Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach - 1. kapitola

26.06.2010 (17:00) • eberjace • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1330×

Seděl jsem v obýváku na zemi vedle pohovky na, které ležela Bella. Zrovna spala. Díval jsem se jí do obličeje a snažil se zjistit, jak se cítí. Nikdy jsem si nepřál vědět na, co myslí, tak jako dnes. Tak moc jsem chtěl vědět, jestli netrpí, jestli ji něco nebolí. Tolik jsem se nenáviděl. Nebýt mě, nikdy by tu neležela ve stavu, v jakém teď je. Byla by to moje stará Bella, Bella plná života. Teď tu ale jen leží, a kdybych neslyšel její pravidelné oddychování a tlukot srdce, myslel bych si, že je mrtvá.

Poslední dva měsíce byly děsivé a náročné. Hlavně pro Bellu. Po tom co jsme zjistili, že je těhotná, všechno jelo z kopce.

Nevěřil jsem tomu. Upír přece nemůže mít děti. Nebo ano? Je pravda, že se o tom vypráví v různých legendách, ale většinou to byl způsob, jak vysvětlit nevěru nebo narození nemanželského dítěte.

Trvalo mi, než jsem se vzpamatoval. Nevím, jak dlouho jsem tam stál jako socha, ale musela to být doba. V hlavě mi pořád vrtala jedna a ta samá otázka: „Jak?“ Je to přece nemožné. Jestli jsou ty legendy přece jen pravdivé, tak pouze Inkubus může oplodnit lidskou ženu. Já Inkubus nejsem. Nebo ano?

„Budeme mít miminko. Miminko!“ byla šťastná. Snila o dítěti a trápilo jí, že se mnou ho mít nemůže. Ale třeba je to omyl. Konečně jsem se podíval na Bellu.

„Bello… víš to jistě?“ zeptal jsem se nevěřícně. Třeba to jsou jen žaludeční potíže. Bella v ruce držela můj mobil. Slyšel jsem z něj ustaraný hlas mého otce. Bál se, jestli se něco nestalo, to mi bylo jasné i bez jeho myšlenek.

„Carlisle si to myslí. Potřebuje to potvrdit vyšetřením, ale zněl, že si tím je dost jistý.“ Dívala se mi do tváře. Asi čekala na mojí reakci, která nebyla zrovna nejlepší. Celý jsem ztuhl. Kdyby do mě teď vrazil plně naložený náklaďák, tak to se mnou ani nehne.

„Miláčku?“ položila mi ruku na tvář. Zněla ustaraně. Nebyl jsem schopný se ani pohnout. Bella se podívala na zem a spustila ruku podél těla. Druhou ruku si položila na břicho.

„Nechceš ho…“ tvářila se smutně.

To mě probralo z… šoku? Je možné, aby byl upír v šoku? Jestli ne tak jsem první! Podíval jsem se na Bellu. Jemně jsem ji chytl za tváře a čekal, dokud nezvedne pohled. Po chvíli to vzdala a podívala se mi do očí.

„Lásko, jak tě to mohlo napadnout? Jistě, že chci,“ divil jsem se. Mít dítě s ženou pro, kterou existuji, je to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat.

„Nejsi šťastný. Každý kluk, který chce dítě, se raduje. Ty tu jen stojíš a tváříš se… šokovaně,“ sklopila oči. Měla pravdu. Měl jsem aspoň trochu projevit radost, kterou cítím uvnitř sebe.

„Lásko moje. Já jsem šťastný,“ položil jsem jí ruku na břicho. Podívala se na mou ruku a pousmála se.

„Překvapilo mě to. Nikdy jsem nevěřil tomu, že je to možné,“ vysvětloval jsem.

„Je to možné, jak vidíš,“ stále zněla ustaraně. Musím přijít na způsob, jak ji rozveselit.

V tu chvíli jsem něco ucítil. Něco jako šťouchnutí. Další věc, která je nemožná. Bella je těhotná maximálně pár dní. Tak jak to, že je možné, že už má těhotenské příznaky a jak to, že jsem cítil kopnutí? Ucítil jsem to znovu.

„Proboha! Cítila jsi to?“ Bella se na mě nechápavě podívala.

„Co?“ Podle výrazu ve tváři se snažila pochopit, ale nedařilo se jí to.

„Miminko… cítil jsem, jak koplo,“ podíval jsem se na svou ruku.

„Cože? Je to možné?“ dívala se na mě.

„Já… nevím.“ Chvíli jsem se z toho vzpamatovával, poté jsem se jí podíval do tváře. Vzájemně jsme se dívali tomu druhému do očí.

„Měli bychom jít za Carlislem. Pokud vím, chtěl tě vyšetřit,“ prolomil jsem to hluboké ticho, které rušil jen krásný zvuk jejího tlukoucího srdce.

Zhluboka se nadechla a přikývla. Pohladil jsem ji a opatrně vzal do náruče. Přistoupil jsem k oknu a vyskočil ven z jejího pokoje. Lehce jsem přistál na zemi a rozeběhl se do lesa. Bella zavřela oči a přitiskla tvář na mou hruď. Musel jsem se pousmát. Jsou to dva roky a stále se jí z té rychlosti dělala závrať.

K domu jsme dorazili za pár minut. Všichni nás už očekávali. U vchodu stála Alice a držela dveře otevřené. Vběhl jsem dovnitř. Dívalo se na nás pět párů ustaraných očí. Dokonce i Rosalie měla o Bellu starosti, což mě dost zarazilo. Nikdy neměla Bellu v lásce. Možná teď nejde o Bellu, ale o to dítě. To jsem nemohl říct s jistotou, protože si chránila své myšlenky. Z nějakého důvodu nechtěla, abych se něco dozvěděl. Ale tím se teď nebudu zabývat.

Chudáček malá. Snad se jí nic nestane, podíval jsem se na Esme. Její myšlenka upoutala mojí pozornost. Copak by se jí mělo něco stát?

Edwarde, nemysli na blbosti. Měl by, jsi jít za Carlislem. Netrpělivě vás očekává. Alice se pousmála. Jen jsem přikývl na znamení, že jsem ji slyšel a vydal se do pracovny svého otce. Bella zvedla hlavu a podívala se kolem. Zavrtěla se mi v náručí, tak jsem ji postavil na zem.

„To je dobrý. Zvládnu to. Jdi zatím za rodinou, než mě Carlisle vyšetří,“ usmála se na mě. Nechtěl jsem ji nechat samotnou, ale nakonec jsem přikývl.

„Dobře. Ale kdyby něco, ihned mě zavolej.“ Znovu se usmála a zaklepala na dveře pracovny.

„Pojď dál Bello,“ ozval se Carlisle a Bella vešla dovnitř. Za sebou zavřela dveře. Povzdychl jsem si a šel pomalu dolu. Došel jsem do obýváku a rozhlédl se kolem.

„Kde je Jasper?“

„Někam odběhl,“ ozvalo se z gauče. Emmett jako vždy koukal na zápas. Ale tentokrát mu nevěnoval takovou pozornost jako obvykle.

„Musel jít ven. Ta napjatá atmosféra mu nedělala dobře,“ vysvětlila mi Alice. Jen jsem přikývl.

Nechápu proč, ale každý si dnes hlídal svojí mysl. Jako by se báli, že se dozvím něco, co by mě rozčílilo. Z toho důvodu jsem chtěl vědět, co to bylo. No… jednou to stejně chtě nechtě vypustí z hlavy. Posadil jsem se vedle Emmetta a díval se na zápas, i když mě ani v nejmenším nezajímal. Potřeboval jsem jen zaměstnat mysl, abych neposlouchal Carlisleovy myšlenky a to, co si tam říkají.

Zrovna když jsem se nechal pohltit zápasem, uslyšel jsem Bellu, jak mě volá. Okamžitě jsem se zvednul a běžel za ní. Vešel jsem do pracovny a Bella se mi přitiskla na hruď.

„Něco je s miminkem,“ rozplakala se.

„Miláčku, všechno je v pořádku,“ snažil jsem se jí uklidnit.

„Ano Bello. Nemáš sebemenší důvod se strachovat,“ přidal se ke mně Carlisle.

Podíval jsem se nechápavě do tváře svého otce. Carlisle mi začal vysvětlovat, co se zde odehrálo.

Edwarde, neměj strach. Dítě na ultrazvuku nejde vidět, protože je placenta silná a tvrdá. Odhaduji to tak na centimetr. Ale dítě je naprosto v pořádku, jinak by tak rychle nerostlo. Odmlčel se a díval se mi do tváře - čekal na mojí reakci. Mlčel jsem a čekal, tak pokračoval. Podle toho, co říkala Bella, může být těhotná tak pět dní. Ale velikost placenty odpovídá tak na třetí měsíc těhotenství. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Snad se mi podaří zjistit, jak růst zastavit. Ukončil svou řeč a podíval se na Bellu. Všechno to trvalo tři vteřiny. Objímal jsem Bellu a hladil ji na zádech.

„Něco se děje, vím to!“ plakala mi do náruče.

„Bello, věř mi, prosím. Nic se neděje. Děťátko je v pořádku, jinak by tak rychle nerostlo,“ Carlisle se ji snažil uklidnit.

„Cože? Jak rychle nerostlo?“ podívala se na něj nechápavě.

„Jinak to neumím vysvětlit. Jsi ve třetím měsíci těhotenství, protože dítě rychle roste,“ vysvětloval a na krátkou chvíli se zamyslel. „Podle mých výpočtů a díky rychlosti, jakou se vyvíjí, se dítě narodí do dvou měsíců.“

Cítil jsem, jak mi Bella ztuhla v objetí. Dlouho mlčela. Prosil jsem Boha, aby mi povolil, aspoň na vteřinu, slyšet její myšlenky. Je tak frustrující, nevědět nad čím teď přemýšlí.

„Carlisle, je možné provést potrat?“ sklonila hlavu.

„Miláčku… cože? Proč?“ snažil jsem se pochopit ale marně.

„Edwarde, chci normální těhotenství. A… vím, že není všechno v pořádku, tak jak říkáte!“ stále nevzhlédla. Věděla, že kdybych jí viděl do očí, poznal bych, že něco přede mnou skrývá.

„No… interrupce se dělá do tří měsíců. Obávám se, že než se stihne provést zákrok, dítě opět vyroste a mohlo by to pro tebe být moc nebezpečné,“ vysvětloval Carlisle. Slyšel jsem zvuk slz dopadajících na zem - znovu se rozplakala.

„Chci jít domů,“ zašeptala. Povzdychl jsem si.

„Miláčku… prosím. Zvládneme to,“ pohladil jsem jí ve vlasech. Vyvlékla se mi z obětí.

„Chci domů!“ řekla to důrazněji a vyšla z pracovny. Znovu jsem si povzdychl a šel za ní.

„Dobře… odvezu tě.“

Bella rychle vyšla z domu a šla k mému Volvu. Dal jsem rodině rychlé a stručné vysvětlení – trvalo to jen pár vteřin – a vyšel jsem ven za Bellou.

U auta jsem se rychle zastavil. Alice měla vizi.

Bella ležela u nás na gauči. Čas plynul pomalu, ale ona se rychle měnila. Vypadala každým dnem slabší a křehčí, ale stále se usmívala. Dítě – pokud se tomu tak dalo říkat – kopalo tak silně, že lámalo své matce žebra, pánev a málem i páteř. Najednou se čas posunul. Bella vstala. Po pár krocích se chytila za břicho a zakřičela bolestí. Všude byla krev. V tu chvíli jsem uviděl obličej své lásky, své existence. Byla bledá, bez života.

Šokovaně jsem vydechl.

„Ne! To nedovolím!“ Bella se na mě šokovaně podívala.

Zlostí jsem viděl rudě. Jak něco tak malého může zabít vlastní matku?! Nechtěl jsem tomu věřit, ale Aliciny vize měly vždy pravdu. Pokud se Bella rozhodla dítě si nechat, určitě to dopadne tak, jak jsem to viděl. Začal jsem to stvoření, co roste v Belle, nenávidět.

Než stihla Bella nastoupit na místo spolujezdce, chytil jsem ji za ruku a táhl ji zpět do domu.

„Edwarde, co se děje?“ chtěla zastavit, ale nedovolil jsem jí to. Šel jsem rovnou do Carlisleovi kanceláře. Vešel jsem dovnitř.

„Musíš to zastavit!“ Carlisle zrovna četl v nějaké odborné knize, kterou kdysi dostal od Esme. Vzhlédl a podíval se na nás.

„Synu, co se stalo?“

„Edwarde!“ Bella byla zmatená. Taky se hned dozví, o co jde.

„Musíš provést tu interrupci! Nebo to Bella nepřežije!“ Ta představa mě k „smrti“ děsila.

„Edwarde, potrat je teď opravdu nebezpečné řešení. Prosím tě, vysvětli nám co se tu děje.“ Oba se na mě upřeně dívali. Pomalu jsem jim vylíčil Alicinu vizi.

„Bude žít,“ prolomila Bella dlouhé ticho. Nevěřícně jsem se na ní podíval.

„Cože? To chceš umřít?!“ Takhle jsem se o Bellu bál naposledy ve Volteře při setkání s Arem.

„Dítě bude žít,“ zopakovala klidně.

„Slyšela jsi, co jsem tu před chvilkou říkal?!“

„Edwarde, vím, jak se o Bellu bojíš. Vážně. Nikdo z nás nechce, aby se ta vize splnila. Ale můžeme tomu zabránit. Když budeme připravení, přežije to Bella i dítě,“ vložil se do toho Carlisle. Podíval jsem se ohromeně na svého otce.

„Na čí vůbec jsi straně?!“

„Nejsem na ničí straně. Tohle může být vaše první a poslední šance mít spolu dítě. Nechci, abyste toho později litovali jako Rosalie a Esme.“

Podíval jsem se na Bellu. Vypadala, že svoje rozhodnutí nehodlá změnit, tak jsem si poraženě povzdychl.

„Přivezu si sem z nemocnice nějaké vybavení a mohl bych Bellu hlídat a ošetřovat tady,“ pokračoval Carlisle. „Pokud tedy budeš souhlasit.“ Podíval se na Bellu.

„Ale co táta?“

„Charliemu to nějak vysvětlíme, neboj,“ přívětivě se usmál.

Bella se jen zamračila.

Pořád se mi tenhle nápad nelíbil, ale věděl jsem, že hádat se nemá cenu. Podle myšlenek, to všichni dole slyšeli. Rose a Esme by určitě byly na Carlisleově straně. Tolik mě to rozčilovalo!

Děkuji za přečtení. Snad se vám to líbilo a neusnuli jste u toho. :)

Autor: eberjace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach - 1. kapitola: