Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 20. kapitola

06.05.2013 (16:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1508×

„Chci ti něco ukázat,“ zašeptal a já se usmála. Vzal mě za ruku, došel ke schodům, a aniž by nám někdo věnoval pozornost, se se mnou přemístil do pokoje, který jsem již po dobu několika týdnů nazývala svým domovem. Posadil se na postel, já zavřela dveře a otočila se k němu čelem. Natáhl ke mně ruce a já ve vteřině byla u něj. Stáhl si mě do klína a spokojeně se usmál.

„Tak copak si mi chtěl ukázat? Pochybuju o tom, že to byla moje postel,“ zasmála jsem se a on se lehl. Mě vzal sebou a já se víc než ráda stulila k jeho boku a hlavu si položila na jeho hruď.

„Vyhrň mi triko,“ pobídl mě a já na něj zmateně pohlédla. Rukama si podložil hlavu a vyzývavě se usmál. To bylo znamení pro mé srdce, které začalo uhánět neskutečnou rychlostí a snažilo se dostat z mé hrudi. Kdyby mu nebránily kosti, už je dávno u dveří a ani se neohlíží. Proboha, vždyť se známe jen chvíli, nechodíme spolu ani den a on po mě chce, abych mu sundala triko? Než jsem stihla začít opravdu panikařit, zasmál se a pohladil mě po tváři.

„Tak jsem to nemyslel. Prostě mi jen vyhrň triko, nic víc v tom nehledej,“ upravil vše na pravou míru a já si částečně oddychla. Rukou jsem chytila lem jeho trika a vyhrnula mu ho téměř ke krku. Celou dobu jsem se mu dívala do očí, protože jsem si dobře pamatovala, co se mnou jeho nahá hruď udělala naposledy. Když jsem ho částečně odhalila, posadil se a vzal mé ruce do těch svých. Než jsem se stihla vzpamatovat, položil si je na hruď a sjel s nimi ke svému břichu. Nahlas jsem polkla a bylo mi jedno, že to znělo trapně. On se nesmál, ba naopak. Vypadal, že se mu to líbí. Neměla jsem tušení, co má v plánu, ale už nikdy jsem ho nechtěla pustit. Měl kůži jako samet, byla jemná a voňavá. Kdybych stála, asi bych se skácela k zemi z toho, co mi právě vířilo tělem i myslí. Když sjel ke svému pravému boku, pustil mé ruce a já pohlédla do jeho tmavých očí. Byly černé a měly by mě děsit, ale jediné, co jsem cítila, byla touha. Hutná a mocná touha, která mě nutila prsty hladit jeho kůži a zapamatovávat si každý centimetr jeho těla, které mi nabídl.

„Podívej se,“ vyzval mě šeptem a já pohledem sjela k místu, kde jsem měla položené ruce. Jeho tělo bylo dokonalé, kůže tmavá a vábivá, ale v místě, kde se mé prsty dotýkaly jeho kůže, jsem zahlédla dvě malá písmenka. Byla jednoduchá, černá, ale plnila svůj účel. Zmateně jsem na něj pohlédla a on se zasmál. Jedním plynulým pohybem se oblékl a lehl si.

„To namalovala moje sestra. Musíš ji poznat, hodně jsem před ní o tobě mluvil,“ vysvětlil mi a já povytáhla obočí. Trhl rameny a pohladil mě po lýtku.

„Je to jediná ženská, která mě nikdy neranila a neopustila. Byla tu pro mě vždycky, ví o mě všechno,“ krátce mi ji představil a já už jí teď byla hrozně vděčná. Měl alespoň někoho, kdo ho miloval a byl mu oporou.

„Kolik jí je?“ zajímala jsem se a musela jsem si odkašlat, protože jsem měla hlas chraplavý a rozrušený od toho, jak se tu přede mnou odhalil.

„Je o pět let mladší než já, ale nevypadá na to. Dokonce i rozumově je úplně jinde než její vrstevníci,“ odpověděl mi a já se opět stulila k jeho boku. Zhluboka se nadechl a pohladil mě po vlasech.

„Zítra tě beru na výlet. Musím se stavit za jedním známým a potom tě provedu po Seattlu,“ lákal mě a já byla víc než nadšená. Více jsem se k němu natiskla, ale naši intimní chvilku vyrušilo zvonění mého telefonu. Neochotně jsem se zvedla, došla ke stolu a podívala se, kdo nás otravuje. Zmateně jsem pohlédla na fotku své tety a v hlavě mi proběhly všechny možné scénáře, proč mi volá. Rychle jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu.

„Ally?“ ozvalo se na druhé straně a já se opřela o stůl.

„Ano. Co se stalo?“ zeptala jsem se bez dechu a obávala se nejhoršího.

„Ach, zlatíčko, neboj se, nic se nestalo. Jen jsem dneska byla s tvojí maminkou na lovu a musím říct, že v takovém stavu jsem ji ještě neviděla. Je hrozně smutná, dokonce ani Garrettovi neřekla, co jí je. Mám obavy, že je to kvůli tobě, že jí prostě chybíš. Byla bys tak hodná a zavolala jí? Je to s ní k nevydržení,“ zasmála se teta, ale v jejím hlase jsem poznala, že si o svou sestru dělá velké starosti. Povzdychla jsem si a otočila se na Noaha. Seděl na mě posteli a upřeně na mě hleděl. Omluvně jsem se na něj usmála, on se plynule zvedl, políbil mě na tvář a odešel z pokoje. Byla jsem mu vděčná. Před ním jsem své rodinné záležitosti řešit nechtěla.

„Dobře, hned jí zavolám,“ ukončila jsem hovor a v seznamu našla její jméno. Když jsem slyšela její uvítací melodii, bylo mi do breku. Bože, tolik mi chyběla.

„Miláčku, co se děje?“ začala hned vyvádět a já protočila očima.

„Mami, nic se neděje. Jen jsem tě chtěla slyšet a zeptat se, jak se ti vede,“ vysypala jsem ze sebe a sama nad sebou kroutila hlavou. Takhle měla vypadat klidná dcera, která se bojí o svou matku?

„Volal ti táta, že?“ zaúpěla a já si i přes tu vzdálenost byla jistá, že něco demoluje. Slyšela jsem nepříjemné praskání, které mě utvrdilo v tom, že mám pravdu.

„Nevolal. Mami, znamenáš pro mě všechno, kdyby se něco stalo nebo ti něco bylo, svěřila by ses mi, že?“ zkusila jsem na ní city a po chvíli se na druhé straně ozval ostrý výdech a já věděla, že mám vyhráno.

„Myslela jsem, že to zvládnu, ale mýlila jsem se. Hrozně mi chybíš, bez tebe je to tu tak smutné, tak prázdné,“ posteskla si a já se posadila na postel.

„Taky mi moc chybíš. Neboj, až se vrátím, tak si to vynahradíme,“ snažila jsem se znít nadšeně, ale jen představa toho, že bych měla odjet, mě ničila. Mám tu všechny a všechno nechat? Mám tu nechat Noaha?

„Jsi tam už přes dva měsíce. Není čas se vrátit?“ nadhodila a já popadala dech. Tak brzy? To mám odjet ve chvíli, kdy se všem začalo dařit? Zamilovala jsem se a teď to mám odpustit?

„Co kdyby si přijela ty? Je tu krásně, navíc by tě všichni rádi viděli,“ přešla jsem do protiútoku, ale věděla jsem, že boj je to prohraný.

„Ally, chci, aby ses vrátila. Nemusíš hned dnes, ale do mých narozenin se vrať,“ pronesla a já v jejím hlase slyšela podtón, který se mi nelíbil. Nebyla to nabídka, to byl rozkaz.

„To už mám jen pět týdnů? A co se stalo s tím, že se může vrátit, až uznám za vhodné? Táta by tě s tímhle poslal do háje, on ví, co chci a co mě udělá šťastnou. Ty jsi prostě jen sobecká a nesneseš trochu stesku!“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem měla v plánu, ale všechno ve mně vřelo, kroutilo se a chtělo se sebrat a dokázat jí, že jsem šťastná.

„Takhle se mnou nemluv! Prostě se za pět týdnů vrátíš a tečka!“ vřískla a zavěsila. Hodila jsem telefon na druhý konec pokoje a rozplakala se. Proboha, proč mi to dělá? Proč mě chce znovu zavřít do věže?

Pláč mě musel tak vysílit, že jsem usnula. Když jsem znovu přišla k sobě, všude kolem mě byla tma a ticho. Zvedla jsem se, svlékla si kalhoty a oblékla si ty od pyžama. Mikinu jsem hodila přes židli a vyšla na chodbu. Potichu jsem se vkradla do kuchyně a z lednice si vzala vodu. Když jsem se pořádně napila, objevila se vedle mě Ness.

„Slyšela jsem, jak si mluvila s mámou,“ zašeptala a pohlédla do mých očí. Uhnula jsem pohledem a snažila se zahnat slzy, které se mi draly z očí.

„Ona to nechápe. Našla muže svých snů, já všem jen tiše záviděla. Teď, když jsem taky někoho takového našla, ho mám prostě jen tak opustit?“ vydechla jsem zoufale a její drobná ručka mě pohladila po zádech.

„Vím, že odporovat mámě se nevyplácí, proto ti nebudu radit, abys jí neposlechla a vedla si dál svou. Neznám Kate dobře, ale je mi jasné, že by nám dokázala zdemolovat dům, jen aby si tě našla a odvezla domů,“ zasmála se a já se k ní částečně přidala.

„Co mi teda radíš? Abych se sbalila už teď a nechala své štěstí tady?“ zeptala jsem se vyděšeně, ale ona jen zakroutila hlavou a opřela se o kuchyňskou linku.

„Máš pět týdnů. Nestresuj se odjezdem, prostě to hoď za hlavu a užívej si. Udělej to, co víš, že doma nebudeš moct. Chovej se jako mladá, žij,“ pobídla mě a mrkla na mě. Když odcházela do svého pokoje, ještě jednou se otočila a usmála se na mě. Věděla jsem, že má pravdu, ale tohle jsem nebyla já. Mohla bych jen tak odejít za Noahem a oddat se mu? Celá? Bez toho, abych si byla jistá budoucností?

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 20. kapitola :