Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 28. Pravidla

05.11.2009 (11:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2207×

Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych pro něj mohla být jen další pouhou kořistí. Zarputile jsem se té myšlence bránila, ale zároveň to v tu chvíli bylo to nejlogičtější vysvětlení. Vždyť jsme jen sami dva, někde hluboko v lese. Ideální příležitost, jak mě sprovodit ze světa, aniž by kdokoliv pojal sebemenší podezření. Je tu v bezpečí, jak sám řekl. Nikdo ho nebude ani podezírat. Vždyť jsem Charliemu ani nenapsala kam a s kým jdu ven. Napsala jsem pouze, že jdu ven a přijdu k večeru, ať nemá strach.

Jak pošetilá jsem byla. Takhle hloupě naletět. Ale jak bych mohla tušit, že on, ten se kterým jsem se cítila bezpečněji než s kýmkoliv jiným, je ve skutečnosti můj nepřítel? Proto mě několikrát bránil před Jasonem? Abych mu konečně odpustila a mohl mě odtáhnout sem?

Nevnímala jsem, co se kolem děje, jen strnule civěla někam do prázdna. Tento den jsem si už snad po sté přála, abych se probudila z toho nejhoršího snu svého života. Všechny ty nečekané události na mě najednou dolehly s obrovskou tíhou. Jak jen se má člověk smířit s něčím tak neskutečným? Jak může přijmout fakt, že existuje něco jako upíři? Nebo dokonce, že takový upír sedí přímo před ním a chystá se ho usmrtit?

Jenže proč tolik okolků? Uvědomila jsem si, že je až moc velké ticho a klid. Podívala jsem se s děsem na Edwarda a čekala. Kdy zaútočí? Proč to ještě neudělal? Měl přece už dost možností, jak se vším rychle skoncovat. Čekala jsem kamenný a vražedný výraz v jeho tváři, ale to, co jsem spatřila, bylo snad ještě horší.

V jeho výrazu se zračily hořkost a utrpení. Většího utrpení jsem do té doby ještě neviděla. Jakoby mě to pohltilo a nechtělo pustit. Cítila jsem se ještě hůř, než předtím a zároveň lépe. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale též velká úleva, které pramenila z mého já. Uvědomila jsem si podstatnou věc. Tohle přece není pohled nepřítle. Kdybych tak teď mohla číst jeho myšlenky. Věděla bych přesně, co ho trápí. Jenže bohužel i bez té schopnosti to bylo zřejmé.

Vzpomněla jsem si na všechna ta nenávistná slova. Na to, jak hořce a nesouhlasně prohlásil, že je stvůra a vrah. Zabloudila jsem vzpomínkami zpět do toho lesa, ve kterém mě napadl a přitiskl ke stromu. Cítila jsem znovu jeho chladný dech na svém krku a zároveň tu lítost v jeho obličeji hned chvíli na to. Kdyby byl vrah, mohl mě přece zabít už tehdy. On mi přece nechce ublížit. Tím jsem si byla jistá a mé vzpomínky mě v tom utvrzovaly. Byla jsem šťastná a děkovala sama sobě, že jsem své předchozí zoufalé myšlenky nevyslovila nahlas.

Znovu jsem se zahleděla na Edwarda, který měl skloněnou hlavu a zabodával svůj pohled do země. Vypadal najednou tak zranitelně a poraženě.

Vykouzlila jsem na tváři, co nejvstřícnější a nejupřímnější úsměv, jaký jsem v tu chvíli jen dokázala. Nebylo to vůbec těžké, protože to ve mně i beztak hýřilo štěstím. Opatrně jsem chytila hřbet jeho ruky a svými prsty na něm začala dělat uklidňující kroužky. Ihned svým pohledem vystřelil ke mně a na chvíli se zarazil. Stále jsem se usmívala. Jeho tvář se také trošku rozjasnila, ale stejně převládal zmatek a nejistota.

„Edwarde, nezáleží mi na tom, kdo jsi.“ Řekla jsem klidně.

Chvíli si mě měřil pohledem a pak ohromeně promluvil. „Jak tohle můžeš říct?“

„Já ti věřím.“ Odpověděla jsem s jistotou a stiskla jeho dlaň pevněji.

„Ale to bys neměla.“ Oponoval smutně.

„Ano, neměla.“ Jen co jsem ta slova řekla, jeho výraz ještě více posmutněl. „To mi říká má hlava. Jenže pak je tu ještě srdce, Edwarde.“ Vzala jsem jeho dlaň a umístila ji přímo na místo, kde teď již v pravidelných intervalech bilo mé zmatené srdce. „Mé srdce má na to jiný názor.“

Edward se mi bez ustání vpíjel do očí a v jeho tváři jsem konečně spatřila uvolnění. Opatrně se ke mně naklonil, až se mi z toho zatajil dech a do nastalého ticha zašeptal. „A co ti říká tvé srdce?“

Nesklopila jsem svůj pohled, jako obvykle. Dokonce se mi do tváří ani nenahnala červeň, jak bych předpokládala. Jen jsem dál opětovala jeho pohled a nadechla se, abych mu mohla dát přímou odpověď. „Mé srdce ti zkrátka nedokáže nedůvěřovat.“

„Copak nemáš žádný pud sebezáchovy?“ Nenechal se odbýt a analyzoval každý můj, byť sebemenší pohyb, či záchvěv. „Proč?“

„Já nevím.“ Řekla jsem popravdě. Jak jinak vysvětlit ten zmatek v mém nitru, kterému jsem sama pořádně nerozuměla? „Vím jen, že se s tebou cítím až moc dobře a mám pocit, že bys mi nikdy vědomě neublížil.“ Dodala jsem po chvíli.

Jeho výraz zjihl ještě víc. „Nechci ti nikdy ublížit!“ Chvíli nastala odmlka a pak pokračoval. „Tak moc bych si přál, abych se od tebe mohl držet dál. Jenže já si nemůžu pomoct. Tvá přítomnost mě naplňuje něčím novým, něčím tak krásným a přesto spalujícím. Kdybych tak dokázal odolat.“ Prohlásil a na chvíli se zamyslel. „Tohle se nemělo stát. Jsem pro tebe až moc nebezpečný.“ Dodal trpce.

„Já vím, že mi neublížíš!“ Vypálila jsem na něj hned vzápětí.

„Jsem pro tebe nebezpečnější než pro kohokoli jiného, Bello!“

„To přece není pravda!“

„Bohužel je.“ Řekl nešťastně. „Když jsem tě poprvé spatřil, nebo lépe, ucítil, sevřelo se mi hrdlo. Tvá vůně je až příliš lákavá a spalující.“ Podíval se na mě, a když viděl můj nechápavý výraz, pokračoval. „Abys to pochopila, my upíři, máme také velmi dobře vyvinutý čich a cítíme osobní vůni každého člověka, včetně vůně krve. Většinou se dá odolat, jenže občas se stane, že potkáme někoho, kdo voní až moc vábivě. Pak je těžké udržet se a nezaútočit. To samé se mi stalo s tebou. Tvá vůně je ta nejkrásnější a nejpřitažlivější, jakou jsem měl kdy možnost cítit. Každá chvilka s tebou je pro mě neskutečnou zkouškou.“

„Proto jsi mě tak nenáviděl?“ Zeptala jsem se sklesle.

„Ne, Bello. Nikdy to nebylo tak, že bych tě nenáviděl.“ Prohlásil hned Edward důrazně. „Jen jsem tě chtěl ochránit před sebou. Byla jsi tak zvědavá a neodbytná a já se tě jen potřeboval držet, co nejdál od sebe. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel. Musel jsem se chovat nepřátelsky, abys mě nechala na pokoji. Ale to na tebe nefungovalo. Až když jsem tě začal naprosto ignorovat, stáhla ses do ústraní. Ani nevíš, jak nekonečné to pro mě bylo. Věděl jsem, že se s tebou nesmím stýkat, ale zároveň jsem po tom toužil celým svým já. A to nakonec zvítězilo.“ Díval se na mě s určitou něhou a pak se mírně pousmál.

„Je to opravdu tak těžké, vydržet v mé blízkosti?“

„Až moc. Vždyť už jednou jsem málem podlehl.“  Řekl sklíčeně a já věděla moc dobře, na co naráží. Přesně na tu samou chvíli v lese, na kterou jsem myslela před okamžikem.

„Ale nepodlehl jsi.“ Konejšila jsem ho.

„Jenže je jen otázkou času, kdy se něco takového stane. Bello, ty jsi pro mě neskutečným lákadlem. Tak dlouho již odolávám lidské krvi a teď by stačila jen chvilka a všechno by bylo zmařeno.“

„Odoláváš lidské krvi?“

„Ano. Nechci být tím, k čemu jsem stvořen. Naše rodina je jiná, než ostatní našeho druhu.“ Vysvětloval.

Nespustila jsem z něj oči a hltavě jsem se zaposlouchala do jeho slov.

„Nepijeme lidskou krev. Místo toho lovíme zvířata. Říkáme si vegetariáni. Je to sice velký rozdíl, protože nám krev zvířat nedává takovou fyzickou sílu, ale psychicky nás to povznese. Nemusíme mít neustálé výčitky svědomí, kvůli vraždám nevinných lidí. Už před staletími se tak Carlisle rozhodl a my se snažíme jeho cestu následovat. Nechceme být vrahy. Navíc Carlisle věří, že i pro nás může být jednou připraven posmrtný život, a tohle by nás mohlo vykoupit z věčného zatracení. Všechno fungovalo skvěle, až do té doby než jsem tě potkal.“ Po celou dobu mi pronikavě hleděl do očí, ale teď svůj zrak odvrátil a zadíval se hluboko do ohnivých plamenů olizujících těch pár zbylých polen dřeva, které se ještě nepoddaly jejich ničivému žáru.

Zadívala jsem se do toho ohně také a uvědomila si, že už mi dávno není zima. Odložila jsem tedy deku a mlčky čekala, co se bude dít. Netroufala jsem si cokoliv říct, jelikož mne Edwardova řeč opět pohltila a díky ní jsem se musela znovu ponořit do dumání. I když ne na dlouho.

„A do toho se tu museli ukázat ještě oni!“ Procedil Edward skrz zuby a z jeho hrdla se vydralo zavrčení.

Ucukla jsem při tom zvuku, ale ani mě to už po tom všem, co jsem dnes zažila, nepřekvapilo. Bylo mi jasné, koho tím Edward myslí a tak jsem při pomyšlení na ty doslova krvelačné pohledy dvou upírů v hale, jen hrůzou zatajila dech.

„Oni vědí o našem způsobu života, a i když ho nejsou schopni plně pochopit, respektují naši volbu. My jsme jiní než oni i v jiných aspektech. Nevyhýbáme se lidské společnosti. Snažíme se do ní začlenit a neupoutávat tolik pozornosti. Samozřejmě to není lehké, ale tajemství zachováváme. To je hlavní pravidlo. Lidé o nás nesmí vědět. A teď přišli do našeho domu a spatřili tebe, člověka, který očividně ví o našem tajemství…“ Pohlédl mi vážně do očí.

„Je to tak zlé?“ Zeptala jsem se, a ačkoliv jsem na sobě nechtěla dát znát své rozrušení, zastíralo se mi jen velice těžce.

Edward kývnul a dal se do vysvětlování. „Je to nepřípustné. V upířím světě je to bráno jako zrada. Pokud by se to dozvěděla královská rodina, která dohlíží na pravidla, byl by konec. Přijeli by nás potrestat.“

„Potrestat?!“ Zeptala jsem se a cítila obrovský knedlík, který mi uvíznul v krku.

„Tím nejvyšším trestem - popravou.“ Odpověděl Edward tvrdě. „Ale na to nedojde. Viktoria s Jamesem nás nehodlají udat. Chtějí to vyřešit sami.“ Poslední větu prohlásil Edward velmi temně, a i když jsem mu neviděla do obličeje, bylo na pohled zřejmé, jak se mu napjaly všechny svaly.

„Co chtějí udělat?“ Kuňkla jsem plaše, ale odpověď jsem už předem věděla.

„Chtějí tě zabít.“ Zavrčel Edward.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 28. Pravidla: