Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 30. Vězení

05.12.2009 (10:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1691×

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se probrala z bezvědomí, ale když se tak stalo, myslela jsem si, že jsem mrtvá. Je opravdu v posmrtném životě jen tma a nic jiného? Na místě kde jsem se nacházela, se totiž nenacházel ani náznak světla. Jsem vážně odsouzena k nekonečné temnotě?

Jenže pak si moje oči začaly na tmu postupně zvykat a já spatřila první obrysy toho místa. Byla to nějaká strohá čtvercová místnost a nenacházel se tu jediný kousek nábytku. Strop byl celkem nízký a přímo u něj se na jedné stěně nacházelo malé zamřížované okénko, ze kterého jsem však neměla žádný výhled. Uvědomila jsem si také, že je ve vzduchu cítit vlhkost a zatuchlina. V tu samou chvíli jsem se otřásla chladem. Ležela jsem na studené kamenné podlaze a konečně pocítila značné nepohodlí. Začala jsem se zvedat a ucítila tupou bolest na pravém boku. To bylo až moc fyzických podnětů na to, abych byla v posmrtném světě.

Když jsem se zvedla ze země, prohmatala jsem si bok a zjistila, že je pohmožděný. Navíc mi v hlavě pulsovala další bolest a ta mi rychle připomněla, co se stalo. Znovu jsem se otřásla, ale tentokrát spouštěčem nebyla zima. Vybavila jsem si totiž ten pár zlověstných očí, které na mě číhaly v útrobách temného lesa, jak se ke mně pomalu přibližují.

V tu ránu se ve mně vzedmula vlna paniky. Co teď? Kde to jsem? Proč mě ještě nezabili? A kde je Edward? Neublížili mu? Všechny ty myšlenky na mě útočily ze všech stran a já se cítila ještě hůř. Byla jsem tak bezmocná.

Bez rozmyslu jsem vykročila k místu, kde se nacházelo okno, a snažila se zahlédnout, kde jsem. Nespatřila jsem však nic zásadního, pouze štěrkovou cestu a za ní jakousi travnatou plochu. To bylo vše. Dále už jsem jen rozpoznala, že je noc, i když přímo na oblohu jsem neviděla.

Prohlížela jsem si okno a přemítala, zda bych se jím dokázala protáhnout. Bylo sice dost malé, ale já byla poměrně štíhlá a tak jsem tuto možnost nezamítala. Ale mělo to jeden podstatný háček, ty mříže. Mohla jsem být štíhlá sebevíc, ale skrz ty mříže bych se jen tak nedostala. Zkusila jsem své štěstí a zalomcovala jimi, ve snaze je vytrhnout, ale bylo to nemožné. Bohužel nebyly stářím zvětralé natolik, aby se podrobily mému chabému snažení.

Okno jsem tedy prozatím vzdala a vydala se k dalšímu místu, ke dveřím. Nejprve jsem k nim přiložila ucho, a když jsem nezaslechla žádný podezřelý zvuk, vzala jsem za kliku. Jak jinak než, že bylo zamčeno. Co jsem vůbec čekala?

Pocit bezmoci ještě zesílil. Začalo se mi špatně dýchat a srdce se mi rozbušilo ještě splašeněji, než dosud. Co budu dělat? To tady mám jen tak čekat než přijde konec? Rychlými kroky jsem zamířila zpět k oknu a začala zoufale křičet.

„Pomoc!!!“ Nevěděla jsem přesně, co bych měla ještě zavolat, ale v myšlenkách se mi zobrazoval stále ten jeden obličej. „Edwarde! Jsem zavřená tady ve sklepě!! Prosím pomoz mi!!“ Skoro mě až vyděsil ten zoufalý tón mého hlasu, ale nevzdávala jsem to a křičela dál.

„Pomoc!!“ Vydralo se mi znovu z hrdla, ale to bylo to poslední, co jsem stihla. Během vteřiny někdo rozrazil dveře a hrubě mě odmrštil od okna. Ucítila jsem prudkou bolest na zádech, protože jsem se zarazila přímo o stěnu a bezvládně se sesunula na zem. Ta nová bolest se smísila s těmi dalšími, ale teď je všechny zastiňovala. Navíc jsem měla vyražený dech a chvíli ho nemohla popadnout.

„Tak ty tu budeš takhle řvát, ty malá špíno?“ Zavrčel na mě ženský hlas. Viktorie stála nade mnou a rozzlobeně si mě měřila. „Myslíš si, že tě ten hlupák zachrání?“ Řekla posměšně.

Uvnitř sebe jsem cítila obrovskou vlnu nevole, ale přesto jsem mlčela a zabodla svůj zrak do země, abych se nemusela podívat do těch hrozivých očí.

„Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ Poručila mi káravě.

Pohlédla jsem na ní a mým tělem projel prudký třas. Cítila jsem, jak mi běhá mráz po zádech a hrůzu, která mě objímala.

Viktorii se spokojeně zablesklo v očích. Vítězoslavně na mě hleděla a pak dodala. „A teď odpověz! Opravdu si myslíš, že si pro tebe tvůj Edward přijde?“ Mluvila se mnou najednou laskavě jako s dítětem, ale v očích se jí stále zračila nenávist.

Ani jsem nedutala a jen na ní nechápavě civěla.

„No tak bude to?!“ Zahřměla. Stará zlostná Viktorie se zase projevila.

„On přijde!“ Řekla jsem s naprostou jistotou a vzdorovitě jsem se jí dívala do tváře.

„Ty jsi tak bláhová.“ Řekla posměšně. „Copak si myslíš, že by se zahazoval s takovým póvlem, jako jsi ty?“ Odfrkla si a demonstrativně mávla rukou. Chvíli bylo ticho a ona si pak sama odpověděla. „Samozřejmě, že NE!“ Na poslední slůvko kladla zvláštní důraz.

„Edward takový není!“ Oponovala jsem jí a zpupně se postavila na nohy. Stály jsme teď přímo naproti sobě a zlostně se probodávaly pohledy.

„Jak to se mnou mluvíš?!“ Vyjela. „Uvědomuješ si, kdo já jsem?“ V očích jí létaly jiskry a bylo vidět, že vynakládá velké úsilí, aby tak klidně stála.

„Prachsprostá egoistická nanicovatá upíří mrcha!“ Vyhrkla jsem a v tu ránu bych si nejraději nafackovala. Nechápala jsem, kde se ve mně najednou vzala všechna ta odvaha. Jen blázen by tohle řekl do očí stvoření, které se ho chystalo zabít.

Ale bylo pozdě, cokoliv měnit. Viktorie se napjala do bojovné pozice a v tu ránu po mě skočila. Ucítila jsem její ledové ruce na svém krku a pak ztratila přísun kyslíku. Zároveň jsem cítila silnou bolest, jak mě svírala. Ten pocit, že se potřebujete nadechnout a nemůžete, je jeden z nejhorších, jaký jsem kdy zažila. Když jsem ve Phoenixu jako mladší chodila s přáteli na koupaliště, vždy se našel nějaký dobrák, který vás při plavání překvapil a ponořil vám hlavu pod vodu. Obecně to byla obrovská zábava a při té chviličce se vám v podstatě nemohlo nic stát, ale ta bezmoc mě vždycky ochromila. Proto jsem ostatně přestala chodit plavat. Jenže tohle se s tím nedalo srovnat. Bylo to mnohem horší, jelikož vzduch se mi nedostával už dobrou minutu a já cítila definitivnost celé situace. Začalo mi hučet v uších a pomalu jsem se připravovala na smrt.

Poté však Viktorie své sevření uvolnila a já se opět svezla na zem a snažila se nabrat co největší množství kyslíku. Ale neměla jsem na to moc času. Viktorie mě znovu hrubě zvedla a odhodila přes celou místnost. Narazila jsem na další stěnu a tentokrát jsem uslyšela hlasité křupnutí a následně pichlavou bolest v oblasti hrudníku. Zároveň jsem se praštila do hlavy a před očima se mi zatmělo, ačkoliv jsem zůstala při vědomí. Svalila jsem se na záda a zůstala ležet. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat všudypřítomnou bolest.

Vzápětí jsem uslyšela pomalé přibližující se kroky.

„No ne?!“ Řekla Victorie zděšeně, když přišla až ke mně. „Snad jsem ti něco nezlomila, drahoušku?“ Mluvila starostlivě, ale nedokázala jsem přeslechnout přílišnou teatrálnost v jejím hlase. Přímo se mi vysmívala. „Není to tady?“ Zeptala se mile a dotkla se mého levého předloktí. Hned na to mi ho silně stiskla a já zaúpěla bolestí, když se ozvalo další křupání. Ta mrcha mi prostě jen tak zlomila ruku?!  Otevřela jsem oči a vztekle po ní šlehla pohledem. „A co tady? Nebolí tě třeba kotník?“ Už se chystala mi zlomit i ten, ale v tom ji přerušil mužský hlas.

„To stačilo Viktorie!“ Zahřměl James a dotyčná se vylekaně otočila. „Řekl jsem ti snad dost jasně, že ta dívka musí zůstat naživu!“

„Ano, jistě.“ Viktorie se zvedla a pohlédla na Jamese. „Nechtěla jsem ji přece zabít.“ Řekla úlisně.

„Nevypadalo to tak.“ Odpověděl jí chladně.

„Jen jsem si s tou malou chtěla pohrát.“ Obhajovala se Viktorie.

„Mě to nezajímá. Ať už se to víckrát nestane! Jestli jí jen zkřivíš vlásek, budeš mít co dočinění se mnou!“ Varoval ji James hrozivě.

„Snad se tolik nestalo?!“ Rozlítila se Viktorie. „Je to jenom člověk, Jamesi!“

„Ale ne jen tak ledajaký, to si laskavě uvědom, má milá!“ Zpražil ji pohledem. „A teď odsud zmiz.“ Syknul a vykázal ji z té kobky. Viktorie uraženě odkráčela a zabouchla za sebou dveřmi. Zůstala jsem tam jen já a James.

Pomalu jsem si sedla a snažila se nohama odsunout co nejdál od něj, ale dál než do rohu místnosti jsem se nedostala. Díval se na mě velmi zvláštním pohledem. Pak přikročil a já mu jen hleděla do očí. Čekala jsem nějakou další ránu, ale ta se nedostavila.

„Neboj se, neublížím ti.“ Řekl James jaksi odměřeně. V jeho očích bylo vidět stejné znechucení, jaké jsem viděla v těch Viktoriiných. „Zatím.“ Dodal chladně.

„Ale já to nechápu.“ Vyhrkla jsem. „Vždyť jste mě měli zabít?!

„To jsme také chtěli, ale pro našeho pána jsi až moc cenná.“ Odpověděl a z jeho hlasu čišel stále chlad, ale zároveň obrovská loajalita k jeho pánovi. Nechápala jsem to. Myslela jsem, že přišli jen dva, ale očividně jsem se zmýlila.

„Jak bych mohla být cenná?“ Zeptala jsem se zmateně.

„Tobě snad vadí, že jsi na živu?“ Ušklíbl se James.

„Ne! Jistě že ne!“ Ujistila jsem ho hned. „Já jen…“ Odmlčela jsem se a za chvíli pokračovala. „Pokouším se pochopit, jak bych mohla být pro nějakého upíra jakkoliv cenná?“

„Moc se ptáš.“ Odbyl mě jednoduše.

Něco mi tu nehrálo. Proč mě ušetřili? Proč bych mohla být cenná? A pak mi to docvaklo. Prudce jsem vstala a po celém těle znovu cítila pronikavou bolest. „Co se mnou chcete dělat?!“ Rozkřikla jsem se hystericky. „Šetříte mě svému pánovi jako svačinku?! Tak proto ta péče, abych nezemřela?“ Do očí se mi dostaly slzy hrůzy a strachu, ale neodtrhla jsem svůj pohled od těch jeho karmínových očí.

Najednou se začal smát takovým chechtavým nepříjemným smíchem, který akorát podpořil další chvění mého, již tak vystrašeného těla. „Tvá fantazie je opravdu výjimečná. I když na druhou stranu, kdybys byla někdo jiný, tenhle osud by byl velice pravděpodobný, ale v tomhle případě tě musím zklamat. Zatím si tě náš pán jako dezert nedá.“Pořád mluvil pobaveným hlasem, ale byl v něm slyšet i osten posměchu.

„Jistě.“ Odvětila jsem sarkasticky. „Zatím, že?“

„Přesně tak, máš postřeh. Pán si ještě rozmyslí, co s tebou provede.“ Řekl kousavě.

Rozmyslí si, co se mnou provede? Co to má znamenat? Na co bych se měla připravit? Budou mě mučit, nebo postupně vysávat? Další vlna nevole a strachu se ve mně vzedmula a já cítila obrovský tlak na hrudi. Zhluboka jsem oddechovala a snažila se nemyslet na bolest, kterou způsobilo žebro, které mi pravděpodobně Viktorie zlomila. „Tohle vám neprojde!“ Řekla jsem nenávistně. „Edward mě už určitě hledá a uvidíte, co s vámi provede!“ Snažila jsem se ho tímto chabým pokusem zatrašit.

„Opravdu si to myslíš?“ Řekl posměšně a já si uvědomila, že vůbec nemusí zjistit, kde jsem. Navíc, opravdu jsem si byla tak jistá, že mu stojím za riskování vlastního života? Ne, nebyla. Ale najevo jsem to rozhodně dávat nechtěla.

„Samozřejmě, že ano!“

„Ale ten tě nikdy nedokáže najít!“ Ušklíbl se James. „Díky mému daru nás nikdo nenajde, i kdyby měl sebelepší schopnosti.“

„Jak to?!“ Vyděsila jsem se.

„Nepřišlo ti divné, že jsme tě dokázali unést z jeho bezprostřední blízkosti?“ Vyzvídal pobaveně.

„Proč by mělo?“ Nejprve jsem nechápala, ale James mi to začal vysvětlovat.

„Správně by měl Edward slyšet tlukot tvého splašeného srdce, nebo naše myšlenky či kroky, ale ani jedno se nestalo. Dokonce ani náš pach nezavětřil. Čím by to tak mohlo být?“ Zeptal se řečnicky a hned na to mi odpověděl. „Jistě, je to mým darem. Schopností, která dokáže zastřít veškeré zvuky, pachy či pocity. Zkrátka a dobře, Edward nic neslyšel. Zprvu jsem se obával, že tě bude hlídat oknem, ale je tak šlechetný, že ti chtěl zřejmě nechat soukromí ve tvém milém rozjímání.“ Rozchechtal se. „Ten moula ani nezaregistroval, když ti přestalo bít srdce účinkem mé schopnosti.“

Vztekle jsem po něm hodila pohledem. „Nemluv tak o něm!“

„Nebo co?!“ Zeptal se a povytáhl obočí. Pak se naplno rozchechtal. „Nemáš žádný argument, co?“

A to jsem skutečně neměla. Nakvašeně jsem na něj zírala a funěla jako rozzuřený býk.

„Teď tě tu zas nechám samotnou. A ne ať tě napadne zas dělat kravál! Bylo by to k ničemu, když uvážíš mé schopnosti.“ Řekl stroze a odkráčel z mého vězení, načež za sebou zavřel a zamkl dveře.

Pocítila jsem obrovský knedlík v krku a do očí se mi draly slzy bezmoci. Pokolikáté už to bylo dnes v noci?! Civěla jsem prázdně ke dveřím a připadala jsem si tak nicotně a zoufale. Po nějaké době jsem to vzdala a konečně se sesunula k zemi. Byla jsem v jednom z těch zatuchlých rohů a schoulila se do klubíčka. Opět jsem ucítila tu pichlavou bolest v hrudníku a tak jsem se snažila obrátit nějak jinak, ale všechny polohy byly nepříjemné. Měla jsem potlučené celé tělo, avšak nakonec jsem si lehla na levý bok a snažila se co nejpohodlněji schoulit. Pohodlí mi tady rozhodně nehrozilo, a i když mě bolelo všechno, po nekonečně dlouhé době, kdy jsem plakala a přemýšlela o tom, co se stalo a co se možná stane, jsem konečně plna vyčerpání usnula.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 30. Vězení: