Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopař - 2. kapitola

12.03.2013 (13:15) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1362×

Došel jsem do své komnaty a na očích mi spočinula knížka, kterou jsem měl původně donést Marcusovi. Cesta zpátky mě zrovna dvakrát nelákala, ale nemůžu se přece na to vykašlat. Jasně, jde jen o blbou knihu, jenomže i tato maličkost může zapříčinit spousty negativních věcí. Život ve Volteře nebyla procházka růžovým sadem. Museli jsme se chovat tak, jak se požadovalo. Každý se chtěl co nejvíce zalíbit vládcům a žádné větší kamarádíčkování se zde nevedlo.

Popadl jsem knihu, jejíž obal už byl dost starobylý, a rychlejším tempem mířil zpátky do sálu.

„Nesmíme to podcenit, Aro! Jsou příliš n-,“ nedokončil, jak jsem podle hlasu poznal, Cauis, který ihned vycítil mou přítomnost.

„Co tu ještě pohledáváš?“ zeptal se mě nevrle. Chvilku jsme se navzájem propalovali pohledy, protože se mi jeho tón vůbec nelíbil. Jasně, je to vládce, ale nemá žádnou schopnost. Je tu podle mě k ničemu a řekl bych, že žárlí.

„Omlouvám se, že vyrušuji, ale Marcus chtěl tuhle knihu.“ Zvedl jsem obal knihy před sebe.

„Aha,“ hlesl, Aro a nehnutě seděl na svém trůnu. „Marcus již odešel do své komnaty,“ pokračoval a pohlédl na svého druha na trůnu. „Dones mu ji sám. Máme tu ještě nějaké jednáni.“ Mám jít do Marcusovi komnaty? Nikdy jsem tam nebyl, ale nic jsem nenamítal. Uklonil jsem se a odešel.

Přešel jsem jednu delší chodbu, na jejímž konci se tyčily velké dřevěné dveře. Došel jsem a trochu nejistě zaklepal.

„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.

Rozevřel jsem dveře a naskytl se mi úžasný pohled do komnaty. Napravo ode mě byla k mému překvapení obrovská postel. Zem pokrývaly rudé koberce a většinu místnosti tvořily skříně s knihami. Uprostřed toho všeho seděl Marcus, jenž mi pokynul, abych obsadil místo naproti němu. Položil jsem knihu na stůl vedle desky se šachy a usadil se.

„Co si takhle dát jednu hru?“ navrhl a já překvapené pohlédl. Hm, proč ne. Pokynul jsem hlavou ve znamení souhlasu.

Hra se odvíjela a já měl co dělat, aby mi vládce neudělil šachmat. Brzy jsem ale udělil brilantní tah se střelcem, sebral jsem mu koně a dal šach.

„Dobrý tah,“ pochválil mě. „Těšíš se na zítřejší misi?“ optal se a mezitím jsme udělali dalších několik tahů, během nichž se hra moc nepohnula. Oba jsme se snažili taktizovat, což hru dělalo velmi obtížnou.

„Popravdě už mě moc ty dva nahánět nebaví. Jsem ale přesvědčen, že nyní už to s nimi nadobro skoncujeme.“ Sakra! Nemůžu si dovolit tohle vypustit z pusy před vládcem! „Teda vlastně na misi se těším. Určitě bude úspěšná.“ Snažil jsem se to napravit, i když moje počínání asi nevyšlo.

Marcus se jen usmál a já znejistěl. „Jsem rád, že se mnou mluvíš upřímně… šach.“ Tak tohle jsem upřímně nečekal. Nikdy jsem se takhle s žádným vládcem nebavil. Vzal jsem svojí věž a sebral mu střelce, díky čemuž jsem zrušil šach.

„Jsi sebevědomý, ale někdy je tohle na škodu, chlapče.“ Mezitím mi sebral pěšce.

„Podle mě je lepší si věřit, než nevěřit,“ opáčil jsem.

„V tom samozřejmě souhlasím. Jenomže všeho moc škodí,“ odpověděl Marcus a já svraštil obočí. Kam tím míří? „Ta mise možná bude důležitější, než se zdá,“ pokračoval.

„Jak to myslíte?“

„Šach mat mladíku.“ Koukal jsem a šachovnici a stále hledal nějaké možnosti, jenomže to bylo k ničemu.

„Víš, jednou přijde chvíle, kdy se každý musí rozhodnout, jakým směrem budou následovat další jeho kroky. Samozřejmě nejsme lidi, ale i v našich životech přijde podobná chvíle.“ Jen jsem tam tak seděl a civěl na Marcuse. Tohle jsem ještě nikdy u něho neviděl.  Jeho slova mi v mysli udělaly zmatek.

„A teď, jestli mě omluvíš, chci se dát do čtení.“ Kývnul jsem a bez jediného slova odešel. Co to mělo znamenat? Že by přece jen nebyl tak zapšklý, jak na venek vypadá?

Šel jsem po chodbě a až teď si uvědomil, že mou hruď spaluje žízeň. Měl jsem zrovna štěstí v tom, že byl čas se najíst.

„Demetri, je čas na svačinku!“  Než jsem se stačil otočit za hlasem, Felix už u mě byl.

„Felixi… právě včas,“ utrousil jsem a chtěl se jít posilnit, ale Felix měl jiný plán, a proto mě chytl za rameno.

„Dáme závod? Vítěz si bere mladší, poražený starce,“ navrhl a já se usmál.

„Dobře, takže… závod začíná!“ vykřikl jsem a rozběhl se. Felix tohle nečekal, a tak zůstal za mými zády. Vzhledem k naší rychlosti a dálce, jsme během vteřinky byli na místě. Já samozřejmě vyhrál.

„Podváděl jsi!“ hlesl naštvaně poraženec.

„Heh… tvoje mínus,“ opáčil jsem. Felix se chystal něco říct, ale přerušil ho Alec.

„Zase jste si dávali závod? Vy dva jste nepoučitelní. Takhle se zde nechová!“ Ježíš zase ty jeho proslovy. On a jeho sestřička – strašné vtěrky.

„Tak si dej příště s námi,“ odpověděl jsem. Alec se zašklebil a šel ke své sestřičce, která už stejně jako my, čekala na potravu. Ta brzy dorazila. Podle naší sázky jsem si vybíral mladé a pod mými zuby skončil mladý pár. Pohledem jsem zatrousil na Felixe, který zrovna vysával nějakou stařenku a tvářil se, že mu to asi moc nechutná. Jó, kdo dřív přijde, ten dřív mele.

---

Sraz byl přesně ve čtyři ráno. Došel jsem před vstupní bránu hradu, kde už všichni stáli. Felix, Chelsea a nějací další poskoci. Celkem nás bylo šest, což je docela slušný počet. Už se nemůžu dočkat, až ty dva dostanu! Konečně budu mít klid.

„Fajn, jsme tu všichni,“ začala Chelsea a všichni se narovnali.

„Pro tuhle misi jsem já velitel, takže nechci žádné odmlouvání a pokud jenom něco zkusíte utrousit, vyřídím si to s vámi, rozumíte!“ Všichni na souhlas kývli hlavou. Hm, odkdy je tahle holka vůdce? A ještě takový přísný. Popravdě se mi nelíbilo, že je ona velitelem, protože tím jsem měl být já! Mám tu z nich nejlepší schopnost a v pohodě bych všechny složil.

„Copak, Demetri, máš nějaký problém?“ Chelsea si zřejmě všimla mého nepříliš pěkného pohledu.

„Samozřejmě, že ne,“ odsekl jsem. Tohle bude opravdu úžasná výprava. 

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopař - 2. kapitola: