Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 37. Možnosti

19.07.2010 (19:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2474×

Vypadal úplně jinak než ten předchozí den. Jeho oči byly najednou takové rozzářené, kruhy pod nimi zmizely a já se nemohla nabažit toho jejich krásného zlatého odstínu. Celý výraz jeho tváře byl šťastnější a on jej ještě umocňoval tím svým nádherným pokřiveným úsměvem. Dokázala bych se na něj takhle dívat do skonání světa, ale pak mě vyrušilo zaklapnutí dveří.

Uvědomila jsem si, že se usmívám jako blázen a hned svůj úsměv trošku zkorigovala. Načež se Edward usmál ještě víc.

„Ehm, proč Alice odešla tak narychlo?“ vyhrkla jsem, abych zaplácla trapný okamžik ticha.

„Chtěla nám nechat trochu soukromí,“ odpověděl Edward šibalsky a v očích mu pobaveně jiskřilo. No bezva, to jsem si tedy naběhla.

„Aha,“ zamumlala jsem a opět cítila krev, která se mi hrnula do tváří. Sklopila jsem pohled a soustředěně sledovala prsty své nezraněné ruky.

Následovala chvíle ticha, při které jsem prozkoumala snad všechny vrásky brázdící mou dlaň. Už jsem si skoro chtěla začít věštit z ruky, když Edward promluvil.

„Mám dobrou zprávu,“ řekl povzbudivě, což mě donutilo zvednout pohled. „Byl jsem se podívat ve vězení a ptal se dozorčích na Jasona.“

„A?“ Vyhrkla jsem plna očekávání. Na jednu stranu jsem nesměla nic říct, ale pokud by Edward sám přišel na to, že Jason je opravdu mimo vězení, možná bych měla ještě nějakou naději.

„Vše je v pořádku.“ Odpověděl Edward uklidňujícím hlasem a zadíval se mi hluboko do očí. V tu chvíli jsem ucukla pohledem a rozbušilo se mi srdce. „Je neustále ve vazbě pod dohledem. Vůbec se nemusíš bát.“ Dodal a stiskl mou zdravou ruku.

Všechny naděje se opět rozplynuly. Ačkoliv jsem nechápala, jak by mohl být ve vězení, jen jsem kývla hlavou a znovu svůj pohled stočila k Edwardovi. „Já vím. Asi jsem si to jen nějakým způsobem vsugerovala.“ Řekla jsem co nejpřesvědčivěji a nejistě se pousmála. Mé srdce mě však neposlouchalo a bušilo stále rychleji. Ta chvíle štěstí, kdy jsem na Jasona skoro zapomněla, se úplně vytratila.

„O co jde?“ Zeptal se podezřívavě Edward.

„Co myslíš?“ Opáčila jsem nechápavě.

„Proč jsi tak nesvá? Vidím, že něco není v pořádku.“ Naléhal opatrně a rentgenoval můj obličej.

„Vážně?“ Vykoktala jsem zaskočeně. Vždyť říkal, že neumí číst mé myšlenky?! Sakra Bello, snaž se! Copak chceš, aby se stalo něco Charliemu? „To bude těmi vzpomínkami,“ dodala jsem narychlo a ani jsem se nesnažila zakrýt svůj smutek.

„Opravdu v tom není ještě něco jiného?“ Zeptal se velice starostlivě a jemně.

„Opravdu ne,“ usmála jsem se na něj povzbuzujícím úsměvem. „Už je to mnohem lepší, když jsi tu se mnou.“ Jen co jsem to dořekla, nahrnuly se mi do očí slzy. Přesně to, co jsem nechtěla! Snažila jsem se pomrkávat, abych je zastavila, ale nepodařilo se mi to a ony se nakupily, až přetekly přes kraje mých víček. Sklopila jsem pohled, ale to už jsem cítila Edwardovo pevné a zároveň velmi opatrné objetí.

„Neboj se, já už nikam neodejdu. Nikdo ti neublíží,“ utěšoval mě a já o to víc vzlykala do jeho ramene. Cítila jsem jeho omamnou vůni, bezpečí a lásku. Zároveň jsem však věděla, že to všechno brzy pomine. Že už ho pak možná nikdy neuvidím. Při té představě jsem vzlykla nahlas a víc se k němu přitiskla. On mě jen jemně hladil po zádech a nic neříkal.

Jenže ono ani nebylo třeba slov. Ta chvíle byla krásná a přitom tak smutná. On tu byl se mnou, tak blízko u mě. Mohla jsem být s ním, dotýkat se ho. Věděla jsem, že s ním by mi nikdo neublížil. Všechno by bylo dokonalé, leč osud měl jiné plány. Proč jen nic nemůže být podle mých představ? Samozřejmě, že život není podle představ, ale proč proboha nemůže alespoň jednou něco vyjít, tak jak bych si přála?

Zatímco mě Edward držel ve své náruči, přemýšlela jsem nad budoucností. Narůstal ve mně plíživý pocit strachu a děsivé frustrace z vědomí  toho, co mě čeká. Přála jsem si vymyslet něco, co by mě od setkání s Jasonem vysvobodilo, ale jednoduše jsem nemohla udělat vůbec nic. Přece bych nikdy nemohla ohrozit Charlieho…

Ani nevím, jak dlouho jsme takhle s Edwardem setrvali, ale najednou na mě padla obrovská únava. Cítila jsem, jak mi ochabují svaly, a že nemůžu udržet víčka. To už mě Edward ukládal zpět do polštářů. Jakmile jsem měla pocit, že odchází, otevřela jsem rychle oči a chytila ho za ruku.

„Neodcházej ode mě, prosím!“ Naléhala jsem.

Jen se usmál a pohladil mě po vlasech. „Neboj se, budu tady celou dobu s tebou. Teď si odpočiň.“

Jeho nádherný medový hlas jsem si přehrávala ještě chvíli, dokud jsem neusnula.

***

Když jsem se probudila, pokoj byl zahalen do tmy. V prvním okamžiku jsem zaregistrovala jen proužek světla pod dveřmi, ale jak si mé oči postupně na tmu přivykaly, začala jsem rozeznávat i různé obrysy. Když jsem se tak ohlížela po pokoji, spatřila jsem něco, co mě vyděsilo.

V rohu, kousek od mé postele seděla jakási temná silueta. Na moment jsem přestala dýchat a srdce se mi rozbušilo plnou rychlostí. Měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi a cítila jsem se být paralyzována. Jako bych zamrzla na místě. Ten šok mi nedovolil jakýkoliv pohyb.

„Bello?“ Ozvalo se z rohu a já si hlasitě oddechla. Byl to Edward. Hned na to se zvedl ze židle a zamířil k vypínači, aby rozsvítil světlo. Jen co tak učinil, přistoupil k mé posteli. „Děje se něco?“ Zeptal se ustaraně, zatímco se ke mně nakláněl, aby mě pohladil po vlasech.

„Ne, jen se mi něco zdálo.“ Mávla jsem nad tím rukou a pousmála se. Ten děs již opadl, ale stále mi zůstávalo hořké vědomí, že ne nadlouho. Uvědomila jsem si, že už mi zbývá jen šest dní do doby setkání s Jasonem, a že bych jich měla využít co nejlépe. A pak mi to došlo.

„Edwarde?“ Začala jsem a byla jsem obdařena tázavým výrazem v jeho tváři. „Kde je Charlie?“

„Čekal jsem, kdy se na to zeptáš,“ prohlásil vědoucně. „Charlie už tady byl, ale zrovna jsi spala. Měl o tebe ohromnou starost.“

„A kdy zas dorazí?“ Nevydržela jsem.

„Snaží se tu být každou volnou chvilku, ale má plno práce,“ odpověděl Edward opatrně.

Kývala jsem, že chápu, ale zároveň se mi ve tváři usidloval nechápavý výraz. Jak to myslí, že má plno práce? Vždyť se mu vrátila jeho jediná dcera? Vždy jsem se snažila být co nejméně sobecká, ale v tuhle chvíli jsem snad měla na nějakou tu špetku sobeckosti nárok? Proč si můj vlastní otec nemůže udělat chvilku času, aby tu byl se mnou?

Během mého přemýšlení na mě dopadal smutek. Proč tu není? Proč je zase raději v práci? Mám poslední možnost být s těmi, které miluju a oni tu ani nejsou. Co mám dělat, abych se z toho vědomí nezbláznila?

„Bello,“ vyrušil mě z mého rozjímání Edward.

Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že mi po tváři stéká slza. Rychle jsem ji setřela, ale jemu to samozřejmě neuniklo.

„Když jsi byla pryč,“ začal smutně, „Charlie to velice těžce nesl. Vůbec to není tak, že by tu s tebou nechtěl být,“ konejšil mě svým melodickým hlasem.

„Neříkal jsi náhodou, že mé myšlenky jsou ti zapovězeny?“ Zeptala jsem se podezřívavě a přerušila jeho řeč.

Jen se lehce pousmál. „Bello, k tomu abych poznal, na co myslíš, svou schopnost nepotřebuju. Ačkoliv jsi většinou velmi nečitelná a je těžké odhadnout, co se ti honí hlavou, v tuhle chvíli by to poznal i slepý,“ řekl jednoduše.

„Aha.“ Na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohla. Jen jsem dál sledovala jeho tvář a snažila se užít si jeho přítomnost co nejvíc. „Mohl bys tedy pokračovat v tom, co jsi mi chtěl říct, než jsem tě přerušila, prosím?“ Zeptala jsem se smířlivě.

Chvíli mlčel a vypadalo to, jakoby velice zvažoval svá další slova. Už se neusmíval a jeho výraz nabíral temný nádech. „Tak tedy, když jsi byla pryč, Charlie samozřejmě nevěděl skutečnou pravdu. Ten večer, kdy ses nevrátila domů, objel veškeré tvé přátele a známé, včetně naší rodiny a sháněl se po tobě, protože jsi mu prý nechala vzkaz, že jdeš ven a on nevěděl kam konkrétně. Když zjistil, že nejsi k nalezení, okamžitě rozjel pátrání ve velkém.“ Pak se na chvíli odmlčel.

Visela jsem na něm pohledem a vzpomínala na tu příšernou noc, kdy jsem se nejprve dozvěděla o jejich temném tajemství a následně poté byla unesena dvěma krvelačnými upíry. Přeběhl mi mráz po zádech a lehce jsem se zatřásla.

„Tak moc bych si přál, aby se to nestalo,“ prohlásil, „ale stalo se. Udělal jsem obrovskou chybu, ale přísahám, že už se tě nikdo z nich ani nedotkne!“  Zatímco mluvil, jeho rysy tuhly do hrozivé grimasy.

„A co když to nemůžeš ovlivnit?“ Vyhrkla jsem bez přemýšlení.

„Co tím myslíš?“ Zeptal se překvapeně a upřeně se mi zahleděl do očí.

„Já jen, že některé věci už jsou předem dány a ačkoliv bychom chtěli, tak je zkrátka neovlivníme,“ odpověděla jsem jednoduše.

„Myslíš osud?“  Zeptal se s šibalským úsměvem.

„Ano, co je na tom vtipného?“ Řekla jsem vážně.

„Já těmhle věcem nevěřím. Každý je svého osudu strůjce. Jen my ovlivňujeme to, co se stane.“ Vysvětloval a přitom se zadíval z okna.

„Jak si tím můžeš být tak jist?“ Nenechala jsem se odbýt a upírala jsem na něj svůj zrak vší silou, ve snaze donutit ho podívat se zpět na mě. Ihned tak učinil a lehce se pousmál.

„Nejsem si tím jist. Jen si myslím, že bychom se neměli věčně jen vymlouvat na osud, “ řekl jednoduše. „Činy jsou hybateli událostí. Je jen na nás, co uděláme.“ Pokračoval.

„Nemusí to být jen na nás, Edwarde,“ namítla jsem možná až moc dychtivě. „Někdy člověka mohou okolnosti donutit udělat něco, co by jindy neudělal.“ Mluvila jsem v obecné rovině, ale ve skutečnosti jsem byla naprosto konkrétní. Ach, kdybys věděl, Edwarde. Ale to nesmíš… „Tak jak bys to potom nazval jinak než osud?“ Dokončila jsem svou řeč.

Chvíli se zamyslel a pak prohlásil. „I přesto, že nás něco může donutit zachovat se jinak než bychom chtěli, pořád je to o tom, jak se rozhodneme my sami.“

„Nechápu, jak to myslíš,“ vzdala jsem to. „Ale to je jedno. Koneckonců je to nesmyslný rozhovor,“ dodala jsem a rozmáchla rukama. To jsem však neměla dělat, jelikož ta zlomená mě začala okamžitě bolet a já se zmohla jen na tiché syknutí.

„Buď opatrná, Bell,“ nabádal mě ihned Edward. „Bude nějakou dobu trvat, než se to všechno zahojí. Což mi připomíná, že tě chtěl vidět Carlisle,“ dodal a jen co to dořekl, otevřely se dveře a jmenovaný vešel do pokoje.

„Dobré ráno, Bello,“ řekl s úsměvem na rtech. V ruce měl jakési desky a tvářil se velice profesionálně. Pomalu přešel k mé posteli a zadíval se na mě.

„Ehm, dobré ráno, pane doktore,“ zamumlala jsem rozpačitě. Nevěděla jsem, jak mu mám říkat. Přece jen, byl to Edwardův otec a při našem posledním setkání jsme mnoho slov neprohodili.

Jeho úsměv se rozšířil ještě víc. „Prosím, říkej mi Carlisle.“

„Dobře. Tak tedy Carlisle, jak dlouho tu budu muset ještě zůstat?“ vyptávala jsem se okamžitě. Doufala jsem, že co nejkratší dobu, protože jinak nevím, jak bych se odsud dostala za tím prevítem, aniž bych byla zpozorována.

„Ještě pár dní. Potřebuji tě tu na pozorování. To zlomené žebro bylo velmi zanícené a je nutné kontrolovat, zda se hojí, tak jak má,“ odvětil Carlisle trpělivě. Když viděl, jak sklesle jsem se zatvářila, dodal. „Nicméně myslím, že pokud bude vše v pořádku, mohl bych udělat výjimku a propustit tě již zítra do domácího ošetřování.“

„To by bylo fajn,“ prohlásila jsem a pousmála se.

Následovala lékařská prohlídka, při které mi Carlisle převázal operované místo, a já zjistila, že těsně pod prsy mám jizvu jako hrom. Sice byla poměrně dlouhá, ale zdála se být velmi pečlivě zašita. Nějak mě to nepřekvapilo. Jizev jsem už viděla spoustu. Byla jsem vždy jako magnet na úrazy a všelijaká zranění.

Edward celou dobu taktně vyhlížel z okna, aby mě nepřiváděl do rozpaků, když mi Carlisle obnažil hrudník. Bylo to od něj velmi milé, protože už tak jsem si nepřipadala zrovna nejlépe.

„Tak tedy všechno je v naprostém pořádku,“ řekl Carlisle, když skončil. „Pokud to tak bude i zítra, pustím tě domů. Teď ti však ještě naordinuju nějaké léky tišící bolest,“ doplnil. „Možná budeš trochu unavená, ale zato si odpočineš,“ prohlásil a zazvonil na zvonek.

Za malou chvíli se ve dveřích objevila malá, lehce boubelatá sestra s táckem, který položila na stolek a zase odešla. Carlisle došel ke stolku a vrátil se s injekční stříkačkou, jejíž obsah aplikoval do hadičky, jež brázdila mou ruku. Pak se se mnou rozloučil a odešel z pokoje.

Edward konečně odstoupil od okna a došel zpět k mé posteli. Chvíli se na mě zadíval a pak mě pohladil po tváři. Usmála jsem se a užívala si ten dotek co nejvíce. Bylo to jako pohlazení po duši.

„Včera jsem přemýšlel,“ řekl najednou takovým tichým hlasem.

Upřeně jsem ho sledovala a nepatrně kývla hlavou.

„Vlastně jsem přemýšlel už delší dobu.“ Pokračoval, „zejména když jsem nevěděl, kde jsi. Myslel jsem, že se bez tebe zblázním. A za tu dobu jsem si uvědomil něco, co jsem si předtím nechtěl přiznat.“ Pak se odmlčel a dlouze se mi zahleděl do očí.

„A co to bylo?“ Zašeptala jsem nesměle a srdce mi začalo být rychleji.

Něžně mě pohladil po vlasech a pak vzal jeden neposlušný pramen a dal mi ho za ucho. Přeběhl mi mráz po zádech. Pomalu přibližoval svou tvář blíž ke mně a dál sledoval můj výraz. Nespouštěla jsem svůj pohled z jeho krásných zlatých očí a jen čekala.

„Bello,“ řekl tím svým podmanivým hlasem, když se naše tváře skoro dotýkaly, „miluji tě.“

Těžce jsem polkla a pak si zdravou rukou přitáhla jeho tvář blíž a políbila ho. Líbal mě nejprve něžně a velice opatrně, ale postupně nabíral na vášnivosti. Po chvíli jsem se opatrně odtrhla a sledovala jeho udivený výraz.

„Taky tě miluji, Edwarde.“ Zašeptala jsem, načež jsem ucítila jeho ledové rty zpět na svých. Přidržoval si můj obličej a líbal mě s neskonalou láskou a něhou. Nakonec se oddálil a naposledy mě políbil na čelo.

„Už nikdy tě nechci ztratit.“ Šeptl mi do ucha a uložil mě do polštářů.

Cítila jsem únavu, která na mě najednou dopadala a ačkoliv jsem nechtěla spát, nemohla jsem své oči udržet otevřené. Jistě, to ty léky. Ještě než jsem usnula, ozval se Edwardův hlas.

„Bello?“ řekl tiše.

„Hmm?“ vydala jsem ze sebe a pousmála se, oči stále zavřené.

„Vždy je více možností,“ prohlásil s naprostou jistotou a naposledy mě pohladil po tváři.

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 37. Možnosti: