Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 40. kapitola

11.09.2013 (16:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2476×

Měl pravdu. Od toho dne jsme se vrátili tam, kde jsme se nacházeli před mým odjezdem. Dopřáli jsme si líbánky, sice jen v Seattlu, ale i to se počítalo. Byli jsme v jeho bytě, který jsme si také zabydleli a vytvořili z něj náš druhý domov. Od toho večera v domku jsme se o mém odjezdu už nebavili. Udělali jsme za minulostí tlustou čáru a pokračovali v naší spokojené přítomnosti a šťastné budoucnosti. Volala jsem do práce, kam jsem se plánovala vrátit, a řekla jim, že se již nevrátím. Becca, majitelka kavárny, se mi svěřila, že už se mnou ani nepočítaly. Nebrala jsem si to osobně, ale když jsem jí řekla o své svatbě, muselo jí být jasné, že můj život se začne ubírat jiným směrem. Poslala mi poslední výplatu a já si ji uložila k penězům, které jsem měla na svém účtu. Byla to slušná částka na nový začátek, na start mého nového života.

Mamka mi volala jednou za týden, většinou ve středu večer, kdy jsme s Noahem byli doma a užívali si našeho klídku. Táta mi posílal zprávy a obrázky, jak se mají, a sliboval, že mě co nejdříve navštíví. Chyběli mi, ale teď jsem musela začít budovat svůj život bez nich. Cullenovi nám se vším pomáhali, stejně jako vlci, kteří mě konečně přijali jako Noahův otisk. Seznámila jsem se tak se všemi ženami, které žili po boku vlků, a nestačila se divit, jak milé a mladé byly. Starší generace se věnovala svým povinnostem, ale my mladí jsme žili naše sny.

Po překvapivě teplém jaru přišlo tropické léto, které nás donutilo jet se na chvíli shladit k mým rodičům. Představila jsem jim Noaha jako svého manžela a přijali ho bez větších potíží. Táta měl sice přednášku o tom, jak by se měl muž starat o svoji ženu a jeho dceru v jedné osobě, ale všichni jsme se tomu smáli, takže to nakonec vzdal a mamka musela čelit mé budoucnosti, kde už ona nehrála tu nejdůležitější a hlavní roli. Zprvu byla k mému vlkovi odtažitá, což jsem vzhledem k její minulosti chápala, ale nakonec vše dopadlo dobře a já jela domů s požehnáním, které sice přišlo pozdě, ale přece.

Na konci července, kdy si dalo slunce dovolenou a týden bez přestání pršelo, se stal malý zázrak v rodině Cullenových. V noci, kdy byl déšť nejintenzivnější, se narodil nejdříve chlapeček, poté holčička, a nakonec druhý chlapeček. Přesně, jak jsem předpovídala. Seděli jsme různě rozmístěni v obývacím pokoji a já si naprosto mimo místu uvědomila, že tohle je jejich hlavní místnosti. To tady se všechno odehrává. Jacob byl s Ness, takže se nabízela sázka o to, jak dlouho to vydrží. Emmett, jako by vycítil, na co jsem myslela, se zvedl a došel ke mně.

„Vsadím svoji herní konzoli na to, že to nevydrží do konce,“ napřáhl ke mně tu svoji ohromnou dlaň a já si s ním plácla.

„Všechny moje střílečky na to, že to vydrží.“ Věřila jsem tomu, že to Jacob zvládne. Jde přece o jeho lásku a o jeho děti, tak proč by měl utíkat? Pohled to nemohl být hezký, ale o patro výše se právě rodily nové životy, které on a jeho vyvolená stvořili, tak proč by to vzdával?

Ve tři ráno jsem se stulila k Noahovi a začala si hrát se svými prstýnky. I v tom pološeru krásně zářily a já si na ně stále nemohla zvyknout. Můj vlk se na mě usmál a oba prstýnky políbil. Dřív, než stihl cokoliv říct, se domem ozval tichý dětský pláč. Rychle jsem se zvedla, stejně jako ostatní, ale nikam jsme nešli, počkali jsme na posla dobrých zpráv, kterým byl bledý a rozechvělý otec.

„Emmette, dlužíš Ally celé svoje jmění v krabici od herní konzole,“ vydechl unaveně a připomněl nám tak sázku, kdy jsem dala všanc svůj majetek ve staré ponožce v mém kufru. Vítězně jsem se usmála na Emma a Jacob se konečně vzpamatoval.

„Bože, já jsem trojnásobnej táta,“ zvolal a nechal se obejmout od Edwarda. Tu noc jsem se, stejně jako Jacob, pěkně ztřískala. Byla jsem tak šťastná, tak proč si nedopřát trochu té zábavy? Za ty tři malé padlo za vlast několik lahví piva a také šampaňské, které se v lednici chladilo již několik týdnů.

Dva dny na to jsme všichni stáli nad třemi prťavými, rudými a zmačkanými miminky, která spokojeně spinkala a voněla tak líbezně, že jsem se prostě musela sehnout blíž a čichnout si k nim. Ness se mi smála, ale když jí do náruče daly malinkatou holčičku, udělala to samé. V ten naprosto dokonalý a nikdy nezapomenutelný okamžik se také rozhodlo o jménech.

„Jelikož jsem ti věřila, Ally, dali jsme s Jacobem hlavy dohromady a rozhodli se už před týdnem,“ začala Ness a na posteli před ní ležela všechna tři miminka.

„Přišel si na svět první, takže se budeš jmenovat Billy Jacob. Ty, moje malá princezno, dostaneš jméno Isabella Aleah. A ty, největší a nejsilnější chlapečku, ty dostaneš jméno Seth Carlisle,“ prozradila nám a všichni v místnosti byli dojatí. Posadila jsem se vedle ní a nechala ji, aby plakala na mém rameni a naprosto nesmyslně mi děkovala.

Zdržovali jsme se v jejich blízkosti, abychom jim mohli pomáhat. Sice měli plnou vilu upírů a dva úžasné rodiče, ale já byla kmotrou toho malého růžového uzlíčku, který nesl mé jméno, proto jsem cítila milou povinnost se o ni a její bratříčky postarat. Přišlo mi, že se zprvu Noah těch malých zázraků trochu bál, ale když nám svěřili malého Billyho a on se poprvé usmál, byl z toho stejně naměkko jako já.

Zdálo se, že kdyby štěstí nadnášelo, byly bychom všichni několik kilometrů nad zemí. Když trojčata trochu povyrostla a Ness všechno začala zvládat skoro sama, rozhodli se s Jacobem vzít. Divila jsem se tomu, že to neudělali dřív, ale možná čekali na ten nejvhodnější okamžik. Mohla jsem si vyzkoušet roli svědka, která se mi velice zamlouvala, takže když těch několik mladých žen v kmeni rozhodlo svoje spojení otiskem zpečetit lidským svazkem, několikrát jsem si to zopakovala. Život se zdál být dokonalý a znovu se blížilo léto.

Po zahradě plné rozkvetlých květin běhaly tři malé děti, které v den svých prvních narozenin vypadaly jako tříletá. Už mluvili a byli neuvěřitelně bystří. Malá Isabella byla přesnou kopií své maminky, neustále něco zkoumala a nejvíce komické bylo, když začala na svého tatínka používat výrazy, které slyšela od své maminky. Když poprvé začala s tím, že by se měl víc snažit a nedřepět tak často na hlídkách, všichni jsme se váleli v záchvatech smíchu různě po domě.

Noah a já jsme byli konečně sami, po několika měsících opravdu sami. Cullenovi se rozhodli pro menší výlet na ostrov Esmé, takže jsme si vynahradili všechny ty pokakané plínky a výlety do obchodu nebo hlídání. Celý týden jsme nevystrčili paty z domu a náš život nabral úplně jiné obrátky.

Seděla jsem na verandě, pozorovala nebe a držela kolem ramen Ness, která si ten božský klid užívala se mnou. Všude kolem nás byl sníh, několik sněhuláků, protože děti a většina upírů soutěžili o toho nejhezčího. Nakonec vyhrál malý Seth, který na nás z té velké radosti naházel tolik sněhu, že bychom se mohli za sněhuláka z fleku vydávat. Za námi se otevřely dveře a já se usmála, když jsem ucítila, kdo se k nám přidal.

„Abyste mi tu nezmrzly, dámy,“ vydechl obláček páry a políbil mě na tvář. Hodil přes nás ještě jednu deku a položil mi ruce na ramena.

„Jak se má moje malá beruška?“ zajímal se a Ness se na něj otočila.

„Pěkně kope,“ prozradila mu za mě a poukázala tak na fakt, že má svoji dlaň položenou na mé zeměkouli. Usmála jsem se a políbila svého vlka na dlaň.

„Dneska mi dává pěkně zabrat,“ přiznala jsem po chvíli a Noah si přede mě kleknul a rozepnul mi bundu. Přes teplou mikinu mě pohladil po bříšku a sklonil se k němu.

„Tak ti takhle zlobíš maminku? Neboj, tatínek už je u tebe,“ promlouval k naší holčičce a Ness nás nechala o samotě. Noah si sedl vedle mě a hlavu položil na můj pupek. Naslouchal tomu, co já jsem cítila a usmíval se u toho. Dlaněmi jemně hladil náš zázrak, který jako by věděl, že je u něj táta, se zklidnil a dopřál mi chvíli klidu. Vískala jsem svého vlka ve vlasech a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Nemyslíš, že tu těch dětí bude nějak moc?“ strachovala jsem se a poprvé od té doby, co se ze střevní chřipky vyklubalo těhotenství, jsem pocítila mateřský pud. Pocit, kdy se vaše dítě stane tím nejdůležitějším, co na světě je. Naše holčička ještě ani nebyla na světě a my si byli jen z padesáti procent jistí, že se tu bude batolit další prcek v růžové, a my už jsme šíleli. Pokojíček už měla nachystaný, všechno potřebné jsme měli a jen čekali na to, až se naše zmenšená kopie rozhodne vyklubat na svět.

„Budeme spolu v domku. Jen ty, já a naše dítě. Nenechám nikoho, aby nám rušil naši dokonalou chvilku,“ slíbil mi a já ho políbila na tvář.

Když jsem za týden ležela v posteli ve vile a svírala v náruči malého Noaha Garretta a pozorovala to divadlo kolem sebe, pohlédla jsem na svého manžela a pobaveně povytáhla obočí. Jen pokrčil rameny, obešel moje rodiče a přidal se k nám, ke své rodině.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 40. kapitola: