Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 11. kapitola

11.02.2013 (12:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1718×

Když se všichni začali připravovat na večerní slavnost, já zůstala sedět v křesle s hrnkem horké čokolády. Bavila jsem se tím, jak jeden křičel přes druhého a všemu vládla Renesmé, která nemohla najít své modré šaty s vázáním za krkem. Alice jí radila, aby se podívala do koupelny, ale ona si trvala na svém a hledala v pokoji. Když se opět ozval její křik, musela dojít do koupelny, protože nakonec ztichla a rychle si je oblékla. Zasmála jsem se a podívala se ven. Bylo zataženo a na skle bylo pár kapek, jinak bych dnešní počasí zhodnotila jako ucházející.

„Ty se nejdeš obléknout?“ zeptal se Emmett, když sešel po schodech a zapnul si televizi.

„Mám oblečení na posteli, jsem za minutku,“ vysvětlila jsem mu a pomalu se zvedla. Dopila jsem čokoládu, umyla hrnek a hned na první pokus otevřela tu správnou skříňku. Byla jsem se sebou spokojená. Vyběhla jsem schody do svého pokoje a podívala se na postel. Hrklo ve mně. Oblečení, které jsem měla připravené, bylo pryč a já doběhla k šatně. Kalhoty byly složené v poličce a triko pověšené na ramínku. Už už jsem se chtěla začít vztekat, ale za mnou se objevila Alice a na prstě se jí houpalo ramínko s tmavě rudými šaty. Povytáhla jsem obočí a ona se usmála.

„Je to oslava narozenin jednoho z důležitých členů smečky, bývalého alfa samce. Je to událost, na které musí být každý k nakousnutí,“ vysvětlila mi a já si povzdychla. Nakonec jsem si od ní šaty vzala a ona se spokojeně usmála.

„My dvě si budeme rozumět. Nikdo v domě už nemá chuť se mnou jezdit na nákupy, tak zotročím tebe,“ slíbila mi a byla pryč. Nejdříve mě její slova vyděsila, ale nakonec jsem si řekla, že by nebylo špatné někam jet a koupit si něco hezkého na sebe. Navíc jsem měla ráda ten hluk a atmosféru nákupních center, takže jsem se začínala těšit. Došla jsem do koupelny, svlékla se a nasoukala se do šatů. Padly mi jako ulité. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a kolem krku si připnula náhrdelník od mamky. Zahnala jsem slzy, které zaplnily mé oči, a raději si nanesla na řasy trochu řasenky. Rty jsem si natřela leskem, z ramínka sundala černý kabátek a byla téměř hotová. Všimla jsem si bot na vysokém podpatku, které ležely u dveří, ale já raději zaštrachala ve svém kufru a našla baleríny, které barevně ladily s šaty. Seběhla jsem dolů, kde už byli všichni připravení, a všimla si, jak se Alice zamračila na moje boty. Pokrčila jsem rameny a usmála se na ni.

Myslela jsem, že mě nechají jet svým autem, ale když jsem viděla ty jejich sporťáky, nějak jsem neodolala a nasoukala se do vozu, kterým jela Alice s Jasperem a Bella s Edwardem. Cesta nebyla dlouhá, ale i tak jsem si stačila prohlédnout nové území, které jsem neznala. Bylo to vzrušující vidět něco tak kouzelného a krásného. Krajina byla jiná. Řekla bych příjemnější a přívětivější, ale nahlas jsem to nevyslovila. Edward na mě pohlédl a usmál se. V duchu jsem zaklela a musela si začít zvykat, že moje myšlenky už nejsou jen mými myšlenkami. Když jsme dojeli na místo, dolní čelist mi spadla k podlaze auta. Očekávala jsem staré domy a jejich kouzlo, které zářilo mezi lesy, ale když jsem pohlédla na vilu před sebou, tak nějak jsem zapomněla dýchat. Bylo to dokonalé místo a já se musela usmívat.

„Ach, už jste tady,“ zvolala žena, která se objevila ve dveřích a já si ji prohlédla. Byla to starší dáma, která s noblesou přivítala své známé. Když jsem k ní došla blíž, všimla jsem si jizvy na její tváři. Táhla se od oka až ke koutku úst a já se při pohledu na narůžovělý šrám otřásla. Podala mi ruku a já ji přijala.

„Jsem Ally, dcera Kate a Garretta z Denali,“ představila jsem se a ona se mile usmála.

„Emily Uleyová,“ pověděla mi a poté se otočila na ostatní. Pozvala je dál a já je následovala. Když jsem vstupovala do domu, srdce mi splašeně bilo a dech se mi zkrátil. Obávala jsem se toho, až se tu objeví vlci. Specielně jeden. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se po domě. Byl zařízen podobně jako dům Cullenových, jen s tím rozdílem, že jsem zde cítila to opravdové teplo domova. Na schodech se objevil starší muž s černými vlasy protkanými šedivými nitkami. Tvář mu zdobily vrásky, ale jinak vypadal velice dobře. Na sobě měl oblečení, které tu nosili všichni vlci a vyzařoval z něj vnitřní klid a radost ze života. Přivítal se se svými známými a po té se usmál na mě.

„Těší mě, Ally,“ natáhl ke mně ruku a jí ji přijala. Jeho pokožka nebyla tak horká jako ostatních členů smečky. Když jsem se s ním přivítala, všimla jsem si, jak střelil pohledem po Jacobovi. Když jsem jemně natočila hlavu jeho směrem, neušlo mi, jak na něj kývl hlavou. Když na mě pohlédl znovu, ještě víc se usmál a nakonec odešel za svojí ženou. Nerozuměla jsem tomu. Proč jsem se cítila jako nějaký vyvrhel? Upíři ke mně byli víc než milí, ale vlci proti mně něco měli a já neměla tušení co. Bylo to znepokojující.

Zbytek oslavy jsem vnímala jen napůl. Sledovala jsem vlky, jak se baví, jak se smějí a lámala si hlavu nad tím, co proti mně mají. Jacob se také bavil, ale stále se po mě díval a já začínala být nervózní. Copak jsem jim něco provedla? Přijela jsem, abych si užila svobody a oni mi kazili ten pocit volnosti a bezpečí. Když se krájel dort, využila jsem hloučku hladových vlků a vytratila se ven. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Nikde nebyly žádné květiny, ale mně to nevadilo. Stejně jsem nebyla v rozpoložení, kdy bych si je dokázala pořádně užít. Jediné, co jsem byla schopna udělat, bylo hledět na měsíc, který se vyhoupl na nebe a ozařoval magickou krajinu kolem mě.

„Zase jsi sama na zahradě,“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Noah se nedíval na mě, ale hleděl na měsíc, který ho nejspíš očaroval stejně jako mě. Pousmála jsem se a pocítila radost, že je tu se mnou.

„Potřebovala jsem přemýšlet,“ vysvětlila jsem a podívala se na něj. Věnoval mi pohled plný radosti a usmál se. Raději jsem se podívala jinam. Ty pocity, které mnou vířily, byly silné a já na ně nebyla zvyklá. Cloumaly mnou a já byla příliš slabá na to, abych proti nim bojovala.

„Nemám rád oslavy. Nucený smích, zdvořilost a předstírání,“ vydechl a já na něj nechápavě pohlédla. Stále sledoval měsíc, když se zhluboka nadechl a vysvětlil mi to.

„Například Sam. Směje se jen někdy a dneska je samý úsměv. Emily jak by smet. Co se týče upírů, ti jsou veselí pořád, ale dneska to trochu přehánějí. Vrcholem všeho je ale můj otec. Už tolik let se na mámu ani nepodíval a dneska ji objímá. Snad aby všem ukázal, že ji má rád. Když jsem se narodil ani nevěděl, jak se jmenuje a dneska si hrají na šťastný pár. Jako kdyby každý nevěděl, že to jen hrají. Je to ubohé,“ prozradil mi a já si všimla vrásky, která se mu objevila na čele. Nelíbila se mi. Kazila jeho dokonalou tvář, a proto jsem udělala krok k němu, zvedla ruku a prstem se ji snažila vyhladit. Až potom, co se na mě usmál, jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Odstoupila jsem od něj a v duchu si nadávala.

„Promiň,“ zašeptala jsem a rukama si objala hrudník. Byla mi trochu zima. Měla jsem na sobě letní šaty a sáčko, které plnilo účel doplňku, ne kožichu. Otřásla jsem se a Noah přešel blíž ke mně.

„Pokud je to zima, klidně tě zahřeju,“ nabídl se a já pohlédla do jeho tmavých očí. Udělala jsem jeden nepatrný krůček k němu a on mě paží objal kolem ramen. Srdce mi málem vyskočilo z hrudníku a ruce se mi začaly potit. Musel cítit, jak moc se třesu a lapám po dechu. Nedal na sobě ale nic znát, za což jsem mu byla vděčná. Přece jenom by nebylo příjemné, kdyby se mi kvůli tomu začal vysmívat.

„Nemyslím si, že by se ostatní přetvařovali. Ze své zkušenosti mohu říct, že na těchto akcích se většinou všichni chovají tak, jací opravdu jsou,“ sdělila jsem mu svoji myšlenku a on se na mě otočil. Raději jsem dále hypnotizovala měsíc. Byl tak blízko, že by pohled do jeho očí znamenal moji smrt. Zasmál se a pohnul svojí rukou, kterou mě objímal. Prsty sjel trochu níž a pohladil mě na konci rukávu. Cítila jsem konečky jeho prstů, jak se jemně dotýkají mojí pokožky a najednou nevěděla, kdo jsem. Bylo to tak příjemné a já okamžitě zatoužila po dalších dotecích.

„Jsi všímavá,“ pochválil mě a jedním pohybem si mě k sobě otočil čelem. Sledoval mě pohledem plným očekávání a já se zajíkla. Neměla jsem tušení, co měl v úmyslu, ale začínala jsem se trochu bát. Kdyby mě políbil, nevěděla bych, co mám dělat. To už by se mi určitě vysmál. Zvedl dlaň k mé tváři, ale než se mě stačil dotknout, přiběhl k nám Max a Noah ode mě odstoupil.

„Ally, Renesmé tě hledá,“ oznámil mi a já pospíchala k domu. Když jsem se u prosklených dveří otáčela, všimla jsem si, jak Noah něco říká Maxovi, který se začal třást. Raději jsem se k nim otočila zády a vešla dovnitř.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 11. kapitola :