Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 33. Útěk

08.12.2009 (10:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2372×

Těšila jsem se na další z těch krásných snů, kdy mě navštívil Edward, ale nestalo se tak. Od té doby, co mě začal Jason dopovat větší dávkou toho „léku“ se mi o Edwardovi nezdálo už ani jednou. Vlastně se mi nezdálo o ničem. Můj spánek byl teď mnohem delší a po celou dobu mě provázela neústupná a nekonečná temnota.

Probouzení také nebylo nejlepší. Pociťovala jsem nepříjemnou závrať, ale bolest nikdy. Všimla jsem si jen, že se mi na hrudi udělala ošklivá bulka a hůř se mi dýchalo, ale byla jsem až překvapivě bezstarostná. Levou ruku jsem zase pro změnu měla chorou. Nemohla jsem s ní nic udělat, jelikož mi jen bezvládně visela. Ztratila jsem v ní částečně cit, ale to jsem ztratila ve všech částech těla.

Často jsem upadla, když jsem se snažila popojít do jiné části místnosti, než byla postel. Mé reakce byly o dost pomalejší a mnohdy se mi zatmívalo před očima. Jason většinou seděl v rohu místnosti a chladně sledoval mé počínání. Párkrát se stalo, že jsem se vzbudila a byla v místnosti sama, ale jen zřídkakdy.

Také už mě nelíbal ani neobjímal. Tvářil se naprosto neústupně a nepřátelsky a držel si ode mě zpočátku odstup. Ale mně to neznepokojovalo. Jak jinak taky, že? Nic jsem neřešila, vše bylo bezvýznamné. Avšak to se mělo brzy změnit...

Jednoho večera jsem se probudila a jako obvykle nutila své oči, aby se přizpůsobily náhlému světlu. Tentokrát to však šlo rychle. Byla tma a místnost ozařovala jediná svíce, umístěná na nočním stolku vedle postele, jako vždy.

Pomalu jsem se posadila a chystala se vstát, abych se odebrala do koupelny. Byla to jedna z těch chvil, kdy v pokoji Jason nebyl. Došla jsem tedy do koupelny a tam vykonala důkladnou hygienu. Osprchovala jsem se studenou vodou, protože mi to vždycky alespoň trochu projasnilo mysl, ale přesto jsem se cítila jak hadrová panenka. Když jsem se vrátila zpět do pokoje, už nebyl prázdný.

Jason stál u okna, na tom samém místě, kde jsem obvykle postávala já. Zůstala jsem stát ve dveřích a jen na něj hleděla.

„Pojď blíž.“ Pobídl mě chladně, ale dál ke mně stál otočen zády a díval se z okna.

Vykročila jsem tedy pomalu k němu a přímo vedle něj se zastavila. Otočil se na mně a zkoumavě si mě prohlížel. „Miluješ mě?“ Zeptal se bez obalu.

„Nevím.“ Odpověděla jsem po pravdě. Necítila jsem žádný cit. Pak jsem se najednou ocitla na zemi. Jason mě praštil přes tvář, ale bolest nepřišla. Jen šok. Co jsem udělala špatně? Klečela jsem na čtyřech a překvapeně k němu vzhlédla.

„Já ti dám, že nevíš!!“ Zahřměl Jason. „Ty mě miluješ! Řekni to!“ Zahrozil.

Po dlouhé době jsem konečně pocítila nějaký vnitřní pocit. Byl to strach. „Miluji tě.“ Kuňkla jsem jen rozpačitě. Jason do mě kopl. Překulila jsem se na záda a bránila si obličej dlaněmi. Pud sebezáchovy byl najednou silnější než ten lék.

„Řekni to pořádně!“ Dožadoval se Jason.

S hrůzou jsem na něj zírala. „Miluji tě!“ Zakřičela jsem se slzami v očích.

„Tak je to správné.“ Řekl, už klidněji a pak mě zvedl ze země a posunul se se mnou na postel. Hodil mě na ní a pak na mě ztěžka nalehl. Vzápětí mi začal drtit ústa svými. Nechala jsem ho. Pak sjel až na můj krk a já ho hladila ve vlasech. Zavřela jsem oči a představovala si Edwarda.

Ach, Edwarde! Tak dlouho jsem nebyla schopná si vybavit jeho tvář. Ve snech se mi nezjevovala a ani normálně jsem nebyla schopná jakkoliv používat mysl. Teď jsem viděla jeho tvář, jak se na mě nešťastně dívá a vzpomněla jsem si na ten poslední sen. Prosím, prober se. Pomoz mi, tě najít! Říkal mi. Mám se probrat? Jak bych mu ale mohla pomoct?

Otevřela jsem oči. Nade mnou se zrovna skláněl Jason. Najednou jsem všechno viděla tak jasně. V hlavě se mi zrodil plán. Zaplašila jsem poslední myšlenku, která mi zabraňovala v tom, co jsem se právě chystala udělat.

Když se Jasonovy rty přiblížily k mému obličeji, mé ruce se vymrštily s překvapivou přesností a přitáhly si jeho hlavu. Začala jsem ho dychtivě líbat na ústa. Bylo to poprvé, kdy jsem ukázala vlastní iniciativu. Jeho to překvapilo, ale nevypadal, že by mu to vadilo. Naše jazyky se proplétaly a on mi rukama hrubě přejížděl po těle.

„Miluji tě.“ Řekla jsem, co nejpřesvědčivěji jsem dokázala.

„Já vím. Já tebe také miluji.“ Řekl nadšeně Jason.

Veškerá zloba byla najednou pryč. Nepoužíval už tolik síly, aby si vynutil mé polibky a mé tělo. Chtivě jsem se přes něj překulila, tak, že jsme byli přímo na kraji postele. Nejdřív se tvářil vyjeveně, ale já ho hned začala líbat a hladit po těle. Vypadal spokojeně a pak slastně vydechl. Nohy jsem měla obkročmo přes něj a dychtivě ho líbala. Oči jsem nechala otevřené, na rozdíl od něj. Vypadalo to, že mi důvěřoval. Ale to neměl dělat.

Pořád jsem ho líbala a přitom se natáhla ke svícnu na nočním stolku. Byl přímo na dosah ruky. Chňapla jsem po něm a už se chystala ho s ním praštit, ale Jason zaregistroval nepatrné zavrzání, jak se kovový svícen otřel o dřevo stolku. Silou se přese mne převalil a uštědřil mi ránu do tváře. Uslyšela jsem křupnutí, asi mi zlomil nos, ale dál jsem se soustředila na svícen, který už sice zhasl, ale který jsem stále křečovitě svírala v ruce, a kterým jsem se ho chystala přetáhnout. Rozmáchla jsem se a udeřila ho rovnou do spánku. Nepomohlo to. On mě opět praštil, ale já to nevzdávala. Z posledních sil jsem se napřáhla a praštila ho do spánku ještě jednou. Tentokrát úspěšně. Jason se na mě bezvládně svalil a já si ztěžka oddechla.

Opatrně, abych ho neprobrala, jsem se zpod něj dostala a rozběhla se ke dveřím. Pod náporem adrenalinu se mé smysly najednou zbystřily a já za to byla neskutečně vděčná. Potichu jsem doběhla až ke schodišti a rychle ho seběhla. Objevila jsem se v té velké hale. Poznala jsem jí, podle velkých bílých dveří, které se nacházely přímo před schodištěm. V celém domě bylo naprosté ticho, až se zdálo, že tu nikdo není.

Neváhala jsem a jala se otevřít ty dveře a vyběhnout ven. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistila, že je zamčeno. Začala jsem panikařit. Co když už je Jason při smyslech? Vždyť se hojí tak rychle! Neváhala jsem a ihned popošla k velkému oknu a otevřela ho. Protáhla jsem se jím a pak pod nohama ucítila štěrk. Sakra! Doufala jsem, že to křupání nikdo neslyšel.

Porozhlédla jsem se kolem sebe a rozběhla se přímo vpřed, do toho lesa. Nevěděla jsem, kam běžet a tak jsem zkrátka doufala, že se dostanu k nějaké silnici. Byla jsem hodně nešikovná, svůj díl na tom jistě měly i ty injekce, ale teď jsem jejich moc pociťovala mnohem méně. Snažila jsem se co nejdéle běžet, ale byla jsem strašně slabá. Pořád jsem musela zastavovat, abych načerpala síly a tak mi cesta trvala strašně dlouho. Ten temný les ve mně také nevyvolával nejlepší pocity, ale bylo to lepší než být zavřená pod dohledem Jasona.

Když už jsem byla úplně vyčerpaná, mé tělo mě zradilo. Upadla jsem na zem a nemohla se zvednout. Navíc jsem po dlouhé době pocítila bolesti. Bolelo mě celé tělo, ale nejvíc hrudník, na který teď navíc tlačila nějaká větvička, kterou jsem svým pádem přimáčkla. „Lék“ ze mě postupně vyprchával. To jsem poznala i podle toho, že mé tělo se začalo nekontrolovatelně třást.

Ležela jsem na té zemi a zatínala prsty do mechu. Tak moc jsem té bolesti chtěla uniknout. Ale neměla jsem čas tu zůstávat a slabošsky se jí oddávat. Snažila jsem se zvednout. Podepřela jsem se rukama a ztěžka se pomaloučku zvedala.

Najednou mě v pase podepřely něčí ruce. Ztuhla jsem hrůzou a vyděšeně vydechla. Veškerá má snaha vyprchala. Znovu jsem se sesunula k zemi, ale ty ruce mě nepustily. Pak jsem se ocitla ve vzduchu a ihned jsem si rukama instinktivně zakryla obličej.

„Neboj se Bello, už ti nikdo neublíží!“ Uslyšela jsem ten nejkrásnější hlas na celém světě. Sundala jsem ruce ze svého obličeje a s úlevou se zadívala do těch nejkrásnějších očí.

„Ach, Edwarde.“ Vydechla jsem se slzami v očích a objala ho kolem krku. Držel mě pevně v náručí a pak mě políbil do vlasů.

„Šššš, bude to dobré.“ Uklidňoval mě svým sametovým hlasem a já ho nepouštěla.

Držela jsem se ho jako klíště celou cestu, co jsme se vraceli domů a on mi pořád do ucha šeptal uklidňující slůvka. Nakonec jsem mu usnula v náručí. Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale konečně šťastná.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 33. Útěk: