Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 29. Pomoz mi!

08.11.2009 (17:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2169×

Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem kamenně zírala na Edwarda a snažila se o pravidelné dýchání.

Edward vycítil můj strach a jemně mě pohladil po tváři. „Neboj se. Nedovolím, aby ti ublížili.“ Už mluvil mnohem klidněji, ale přesto jsem v jeho hlase slyšela určitý hněv.

Kývla jsem a zároveň mě to trochu uklidnilo. „A co chceš dělat?“

„Já nic.“ Odpověděl s klidem Edward. „Jen jsem tě musel vzít až sem, aby tě nenašli tak lehce. Má rodina se o to už postará. Alice jim dala vědět. My tady spolu přečkáme.“ Dodal konejšivě.

„Tvá rodina? Co chtějí dělat?“ Zeptala jsem se s hrůzou.

„Musejí je oba zabít.“ Prohlásil Edward opatrně.

„Cože?! Nechci, aby tolik riskovali jen kvůli mně!“ Vyjekla jsem rozrušeně. Představa, že by se jim něco stalo, mě ubíjela. Byla by to moje chyba a nemohla bych žít s výčitkami svědomí.

„Bello, ale oni to nedělají jen kvůli tobě. Dělají to i kvůli mně.“ Oponoval mi Edward. „Od té doby, co jsem tě poznal, jsem se hodně změnil.“ Pokračoval plynule. „Tys rozsvítila můj, do té doby tmavý svět a probudila mě k životu. Dřív jsem byl jak tělo bez duše. Nic mě nezajímalo, byl jsem zkrátka smířený s nekonečným a nenaplněným životem. To se teď změnilo a má rodina je za to vděčná. Denně to slyším v jejich myšlenkách.“ Prohlásil zamyšleně a jeho pohled směřoval kamsi do prázdného rohu místnosti.

„Opravdu jsi řekl nekonečný život?“ Otázala jsem se ho nejistě.

„Ano, řekl.“ Odpověděl mi pobaveně.

„Jak dlouho už žiješ?“ Položila jsem pomalu další otázku a jeho pobavení si nevšímala.

„Dlouho.“ Řekl jednoduše.

„Dobře, tak jinak.“ Povzdechla jsem si. „Kolik je ti let?“

„Sedmnáct.“ Řekl potichu.

„A ve skutečnosti?“ Nedala jsem se.

„Ve skutečnosti už je mi sedmnáct nějakou dobu.“ Odpověděl a řekl to s jistou definitivností. Ne, že bych byla úplně spokojená, ale pro zatím mi to stačilo.

„Dobře, ale vraťme se zpátky. Je to pro tvou rodinu hodně nebezpečné?“

„Není. Vždyť jich je šest proti dvěma.“ Přesvědčoval mě s úsměvem. „Nemusíš se bát.“

„A jak dlouho tady ještě budeme?“ Zeptala jsem se netrpělivě a rozhlédla se po místnosti.

„Nelíbí se ti tu?“ Podivil se zklamaně.

„Ne, o to nejde.“ Ujišťovala jsem ho. „ Jen bych měla být co nevidět doma.“

„Teď domů nesmíš.“ Prohlásil najednou nekompromisně.

Ve mně se najednou zvedla určitá vlna vzdoru. „Proč bych nemohla jít domů?“ Zeptala jsem se kousavě a napřímila se.

„To je první místo, kde tě budou hledat. Tvá vůně odtamtud vyzařuje až moc silně.“ Informoval mě opatrně.

„Cože?!“ Zděsila jsem se. „A co Charlie? Nemůžu ho tam přece nechat samotného!“ Byla jsem přímo v šoku. To přece není možné. Ihned jsem se zvedla z pohovky a rychlou chůzí zamířila ke dveřím. Edward zůstal jen sedět na pohovce a sledoval mé počínání. Jen co jsem došla ke dveřím, jsem si něco uvědomila. Otočila jsem se zpátky na Edwarda. „Kde vůbec jsme?!“ Řekla jsem zoufale. „Kudy se dostanu do Forks?“ Do očí se mi hrnuly slzy při pomyšlení, že by se Charliemu něco stalo.

Edward se zvednul z pohovky a pomalu ke mně zamířil. „Nic se mu nestane, Bello.“ Konejšil mě, zatímco se přibližoval.

„Jak to můžeš vědět?“ Kuňkla jsem úzkostně.

„Neboj se o něj. Oni tam půjdou hledat tebe, ne jeho. Nemají důvod mu ubližovat.“ Říkal svým sametovým hlasem.

„Jak můžeš vědět, že mu nic neudělají?!“ Vzdorovala jsem mu opět.

„Moje rodina to nedovolí.“ Odpověděl mi, když už byl přímo přede mnou a jemně se nade mě naklonil. „Měli by mi zavolat, hned jak bude po všem. Neboj, už bude brzy konec.“ Říkal a já se neubránila a se slzami ho objala. Chytila jsem ho za lokty a pomalu si opřela tvář o jeho hruď. Přesto mezi námi zůstala taková nejistá mezera. Edward najednou jakoby ztuhl a chvíli jen strnule stál. Po chvilce mě opatrně přitiskl blíž k sobě a objal mě za mými zády.

Vdechovala jsem jeho přenádhernou vůni a znovu a znovu přemýšlela nad vším, co jsem se dnes dozvěděla. Myšlenky mě přímo pohltily. Nevěděla jsem o světě kolem, jen se prala se všemi těmi poznatky ve své hlavě. Přišlo mi to všechno až moc absurdní a přitom jsem věděla, že je to pravda. Edward na mě nijak nenaléhal, jen mě pořád pevně svíral ve svém objetí. Ani nevím, jak dlouho jsme tam takhle vydrželi stát.

Po dlouhé době jsem se konečně vzpamatovala a pomaloučku se vymanila z Edwardova sevření. Nebránil mi. Jen se na mě starostlivě díval a čekal, co řeknu.

„Mohla bych se jít na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu?“ Zeptala jsem se potichoučku a zadívala se do jeho nic neříkající tváře.

„Samozřejmě.“ Řekl a vypadalo to, jakoby si oddychl.

Otočila jsem se tedy přímo ke dveřím. Dělilo mě od nich jen pár kroků. Udělala jsem jeden krok, ale to už u dveří stál Edward a otvíral mi je. „Edwarde, já…“ Zarazila jsem se. „Ráda bych byla na chvíli sama.“ Nechtěla jsem mu nijak ublížit a nevěděla jsem, jak nejohleduplněji mu říct, že chci jít ven jen já. „Potřebuju si prostě všechno v klidu urovnat v hlavě. Nech mi prosím chvíli.“

„Chápu, ale kam chceš jít, takhle večer?“ Zeptal se obezřetně Edward.

„Kam bych chodila, ty blázínku?“ Musela jsem se bezděčně usmát. „Hned bych se tu ztratila.“ Dodala jsem, aby to bylo jasnější. „Zůstanu přímo tady před domkem. Na té dřevěné lavičce. Jen na pár minut.“ Přesvědčovala jsem ho.

„Dobrá, ale jen pár minut.“ Usmál se Edward. „Nejsem rád, když tě nemám na očích.“ Dodal ochranitelsky.

Usmála jsem se zpět. „Jen pár minut.“

Pak jsem tedy prošla dveřmi. Hned na to mi Edward rozsvítil velkou venkovní lampu, abych viděla na cestu. Udělala jsem pár kroků po kamenné pěšince a dveře se za mnou zavřely. Neslyšně jsem si oddechla a došla až k lavičce. Stála asi tak deset metrů od dveří, a když jsem na ní dosedla, rozprostřel se mi pouze výhled do černočerného lesa. Na chvíli jsem se přitom pohledu zatřásla, ale hned na to si uvědomila, že není čeho se bát. Je tu jen les a já.

Opřela jsem si lokty o stehna a tvář si opřela do dlaní. Zavřela jsem oči a zhluboka vydýchávala všechny informace. Pomalu jsem se s nimi smiřovala, ale stejně ve mně neustále hlodal červ, zda se mi to všechno jen nezdá. Edward a jeho rodina jsou upíři. Při tom pomyšlení mi opět naskočila husí kůže. Znovu jsem si přehrávala celý rozhovor, který jsme vedli s Edwardem. Tak neskutečný a přitom pravdivý. Bylo toho v mé hlavě až moc na promyšlení, těšila jsem se domů, do své teplé postele, kde si budu moct o samotě dumat, jak dlouho jen se mi zachce, ale přesto jsem byla vděčná i za tuhle malou chvíli o samotě. Už, aby to bylo za námi. Už, aby Alice zavolala, že je po všem, říkala jsem si.

Jak jsem tam tak seděla, začala mi po chvíli být docela zima a rozhodla jsem se, že se vrátím dovnitř. Pomalu jsem se napřímila a otevřela oči. V tu chvíli jsem zmrzla hrůzou. Z toho černého lesa na mě svůj zrak upíral pár děsivě karmínových očí. Nadechla jsem se, abych vykřikla a přivolala Edwarda, ale bylo příliš pozdě. Někdo mi zezadu hrubě zakryl ústa a já se nezmohla ani na jedinou hlásku.

Z přítmí lesa vystoupila postava, jejíž oči jsem spatřila. Byl to ten muž, James. Zle se na mě usmíval, ale neřekl ani slovo. Plížil se velmi tiše, až došel přímo ke mně. Dívala jsem se mu s hrůzou do tváře a mé srdce bilo jako na poplach. Edwarde, pomoz mi. Křičela jsem v duchu, ale pomoc nepřicházela.

James mě jemně pohladil po tváři a zlověstně se usmál. Věděla jsem, že to není dobré znamení, ale neměla jsem čas, déle nad tím přemýšlet. Ucítila jsem tvrdou ránu do spánku a pak se kolem mě rozprostřela temnota.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 29. Pomoz mi!: