Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 1. kapitola

19.12.2012 (20:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4549×

Možná jsem neměla tolik pít, honilo se mi hlavou, když jsem se nahýbala nad záchodovou mísou a zvracela. Zrovna tohle byla činnost, na kterou jsem nebyla zvyklá, a proto mě překvapilo zjištění, že je to mnohem horší, než jsem si myslela. Skoro jsem cítila, jak se mi žaludek obrací naruby a vrací to, co nechtěl. Bohužel pro mě, bral sebou i to, co jsem potřebovala. Mamčina jídla bylo to nejlepší, co jsem kdy v životě okusila. Při myšlence na ní jsem se zachvěla a bylo mi jasné, že mi dá můj úlet pořádně sežrat. Sama sobě jsem si slíbila, že už nikdy nic takového neudělám. Když jsem dostala od svého žaludku chvíli na oddych, objevila se vedle mě máma. Zakroutila jsem očima a snažila se ji odehnat, ale nedala mi možnost. Pevně mě sevřela, a když jsem se opět nahnula nad mísu, držela mi vlasy. Dál jsem se snažila ji odstrčit, ale byla jsem ráda, že je tu se mnou. Když vše skončilo, zhluboka jsem se nadechla a opřela se o vanu.

„Copak ti je?“ zeptala se mě vyděšeným mateřským hlasem a já raději zavřela oči. Otírala jsem si pusu a byla ráda za malou chvíli na vymyšlení dokonalé výmluvy, na kterou by skočila. Marně jsem hledala vhodný argument, kterým bych omluvila stav, ve kterém jsem se právě nacházela, ale jediné, co mě napadlo, bylo jí říct, že jsem v tom. V duchu jsem se sama sobě zasmála při představě, jak jí oznamuju, že bude babičkou. Roztrhla by mě jako hada a poslala do kláštera.

„Nic, jen jsem asi něco špatného snědla,“ vydechla jsem vděčný fakt, který nemůže nijak vyvrátit a připsala si jedno velké plus. Otevřela jsem oči a pohlédla do její dokonalé tváře. Vlasy měla stažené do ohonu a vynikl tak její oválný obličej, kterému otec rád přezdíval dokonalá brambůrka.

„Jsi hrozně bledá, vůbec se mi nelíbíš,“ zkonstatovala můj nynější stav a já se snažila si její poznámku nebrat osobně. Už už jsem ji chtěl něčím odbít, ale můj žaludek udělal další kotrmelec a já se znovu nahnula nad mísu. Tentokrát jsem věděla, co od toho očekávat, takže jsem jen pevně sevřela páčku na splachování a zaposlouchala se do zvuku splachující se vody, který přebil ten, který jsem vydávala já. Upřímně, bylo těžké si to přiznat, ale zněla jsem jako strýc Eleazar, když se snažil napodobit zvuk prasete.

„Co se to tu děje? Slyšel jsem tě až k řece,“ ozval se nově příchozí a já si povzdychla. Jasně, aby se táta neukázal.

„To se nemůže dát jedna mladá poloupírka na bulimii?“ odpálkovala jsem ho a znovu v sobě poznávala tu osobu, která před pár hodinami opouštěla bezpečí domova a nechala se pohltit vírem velkoměsta. Táta se zasmál a poklekl ke mně. Ledovou dlaň mi položil na čelo a pousmál se.

„Asi to nebude tak hrozné, když jsi tak vtipná,“ poznamenal, cvrnknul mě do nosu a otočil se na mamku, která se dál tvářila podezíravě a vyděšeně.

„No tak, Kate. Jen to trochu přehnala s pitím, to se stalo snad každému,“ snažil se ulehčit situaci, ale nejspíš si neuvědomil, že svojí přehnanou lehkostí přiléval olej do ohně. Mamka na něj pohlédla tak, že se raději okamžitě zvednul a opustil koupelnu. Když jsem z kuchyně uslyšela hlasitý smích, bylo mi jasné, že Carmen už je zpět a opět se baví tím, jak je její nepřímý příbuzný lehkovážný. Podívala jsem se do matčiných očí a pousmála se.

„Víš, nikdy jsem nechápala, proč ti táta říká, že se tváříš jako smrt, ale teď mi to nějak dochází,“ ulevila jsem si a modlila se, aby se konečně uvolnila a pustila mě. Můj žaludek se opět začal hlásit o slovo a já nechtěla zbytek jeho obsahu vyklopit na její značkové šaty a svetr, který stál víc než celý náš dům. Když jí koutky vyletěly vzhůru, věděla jsem, že mám vyhráno.

„Postavíš se sama, nebo ti mám pomoct?“ zeptala se přehnaně starostlivě a já jen zakroutila hlavou. Chytila jsem se umyvadla, vyšvihla se na své vratké nohy a podívala se na svůj odraz v zrcadle. No, to je teda paráda.

„Nech mě na chvíli o samotě, musím se dát do pořádku,“ požádala jsem ji a zavřela oči. Během vteřiny byla pryč a já se na sebe znovu podívala. Kdybych někomu nestrannému ukázala fotky svých rodičů a sebe, každý by řekl, že jsem celý táta. Možná zevnějškem, ale uvnitř jsem byla přesnou kopií mé matky. Tedy té, která se bláznivě zamilovala do upíra těsně před tím, než měla ona a mnoho dalších jejích přátel zemřít. Nikdy mi o tom nevyprávěli, ale měla jsem tetu Tanyu, která mě zasvětila do tajemství, která se přede mnou rodiče snažili skrýt. Poznala jsem tak upíry, kteří zachránili jednu malou holčičku, která byla skoro stejná jako já. Jen s tím rozdílem, že ona se narodila člověku a upírovi, já jsem se narodila poloupířici a upírovi, který žil několik stovek let sám a vyhovovalo mu to. Vyptávala jsem se na to, jak se dali dohromady, ale nikdy jsem se toho moc nedozvěděla. Vždy to skončilo tím, že na sebe zamilovaně hleděli a já se jen znechuceně odebírala do pokoje k tetě Carmen, která pro mě byla jako druhou matkou. To ona mě vždy uklidňovala, když mi táta vyprávěl, jak jsem se dostala na svět. Samozřejmě jsem mu nevěřila, že jsem vyskočila z matčina břicha s vyceněnými obřími tesáky a sekyrkou v ruce, ale nechávala jsem ho v tom a hraným vyděšením se hnala za tetou, která věděla, jak mě uklidnit.

Prohrábla jsem si rukou tmavě blond vlasy a svázala si je do drdolu. Obličej jsem si umyla vlažnou vodou a otřela si ho. Na nějaké větší mytí jsem dnes neměla náladu ani sílu. Převlékla jsem se do trika, které si tu nechal táta, hodila na sebe matčin župan a vyšla z koupelny. Chtěl jsem jít do pokoje, ale uslyšela jsem z obýváku hlasy, a proto jsem se rozhodla trošku šmírovat a třeba se dozvědět něco nového. Posadila jsem se na schody a opřela si hlavu o zábradlí.

„Garrette, ty snad nikdy nedospěješ. Máš ženu a dceru, už by si měl být trochu zodpovědný,“ hudroval strýc Eleazar a tvářil se u toho velevážně. Musela jsem se zasmát. Táta před ním seděl, roztažený v koženém křesle a usmíval se na něj.

„Víš, možná, že kdybys trochu zakřičel, bylo by to lepší,“ radil mu a já se vrátila o několik let zpátky, kdy nastala stejná situace. Strýc domlouval otci potom, co se vrátil po dvou měsících, kdy hledal jednoho upíra, který prý věděl o tom, co byl zač před tím, než se stál upírem. Nikomu nic neřekl a utekl. Mamka byla nešťastná a já také, protože jsem otce milovala. Když se vrátil, byl rozzuřený, šlo o falešnou stopu a já věděla, že tohle mu jen tak neprojde. Musel čekat tři měsíce, než ho máma pustila zpátky do ložnice. Nikdy potom už to neudělal, ale teď tu znovu seděl a naparoval se.

„Carmen mě pověřila, abych ti domluvil, ale jak oba víme, nemá to cenu. Pokud znovu Ally někam pustíš, budeš čelit rozzuřené Kate, a jak jistě víš, nemáme další dva domy na demolování,“ připomněl mu a narážel tím na fakt, že proces usmiřování po jeho útěku měl na svědomí jeden naprosto zdemolovaný dům a ten druhý stojící jen na jednom opěrném rámu. Táta se zakřenil a strýc také.

„Chtěla se jít pobavit, to ji mám držet doma? Kate by ji nikam nepustila, tak jsem ji obešel,“ přiznal se bez cavyků a já byla ráda, že to udělal. Mamka byla ta nejlepší máma na světě, ale nikam mě nepouštěla. Měla o mě strach, a proto jsem chodila ven s doprovodem nebo si pro mě přátelé museli až domů, což bylo dost nemožné vzhledem k poloze, ve které jsme žili. Zvedla jsem se ze schodů a došla ke dvěma mužům, které jsem tolik milovala.

„Neboj, já to urovnám,“ slíbila jsem otci a políbila ho na tvář. Došla jsem do kuchyně, kde se mamka snažila ukuchtit něco, co by mému žaludku udělalo dobře. Objala jsem ji zezadu a opřela si hlavu na její záda.

„Maminko moje, táta za nic nemůže. Jen mi povolil to, co bych stejně udělala. Mám tě ráda, ale někdy prostě potřebuju vypnout a pobavit se. Vím o tom, jak ses chovala ty, a jsem ráda, že ses změnila, ale určitě si pamatuješ, jaké to bylo, když jsi byla volná. Mohla si dělat cokoliv. Pak si ale našla tátu a všechno se změnilo. Chci taky poznat někoho takového. To se ale nestane, pokud mě budeš držet pod zámkem. Vidím, jak jste šťastní a chci to taky,“ vylila jsem si své malé srdíčko a více se na ni natiskla. Povzdychla si, otočila se ke mně čelem a políbila mě na tvář.

„Ty víš, jak na mě,“ povzdychla si a pevně mě objala. Usmála jsme se a gratulovala si k malému vítězství.

„Takže táta nebude běhat kolem domu, ale může být s tebou jedné místnosti?“ optala jsem se a ona se podívala za má záda. Kývla hlavou a já se raději klidila, protože jsem znala to jejich usmiřování. Došla jsem k velkému křeslu, sedla si do něj a pustila si televizi. Jen okrajově jsem vnímala, jak někde zazvonil telefon, ale byla jsem moc líná na to k němu dojít a vzít ho. Po šestém zazvonění jsem se vztekle zvedla, došla k němu a zmáčkla zelené tlačítko, které bylo obarveno na růžovo. Moje práce.

„Velevážený klan z Denali, u telefonu přesná kopie Garretta z Denali,“ představila jsem se a sama se svému vtipu zasmála. I na druhém konci se ozval smích.

„Zdravím velevážený klan, u telefonu přesná kopie Edwarda Cullena,“ ozvalo se a mně okamžitě došlo, s kým mám tu čest.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 1. kapitola :