Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 34. kapitola

29.07.2013 (13:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1747×

Věnoval pohled nejdříve mně, potom pohlédl na klíče v mé ruce a jemně se usmál. Znala jsem ten jeho úsměv, byl upřímný, ale nevěstil nic dobrého. Byl to smířený úsměv, který mě rozesmutnil ještě víc.

„Dostala jsem domek,“ vydechla jsem a zasmála se tomu, jak absurdně to znělo. Opravdu jsem dostala domek, kam se můžu vracet. Místo, které je tak blízko mému muži, jak jen to jde.

„Já vím, snažil jsem se jim to rozmluvit, protože jsem věděl, jak budeš reagovat, ale nakonec jsem musil i já uznat, že se ti to bude hodit,“ pohodil rameny a došel ke mně. Pohladil mě po tváři a poté se otočil na vůdce klanu, který se mě ujal.

„Chtěl bych si s tebou promluvit, než odjedeme.“ V jeho hlase byla znát obava.

„Nač mluvit o odjezdu, když se tu rozdávají nemovitosti?“ vtipkoval blonďatý anděl a já se musela zasmát. Měl pravdu, v dané chvíli nešlo mluvit o odjezdu, měla jsem tu další věc, který potřebovala péči a moji lásku.

Zbytek večera jsem prožila tak nějak v mlze. Sem tam jsem procitla a začala se litovat, jak to bude všechno dál, ale v duchu jsem se profackovala a bavila se dál. Hodina minula druhou, ale Noah se neukázal. Dávala jsem mu čas, přece jenom si musel s otcem všechno vyříkat, ale v koutku duše jsem se o něj začínala bát. Znala jsme jeho výbušnou povahu a nenávist, kterou cítil k otci. To byla vražedná kombinace. Zrovna ve chvíli, kdy se všichni rozplývali nad oblečky pro miminka v katalogu, který přinesla Alice, mi v kapse zavibroval telefon. Rychle jsem ho vytáhla a usmála se, když jsem uviděla Noahovo jméno. Zvedla jsem se z křesla, vyšla na verandu a hovor přijala.

„Už jsem se začínala bát. Musíš přijít, rozdávají se tu miliónové dary,“ smála jsem se a pocítila radost z toho, že mi volá.

„Ally,“ ozvalo se na druhé straně tiše a já se přestala smát. Ten tichý sten mě dokonale zmátl a umlčel.

„Co se stalo? Jsi v pořádku?“ začínala jsem hysterčit. Kdyby se mu něco stalo, asi bych to nepřežila.

„Musím tě vidět. Teď hned.“

„Stojím před vilou,“ oznámila jsem mu a na konci zahrady si všimla tmavé siluety. Byla jsem si jistá, že je to on. Ukončila jsem hovor, telefon položila na lavičku a šla mu naproti. Nerozešel se ke mně, prostě jen stál a čekal, dokud k němu nedojdu. Jediné, co udělal, bylo, že ke mně natáhl ruku a prsty mi přejel po tváři. V tom nevinném gestu bylo tolik vášně a potlačovaného hněvu, až jsem se zachvěla. Než jsem se stihla zhluboka nadechnout, prudce si mě k sobě přitáhl a políbil mě. Ne opatrně, s láskou a něhou, ale prudce a vášnivě. Žádné lehké doteky plné citu, ale správně mířené pohyby. Když se ode mě odtáhl, byl zadýchaný, ale oči mu zářily.

„Potřebuju tě. Tak moc tě chci, ale umírám hlady, od rána jsem nic nejedl. Nechci jít dovnitř, nemám náladu na společnost,“ vysypal ze sebe a já sevřela jeho dlaň v té své.

„Tak zajdeme do nějakého bistra, určitě mají ještě otevřeno,“ snažila jsem se ho uklidnit a dokonce se mi to i povedlo. Rozešli jsme se směrem k benzinové pumpě, kde jsem parkovala v ten den, kdy jsem se přijela. Přepadla mě nostalgie a objednala jsem si koláč, který i když byl výborný, nepochutnala jsem si na něm. Jako by mi každý drobeček na talíři připomínal, že tohle je poslední večer. Noah do sebe házel jeden chod za druhým, ale nevypadal, že by měl dost. Pozorovala jsem ho a snažila se zbavit toho špatného pocitu, že ho opustím v době, kdy mě bude nejvíce potřebovat. Natáhla jsem k němu dlaň a pohladila ho. Přestal se věnovat palačince a vzhlédl ke mně. Tváře měl nafouklé, oči mu zářily. Vypadal jako malý klučina, byl neskutečně roztomilý.

„Jez pomalu, to jídlo ti neuteče.“ Ale já ano, pomyslela jsem si a ošila se. Dál jedl, ale začal po mě častěji pokukovat. Rozhlédla jsem se kolem sebe a kromě dvou číšníků tu byli jen další dva muži, kteří se hlučně smáli a povídali si o své práci. Když jsem pohledem zavadila o chodbu vedoucí na záchody, před očima se mi jako na povel přehrála chvíle, kdy mi řekl, že kdyby mě potkal dříve, rozdal by si to se mnou v jedné z těch kabinek. Všechno ve mně se sevřelo blaženou touhou.

„Myslím, že jsem skončil,“ oznámil mi a zvedl se. Pokynul mi, abych se posunula a posadil se na lavici vedle mě. Cítila jsem to teplo, které sálalo z jeho těla, a ucítila tu neskutečně líbeznou a specifickou vůni. Pohladila jsem ho po stehně a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Tolik tě miluju,“ zapředl a políbil mě na tvář. Vzhlédla jsem k němu a viděla, jak se ke mně sklání pro polibek, ale sebrala jsem zbytek své odvahy a zastavila ho.

„Vzpomínáš si na ten den, kdy si mě vzal do restaurace, kde pracuje tvá sestra?“ Lehce se zamračil, ale kývl hlavou a dál mi hleděl do očí.

„Víš, tehdy si mi řekl něco, co mě docela zaujalo,“ přiznala jsem a Noah se jemně usmál.

„To jsem měl v plánu,“ odhalil svou taktiku a já se zasmála. Využil toho a dočkal se polibku, ale já se odtáhla a dlaň na jeho stehně jsem posunula výš.

„Ráda bych to zkusila,“ zašeptala jsem a sklopila hlavu. Dokázala jsem to říct, dokázala bych to udělat, ale najednou mě pohltila vlna studu. Opravdu jsem ho právě požádala o to, aby mě odtáhl na záchody a věnoval se mi? Chvíli bylo ticho, nedokázala jsem se podívat na jeho reakci. Nakonec si povzdychl a zvedl se. Polekaně jsem sebou trhla a chtěla se omluvit za svoji drzost, ale přešel k poslední lavici a zastavil se na začátku chodby, která jeho tvář zbarvovala do ruda. Ohlédl se přes rameno a mrknul na mě. Nakonec zmizel ve dveřích označených stříbrnou dámou v dlouhých šatech a já zalapala po dechu. Rychle jsem se rozhlédla, ale oba číšníci si povídali a dva muži si dál hlučně sdělovali nemístné vtipy. V duchu jsem napočítala do sta a pomalu se zvedla. Nevěnovala jsem pohled ani jednomu muži v místnosti a rychle došla na konec chodby. Vklouzla jsem do oné místnosti a musela chvíli počkat, než si mé oči zvykly na šero. Ano, byla jsem poloupír, ale předpona polo v dané situaci mluvila za vše. Pohlédla jsem na svůj odraz do zrcadla a poté pohlédla na všechny kabiny. Byly otevřené. Než jsem se pořádně rozhlédla, za mnou se ozvalo tiché mlasknutí a já sebou trhla.

„Tak tady bys to chtěla?“ zapředl mi do ucha a zezadu se natiskl na mé tělo. Všechno ve mně se zachvělo.

„Je mi jedno, kde to bude. Hlavně, že jsi tu ty,“ zaskřehotala jsem a tlumeně zasténala, když mě pevně chytil za boky a přemístil se se mnou do jedné z otevřených kabin. Chtěla jsem ho políbit, ale nedovolil mi se otočit.

„Zůstaň zády ke mně,“ přikázal mi a rozepnul mi kalhoty. Stáhl mi je do půli stehen a přezka jeho kalhot cinkla o zem. Přitáhl si mě k sobě ještě blíž a políbil mě na rameno.

„Nic neříkej, nic nedělej, nad ničím nepřemýšlej. Jsem tu jen já a ty,“ vydechl a během vteřiny spojil své tělo s tím mým. Zavzdychala jsem a dlaněmi překryla ty jeho, které mi zajely pod tričko. Bylo to něco tak nového a intenzivního, že jsem v hlavě měla jen to, jak se mě dotýká a jak si bere to, co jsem mu sama nabídla. Jeho pohyby byly rychlé, vášnivé a všemu nasadil korunu tím, když mi do ucha začal šeptat, co ke mně cítí. Jeho slova se mísila se vzdechy, které mu vycházely z hrudi, ale rozuměla jsem každému slovu, které pronesl. Blížila jsem se ke vstupu do ráje, když se dveře od místnosti otevřely. Noah zkameněl a já si dlaní překryla ústa.

„Slečno, jste v pořádku?“ ozvalo se tiše od umyvadel a já si opřela tvář o ledové dlaždičky.

„Ano, jen se mi udělalo nevolno, ale už je to dobré,“ zakvičel Noah a já se musela kousnout do dlaně, abych se nezačala nahlas smát. Osoba stojící kousek od nás se ale k odchodu neměla.

„Dobrá, kdybych vám mohl nějak pomoci, stačí říct.“ Starost v jeho hlasu byla komická, pokud vezmu v potaz to, že jsme byli jedni z posledních hostů a číšníci už určitě chtěli jít domů. Noah už se nesnažil napodobit můj hlas, jen si opřel hlavu o mé rameno a vyčkal, až se dveře zavřou. Trvalo pět vteřin, než jsme oba propukli v záchvat smíchu. Snažili jsme se ho tlumit, ale byli jsme jako malí, nešlo přestat.

„Ty máš ale nápady. Jít na záchody půl hodiny před zavíračkou,“ uchechtl se, ale jeho boky se pohnuly proti mému tělu a já rukama zašátrala za sebe. Bez jakéhokoliv plánování jsem se dotkla jeho pozadí a kousla se do rtu.

„Udělej mi to tak, jako kdybych tady s tebou byla před rokem a nic pro tebe neznamenala. Udělej to tak, abychom na to oba nikdy nezapomněli,“ vyslovila jsem své přání a on ho beze slova splnil.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 34. kapitola :