Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 2. kapitola

22.12.2012 (16:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2259×

„Budu hádat, Renesmé Cullenová,“ odhadovala jsem a byla si téměř jistá, že mám pravdu.

„No, to bylo rychlé. Myslela jsem, že má popularita po všech těch letech klesla,“ zasmála se a já se přidala. Upřímně, dítě, které mále rozpoutalo válku, bude známé navždycky.

„Copak potřebuješ?“ zajímala jsem se a naprosto automaticky jí tykala. Přece jenom jsme si byly hodně podobné, a i když jsme se nikdy neviděly, podle fotek jsem ji znala.

„Chtěl jsem mluvit s tvojí matkou, ale když už jsi na drátě ty, vyřídím to s tebou,“ začala a já se opřela o stolek v předsíni.

„Poslouchám,“ konstatovala jsem fakt, že jsem napjatě čekala, co na mě vysype.

„Příští týden se u nás ve Forks koná velká oslava, na které se sejdou všichni naši známí. Je to něco jako připomínka toho, jak se z nás Volturiovi posadili na zadek. Už to bude dobrých třicet let,“ seznámila mě s faktem, který mi unikl. Páni, třicet let? Byla jsem na světě teprve dvacet a to jsem věděla skoro o všem.

„Páni. Neměla jsem tušení, že už je to tak dlouho. V té době jsem ještě byla na houbách,“ připomněla jsem jí a ona se jen zasmála.

„Kdyby za námi tehdy Garrett nepřijel ani bychom nevěděli, že existuješ,“ pověděla mi a já si povzdychla. Byla jsem takové utajované dítě. Mamka po tom všem měla strach, že se něco stane a já budu ve stejném nebezpečí, jako byla dívka, se kterou jsem právě mluvila.

„A kdy se ta velká sláva koná?“

„Příští týden ve čtvrtek, přijedou všichni, kteří se na našem velkém vítězství podíleli,“ lákala mě a já byla štěstí bez sebe. Pojedu pryč a navíc se setkám s dalšími upíry, kteří zachránili upíří svět.

„Určitě přijedeme. Už se nemůžu dočkat, až všechny poznám,“ sdělila jsem jí nadšeně a trochu si povyskočila.

„Ani nevíš, jak rádi tě poznáme. Máme fotku, na které jsou ti tři, pak jsme o tobě už neslyšeli,“ postěžovala si a já jí ujistila o tom, že nejsem zase tak zajímavá, načež se tomu zasmála a já přislíbila naši účast na té velké slávě. Když jsem sluchátko položila, došla ke mně mamka a usmála se.

„Tak copak se děje, dcero moje?“ zeptala se a objala mě kolem ramen. Zase byla spokojená.

„Volali Cullenovi a zvou nás na velkou oslavu, příští týden ve čtvrtek ve Forks,“ seznámila jsem ji se situací a viděla na ní, jak je ráda, že se někdo ozval.

„Páni. Tak dlouho jsem je neviděla. Je to už tolik let, co jsme tehdy přišli o Irinu,“ pověděla mi a viditelně zesmutněla. Pohladila jsem ji po rameni a mrskla pohledem na fotku, která stála u televize. Nikdy jsem neměla možnosti ji poznat, ale byla to statečná žena, která sice svojí nerozvážností málem rozpoutala válku, ale za svoji chybu a hloupost zaplatila.

„Slíbila jsem, že přijedeme,“ oznámila jsem jí a až v tu chvíli si uvědomila, že jsem možná udělala hloupost. Nikam mě nepouštěla, protože se bála o můj život i o životy svých nejbližších. Jak zareaguje na fakt, že po tolika letech se všichni sejdou na tom samém místě a budou možná ještě ve větším nebezpečí než tehdy? Co když se Volturiovi vrátí a dokonají to, co před třiceti lety měli v plánu?

„Nevím, zda je to dobrý nápad,“ podělila se se mnou o své pocity, ale já věděla, že tam musíme jet. Teta si to zasloužila, stejně jako statní, kteří hodlali položit život za jedno poloupíří dítě.

„No tak, přece nebudeme sedět doma. Navíc jsme se ještě nepochlubili naší malou holčičkou,“ zapojil se do mého zpracovávání mamky i strýc, který mě objal kolem ramen a políbil na tvář. Zamračila jsem se na něj a dloubla ho loktem do břicha. Nemohl to cítit, ale já si ulevila. Moc dobře věděl, že nemám ráda, když o mně mluví jako o malé holčičce. Byla jsem nesmrtelná, ne malá.

„Ano, to je pravda, ale měla jsem k tomu důvod. Moc dobře si pamatuješ, co se stalo před třiceti lety. To mám riskovat a znovu jim dát důvod k tomu, aby nás zničili?“ stála si mamka za svým a já se pomalu začala smiřovat s tím, že nikam nepojedeme. Pokud si něco vzala do hlavy, nikdo už její názor nezměnil. Byla jsem taky taková, po ní.

„Kate, nic se nestane. Pokud by hrozilo nějaké nebezpečí, Alice by nás nezvala. Věř jí, udělala toho pro nás hodně,“ promluvil táta a já pohlédla na mamku. Očekávala jsem další nával jejích argumentů, ale k mému překvapení kývla hlavou a došla ke svému muži.

„Někdy máš celkem dobré postřehy,“ pochválila ho, políbila a odcházela s ním po schodech do patra.

„Takže můžu začít balit?“ ubezpečovala jsem se, a když mi nikdo neodpověděl, povyskočila jsem si a hnala se do pokoje. Nikdy jsem nebyla tak nadšená. Aleah Isabella Denaliová konečně někam pojede. A ne ledakam. Přímo do jámy lvové. Tam, kde všechno mělo skončit, ale opak se stal pravdou a pro všechny byl tento velký konec obrovským začátkem. Zpod postele jsem vyndala tašku, vyndala z ní krabičku s penězi, které jsem měla ušetřené a už se viděla, jak běhám po obchodním domě v Seattlu a utrácím. Tady jsem měla jen pár butiků a obchodů, ve kterých se našlo dobré oblečení, ale většinu mi vozila mamka.

Zbytek týdne a další dny v tom příštím jsem byla neklidná. Do školy jsem nechodila, stejně tu žádná nebyla. Učila jsem se doma od upířích super mozků, byla jsem v těch nejlepších rukách. U ničeho jsem neposeděla, dokonce ani z lovu jsem neměla radost. Vždy jsem se vracela nadšená, ale teď jsem byla myšlenkami jinde a dokonce vysála pumu, kterou jsem v životě viděla jen dvakrát. Ani jsem ze svého úlovku neměla radost, dál jsem přemýšlela o tom, jací asi budou upíři, za kterými jsme se chystali. Podle fotek jsem měla představu o tom, jak asi vypadají, ale o jejich osobnostech jsem nevěděla nic. Ani teta Tanya mi nedokázala vše popsat. Renesmé jsme měli na obrázku z doby, kdy se stávala nesmrtelnou, takže teď nebude o moc jiná, ale i tak to bude změna a jistý šok. Ona a její rodina pro mě byli hrdiny, stejně jako má rodina, která se postavila na jejich stranu. I když přišla o sestru, dostala mnohem víc.

Když jsem se probudila ve středu, v den odjezdu, bylo teprve pět ráno, ale já už měla sbaleno. Těšila jsem se na ně, hrozně moc. Nikdy jsem nepoznala žádné rodinné přátele, takže to pro mě bude dobrodružství. Vyšla jsem z pokoje, doběhla do kuchyně a chtěla otevřít ledničku, ale táta mě zastavil a vyhoupl si mě do náruče. Vypískla jsem a chtěla se dostat z jeho sevření, ale nedovolil mi to.

„Co tu strašíš tak brzy? Chtěl jsem jít s tvojí matkou na lov, zkazila si nám plány,“ začal hudrovat a já se na něj podívala.

„To stále potřebuji hlídat? Pustil si mě na oslavu, kde se pilo, já už hlídání nepotřebuju. Navíc jsou tu tety a strýc, tak o co jde?“ ptala jsem se a otočila se v jeho náruči tak, abych mu viděla do očí. Šibalsky se usmál a cvrknul mě do nosu.

„To jsi z toho výletu tak nadšená, že sis nevšimla, že odjeli už včera?“ utahoval si ze mě a já v hlavě pátrala po rozhovoru s tetou. Možná jsem s ní mluvila, ale nějak jsem to nevnímala.

„Takže oni už tam jsou? A proč mě nevzali sebou?“ zajímala jsem se dotčeně a vykroutila se z jeho náruče. Jako malá bych za to bezpečné místo dala život, ale teď mi bylo poněkud těsné.

„Carmen potřebovala něco projednat s Carlieslem, nechtěla nás s tím obtěžovat. Věděla, že se budeš zlobit, takže ti mám vyřídit, že se na tebe moc těší a má pro tebe překvapení,“ prozradil mi její vzkaz a já jen chápavě kývla hlavou. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale za mnou se objevila mamka.

„Tady nám někdo nemohl dospat,“ smála se mi a já na ni vyplázla jazyk. Během chvíle jsem se najedla, připravila a dalších pár hodin se neuvěřitelně nudila. Táta se mě snažil rozveselit, ale mělo to spíš opačný účinek. Když mamka zavelela, že je ten pravý čas k odjezdu, vyskočila jsem, doběhla k autu, připoutala se a popoháněla své stvořitele, aby si pospíšili. Sama sebe jsem nepoznávala. Nikdy jsem nebyla roztěkaná, nervózní a nedočkavá. Táta si ze mě utahoval, ale mamka mě chápala. Sama nebyla nikde hodně dlouho a těšila se, viděla jsem to na ní.

„Už jsme tady,“ oznámil táta po nekonečně dlouhé cestě a já se nadšeně rozhlédla kolem sebe. Dům byl obrovský, honosný a tajemný. Milovala jsem takováto stavení v lesích, několik jsme jich vlastnili. Dokonalá vila vypadala jako pohádkový hrad a já se do toho místa okamžitě zamilovala. Mamka mi něco říkala, ale nevnímala jsem ji. Hypnotizovala jsem vchodové dveře, které se potom, co jsme vystoupili, otevřely a my spatřili muže s bronzovými vlasy. Věděla jsem, kdo to je. Edward Cullen osobně. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem tady. Než jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, čelila jsem dalšímu. Vedle něj se objevil jeho otec. Táta měl v pracovně jeho obraz a já o něm slyšela tolik příběhů, které mě dostaly. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jít k nim, ale kousek od nás se objevil rezavý vlk a já na něj fascinovaně pohlédla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 2. kapitola :