Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach - 2. kapitola

28.06.2010 (13:00) • eberjace • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1294×

Od toho šokujícího zjištění, že je Bella těhotná, uběhlo několik týdnů. Všechno tu vypadalo stejně, ale během té doby se změnilo pár věcí.

První věc, ta nejdůležitější, byla vymyslet, jak proběhne porod, tak aby to přežila Bella i dítě - je pravda, že jsem toho tvora, co roste v Belle, nemusel, i když v něm koluje moje „krev“, ale Bella musí přežít! Nedokázal jsem přes sebe přenést fakt, že součást mě zabije mojí lásku - proto jsme s Carlislem začali proměňovat jeho pracovnu na porodní sál. Postupně a nenápadně jsme přesouvali vybavení z nemocnice k nám do domu. Carlisle věčně seděl v pracovně a vzpomínal na průběh mojí, Rosaliiny a Emmettovy proměny. Snažil se přijít na to, co bych mohl udělat, aby proměna začala co nejrychleji a co nejméně bolestivěji. U Emma to zkoušel s morfiem, ale jed se v těle rozšířil rychleji, než morfium stihlo zapůsobit.

Další bylo zjištění, že dítě potřebuje krev. Nepřišli bychom na to, nebýt Belly. Bella jedla normální jídlo, ale nedávalo jí sílu. Spíš naopak. Stále byla slabší a slabší. Ale jednoho dne se řízla do prstu o časopis, který si četla. Většinou se jí dělá z krve mdlo, ale tentokrát jí voněla. Olízla si krev z prstu a ta jí zachutnala. Zkusil jsem jí donést skleničku s krví. Neváhala a s chutí srkala z brčka. Během pár dní spořádala všechny naše nouzové zásoby. Naštěstí Carlisle přivezl, několik transfúzí z nemocnice, které by jí na pár dní měly stačit. Belle se vracela zpět barva a měla i více energie. Měl jsem hroznou radost, že alespoň v tomhle jí mohu pomoct.

Taky Rosalie se změnila. Byla milejší - hlavně na Bellu. Obskakovala jí jako její osobní otrok. Poslední týden jí dokonce i nosila na záchod, protože měla Bella zakázáno chodit. Co jí dítě zlomilo dvě žebra, je připoutaná ke gauči. Pořád si o něčem povídali, většinou to bylo o dítěti. Bella vyprávěla Rosalie svoje představy, jak bude dítě vypadat. Nedávno se bavili o tom, jaké mu dá jméno. Pro holku vymyslela Reneesme, protože se nemohla rozhodnout mezi Renee a Esme a pro kluka spojila jména Charlie a Carlisle – vzniklo Cárlie. Já jsem se do rozhovorů o dítěti nezapojoval… už kvůli Belle. Věděl jsem, že bych řekl něco, co by jí ublížilo a to bylo to poslední, co bych chtěl.

Věděl jsem, že hlavní příčinou Rosaliina zájmu o Bellino zdraví je dítě. Jednu dobu mi Rose lezla hodně na nervy. Nedokázal jsem s ní vydržet v jedné místnosti. Bella nechápala, co se děje, ale ten Rosaliin pesimismus mě děsně rozčiloval. Po několika dnech se to urovnalo. Možná to bylo tím, že jí Bella přirostla k srdci. Ale to si nechtěla přiznat.

Poslední věc. Dítě. Stále rostlo neuvěřitelně rychle a sílilo. Carlisle se snažil, aby Bella co nejmíň trpěla. Kdykoli dítě koplo, málem jí zlomilo další kosti. Muselo to pro ni být hrozně bolestivé, protože Jasper byl kolikrát psychicky vyčerpaný z toho, jak se snažil Bellu uklidňovat. Když to přesáhlo Jasperovu hranici únosnosti, přišly na řadu Carlisleovi utěšující léky.

Každým dnem ve mně rostla nenávist k tomu stvoření. Často jsem přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych neudělal pár věcí. Tak rád bych to změnil, ale čas bohužel nevrátím. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat a modlit se, aby to Bella přežila.

Díval jsem se do tváře své spící lásky, které zbývalo jen pár dní těhotenství. Brzo jí čeká porod. Moc jsem se toho dne bál, nejen z důvodu, že by to nemusela přežít, ale měl jsem to být právě já, kdo jí promění. To mě děsilo nejvíc. Co když to nezvládnu? Co když nedokážu přestat a ublížím jí místo toho, abych jí zachránil? Dokážu odolat její krvi? Je pravda, že už jsem její krev cítil, dokonce i ochutnal. Ale nikdy to nebylo v takovém množství. Několikrát jsem přemýšlel o tom, že poprosím svého otce, přece jen má lepší sebeovládání. Ale Carlisle mi věřil. Všichni v domě mi věřili, že to dokážu.

Přemýšlel jsem o tom, jestli to mám udělat nebo ne, když v tom Bella otevřela oči. Podívala se na mě a pomalu se posadila.

„Ahoj, miláčku. Jak ses vyspala?“ usmál jsem se. Rozhodl jsem se, že jí nebudu zatěžovat svými pochybnostmi. Zářivě se usmála.

„Dobře. Děkuju. Ale potřebuju na záchod,“ pomalu vstala.

„Už zase? Dneska je to asi po sedmé,“ zasmál se Emmett. Jako vždy si nemohl odpustit to svoje rejpání.

„Až budeš těhotný, pochopíš,“ zasmála se.

„Pomůžu ti.“ Chtěl jsem jí vzít do náruče, ale zastavila mě.

„Ne… jsi hodný, ale zvládnu to. Potřebuju se projít. Všechno mám ztuhlé.“ Pomalu se vydala ke koupelně. Jen jsem přikývl, ale nehodlal jsem jí nechat samotnou. Udělala jen pár kroků a zastavila se. Ruka jí sjela na břicho - určitě jí dítě opět koplo.

Najednou se všechno seběhlo strašně rychle. Uslyšel jsem zapraskání, Bella se předklonila, zakřičela bolestí a sunula se k zemi. Rychle jsem k ní přiskočil a chytil jí dříve, než mohla spadnout na zem. Bella se mi začala svíjet v náručí. Křičela bolestí. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo mi jasné, co se právě děje a popadl mě strašný strach. Všechno, co mě Carlisle za tu dobu naučil, jsem zapomněl. Během vteřiny se u nás objevil Carlisle – Alice ho musela zavolat. Bylo slyšet jen hrozné trhání a skřípání. Bella upadla do bezvědomí.

„Musíme jí odnést do pracovny!“ přikázal a okamžitě jsme jí tam odnesli. Alice to tam mezitím připravila. Položil jsem Bellu na připravený stůl a pevně jí držel. Alice přistoupila k Belle a chytla jí za nohy. Carlisle si připravil injekci morfia a píchl jí to do žíly.

„Carlisle, pospěš si! Nebo to nepřežije!“ křičel jsem.

„Synu, musíme počkat, než zabere morfium,“ díval se na mě. Jen jsem odfrkl.

„Carlisle, Edward má pravdu…,“ přidala se ke mně Alice.

„Dobře.“ Roztrhl jí šaty – její břicho teď nebylo jedna velká fialová modřina, ale celé černé od krve. Carlisle popadl skalpel a udělal Belle dlouhou řeznou ránu na břiše. Z rány se vyhrnulo neuvěřitelné množství krve. Byla všude. V tu chvíli jsem si přísahal, že jestli to Bella nepřežije tak to monstrum, které jí tohle udělalo, nemilosrdně zabiju! Všechno jsem viděl rudě - měl jsem hrozný strach i vztek. Pak jsem si ale uvědomil, že to je všechno moje vina! To kvůli mně tu teď Bella leží a umírá! Jestli umře, měl bych to být já, kdo bude zabit… ne to dítě. Zadržel jsem dech a pevněji chytl Bellu. Carlisle mezitím prořízl tvrdou placentu a opatrně vyndal dítě ven. Nepoznal jsem, jak vypadá, bylo celé od krve. Z myšlenek Carlislea jsem zjistil, že to je holka. Zamračil jsem se.

Na to, že je v místnosti člověk, tu bylo až moc velké ticho. Rychle jsem se podíval na Bellu. Nedýchala a srdce jí vynechávalo třeba i tři údery. Vystrašeně jsem se podíval na Carlislea. Ten podal dítě Alici, která ihned zmizela z místnosti. Carlisle přistoupil k Belle.

„Ztratila spoustu krve. Edwarde,“ podíval se na mě s vážným výrazem. „Teď si musíš pospíšit. Jestli má přežít, musíš s proměnou začít ihned.“

Jen jsem přikývl. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Sladká vůně krve mě lákala, ale věděl jsem, že nesmím podlehnout monstru ve mně, který se pomalu probouzel. Měl jsem o ní strach jako nikdy předtím. Vybavil jsem si krvežíznivého Jamese - jak jsem spěchal do baletního studia, abych zachránil Bellu. Bál jsem se, že nestihnu přijít včas a navždy o ni přijdu. Vybavila se mi Volterra a návštěva Ara - opět jsem bojoval o život Belly. Ani v jedné z těch vzpomínek jsem se o Bellu nebál tak jako dnes.

Poodstoupil jsem a Carlisle místo mě chytil Bellu. Stoupl jsem si z boku k lůžku, chytil jsem její ruku a zakousl se do ní. Snažil jsem se nevnímat blahodárnou chuť její krve a nechal jsem jed proudit do jejího těla. Po pár minutách jsem jí pustil ruku a přesunul se k jejímu břichu. Cítil jsem, jak se mi v puse hromadí jed. Začal jsem olizovat velkou ránu, která se díky jedu zacelovala. Po chvíli nezůstalo po ráně ani stopy. Nebýt toho velkého množství krve kolem, nikdo by nepoznal, že se Belle něco stalo.

Dlouho se nic nedělo. Strach ve mně stále sílil. Bál jsem se, že jsem udělal něco špatně. Nešel slyšet tlukot srdce. Vyděšeně jsem se podíval do tváře svého otce.

Autor: eberjace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach - 2. kapitola: