Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 4. kapitola

31.12.2012 (10:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1812×

Nervózně jsem se ošila a chtěl kolem něj projít, ale něco mě drželo na místě a nehodlalo mě to pustit. Možná to byl strach, možná touha. Touha po tom poznat toho dokonalého tvora, který mě pozoroval pohledem tak temným, že noc se v porovnání s jeho očima zdála vybledlou napodobeninou černi. Usmála jsem se na něj a nervózně si prohrábla vlasy.

„Doufám, že si tomu individuu nevěřila to, co povídal. Nejsem jako můj otec,“ snažil se očistit, ale já netušila proč. Neznala jsem ho, tak proč mu záleží na tom, co si o něm budu myslet?

„Tvého otce neznám, takže to nemůžu posoudit,“ připomněla jsem mu svoji neznalost zdejší populace a měla v plánu odebrat se do pokoje, ale všimla jsem si několika dalších snědých lidí, kteří si vesele povídali, a já neměla chuť kazit jim radost. Navíc by se mě určitě všichni vyptávali na všechno možné a já bych byla nechtěným středem pozornosti.

„Ten chlap stojící u okna, to je můj otec,“ ozvalo se za mnou a já na zádech cítila to teplo, které vycházelo z jeho těla. Byl blízko. Nebylo mi to nepříjemné, naopak, ale něco mě donutilo trochu odstoupit a otočit se na něj. Tvářil se lehce zklamaně, ale v mžiku se znovu začal usmívat a ukázal na muže, o kterém mluvil. Podívala jsem se na dráhu jeho prstu a všimla si boha u okna. Ano, boha. Vypadal jako nějaký hrdina z bájí, které jsem tak ráda četla. Tělo samý sval, tvář neoholenou a vousy barvy nejtemnější noci. Byl dokonalý, ale jeho výraz mě vyděsil. Tvářil se, jako kdyby ho něco bolelo. Jako kdyby mu někdo ubližoval a on se nemohl bránit. Trhl hlavou mým směrem a na okamžik pohlédl do mých očí. Nevydržela jsem náš oční kontakt moc dlouho, byl tak silný a já tak slabá. Podívala jsem se jinam a zhluboka se nadechla.

„Přesně takhle na něj reagují všechny ženy. Jsou okouzlené a vyděšené zároveň. Aniž by to sám chtěl, láká je k sobě a možná to je důvod, proč ho tu všichni ostatní nemají rádi. Jsem jedním z mnoha jeho dětí, kterých po světě běhá docela dost,“ zasmál se mi do ucha můj společník a já se na něj otočila. Ty ďolíčky, které se mu dělaly na tvářích, byly dokonalé, stejně jako všechno na něm. Usmála jsem se a odkašlala si.

„Nevím, o čem to mluvíš. Mě se nelíbí,“ snažila jsem se bránit, ale věděla jsem, že to mám prohrané. Byla jsem až moc vykolejená na to, abych mohla hrát klidnou a vyrovnanou osobu. Zasmála se, zvedl dlaň a prstem ukázal na moji tvář.

„Jsi rudá jako růže v rozkvětu a třese se ti hlas. Těkáš očima po místnosti a hraješ si s prsty. Buď jsi paf z něj, nebo ze mě,“ polemizoval a já ho jen překvapeně pozorovala. Proboha, to to na mě bylo tak vidět? Zakroutila jsem hlavou a trochu od něj odstoupila.

„Nejsem paf ani z jednoho z vás, jen je tu hrozné horko,“ vymlouvala jsem se a otočila se k oknu. Muž, který u něj před chvílí stál, byl pryč, stejně jako divný pocit, že mě někdo pozoruje. Pohlédla jsem zpátky na věrnou kopii osoby, jejíž tvář jsem měla stále v hlavě, a zhluboka se nadechla, abych tak dokázala to, co jsem právě řekla. Noah se rozhlédl kolem sebe a usmál se.

„Mně není horko nikdy a navíc je tu kopa upírů, kteří nic necítí, takže jsi asi jediná, kdo má takové starosti,“ posmíval se mi a já ho jemně dloubla do žeber. Byla to naprosto automatická reakce, na kterou jsem byla zvyklá z domova, když si ze mě otec utahoval. Když mi došlo, co jsem udělala, v hlavě jsem se zkopala do klubíčka a nadávala si. Noah sledoval místo na své hrudi, kterého jsem se dotkla, a tvářil se překvapeně.

„Půjdu se na chvilku projít, je tu opravdu hrozný vzduch,“ rozloučila jsem se s ním a nechala ho zmateného a překvapeného stát u schodů. Neměla jsem tušení, co to se mnou bylo. Kde je ta stará dobrá Ally, která vzdychá jen nad superhvězdami ze seriálů a filmů? Moc dobře jsem věděla, že takové muže nikdy nemůžu mít, ale snila jsem o nich. Teď, když jsem se s jedním z těch krasavců setkala, jsem najednou měla pocit, že je to možné. Být s někým tak dokonalým. Byť jen na chvilku a naprosto nevinně. Musela jsem si užít každou chvilku, kterou jsem měla vymezenou v této společnosti. Neměla jsem za zadkem tátu ani mámu, dělala jsem si, co jsem chtěla.

Došla jsem ke dveřím na zahradu, otevřela je a zhluboka se nadechla. Ano, tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Čistý vzduch, který by mi pročistil hlavu a dodal tak ztracenou soudnost a vnitřní klid. Pomalu jsem se blížila k záhonům květin, které byly zakryty pokrývkou noci, a usmála se na ně. U nás se žádným rostlinám nedařilo. Zima, sníh a led nepřál ničemu živému. Chtěla jsem jeden zavřený květ pohladit, ale snědá ruka mě předběhla. Zprvu jsem si myslela, že mě Noah následoval, ale už podle paže jsem poznala, že to není on. Vedle mě stál Max a sledoval květ, kterého jsem se chtěla dotknout.

„Škoda, že nejsou rozkvetlé. Utrhl bych ti ji a dal do vlasů, jako to dělávají ve filmech,“ pověděl mi a nezapomněl se svému vtipu pořádně zasmát. Přidala jsem se k němu.

„Myslím, že moje vlasy a kopretiny nejdou moc dobře dohromady,“ namítla jsem a došla k záhonkům s růžemi.

„To by bylo lepší,“ vydechla jsem a otočila se na vlka, který mě následoval. Nic neřekl, jen se podíval na měsíc a po té na mě.

„Věříš těm povídačkám, že se měníme při úplňku?“ zajímal se a já zakroutila hlavou. O vlcích jsem nikdy moc nepřemýšlela. Neměla jsem tu čest se s nějakým setkat. Až do dnes. Bylo to poprvé a myslím, že také naposledy. Pokud ještě někdy dovolím, aby se mi takový tvor dostal tolik pod kůži, asi zešílím.

„To je dobře. Ani nevíš, kolik hloupých holek si to myslí, když se jim konečně svěříme, co jsem zač. Stále nás tahají ven při úplňku a myslí si, že se zblázníme jako v nějakém hororu a budeme je honit po lese,“ bavil se a já s ním. Dokázala jsem si představit, jak za nimi dívky běhají a čekají, až se konečně promění.

„Svěřujete se s tím každé?“ zeptala jsem se ho a posadila se na trávu. Byla vlhká, ale mě to bylo jedno. Max došel ke mně a ruce si vložil do kapes.

„Jen těm, které za to stojí. Dříve se o našem druhu nemohlo mluvit, nikdo se o nás nesměl dozvědět, ale po tom, co se stalo s upíry z Itálie, jsme se stali vyhledávanými,“ prozradil mi a já přesně věděla, o čem mluví. Sama jsem byla svědkem toho, jak se rodiče stali středem pozornosti jen proto, že se mezi řečí zmínili, kde byli a co prožili. A když k tomu přidali ještě svůj romantický příběh o lásce a mé narození, byli jsme celebritami v našem světě, stejně jako Cullenovi.

„Ally, hledají tě uvnitř,“ ozvalo se kus od nás a já se otočila. Noah si pohledem měřil Maxe a na mě ani nepohlédl. Zvedla jsem se, oprášila si kalhoty a vydala se k domu.

„Doufám, že tě někdy uvidím jako vlka. Tentokrát už bez jekotu a utíkání,“ vydechla jsem a narážela tak na to, co se stalo před pár hodinami. Když jsem mluvila, byla jsem na cestě k domu a oni tak nemohli vědět, ke kterému z nich jsem mluvila. Abych se přiznala, ani já jsem si nebyla jistá, komu má slova patřila.

Po zbytek večera jsem se seznamovala s novými upíry, poslouchala nové historky a příběhy o lásce, kterých nikdy nebylo dost. Upíří láska je věčná, stejně jako ta poloupíří, jak jsem se později toho dne dozvěděla. Možná, že pokud se zamiluji já, bude to stejné, jako u všech ostatních. Možná také budu šťastná a spokojená. S někým, kdo mi bude rozumět a dovede mi pomoct i v těch nejtěžších situacích. Možná, že někdo takový přijde. Možná, že zrovna na tomto magickém místě se stane něco, co změní můj dosavadní život.

Doufala jsem v to, v nějaké dobrodružství, které by naplnilo moje touhy a tužby. Věřila jsem v to a ve skrytu duše se za to modlila. Když jsem si povídala s tátou, který se na chvíli odpoutal od svých starých přátel, měla jsem možnost něco změnit. Svěřila jsem se mu s tím, že bych chtěla prožít něco jiného, nového a nepoznaného. Nejdříve se mi smál, ale když jsem mu pověděla o tom, jak mě vlci okouzlili a kolik bych toho o nich chtěla vědět, zpozorněl a nechal mě vylít si celé své srdce. Když jsem skončila, pohladil mě po tváři a omluvil se, že musí jít. Věděla jsem, že je to k ničemu a nikdo mé prosby nevyslyší, ale já toužila po tom tu být. Stát se součástí celku, který přepsal dějiny našeho světa. Jací jsou ti upíři, kteří se bili za malou holčičku? Jací jsou vlci, kteří lámou dívčí srdce? Otočila jsem se na své rodiče, usmála se na ně a věděla, že oni jsou má jediná rodina. Mé touhy jsou na druhé koleji. Na té první se řítí neuvěřitelnou rychlostí vlak jménem mé bezpečí. Ale copak jde poznat tolik nových lidí za dva dny?

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 4. kapitola :