Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 23. kapitola

28.05.2013 (15:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1440×

Seděla jsem u něj na pohovce, v boudě, kde bydlel. Byli jsme sami v lese, jen já a on. Šaty jsem měla na sobě a byla za to ráda. Měla jsem po tom všem jinou představu o dnešní noci, ale to, že jsem na něm ležela a on mě vískal ve vlasech, bylo velice příjemné. Zaplétal mi copánky a byl nadšený z toho, když se mu to povedlo. Sdílela jsem jeho nadšení a tleskala mu, což ho ohromně pobavilo. Byla jsem trochu unavená, ale všechno, co se dnes odehrálo, mě donutilo nechat oči otevřené.

„Víš, co bych si přál? Abys tady se mnou byla napořád,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na něj. Povzdychla jsem si a snažila se zahnat ten nepříjemný pocit, který se mě zmocňoval.

„Když mě znovu namaluješ, budu tu napořád,“ snažila jsem se to obrátit v lehký vtip, ale nepovedlo se, selhal mi lhostejný tón.

„Kdybys jen věděla, kolikrát jsem tě namaloval,“ utahoval si ze mě a já se v jeho náruči otočila. Pohlédla jsem mu do očí a políbila ho. Nevím proč, ale měla jsem potřebu být mu co nejblíže. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a sama posunula náš polibek dál. Dlaněmi mi sjel ze zad trochu níž a já zavzdychala. Neměla jsem tušení, co to se mnou bylo. Vážně jsem mu právě prsty rozepnula prvních pár knoflíků jeho košile? Byla jsem to opravdu já, která si na něj úplně lehla a sjela o trochu níž?

„Ally, počkej,“ snažil se mě zastavit, když jsem se o něj neočekávaně a naprosto bez jakéhokoliv plánování otřela. Jenže já ho umlčela dalším polibkem a on se po chvíli začal věnovat jen mně a ničemu jinému. Když prsty sjel k mému krku a druhou dlaní začal obšťastňovat mé tělo, věděla jsem, proč měl tolik dívek. Sama jsem cítila, že ztrácím pevnou půdu pod nohama a nořím se někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Tolik pocitů, tolik vjemů, bylo toho na mě moc. Zavzdychala jsem a nechala se přetočit na záda. Tyčil se nade mnou, nohou se vklínil mezi má stehna a rukama hnětl má stehna. Sklonil se k mému uchu a políbil ho.

„Před rokem bych ti to udělal tak, že bys na to v životě nezapomněla, ale teď chci jen jediné. Nech toho,“ vydechl a já se otřásla. Otevřela jsem oči, zhluboka se nadechla a nechala ho, aby mi pomohl si sednout. Při pohledu na zmačkanou přikrývku, jeho rozhalenou košili a mé rozepnuté šaty mi došlo, že tohle nebylo úplně chytré. Začala jsem se smát. Proboha, co jsem se to chystala udělat?

„Promiň. Nevím, co to do mě vjelo,“ snažila jsem se omluvit to, o co jsem se pokusila, ale znovu jsem se začala smát a nehodlala toho nechat. Bylo to tak absurdní. Noah mě objal a hlavu zabořil do mých vlasů.

„Nevím, co je na tom tak vtipného. Snažila ses mě svést, měl bych být pohoršený,“ dodal teatrálně a zakroutil nad mým chováním hlavou. Zbytek večera a kousek noci jsme si ještě povídali, ale nakonec jsme se do sebe zapletli a usnuli. Snad nikdy jsem se tak dobře nevyspala. Bylo mi sice hrozné horko a chtělo se mi na záchod, ale nic na světě by mě nedonutilo se od něj odtrhnout. Hrála jsem si s jeho prsty a možná že i on dělal to samé, ale byla jsem v takovém příjemném polospánku, že jsem si tím nebyla jistá. Prostě jsem jen ležela a nechala se unášet těmi pocity, které mnou zmítaly.

Až příliš brzy se mi rozehrál telefon a já byla nucena k němu dojít. Noaha jsem svým nešikovným manévrem probudila, takže mě pozoroval, jak se marně snažím najít v tašce tu hrající zbytečnost a královsky se bavil. Vyplázla jsem na něj jazyk a nadšeně vypískla, když jsem telefon našla.

„Ano,“ ohlásila jsem se a rukou si prohrábla vlasy.

„Ally, promiň, že tě ruším, ale jsem domluvená s dědou, že se za ním stavím v nemocnici. Moc by mi pomohlo, kdybys tam se mnou byla,“ vysypala ze sebe Ness a já se musela zasmát.

„Neboj, už jsem na cestě,“ slíbila jsem jí a během toho, než jsem típla hovor, jsem ze země sebrala svoje šaty. Tričko, které patřilo Nahovi a vonělo jako kombinace mě a jeho, bylo dokonalé na spaní, ale ne příliš vhodné na nošení venku. Otočila jsem se k němu zády, shodila ho ze sebe a nacpala se do blůzy a sukně. Když jsem koutkem oka pohlédla na svého vlka, díval se jinam, dával mi chvilku soukromí. Zakroutila jsem hlavou, do tašky si naházela všechny věci a sbalila i jeho triko. Pobaveně mě sledoval a nakonec se zvedl a došel ke mně. V noci jsem si neuvědomila, že si svlékl i košili. Měl na sobě jen boxerky a mě polilo horko. Rychle si mě přitáhl do své horké náruče a věnoval mi polibek, ze kterého se mi točil celý svět. Když se odtáhl, nasměroval mě ke dveřím a natiskl si mě zády k sobě.

„Dneska musím něco zařídit, až se vrátím, tak se ti ozvu,“ slíbil mi a věnoval mi mlaskavou pusu na krk. Zasmála jsem se, a jelikož mi došlo, proč mě otočil, raději jsem se už neotáčela. Vyšla jsem z jeho boudy a až tehdy mi došlo, že tu nejsem autem. No, super. Rozhodla jsem se pro cestu lesem, přece jenom to bylo kratší.

Doběhla jsem ve chvíli, kdy Ness vyšla ze dveří. Nevypadala naštvaně, připadala mi až mrazivě klidná. Ještě za běhu jsem jí slíbila, že za pět minut jsem zpátky a přesně tak jsem to udělala. Převlékla jsem se, vyčistila si zuby a vzala si sebou tašku. Naskočila jsem do auta a zhluboka se nadechla. Jazyk jsem měla na vestě, ale byla jsem na sebe pyšná.

„Nemusela si tak pospíchat, máme tam být až za půl hodiny,“ kroutila nade mnou hlavou, ale já jen pokývala hlavou a raději mlčela. Viděla jsem na ní, že je nervózní. Lhostejný výraz by možná platil na někoho, kdo by ji viděl poprvé v životě, ale já ji prokoukla. Když nastartovala a vydala se na cestu, položila jsem jí dlaň a ruku a usmála se.

„Neboj se, bude to v pohodě,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale nic na to neřekla a vyjela směrem k nemocnici. Cestou jí volala Bella, aby se zeptala, zda něco nepotřebuje. Neměla jsem tušení, zda to ví nebo ne, ale její péče mě dojala. Máma byla taky taková, ale zrovna v tuhle chvíli jsem ji opět viděla jako mocnou zlou královnu, která mi brání žít svůj sen.

Když jsem pak seděla v čekárně a držela za ruku svoji poloupíří kamarádku, také jsem začala být nervózní. Měla jsem strach o ni i o to malé, které si tolik přála. Její děda ji vzal přednostně a já ji mohla, podle jeho slov musela, držet za ruku i nadále. Vzdělávala jsem se na každém kroku. Byla jsem svědkem prohlídky těhotné ženy s upířími geny a musela se divit, jak profesionálně a klidně se chová její děda. Byl úžasný a já byla ráda, že do hovoru zapojuje i mě. Když pak jeho vnučka seděla na draze vypadající kožené sedačce a pohledem propalovala zlaté oči zakladatele jejich klanu, ruku mi téměř drtila.

„No, tak to bude ještě zajímavé,“ zasmál se doktor a ani jedna z nás nechápala, co tím myslel.

„Jestli máš špatné zprávy a humorem se je snažíš zamaskovat, tak toho okamžitě nech,“ vrčela na něj Ness, ale on se dál vesele usmíval.

„Neboj, tohle překvapí i tebe. Všechno je v pořádku, testy dopadly uspokojivě a všechno je v normě, jen je tu menší detail,“ pronesl profesionálním hlasem a dál sledoval obrazovku počítače. Nakonec se na nás podíval a Ness po něm málem skočila. Využil toho, že je nesoustředěná a pokýval na mě hlavou. Objala jsem svoji kamarádku pevněji a doufala, že neudělá nějakou hloupost.

„Není tam jen jedno miminko,“ oznámil jí a ona sebou přestala mrskat. Překvapeně na něj pohlédla a nakonec se usmála.

„Dvojčátka?“ vydechla dojatě a dlaněmi si překryla tvář.

„Ne,“ zastavil tok nadšeného vřeštění a opět nastalo hrobové ticho.

„Jsou tam tři, Nessie,“ vydechl nakonec a já se musela začít smát. Žena a muž touží po dítěti, které dlouho nepřicházelo a nakonec, když to vzdají, přijdou rovnou tři? Nevydržela jsem to a Ness pustila. Ona došla ke svému dědovi a děkovala mu, jako kdyby to byla jeho zásluha. Bylo hezké vidět, jak se ti dva mají rádi, ale i tak jsem v tom vztahu dědy a vnučky cítila jakousi autoritu nejstaršího člena klanu.

Když se po nekonečně dlouhé době nechala Ness uklidnit a přemluvit k cestě domů, řídila jsem já a ji nechala, aby vesele brebentila. Měla jsem radost i za ní. Tři malá miminka, to musí být pro ni dostatečná satisfakce za všechny ti hádky a zklamání, které si musela prožít se svým vlkem. Při pomyšlení na Jacoba jsem na ni pohlédla a ona udělala to samé. Nemusela jsem nic říkat, věděla sama, co mám na mysli.

„Dnes večer mu to řeknu. Než odjedeš, uspořádáme velkou oslavu,“ slíbila mi a s očima plnýma slz otočila hlavu k okénku. Byla jsem ráda, že neviděla, jak mě její slova rozhodila. Než odjedu…

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 23. kapitola :