Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 2.

07.03.2010 (19:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2299×

Bella:

Přesto, že jsem zacítila naději ve svém srdci, moje zbloudilá mysl mě přesvědčovala, že je to zbytečné. Bylo to, jako bych měla v hlavě výsměšného šaška s jeho krásným hlasem. Pokřikoval na mě urážky a bolestivá slova i vzpomínky. Takže můj stav byl ještě horší. Můj přelud mě neopouštěl. Naopak byl stále semnou. Seděl v mém houpacím křesle. V obleku, který měl, když mi říkal sbohem.

Jen bylo zvláštní, že některé věci byli jinak. Jeho oči nebyli tak přísné, ale naopak něžné. Jeho rysy nebyli tak tvrdé, ale usmíval se. Jemně ale sladce a přesto neodolatelně jak to umí jen on. Pozoroval mě těma krásnýma očima a já ležela v posteli a dívala se na něho. Na noc si sedával ke mně. Držel mě za ruku a já si představovala, že to všechno byl jen zlý sen.

Někdy se mi tak povedlo i usnout, ale jen co jsem ráno otevřela oči a viděla zavřené okno a prázdné fotoalbum, agónie byla zpět. Charlie byl jako tělo bez duše. Chodíval za mnou jen málo. Nedivila jsem se mu, ani já jsem se na sebe nemohla podívat. Občas jsem ho potkávala, když jsem šla do koupelny. Stál ve dveřích svého pokoje s nadějí v očích a čekal, jestli nastala nějaká změna k lepšímu. Nenastala.

Určitě viděl, že se topím ve svých citech a nevím jak popadnout dech aniž bych se nalokala vody. V koupelně jsem udělala vše potřebné a pak jsem se zase pomalu došourala do svého pokoje. Při jedné takové cestě už to Charlie nejspíš nevydržel.

„Bells, počkej, chci s tebou mluvit,“ zavolal na mě. Hned jsem se zastavila, a aniž bych se na něho otočila, jsem tiše čekala, co chce.

„Nemůžu se na to dívat. Vždyť ty se tady utrápíš,“ bědoval nade mnou otec. Nechtěla jsem ho trápit a věděla jsem, že ho to bolí. On přece nic neudělal, a přesto má doma zničenou dceru.

Otočila jsem se k jeho tělu, ale nedokázala jsem zvednout zrak ze země.

„Takhle to dál nepůjde!“ přitvrdil svůj starostlivý hlas a opřel se rukou o futra dveří, kde jsem stála. Nevím, jakou čekal moji reakci. Myslel, že jen co uvidím, že se trápí, bude všechno pryč? To nejde.

Konečně jsem se mu podívala do očí a věděla jsem, že teď přijde další rána.

„Pojedeš k matce. To, že jsi tady, ti vůbec nepomáhá,“ řekl jistě, jako by jiná možnost nebyla.

„Ne!“ řekla jsem jistě a můj hlas, který jsem dlouho neslyšela, mě polekal.

„Bello!“ zkusil Charlie smířlivým tónem, ale já ho zarazila.

„Ne! Nikam nepojedu. Zůstanu tady!“ procedila jsem skrz zuby odhodlaně a chtěla jsem odejít do svého pokoje.

Charlie mě chytil za paži a podíval se mi smutně do očí.

„Bells, on odešel. Už se nikdy nevrátí,“ řekl lítostivě a mě ty jeho slova bodala v srdci, jako střípky skla.

„Neodešel, nikdy neodešel. Stále je semnou,“ prskla jsem na něho rozčílením. Pustil moji paži a koukal na mě jako na blázna. Zastyděla jsem se, že jsem na otce křičela, ale to on mi ubližoval svými slovy. Využila jsem toho, že mě už nedržel a zmizela jsem v pokoji. Zavřela jsem dveře a po dlouhé době se objevil pálivý tlak v mých očích.

„Ona se opravdu pomátla,“ řekl Charlie umučeně a moje slzy se spustili proudem. Opřela jsem se beznadějně o dveře a pomalu jsem se sesunula na zem plná zoufalého pláče. Skrčila jsem si nohy blíž k tělu a pořádně je objala, abych se nerozpadla. Měla jsem právě takový pocit.

Bylo to jako by mě někdo trhal na malé kousíčky, bez jakékoliv anestezie. Srdce mi bušilo na poplach a každý jeho úder zatřásl mým křehkým tělem. Zhluboka jsem dýchala, ale na uklidnění mi to nepomáhalo. Neudržela jsem se a ze svých úst propustila bolestivý vzlyk. Nechtěla jsem, aby mě Charlie slyšel, ale nadalo se to zadržet.

Hlava mi praskala ve švech, jak se napínala moje mysl, aby si vzpomněla na něco hezkého bez toho bolestivého stínu. Vzlyky se prodlužovali a můj dech se jimi zadrhával.

„Nemůžu odjet. Nesmím ho opustit. Co si beze mne počne?“ šeptala jsem tiše bez přestání. Otevřela jsme oči a na mé posteli seděl on. Přesto všechno utrpení se na mě usmíval. Koukala jsem na něho jako na obrázek a jako zázrakem se moje plačtivé vzlyky plné proseb utišili. Objímala jsem si nohy u kolen a dívala jsem se na něho.

Jeho tvář byla tak vlídná a plná lásky. Utápěla jsem se v jeho očích jako v rozpuštěném zlatě. Hřejivý pocit mě zahalil jako mlha a hladil mě po roztřesené pokožce. Cítila jsem koutky svých úst jak se roztahují v nepatrný úsměv. Čekala jsem, že ke mně přijde a vezme mě do náruče, ale ne. Jen tiše seděl, tak daleko ode mě a neměl se k tomu, aby mě utišil.

Seděla jsem tam asi několik hodin. Ztrácela jsem pojem o čase a ani mě to nezajímalo. Tolik se mi stýskalo. Po jeho hlase a té krásné hudbě, kterou mě uspával. Nepřestávala jsem se kochat nad svým přeludem. Zatoužila jsem si připomenout ty krásné uklidňující tóny hudby složené pro mě.

Zavřela jsem oči a začala se pomalými pohyby kolébat. Broukala jsem si její sladkou melodii. Pamatovala jsem si ji dokonale. Škoda, že jsem ji nemohla poslouchat z jeho narozeninového daru, ale já nepotřebuju něco tak pomíjivého. Mám svoje vzpomínky, plné jen jeho.

Kolébání mého těla mě uklidňovalo. Pravidelný pohyb a tiché nárazy do dveří mě ujišťovali o klidu, který v mém pokoji převládal. Cítila jsem těžká víčka. Moje pohyby se zpomalovaly a já upadala do říše snů. Tak moc nerada jsem usínala sama. Takto jsem měla aspoň pocit, že u mě sedí.

Opřela jsem se o dveře a pomalu usínala. Bylo mi jedno, že pár kroků ode mě je prázdná postel. Pomalu jsem se sesouvala níž a ulehala skrčená na tvrdou podlahu.

Když jsem se probudila, bolelo mě celé tělo. Ztuhlý krk mi způsobil střepovitou bolest hlavy. Opatrně jsem se zvedla a přesunula jsem se na postel, kde jsem pokračovala. Byla jsem tak moc vyčerpaná. Několik nocí jsem nespala. Nechtělo se mi, a když už jsem se blížila ke spánku, moje bolest vystřelila a já se bála zavřít oči.

Znovu jsem se probrala až ráno. Podle budíku na stole byl Charlie už dávno pryč. Když byl v práci, měla jsem celé dny klid a mohla se utápět, v čem jsem chtěla. Nikdo na mě zděšeně nezíral. Do školy jsem nechodila. Nebyla jsem normálního života schopna. Věděla jsem, že dlouho mi to Charlie tolerovat nebude, ale že mě pošle za René. To mě nenapadlo.

Pomalu jsem spustila nohy z postele a připravovala jsem se na to, že budu muset použít svoje vysílené nohy, aspoň na několik kroků do koupelny. Povedlo se. Sice jsem malinko zavrávorala, ale udržet rovnováhu se mi povedlo. Promnula jsem si čelo a doufala, že moji hlavu bolest opustí, ale ne. Došourala jsem se do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře a začala jsem se pomalu vysvlékat. Vlezla jsem si do sprchy a pouštěla jsem si na vlasy horkou sprchu. Trochu mojí bolesti odpomohla.

Často jsem přemýšlela jak ho znovu přilákat k sobě. Uvažovala jsem i o smrti. Kdybych věděla, že ho moje krev ke mně přivábí, neváhala bych. Tady ve vodě, by to jistě mělo vizuální efekt. Kdyby ta rudá tekutina stékala po mém těle a rozpíjela by se v proudech vody. Snad aspoň tak bych byla pro něho přitažlivá a neodolatelná.

Ale záruku jsem neměla. Nevěděla jsem, co by se stalo. Proto, radši budu umírat takto pomalu. Stála jsem tam aspoň hodinu, dokud jsem nepociťovala změnu horké vody na chladnou. To bude mít Charlie radost. Vylezla jsem a osušila se. Všechny ty nacvičené pohyby byli bez duše. Tělo dělalo vše automaticky, aniž by nad tím přemýšlelo. Pohyby naprogramovaného robota.

Oblékla jsem se do čistých tepláků a obyčejného trička. Líně jsem za sebou zavřela dveře a se svěšenými rameny a tupým výrazem jsem vcházela do svého pokoje. Ale to bych nebyla já, abych nezakopla. Práh, o kterém jsem věděla, že tam je jsem tvrdě nakopla a moje tělo se složilo k zemi. Natáhla jsem se jak široká tak dlouhá. Naštěstí jsem stačila položit svoje dlaně před obličej, jinak bych si byla schopná zlomit i nos.

Neobtěžovala jsem se, se vstáváním. Ležela jsem tam na tvrdé zemi a dívala jsem se na podlahu pod mojí postelí. S nepříliš velkým nezaujetím jsem sledovala jednotlivé spáry v prkenné podlaze. Kdybych nebyla líná, přejížděla bych po nich prsty.

Když v tom jsem si všimla, že jedno prkno nedoléhá k těm okolním. Přišoupla jsem se k němu blíž a zkusila na něj prsty zatlačit. Byl to jen ubohý pokus. I kdybych měla svoji starou sílu a to prkno bylo opravdu poškozené, těžko bych to spravila, přesto jsem to zkusila znovu. Dřevěná příčka se zaviklala a já ji zkusila nadzvednout. Bylo to snadné. Pořádně jsem se vsunula pod postel, abych tam viděla.

Přesto, že pod postelí nebylo příliš světla, viděla jsem to, co už jsem dlouho hledala a tolik postrádala. Se zatajeným dechem jsem nemohla uvěřit svým očím.