Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 16. kapitola

22.03.2013 (16:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1539×

Když jsem seskakovala z motorky a nohama se dotkla země, všechno na mě padlo. To, co mi vyprávěl a to, čeho jsem sama byla svědkem. Řekl mi toho hodně, ale všechno přebil ten polibek, který mi věnoval. Cítila jsem na rtech ty jeho a stále si přehrávala to, jak si mě k sobě tiskl, jak mě líbal. Chtěla jsem to prožít znovu, ale pak mi na mysli vytanula myšlenka na to, že přede mnou takhle líbal mnoho jiných. Jak sám přiznal, měl hodně dívek a nikdy se nezmění, jen se snaží to potlačit. Mohu milovat někoho takového? Někoho, kdo by mohl jednoho dne odejít a už se nikdy nevrátit? Byla jsem zmatená. Podala jsem Noahovi helmu, kterou mi půjčil, a snažila se ho nijak nedotknout. Bylo na něm vidět, že je nervózní a zmatený, stejně jako já.

„Nechci, aby ses mě bála,“ zašeptal a já pohlédla do jeho očí. Vypadal, že to myslí vážně, ale něco ve mně se bránilo tomu jeho výrazu podlehnout.

„Podívej se, já jsem v tuhle chvíli celkem zmatená a nevím, co si o tom mám myslet. Nepoznávám sama sebe a ty na mě vysypeš, že jsi padouch a nikdy tě to neopustí. Co by si dělal na mém místě ty?“ vysypala jsem na něj a on zavřel oči. Zalitovala jsem toho, že jsem vůbec otevřela pusu, ale byla jsem mimo. Nějak jsem nedokázala pobrat, co se vlastně děje.

„Nechci, abys ode mě utíkala. Proto jsem ti to neříkal,“ snažil se obhájit, ale já cítila potřebu být sama a přemýšlet. Byla jsem prostě zmatená mladá holka, která se zamilovala do nesprávného kluka.

„Vážím si toho, že si mi to řekl, ale prostě chci být sama. Měj se a nezlob se,“ vydechla jsem a otočila se k němu zády. Nechávala jsem ho za sebou a vběhla do domu, kde jsem se opřela o dveře a zhluboka se nadechla. Tak tohle bylo něco.

Když jsem později seděla v křesle s čajem vonícím po vanilce, pohrávala jsem si s myšlenkou, že zavolám tátovi. To on mě nabádal k tomu, abych šla za svým a neohlížela se. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila tolik známé číslo. Už když jsem slyšela to tupé tůtání mě pohltil pocit, že je se mnou. Už za chvilku ho uslyším.

„Zlatíčko, děje se něco?“ zajímal se hned a já se zasmála.

„Neboj, nic se neděje. Jen jsem tě chtěla slyšet,“ přiznala jsem.

„Ally, jsi moje dcera, která pro mě znamená všechno. Vím, že se něco stalo a chci ti pomoct,“ dál mě lámal a já si nakonec povzdychla. Poznal to.

„Pamatuješ si, jak si mi říkal, abych šla za láskou a neohlížela se? Tak nějak jsem se asi zamilovala,“ zašeptala jsem a na druhé straně bylo slyšet jen nepravidelné dýchání.

„Je to ten vlk?“ ptal se hned a já překvapeně zalapala po dechu.

„To jsem tak průhledná?“ děsila jsem se a táta mi to potvrdil. Super, teď se cítím ještě hůř.

„Ale neraduj se předčasně. Podle jeho slov je to padouch, který se nikdy nezbaví své temné stránky, jen se jí snaží potlačit. Můžu milovat někoho, kdo si jednoho dne řekne, vykradu banku a já nakonec zůstanu s křížkem po funuse?“ polemizovala jsem a táta se zasmál.

„Miláčku, já jsem byl stejný před tím, než jsem poznal tvoji matku. A vidíš, co je ze mě teď, krotký beránek s obojkem,“ stěžoval si, ale já věděla, že je šťastný, Říkával to skoro každý den.

„Já vím, ale máma je výjimečná. Já nejsem nic oproti ní,“ posteskla jsem si a na druhé straně mě vyděsilo kruté ticho. Možná jsem to přehnala.

„Až se konečně začneš vidět taková, jaká si, tak se ozvi. Do té doby ti nebudu radit, uvědom si, čí si dcera a ten vlk byl z tebe taky paf, rozhlédni se kolem sebe,“ vyjel na mě a zavěsil. Naštvala jsem ho, Super, to jsem opravdu potřebovala. Telefon jsem položila vedle sebe a napila se jahodového čaje. Nikdy jsem na čaje moc nebyla, ale tohle byla dokonalá chvíle, kterou jsem chtěla trávit jen s hrnkem a svými zmatenými myšlenkami. Neustále jsem musela myslet na to, co mi řekl. Byla jsem zmatená z jeho slov, ale ještě víc mě mátlo to, co jsem cítila. Jak je možné, že jsem se do jednoho vlka zbláznila během několika málo dní? Jak je možné, že mě tak okouzlil? Navíc jsem si vzpomněla na to, co říkal Jacob. Měla bych si promluvit s Maxem, abych měla tuhle kapitolu uzavřenou a mohla se dál utápět v tom, co mnou zmítá.

Neměla jsem tušení, kdy se ostatní vrátí, a proto jsem využila volného času a vypůjčila si jeden z mnoha počítačů, které mi byly k dispozici. Vybrala jsem si ten Edwardův, který mě zaujal nejvíce. Navíc byl první, kdo mi nabídl svůj soukromý notebook. Přihlásila jsem se a byla štěstím bez sebe, když jsem se bez problémů dostala do své emailové schránky. Rozbít takový poklad by nebylo pro mou peněženku. Projížděla jsem poštu a četla si super novinky ze světa a smála se tomu, jak naivní a jednoduší lidé jsou. Jejich starosti bych opravdu chtěla mít. Když jsem počítač vypínala, bylo něco po čtvrté hodině odpolední, čas na svačinu. Udělala jsem si sendvič s okurkou a salátem, přesně takový, jaký mi dělal táta. Když jsem si na něj vzpomněla, zalitovala jsem toho, co jsem řekla, ale cítila jsem to tak. Oproti mámě jsem jen nepovedená kopie. Když jsem si pokládala jídlo na talíř, vyděsil mě domovní zvonek. Snažila jsem se zklidnit svůj srdeční rytmus a rozešla se ke zdroji toho děsivého hluku. Když jsem otevřela dveře, pohlédla jsem tváří v tvář Maxovi.

„Ahoj, Ally,“ pozdravil mě překvapeně a nakonec se mile usmál.

„Ahoj,“ vydechla jsem a dál stála mezi dveřmi. Když jsem si to uvědomila, o krok jsem ustoupila a uvolnila mu cestu.

„Pokud chceš, pojď dál, ale nikdo není doma, jeli do Seattlu,“ oznámila jsem mu, když se zouval a odcházel ke křeslu, na kterém jsem před chvílí seděla.

„V tom případě bych jim měl poděkovat,“ zašeptal, když jsem k němu došla. Usmála jsem se, ale dost dobře jsem nechápala, co tím myslel. Vzala jsem do ruky hrnek s čajem a dopila jej. Když jsem šla do kuchyně, otočila jsem se na něj.

„Chceš něco? Jdu si udělat ještě jeden čaj,“ vysvětlila jsem mu a snažila se být milá. Pravdou bylo, že jsem potřebovala být sama a přemýšlet, ale nemohla jsem ho vyhodit.

„Dal bych si také čaj,“ poprosil mě a já mu udělala ten samý jako sobě. Než se uvařila voda, dala jsem si na talířek pár máslových sušenek a vrátila se k němu. Když si ode mě bral čaj, zamračil se.

„Nemáš rád jahodový čaj? Promiň, já jsem se ani nezeptala, jaký chceš,“ plácla jsem se do čela, ale on zakroutil hlavou a usmál se.

„Ne, jahody miluju, posaď se,“ pobídl mě a já tak udělala. V rukách jsem sevřela hrnek a sledovala jeho nakrčené čelo. Pohrával si s prsty a já čekala. Když na mě znovu pohlédl, vyhýbal se očnímu kontaktu.

„Přišel jsem tě upozornit,“ začal a já povytáhla obočí. Co to dnes se všemi je?

„Tak to už jsi dneska druhý,“ zasmála jsem se a zabalila se do deky, která byla položená na opěradle.

„Vážně?“ zajímal se, ale já raději nezabíhala do detailů. Nechtěla jsem, aby se ta nevraživost mezi nimi ještě neprohloubila.

„Podívej, vím, že se skoro neznáme, ale cítím, že se začíná něco dít a rád bych tě upozornil už teď. Vlci jsou jako telefony, ze začátku jsou užitečné, ale nakonec přestanou fungovat ve chvíli, kdy je potřebuješ nejvíce,“ vysypal ze sebe na jeden nádech a já pochytila jen část z toho, co mi řekl. Vlci a telefony?

„Došlo ti, že tady shazuješ i sám sebe?“ utahovala jsem si z něj, ale on na to nijak nereagoval.

„Ally, Noah pro tebe není dobrý. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Provedl mnoho špatných věcí a s holkama to umí asi jako já s auty,“ snažil se mě zastrašit, ale já už věděla, jaký je. Sám mi to řekl.

„Hele, vážím si toho, že máš o mě starost, ale on už mi to řekl, všechno vím,“ umlčela jsem ho dřív, než mohl pokračovat, ale on se nedal.

„Prostě jen chci, abys věděla, že pro tebe není ten pravý. Vím to,“ stál si za svým.

„Jak to můžeš vědět?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem měla v plánu a hned toho litovala. Zakroutila jsem hlavou a napila se čaje. Ani ten mě však neuklidnil.

„Prostě to vím,“ ubezpečil mě, vypil čaj na jeden lok a otočil se ke mně zády. Proboha, co to se všemi je? Nevím, jak dlouho tam tak stál, ale nakonec si povzdychl a otočil se na mě.

„Nepřišel jsem se hádat, co jsem chtěl, už jsem ti řekl. Nic méně, když si tu byla na té oslavě, říkala si, že si nikdy nehrála žádnou střílečku,“ blýskl svými nepřirozeně bílými zuby a z kapsy vyndal obal s CD. Když o tom mluvil, vzpomněla jsem si, že jsem o něčem takovém mluvila. Páni, on si to pamatuje.

„Tak co, máš chuť zabít pár zombíků?“

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 16. kapitola :