mutanti? Nebo mimozemšťané? Nebo co?!“ V mém hlase bylo znát, že sama ani nemohu uvěřit tomu, co říkám, nicméně jsem byla odhodlaná pokračovat. „Proč jste tak silní?!“ Hlavou jsem poukázala k díře ve zdi. „A rychlí?! A co ty oči?“ Zamyslela jsem se na chvíli a hrůzou se otřásla. „Proč měli ti druzí rudé oči?!“ To už jsem mluvila pomaleji, ale klid v mých slovech nebyl. Opět se dostavila hrůza a strach.

„Bello, máš pravdu. Všechno ti musíme říct.“ Prohlásila Alice. Edward po ní zpočátku šlehnul pohledem, ale nic nenamítl. „Jenže teď není čas.“ Dodala.

„To už tady bylo několikrát!“ Vypálila jsem hned, co domluvila. „Já bych řekla, že teď je času až až!“ Mluvila jsem sice trošku rozrušeně, ale věděla jsem, že teď neustoupím.

„Edwarde.“ Řekla Alice a hlavou mu pokynula.

V tom jsem opět ztratila pevnou zem pod nohama a všechno kolem se rozmazalo. Objímaly mě dvě studené ruce a po chvíli jsem ucítila také čerstvý vlhký vzduch, který mi ovíval tvář, díky rychlosti kterou jsme se pohybovali.

Byli jsme někde v lese. To bylo jediné, co jsem poznala, když jsme se po nekonečně dlouhé době zastavili. Edward mě postavil zpět na zem a já konečně otevřela oči, které jsem měla po celou dobu křečovitě sevřené.

„Kde to jsme?“ Zeptala jsem se zmateně a poněkud omámeně. Veškerá rozzlobenost zmizela.

„V bezpečí.“ Odpověděl jednoduše Edward. Jeho hlas byl mnohem uvolněnější.

Jen jsem nadzvedla obočí, protože jsem nechápala, čím je pro nás temný noční les tak bezpečný.

„Pojď, vysvětlím ti to.“ Řekl po chvíli ticha Edward a chytil mě za ruku.

Ani jsem nedutala, mezitím co jsme kráčeli mezi stromy. Netrvalo dlouho a objevili jsme se na nějaké louce. Za tmy jsem toho mnoho neviděla a tak jen následovala Edwarda, který mířil přímo do jejího středu. To už jsem viděla obrys nějakého stavení. Byla to malá kamenná chaloupka, jenže blíže jsem její podobu nerozpoznala. Byla moc velká tma. Edward zašramotil klíčem v zámku a dovedl mě přímo dovnitř.

Jen co za námi zavřel dveře, rozsvítil světla a já tak uviděla interiér toho domku. Bylo to tu sice skromné, ale velmi útulné a přívětivé. Přímo naproti dveřím byl obrovský krb. Edward k němu jen beze slova došel a začal rozdělávat oheň. Já jsem se mezitím posadila na pohovku a čekala.

Byla mi docela zima, protože venku chvílemi poprchávalo a mé oblečení poměrně dost navlhlo. Do té doby, než jsem se začala mírně třást, jsem si to však příliš neuvědomovala. Třela jsem si rukama paže a snažila se zahnat třas, ale moc mi to nepomáhalo. Pomohl mi až Edward, který mě i s pohovkou odsunul co nejblíže ke krbu. Chtěla jsem mu poděkovat, ale ani jsem se nenadála a byl zase pryč. Hned na to se vrátil a v ruce nesl béžovou chundelatou deku, kterou přese mě opatrně přetáhl.

Zachumlala jsem se do té deky a sledovala Edwarda, který si sedl na pohovku vedle mě. Dával si pozor, aby jeho pohyby nebyly tak rychlé a vypadal naprosto přesvědčivě.

„Je těžké, skrývat všechny ty schopnosti?“ Vyhrkla jsem zničehonic.

„Jak se to vezme.“ Řekl a zamyslel se. Visela jsem na něm pohledem a on si to po chvíli také uvědomil a pokračoval. „Některé ze schopností jsou lehce ovladatelné. Jako například ta rychlost, nebo podmanivost, kterou působíme na ostatní lidi.“

„Podmanivost?“ Pomalu se mi v hlavě rozsvěcovalo. Proto působí tak božsky?

„Je to součástí naší podstaty.“ Vysvětloval Edward. „Působíme na lidi velmi kladně a působivě. Není to dáno jen vnější krásou, která je na první pohled zřejmá, nýbrž i ostatními aspekty. Když například mluvíme, vyzařuje z nás určité charisma, které spoustu lidí dostává do kolen.“ Vypadalo to, jakoby na chvíli zabloudil ve vlastních myšlenkách. Pak se pobaveně uchechtl. Bohužel mi však neunikl osten hořkosti.

„Co?!“ Vyrušila jsem ho z jeho myšlenek.

„Není moc příjemné, když všichni při pohledu na tebe slintají a myslí jen na jedno.“ Odfrkl si Edward. „Ale někdy je vážně zábavné slyšet, co všechno se jim honí hlavou.“

„Cože?!“ Strnula jsem při pomyšlení na to nejhorší. „Snad nečtete myšlenky?!“ Přímo mi přeběhl mráz po zádech.

„To je další schopnost.“ Odpověděl pouze Edward.

„Ach ne!“ Vydechla jsem a nejradši bych se ihned na místě propadla. Jestli ví o všem, na co jsem kdy myslela, tak bych se měla jít asi někam zahrabat.

Pousmál se na mě. „Neměj strach, tuhle schopnost mám jen já.“

„Vážně?“ Kuňkla jsem. Tak to mě tedy vážně uklidnilo. Vypadalo to, že si přímo užívá mých rozpaků. Jistě jsem musela být rudá až kdesi.

„Dokážu číst myšlenky všech. Až na jednu osobu, tebe. Nechápu proč tomu tak je.“ Mluvil velice pomalu.

„Opravdu?“ V mém hlase muselo být znát napětí, jelikož jsem tomu nedokázala uvěřit. Ta skutečnost, že by někdo uměl číst myšlenky, byla už tak dost neuvěřitelná, ale to, že by se mi poštěstilo natolik, abych byla odolná vůči čtení z mé hlavy, bylo možná ještě neuvěřitelnější.

„Vážně.“ Přesvědčoval mě Edward. „I když bych byl mnohem raději, kdyby tomu bylo jinak. Tak rád bych věděl, co si myslíš.“

„A já jsem zase ráda, že to nevíš.“ Pousmála jsem se.

Ačkoliv jsem se dovídala stále neuvěřitelnější věci o Edwardově životě, nepřipadala jsem si tak strašně, jak bych bývala předpokládala. Úplně klidná jsem samozřejmě také nebyla, ale Edwardova přítomnost mi pomáhala v tom, abych se ze všech těch neskutečných informací nesesypala. Na chvíli nastalo ticho a já jen přemýšlela nad všemi podněty, které mi byly právě dány.

„A dál?“ Prolomila jsem to ticho po chvíli. „Kdy přijde to horší, čemu ses celou tu dobu tak úspěšně vyhýbal?“ Vzpomněla jsem si na všechny ty úskočné manévry a řeči typu: Měla by ses mi vyhýbat. Pokud by tohle bylo všechno, tak jsem neviděla jediný důvod.

„Je to úplně jednoduché. Všechna ta krása a podmanivost hraje svou roli.“ Teď mluvil velmi hořce a při tom si ode mě odsedl o kus dál. „Lidé po nás touží. Je jednoduché, přesvědčit je. Jsou tím pádem velmi jednoduchou kořistí.“ Říkal ta slova velmi obezřetně a neustále kontroloval mé reakce. Zatím mi to moc nedávalo smysl. „Navíc naší rychlosti a síle se lidé ani náhodou nevyrovnají.“

„Když jsi říkal kořist, byl to jen slovní obrat, že ano?“ Zeptala jsem se zmateně, ale než otázka to bylo ujišťování sebe i jeho samého. Nic jiného tím přece nemohl myslet.

„Nebyl, Bello.“ Prohlásil ta slova s konečnou platností a přitom velice opatrně, jakoby mluvil s retardovanou osobou.

Ztuhla jsem a naježily se mi snad všechny chlupy na těle. Dívala jsem se jen strnule před sebe a analyzovala právě získanou informaci, kterou můj mozek ne a ne přijmout. „Takže to s těmi turisty u jezer byla pravda?“ Zašeptala jsem.

„Ano.“ Přitakal definitivně Edward.

„A kdo tedy jsi?“ Zašeptala jsem.

Viděla jsem, jak váhá a bojuje s tím, co mi má říct. Zřejmě to pro něj vůbec nebylo jednoduché. „Jsem ten nejhorší netvor, Bello.“ Prohlásil smutně.

„Tomu nevěřím.“ Stála jsem si na svém a snažila se ho povzbudit.

„Nevíš, co říkáš, Bello!“ Prohlásil temně, až mi z toho přejel mráz po zádech. „Víš, kdo jsem? Jsem pro tebe ta nejnebezpečnější stvůra. Jsem vrah.“

„Ne!“ Zakřičela jsem. „Nevykládej mi tady hlouposti, Edwarde! Já vím, že ty jsi jiný, než ti druzí!“

„Nejsem jiný!“ Jeho oči jakoby ztuhly a zčernaly a pak prohlásil tu dech beroucí větu. „Jsem upír.“

Mé srdce, jakoby se najednou zastavilo. Vzpomněla jsem si na první den, kdy jsem Edwarda spatřila a znovu prožívala tu nenávist, kterou jsem vycítila z jeho pohledu. Všechno to nebezpečí, které z něj přímo sálalo. Všechno mi najednou dávalo smysl. Tak proto mne odvlekl sem? Aby mě zabil?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 27. Upír: