Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 1.

03.03.2010 (15:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2377×

Bella:

„Bello, odjíždíme. Jsem … unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk. Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí. Nehodíš se ke mně, Bello. Slibuji, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Bude to jako bych nikdy neexistoval. Čistý řez bude pro tebe lepší. Sbohem Bello.“

Stále jsem slyšela jeho slova a pomalu mi splývala v jedno.

Byla jsem ve svém pokoji. Ted by se spíš dalo říct, ve svém hrobě. Už je to týden co mě opustil. Vždy když jsem zavřela oči, viděla jsem jeho tvrdý pohled. Pohled tvrdého topazu bez života. Nedokázala jsem ani plakat. I tak by to bylo k ničemu.

Tupě jsem zírala do stropu a pomalu a tiše umírala. V místě, kde jsem mývala pulzující orgán byla krvácející rána. Nechtěla jsem, aby přestala krvácet. Neměla jsem důvod pro co žít. Chtěl, abych žila, ale jak mám žít bez něho. I nadechnout se mi dělá problém. Pohnout končetinou je nezvladatelný úkol. Cítila jsem, jak mi ochabovali svaly v těle a krev, která mu tolik voněla, ve mně tuhla.

Dřív jsem nechápala, jak se mohla Julie s Romeem připravit o život. Jak mohly zahodit něco tak důležitého jako náš život, který je nám dán jen jednou. Ted jsem to chápala. Pro někoho koho milujete, jste schopni všeho. Kéž bych měla sílu vstát a skončit to. Ale tohle je možná lepší způsob. Umírat pomalou a bolestivou smrtí. To mi dokáže, že žil. Že není jen výplodem mé mysli. Mé choré ubohé mysli.

Kéž by mohl slyšet moje myšlenky, které patří jen jemu. Jak mohl říct, že zapomenu? Nikdy nezapomenu!  A co moje setra? Opustila mě. Nemohla jsem pochopit, co jí vedlo k tomu, aby mě tu zanechala samotnou. Chápala jsem, že pro něho nejsem nikdo. Vždy jsem si říkala, že někdo tak obyčejný jako jsem já, se k němu nehodí. Ale ona? Neměla důvod mě opouštět.

Anděli můj, prosím vrať se, prosila jsem několikrát, ale nepomáhalo to. Taková bezmoc. Otočila jsem svoje ztuhlé tělo a vyčerpalo mě to natolik, že jsem zůstala zmražená uprostřed pohybu. Pohled mi zabloudil na otevřená dvířka CD přehrávače, který jsem měla u postele.

„Proč jsi mi nic nenechal,“ zašeptala jsem. Skoro beze slov.

Hlas jsem nepoužila už několik dní a tak jsem nevěděla, zda ještě vůbec mluvit umím. Charlie se pokoušel semnou komunikovat, ale já neodpovídala. Nechtěla jsem plýtvat slovy, která nic neznamenají. Chtěla jsem jen mluvit s ním. Jen jemu říct, že mi chybí a že bez něho umírám.

Nemohla jsem to říct, nebyl tu. Byl jen v mé mysli. V mých představách.

Charlie zaklepal na dveře. Nečekal na moji výzvu, věděl, že by se jí nedočkal. Nakoukl dovnitř a vyměnil tác s jídlem, který byl na mém spacím stole za ten, co přinesl, s čerstvými a neokoralými potravinami. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech. Chtěl odejít, ale zarazil se ve dveřích.

„Děvenko, prosím sněz něco. Aspoň kousek. Bojím se o tebe. Nechci tě vozit do nemocnice, ale když mi nedáš na vybranou, budu to muset udělat,“  řekl rozklepaným hlasem. Čekal. Nedočkal se. Znovu si povzdechl, zavřel dveře a odešel.

„Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého. Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje,“ zazněla mi v hlavě další jeho slova.

Chudák otec. Už aby byl konec, zbytečně ho trápím. Proč mě nezabil, když mohl? Musel mě hodně nenávidět, když mě tu nechal takto. Co jsem mu jen udělala? Milovala?

Do očí se mi drala slzička, která se dlouho neukázala. Nechala jsem ji stékat po tváři. Čekala jsem, až ji můj přelud setře. Zavřela jsem oči a opravdu se ukázal. Zacítila jsem sladkou omamující vůni a pomalu a nejistě otevřela oči.

Byl tam. Krásný jako vždy. Věděla jsem, že je to jen moje představa, ale byl to jako můj osobní anděl smrti. Anděl, který mi pomáhá ustát tu bolest. Usmál se nádherným úsměvem a já mu ho musela oplatit. Nechtěla jsem, aby se cítil sám. Jeho ledový hřbet ruky se dotkl mé tváře a setřel slanou kapičku. Zabořila jsem hlavu do polštáře a nemohla se dočkat pohlazení, které jsem očekávala.

Uhladil mi vlasy z čela a něžně mě políbil. Jako tenkrát naposledy. Počkala jsem, až se jeho dlaň vrátí na moji tvář a pohladí mě po ní. Ústy jsem ji vyhledala a tiskla do ní polibky naděje. Vždy jsem si představovala, že se to všechno vrátí. Že to byl jen zlý sen. Probudím se a vedle mě bude sedět on. Opravdový a ne můj přelud. Ale i tak jsem byla ráda, že neumírám sama. Něco mi říkala, že po jeho boku to má smysl.

Pohlédla jsem do jeho zlatých očí. Do krásnějších než do těch tvrdých, když se semnou loučil. Tyhle byli plné lásky, i když falešné. Takto se na mě díval. Když tvrdil, že mě miluje. Byla to lež.

Přelud anděla pokynul k podnosu na stole. Podívala jsem se za ním a věděla jsem, o co mu jde. Stále chtěl protahovat moje utrpení, ale co bych pro něho neudělala. Pomalu jsem vstala a pomalými kroky se dosoukala ke stolu. Vyčerpaně jsem se posadila na židli a vydýchávala ten namáhavý pohyb.

Anděl si ke mně přiklekl. Ukázal na malý kousek toastu. Nechtěla jsem jíst. Neměla jsem hlad, ale když si to přál můj anděl, udělala jsem to. Ukousla jsem jen půl sousta a dál jsem už nemohla. Hladil mě ve vlasech a podal mi sklenici vody. Napila jsem se. Hltala jsem doušky a voda pálila v mém vyprahlém hrdle. Nevím, jak se mi to povedlo, ale vypila jsem sklenici až do dna. Čekala jsem i na poslední kapku, která mi pomalu vklouzla do úst.

Opatrně jsem položila sklenici a vysíleně se opřela do židle. Ohlédla jsem se na svoji postel. Na moji prkennou rakev. Chtěla jsem se do ní přemístit, ale nešlo to. Síla mě opouštěla.

Vzhlédla jsem ke svému andělovi a doufala, že mi pomůže, ale nemohl. Byl to jen přelud.

Seděla jsem a zírala před sebe z okna. Cítila jsem, jak ubíhají minuty a následně i hodiny. Venku se stmívalo a já si vzpomněla na scénu z mého života s ním.

Byl to ten večer, kdy mi řekl všechno o své existenci. Seděli jsme v jeho krásném autě. I jeho auto mi scházelo, ta vůně mi tolik chyběla. Nalakovaná kožená palubka a celkově ten malý prostor provoněný jeho smyslnou vůní. Zavřela jsem oči a snila. Můj přelud byl stále semnou, ale já nechtěla chabou náhradu. Já toužila po pravém mramorovém těle a mužném hlase.

Nevím, kde se ve mně zvala ta síla, ale vstala jsem a posadila jsem se na postel. Dívala jsem se před sebe a zase jsem se topila ve svých vzpomínkách. Přijížděli jsme z Port Angeles, ten večer co mě zachránil. Vyprávěl mi co je pravda a co mýtus a pak jsem mu řekla, že mi chyběl. Že jsem nervózní, když nejsem s ním. To jsem ještě nevěděla co to semnou udělá po jeho odchodu.

„Tohle je zlé,“ řekl a já nechápala co tím myslí.

„Nechápeš to Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného,“ vysvětlil.

Dnešní vzpomínka byla, ale trochu odlišná. Když jsem tyto slova slyšela prvně, chápala jsem jejich význam a cítila lechtivé záchvěvy v podbřišku.

Dnes jsem cítila tíhu zrady a lži. Po této vzpomínce se objevil další pocit. Už mě nespalovala samota, bolest a příprava na smrt, ale cítila jsem malá pálivá ohýnek v mém srdci. Nebolelo to. Spíš tak nějak naplňovalo tu prázdnotu.

Byla to naděje.