Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy ve sněhu 2. kapitola

07.01.2010 (08:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5684×

2.

 Pálilo to. Příšerně to pálilo. Jako by se celé mé to zmítalo v plamenech. Prosila jsem a řvala ať to přestane. Trvalo to už nesnesitelně dlouho a já se divila, že jsem z toho ještě nepřišla o rozum. Konečně to začalo polevovat. Od konečků prstů jsem cítila, jak oheň ustupuje, až zůstal jen v mém srdci.

Má úleva však netrvala dlouho. Mé srdce vynechalo jeden úder, po chvíli další. Jak údery mého srdce začaly vynechávat, začalo mi docházet, co se to se mnou vlastně děje. Já se měním! Ozvala se poslední úder a pak už jen ticho. Tedy v mém nitru. Kolem mě se ozýval vzrušený šepot.

Otočila jsem se a hleděla přímo do hnědozlatých očí a zvědavé tváře.

Během mžiku jsem už stála tisknouc se ke zdi. Hleděla jsem do pěti zvědavých neznámých tváří.

"Neboj se, nikdo ti neublíží."

Všichni měli nazlátlé oči. Odtrhla jsem pohled od nich a pohlédla na své ruce. Byly ještě bělejší než dříve a nikde ani jizvička. Jediná mi zůstala, ta od Jamese. Sledovala jsem každičkou drobnost. Měla jsem dokonalý zrak, ale to jsem tušila už před tím.

Upoutal mě pohyb přede mnou. Jeden z nich vykročil opatrně ke mě. Vypadal tak na pětatřicet a po krku se mu vlnily světle hnědé vlasy. Ve tváři se mu zračilo naprosté vytržení.

"Eleazare, děsíš ji."

Vedle něj přicupitala upírka s černými vlasy a zadržela ho za paži na místě.

"Jakpak se cítíš srdíčko?"

Překvapeně jsem na ni zamrkala. Byla tak živá, přímá a přátelskost z ní doslova čišela.

"Do... dobře, v rámci okolností," vykoktala jsem ze sebe ještě zmateně.

Nechápala jsem, kde to jsem, kdo jsou oni a proč mě přeměnili. Cullenovi to nikdy nechtěli a teď mě kousli naprosto cizí upíři? Proč?

Vzpomínka na ně mi otevřela znovu tu ránu v hrudi, až jsem bolestí přivřela oči.

"Chudinka, musí ji příšerně bolet z žízně v krku a ty bys ji tady mořil výslechem," plácla hřbetem ruky Eleazarovi do hrudi.

Postavila se kousek přede mě s pohledem jak na malé dítě se mi začala pokoušet vysvětlovat alespoň to nejzákladnější.

"Jmenuji se Carmen. My, celá naše rodina, jsme upíři, ale živíme se zvířecí krví. Ty jsi teď jako my a ta bolest co cítíš v krku je žízeň po krvi. Dokud se nenapiješ, bude to stále nepříjemnější."

Sledovala mě a čekala na mou reakci. Překvapeně pozvedla obočí, když jsem jí přikývla, že to vše chápu.

"My půjdeme s ní!" vykřikli do dva dva mladí upíři.

Byli si podobní jako vejce vejci.

"To by dopadlo! Půjdu s ní já," zamračila se na oba.

Oba se zatvářila dotčeně až se jim zkrabatilo čelo. Vypadali legračně. Ta Carmen však měla pravdu. V krku mě stále více pálilo. Přiložila jsem si chladnou ruku na hrdlo, ale nepomáhalo to.

"Pojď," popadla mě za ruku a už jsem probíhala domem rychlostí, o jaké se mi předtím ani nesnilo.

Vykuleně jsem si za běhu prohlížela dům. Byl opravdu velký a nádherný. Musel mít už přes dvě stě let. Divoce jsem otáčela hlavou, ať v té rychlosti zahlédnu co nejvíce a pohled mi padl na zvědavou tvář, která vykoukla z jedněch dveří. Zahlédla jsem jak se na mě pobaveně usmála, ale to už jsem byla tažena dál.

Pod bosýma nohama jsme ucítila jemné zakřupání. Zůstala jsem hledět na své nohy zabořené do sněhu, ale žádnou zimu jsem necítila. Zavrtěla jsem prsty. Bylo to zvláštní být tak studená, že i sníh pro mě měl příjemnou teplotu.

Ze zamyšlení mě vytrhlo netrpělivé zakašlání.

"Měly bychom jít."

Přikývla jsem. Běžely jsme krajinou, až jsem ucítila nějakou vůni. Ohlídla jsem se na svůj doprovod. Carmen mi pokynula.

"Prostě jen běž."

Jen běžet? Sledovala jsem ji chvíli nechápavě, ale udělala jsem to. Rozběhla jsem se za tou vůní. Čím více jsme se jí blížila, tím jsem se cítila napjatější. Pár set metrů před sebou jsem zahlédla losa, jak kopyty ryje pod sníh.

Rozběhla jsem se ještě rychleji a posledních několik metrů zdolala skokem. Můj náraz ho skolil k zemi. Ta vůně mi úplně naplňovala smysly a já přesně věděla odkud ji nejvíce cítím. Zahryzla jsem se bez přemýšlení. Sála a cítila, jak se mi bolest v krku stále více a více utlumuje, až jsem ji jen sotva cítila. Byla však stále tam.

Vstala jsem a zůstala hledět na nehybné tělo. Několikrát jsem už přemýšlela nad tím, zda budu schopná se takto živit. Sát krev. Zabíjet. Tenkrát jsem však ještě doufala, že mě promění Cullenovi. Sklopila jsme pohled při té vzpomínce. Nyní mám alespoň odpověď.

"Máš ještě žízeň srdíčko?"

Ozval se známý hlas kousek ode mě. Spokojeně se usmívala a já ucítila mírnou hrdost, že jsem to zvládla. Na její otázku jsem však zavrtěla hlavou. Přiběhla ke mě a nedočkavě mě chytila za ruku.

"Výborně, tak už půjdeme zpátky a ... Vlastně jsem se tě ani nezeptala na tvé jméno."

"Bella."

"Krásné jméno, pojď všichni jsou neuvěřitelně zvědaví a musíme ti toho ještě tolik vysvětlit."

Byla jako živel. Nedala mi ani okamžik klidu, abych mohla zase upadnout do svého bolestivého zamyšlení. Prolétli jsme opět domem až do velké místnosti, která zřejmě sloužila jako takový společný salonek.

Několik upírů už tam čekalo a další ještě dorazili. Nakonec jsem zůstala stát vedle Carmen a na mě se upíralo pět dalších párů zlatavých očí. Tohle jsem nesnášela. Všichni si mě prohlíželi, jako novou atrakci. Což jsem vlastně taky byla.

"Tak rodino, tohle je Bella. Bello, tohle je Eleazar, byl to on kdo tě přeměnil a tihle dva tě našli a přinesli," ukázala na dvojčata, která se začala nadouvat pýchou.

"Tohle je Tanya," ukázala na hezkou brunetku s ohnivými odlesky ve vlasech. Byla to ta, kterou jsem zahlédla ve dveřích.

"No a tohle je poslední momentálně přítomný člen naší rodiny, Daniel. Na toho si dej raději pozor," zašeptala mi poslední větu do ucha, že ji slyšeli všichni okolo.

"No dovol, vždyť já jsem ten nejkouzelnější člen rodiny."

"No právě," odsekla mu Carmen.

Ani mi nemuseli vysvětlovat, jak to myslely. Stačilo se na něj podívat. Vysoká sportovní postava. Vlasy barvy mléčné čokolády a úsměv, pod kterým se už mnohá kolena určitě podlomila. Na toho bylo opravdu lepší dávat pozor. Já to však neměla zapotřebí. Milovala jsem, a jak to už vypadá, tak vždy budu, jen Edwarda.

Mě však na jazyku stále pálila jediná otázka. Podívala jsem se na Carmen a pak se obrátila k Eleazarovi.

"Proč jste mě přeměnili?"

Stále jsem to nechápala. Proč. Vůbec mě neznali, nic o mě nevěděli a přesto ze mě udělali jednu z nich. Přijali do rodiny. Zatím co ti, které jsem milovala a kteří mi tvrdili, že jim na mě záleží...

"Byla si podchlazená a mělas omrzliny. Nedokázala bys přežít. Už jsi byla v bezvědomí, když tě kluci přinesli. Dokážu vycítit dary jiných a ten tvůj je opravdu výjimečný, Bello."

Byl nedočkavostí úplně napnutý a seděl už jen na krajíčku křesla. Mě však zaujalo něco jiného.

"Dar?"

"Ano, někteří z nás mají..." začala mi vysvětlovat Carmen, já ji však hrubě přerušila.

"Jaký je můj dar?"

"Jsi štít a hodně silný," vyskočil už do stoje Eleazar.

Rozhlédla jsem se po ostatních. Když jsem snila o životě s Edwardem jako upír, nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla mít také nějaký dar. Věděla jsem, že se objeví jen u pár z ni, nás. Pořád jsem si nemohla zvyknout, na to, že jsem také upír. Budu na to mít ale dostatek času.

"Mohl bych se také na něco zeptat?"

Zvedla jsem tvář k Eleazarovi a kývla. Natáhl se a chytil mě za ruku.

"Kdo tě kousl? Jak je možné, že jsi byla stále člověk?"

Podívala jsem se stejně jako on na jizvu na předloktí.

"Jmenoval se James, ale jed mi zas vysáli."

"Kdo?" ptal se naléhavě. Byl šíleně zvědavý a tahle hádanka ho úplně pálila. Zřetelně jsem to na něm viděla.

"Edward," zašeptala jsem tak tiše, že jsem si nebyly jistá, zda to vůbec slyšeli. Příliš to bolelo.

"Edward Cullen?" vytřeštila na mě oči Tanya.

Tohle bolelo. Slyšet to nahlas. Vyškubla jsem svou ruku a přitiskla si ji k hrudi.

Tanya mě sledovala podezíravým pohledem.

"Když jsem s Edwardem mluvila naposledy, mluvil o nějaké dívce, kterou málem zabil."

Podívala jsem se bokem. Chtěla jsem zmizet, ale to by se mi sotva povedlo. Zůstala jsem tedy stát na místě a choulila se do sebe.

"Co se stalo srdíčko?" položila mi Carmen ruku na paži.

"Myslela jsem, že jim na mě záleží, ale nebylo to tak. Oni... oni..."

Nedokázala jsem to říct nahlas. Carmen si mě k sobě přivinula a já se vděčně nechala. Kdybych mohla brečet, měl aby už celé rameno mokré.

<<   >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy ve sněhu 2. kapitola: