Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach milovat - 1. kapitola

17.04.2012 (16:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2415×

1. kapitola

Oops! I did it again...

„Do prdele!“ zaúpěla jsem nahlas, když jsem otevřela oči a zjistila, že tohle rozhodně není můj pokoj. Dlaněmi jsem si přikryla obličej a zpod prstů se znovu podívala do prostoru. Tak nějak jsem doufala, že se mi to poprvé jen zdálo. Jenže nezdálo.

Moc dobře jsem viděla obrovskou plazmovou televizi na protější stěně, knihovnu, která postávala o kousek vedle a především prosklenou stěnu po mé levici, jež byla sice v tuto chvíli zakryta tmavě hnědými závěsy, ale jindy poskytovala neuvěřitelný výhled na celý Manhattan. To všechno dohromady se ovšem nenacházelo u mě, ale nýbrž úplně někde jinde – u něj.

Znovu jsem si hlasitě postěžovala, pečlivě se zabalila do deky a postavila se na nohy. Ani jsem se neobtěžovala zjišťovat, jestli tu někde je. Pouze jsem očima přelítla jeho prázdnou polovinu postele a na ovladači položeném na nočním stolku zmáčkla malé tlačítko.

Hned na to se závěsy začaly stahovat a má tvář potěšeně přivítala teplé sluneční paprsky. S mírným úsměvem jsem si popotáhla přikrývku o trochu výš a po studené plovoucí podlaze přešla k oknům. Naskytl se mi tak jedinečný obraz na New York. Celé město bylo zalité sluncem, dole po ulicích procházely houfy lidí, silnice byly zaplněné žlutými taxíky… Po několika propršených dnech bylo krásně. Den stvořený pro vycházku a –

Sakra!

Nechala jsem New York New Yorkem a otočila se k hodinám nad plazmou. Jedenáct hodin. Přesně ve dvanáct jsem se měla domluvený oběd s Nathalií v Le Bernardin.

Zmateně jsem se rozhlížela po celém pokoji, chodila od jednoho místa k druhému a hledala své oblečení. Jenže nikde nic. Netrvalo dlouho a můj mozek začal spolupracovat. Došlo mi, že tady ho určitě nenajdu. Možná bych se měla podívat do kuchyně. Už jen když jsem si vybavila tu černou pracovní desku v kuchyni, nahrnula se mi krev do tváří.

S přiblblým úsměvem jsem si vzpomněla i na gauč a koupelnu. Bříšky prstů jsem si přejížděla po krku a znovu tak cítila hebká ústa, které se tomuto místu ještě před pár hodinami věnovala víc než dost. Pokračovala jsem ke klíční kosti a musela se kousnout do rtu. Takhle bych mohla postupovat dále a dále, ale jen kdyby mé oči opět neskončily na hodinách.

Rychle jsem se snažila trochu zkoncentrovat a rozešla se směrem ke dveřím vedoucím do obýváku a jídelny. S očima upřenýma na mé prsty vykukující pod dekou jsem jedním pohybem otevřela a stoupla na béžový koberec. Zvedla jsem hlavu a pátravě přejela celou místnost. Neubránila jsem se zklamanému povzdechnutí, když jsem zjistila, že kromě mě tu nikdo další opravdu není. Vlastně jsem nechápala, proč mě to překvapuje. Vždycky to tak bylo…

Pomalu jsem se přesouvala z místa na místo a sbírala své svršky. Udivovalo mě, kde všude se nacházely. Vůbec jsem nechápala, jak se moje blůza dostala na lampu na druhé straně pokoje. Vlastně celkově jsem si náš svlékací maraton nepamatovala, jediné, co jsem o tom mohla říct, že to bylo… rychlé.

Postupně jsem na sebe navlékla své oblečení a to i přesto, že halence chyběly dva knoflíky. Mohla jsem se jen modlit, aby to bunda nějak zakryla a Nathalie si ničeho nevšimla.

Když jsem našla i druhou botu schovanou pod pohovkou a tím pádem byla připravena opustit jeho byt, vydala jsem se ještě jednou do ložnice. Přikrývku jsem vrátila zpátky, kam patří. Pečlivě jsem ji urovnala, a když jsem dlaní přejížděla po opačné straně postele, než jsem se vzbudila, zasněně jsem se usmála a posadila se. Očima jsem studovala každý kousek místnosti, když můj zrak upoutala velká, bílá krabice převázaná mašlí. 

Zvědavě jsem vyhodila jedno obočí a postavila se. Nebylo správné se hrabat někomu ve věcech, ale já si nemohla pomoct… Zvlášť, když něco uvnitř mě mi našeptávalo, že by to mohlo být pro mě. Mé jméno na kartičce mou domněnku jen potvrdilo. Rty se mi potěšeně vyhouply vzhůru.   

Přesunula jsem se na pohovku do obývacího pokoje a krabici položila na prosklený stolek. Moment jsem si to jen tak prohlížela a přemýšlela, co by to tak mohlo být. Byla jsem hodně překvapená. Vůbec bych nečekala, že by mi mohl něco dát.

Když už jsem na to čučela dobrých pět minut bez jakéhokoliv zjištění, co je uvnitř a hlavou mi proběhlo, že na mě už Nathalie určitě čeká, rozvázala jsem mašli a sundala víko.

Zevnitř na mě vykoukla černá látka. Postavila jsem se na nohy, jemně prsty uchopila ten měkký materiál a zvedla to do vzduchu. Právě jsem v rukách držela ty nejkrásnější večerní šaty, jaké jsem kdy viděla. Okamžitě jsem si je přitiskla na tělo, abych si mohla udělat alespoň trochu menší představu, jak na mně budou vypadat. Znovu jsem nakoukla do krabice a narazila na lodičky v barvě šatů. Radostí jsem se rozplývala.

Netrvalo dlouho a počáteční nadšení rychle odpadlo, když mi docvaklo, proč mi je dal. S obavami jsem nakoukla na dno krabice a uviděla malou obálku. Šaty jsem položila přes opěradlo a dala se do čtení krátkého vzkazu.

Doufám, že si je oblečeš dnes večer. E

Srdce mi poskočilo při zmínce o dnešním večeru. Věděla jsem moc dobře, co měl na mysli, jenže mě ani ve snu nenapadlo, že tam také půjde. Zajímalo mě, jestli o tom věděl Charlie. Odpověď byla – těžko. Jméno Edward Masen bylo v našem domě tabu… Potichu jsem zaúpěla a zajela si prsty do zacuchaných vlasů. Však ono se to nějak udělá. Šlo to doteď, tak proč by se to mělo pokazit? Zhluboka jsem se nadechla. Šaty jsem vrátila zpátky do krabice a v ten moment se mi v kabelce rozezvonil mobil.

Zavrhla jsem myšlenku, že si toho nebudu všímat. Co kdyby to byl on?

Vytáhla jsem telefon a přečetla jedinou zprávu.

Tak kde jsi?

Ušklíbla jsem se, vzala krabici a vypadla pryč.

***

„Počkej, počkej, počkej,“ zastavila mé vyprávění nevěřícně Nathalie a skleničku s bílým vínem, kterou si právě přikládala ke svým sytě červeným rtům, položila zpátky na stůl. „Ty jsi s ním zase spala?!“ vyjekla a vykulila na mě překvapeně modré oči.

„Ššš,“ tišila jsem ji a zpražila ji naštvaným pohledem, když se po nás opovržlivě ohlédla jedna postarší paní u vedlejšího stolku. „Nemusíš to tak prožívat,“ prskla jsem a usrkla ze své sklenky, „a moment, co jsi myslela tím zase?“

Nathalie protočila oči v sloup, čímž mi chtěla naznačit, že je to velice hloupá a zbytečná otázka. Poté hlasitě zamlaskala a začala něco počítat na prstech. „Pokud si dobře vzpomínám, tak to jsou asi tak dva dny, kdy jsi mi volala, že jste si to rozdali, pak ještě před týdnem a dalším a –“ zarazila se, když spatřila můj výhružný pohled.

„Já tě vážně nemám ráda. Tobě už rozhodně nikdy nezavolám,“ ušklíbla jsem se a odchytila číšníka, který právě procházel kolem, aby mi přinesl další víno. Ten zbytek, co jsem ještě měla, jsem do sebe hned nato oklopila.

„Prosím tě, Bello,“ mávla nad tím rukou Nathalie a z kabelky vytáhla krabičku oblíbených cigaret. „Dávám ti tak… hmm, dnešek?“ obrátila to do otázky a já měla chuť jí něco hodně těžkého hodit do obličeje.

„Tak to se pěkně pleteš, zlato, protože tohle už se víckrát nestane. Nikdy,“ zdůraznila jsem a důležitě pokývala hlavou. Jenže když jsem si představila, že bych se už nikdy neměla dotknout toho vypracovaného těla, nikdy už necítit jeho rty na svých a nikdy nevidět jiskřičky v těch zelených očích, když vyslovím jeho jméno, zmocnil se mě pocit úzkosti a zoufalosti. „Nikdy,“ zašeptala jsem. Děkovně jsem se usmála na číšníka, který přede mě postavil novou skleničku vína, a s radostí si poté lokla.

„Tak přesně tohle mi vyprávíš už přes měsíc.“ Ukázala na mě zamračeně zapálenou cigaretou a následně si z ní popotáhla. Naštěstí se Nathalie začal dožadovat zvonící mobil v její tašce a já byla na chvilku osvobozena od těch chytrých řečí. 

Nepřítomně jsem zírala na obraz krajiny na protější stěně a pod stolem si drtila klouby pravé ruky. Nesmírně mě štvalo, co řekla. Proč? Protože to byla pravda. O Edwardu Masenovi jsem ještě do nedávna slýchala různě věci. Především to bylo něco ve smyslu, že je to arogantní idiot, který střídá ženy jako na běžícím páse. Možná bych tahle tvrzení i podporovala, kdyby nepřišla jedna návštěva baru, jedno náhodné setkání, víc než jeden drink a spoustu letmých dotyků a nevinných polibků, které se změnily v něco neskutečného, co se mi zatraceně zalíbilo a nešlo se tomu ubránit, ačkoliv jsem se o to s každou další a další nocí strávenou po jeho boku pokoušela.

 „Bello,“ řekla Nathalie přísně, když konečně odložila telefon. Protočila jsem oči a s podepřenou hlavou čekala, co má má kamarádka na srdci. „Já pořád nechápu, co ti vadí.“ Zavrtěla nechápavě hlavou a típla nedopalek cigarety. „Řekni mi alespoň jeden důvod, proč bys v tom nemohla pokračovat.“

„Jeden?“ zasmála jsem se a narovnala se. „Můžu ti jich vyjmenovat klidně sto.“ Nathalie mě vybídla pokynutím ruky. „Fajn, “ zasyčela jsem na ni a přivřela oči do úzkých štěrbin. Přemýšlela jsem, vymýšlela jsem, zamýšlela se, ale… Rezignovaně jsem rozhodila rukama a podívala se na Nathalii. „Dobře, vyhrála jsi … Sto jich nevymyslím, ale jedno přece jen mám…“ dramaticky jsem se odmlčela, „otec.“

„Jasně, Charlie,“ utrousila sarkasticky Nathalie spíš pro sebe a z krabičky vytáhla další cigaretu. „Mohla bys mi, prosím, říct, kolik ti to vlastně je?“ Podle jejího výrazu a tónu šlo poznat, že se jedná o řečnickou otázku.

„Ty to ale nechápeš –“

„To máš teda, sakra, pravdu.“ Zapálila si. „Pokud vím, tak jsi dospělá, nezávislá žena, která si může chodit a spát s kým chce a nějaké přitroublé rozmary tvého otce ti v tom nemůžou zabránit.“

„Tenhle tvůj zlozvyk tě jednou zabije,“ poznamenala jsem směrem k cigaretě, kterou přikládala k ústům a na předchozí poznámku vůbec nereagovala. Nathalie zakroutila nechápavě hlavou.

„Ty a tvoje stupidní rozhodnutí mě zabijou.“

Dělala jsem, že ji nevnímám. Očima jsem přejížděla jídelní lístek, ale co tam bylo napsané, mi v hlavě nezůstalo. Když už se po nějakou dobu z její strany nic neozvalo, odvážila jsem se alespoň rychle nahlédnout přes okraj jídeláku. Chyba.

Nathalie byla nakloněná přes stůl, tudíž její obličej se nacházel jen pár centimetrů. Do toho všeho mě propalovala ledovým pohledem. Leknutím jsem nadskočila. Naštvaně jsem odhodila jídelák, založila si ruce na prsou a ještě na truc od ní odvrátila hlavu.

„Bello, jsou to oba velcí kluci,“ upozornila mě a do vzduchu vydechla obláček kouře, „oni se s tím nějak poperou. Nejsi první a poslední holka, jejíž otec není nadšený z jejího výběru partnera, věř mi,“ zasmála se a ještě naposledy do sebe vtáhla dávku nikotinu. „A co ty víš, třeba se to nakonec bude Charliemu zamlouvat, až uvidí, že je jeho dcera šťastná.“ Pokrčila rameny a s nadějí v očích se na mě podívala. Já se na ni naopak dívala jako na blázna.

„Vzpamatuj se,“ řekla jsem kysele a přes stůl se naklonila blíž k ní, „mluvíme tady o Charliem.“ Na jméno mého otce jsem schválně zdůraznila. Povzdechla jsem si. „On Edwarda nikdy nebude mít rád,“ zamumlala jsem sklesle a vidličkou dělala díru do ubrusu. „Stačí, když se o něm někde a někdo zmíní a už vyvádí. Včera dokonce vyhodil svého šoféra, protože ho nachytal, jak si četl New York World,“ líčila jsem ji včerejší vyhrocenou situaci u nás doma. To máte tak, když si začnete něco s chlapem, který vlastní jedny z největších novin a je zároveň hlavním konkurentem vašeho otce, který se pohybuje ve stejném oboru. Všimla jsem si, že úsměv z Nathaliiny tváře dávno zmizel. „Už chápeš? Dokážeš si snad představit, že bych za ním jen tak přišla a oznámila mu, že já a Edward Masen…“ Zbytek věty jsem raději nechala vyznít do ztracena. Byla jsem si jistá, že pochopila, kam tím směřuju.

„Ale i tak tě to neodradilo,“ poznamenala tiše Nathalie, když upila ze své skleničky. Nechápavě jsem se zamračila. „Stejně jsi za Edwardem ještě ten den šla a skočila mu do postele.“ Překvapeně jsem otevřela pusu a hodila po ní to první, co mi padlo pod ruku a bylo mi úplně jedno, že to byla malá bagetka. Ale i tak jsem se neubránila pobavenému pousmání.

„Bylo to jinak, než si myslíš,“ zasyčela jsem na ni i přes cukající koutky, které se mi nepovedlo zkrotit. Nathalie nasadila výraz, který jasně dával najevo, že mi nevěří ani slovo. Ta holka mě znala jako své boty. Kdyby byla na mém místě, chovala by se úplně stejně, o tom jsem byla přesvědčená.

Stačí jediný pohled do očí Edwarda Masena a vy jste navždy ztracení. A přesně tak ztracená jsem byla v tuhle chvíli já. Mohla jsem se přemlouvat, jak jsem chtěla, ale pokaždé to skončilo stejně… u Edwarda v bytě. „Poraď mi, co mám dělat,“ zavyla jsem nešťastně.

„To je přece jasný,“ řekla kamarádka rozhodně, až se jí v očích zajiskřilo. Napjatě jsem čekala, co z ní zase vypadne. Ale podvědomě jsem tušila… „Pokračovat v tom.“ Uchechtla jsem se a pobaveně zakroutila hlavou. Má domněnka se potvrdila. „Ach, já ti tak závidím,“ zavzdychala nahlas, podepřela si bradu a nepřítomně se zadívala někam nahoru do stropu.

„A co, prosím tě?“ zasmála jsem se a zamávala jí před očima, abych ji probrala.

„No tohle všechno“ zamručela závistivě, když se zase posadila normálně. „Ty miluješ chlapa,“ u slova miluješ jsem vykulila oči a snažila se něco namítnout, ale umlčela mě výhružným zavrčením, „se kterým ale nemůžeš být, protože bys tím zradila svého otce. A Edward zaslepen nehynoucí láskou po tobě se o půlnoci potají krade k tobě do pokoje, jelikož bez tebe nemůže existovat.“ Plácala nesmysly.

„Jsi magor,“ dostala jsem ze sebe zaraženě. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala představu Edwarda ve svém typickém obleku od Armaniho, jak šplhá po okapu, aby se dostal do mého pokoje. „Moc se díváš na filmy.“

„Možná, ale stejně… není to romantický?“ pípla dojatě a propletené ruce si přitiskla na hrudník.

„Děsně,“ protočila jsem oči, „radši si zapal. Snad se pak zase vzpamatuješ.“ Natáhla jsem se přes stůl a přistrčila k ní krabičku mé poslední záchrany. Nezaváhala ani vteřinu a já si mohla odpočinout od jejích výmyslů.

Dopila jsem zbytek vína, co jsem měla ve skleničce a zahrabala v kabelce. Prsty jsem zavadila o telefon, a když už jsem ho měla, mrkla na display. Nic. Ušklíbla jsem se a nechala ho spadnout zpátky do vnitřku tašky. Založila jsem si ruce na prsou a na židli sjela o podstatný kus níž. Natočila jsem hlavu do strany a tak zrakem zůstala viset na krabici položené na vedlejší židli. Zamyšleně jsem stáhla obočí k sobě a pak nenápadně zašilhala směrem k Nathalii, která zrovna něco vyťukávala do mobilu. Potřebovala jsem si něco ověřit a k tomu se mi náramně hodila má kamarádka.

Decentně jsem si odkašlala, čímž se mi povedlo upoutat Nathaliinu pozornost. Přestala nehtem ťukat do displaye a zvědavě ke mně zvedla oči. Nervózně jsem se usmála a skousla si spodní ret. „Můžu se na něco zeptat?“ začala jsem opatrně. Vytáhla jsem se zpod stolu a posadila se rovně.

„Proč bys nemohla?“

Pokrčila jsem rameny. „Ty, jakož to sekretářka, máš přehled o tom, kde se dotyčný člověk v určitý den pohybuje, že?“ zamumlala jsem nevinně.

„Tak dělej, o co jde?“ vybídla mě Nathalie a potutelně se u toho usmívala.

„Jde Edward dneska na ten večírek?“ vysypala jsem ze sebe a se staženým žaludkem tiše vyčkávala na odpověď. V duchu jsem prosila, aby nešel… Aby si to třeba rozmyslel a podobně. Zatímco já si doslova kousala nehty, na ní bylo vidět, jak se nad mou situací baví. Mně to ale vůbec vtipné nepřišlo. Už teď jsem měla žaludek na vodě při pomyšlení, že se za pár hodin Edward Masen a Charlie Swan ocitnou v jedné místnosti. To už samo o sobě zavánělo průšvihem.   

„Proč se ho nezeptáš sama?“ špitla ke mně Nathalie a bradou nenápadně kývla směrem za má záda. Nechápavě jsem se zatvářila a váhavě se otočila za sebe.

Stál tam. Edward Masen v celé své kráse postával u vchodu do restaurace a zaujatě se bavil s nějakým cizím chlápkem v obleku. Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou a než jsem se stihla otočit zpátky ke své kamarádce, tak se naše pohledy setkaly. Edward se na mě mile usmál a mně se v tu chvíli srdce pokoušelo vyskočit z hrudi. Tváře se mi zbarvily doruda.

„Zabiju tě,“ zavrčela jsem směrem k té potvoře, která se mohla smíchy potrhat. „Tys to věděla. Věděl jsi, že sem má přijít, proto jsi tak strašně trvala na této restauraci.“ Zvedla jsem se a rychle sbírala svoje věci. Proč se mi tak strašně klepaly kolena a ruce?

„Jdeš za ním?“ zajímala se zaujatě Nathalie, když jsem si přes rameno přehodila kabelku.

„Ne,“ opáčila jsem. „Je pozdě, musím už jít.“ Vyhrabala jsem peněženku a na stůl hodila bankovku. Nutně jsem potřebovala na čerstvý vzduch.

„Srabe,“ utrousila Nathalie a neochotně se jako já zvedla. „Počkej, půjdu s tebou.“ Netrpělivě jsem sledovala, jak se obléká do kabátu červené barvy. Zatnula jsem zuby, abych po ní neštěkla, ať trochu přidá. Určitě to dělala naschvál pomalu.

Sebrala jsem odvahu a pomaličku se začala otáčet. Chtěla jsem zjistit, zda tam stále je a třeba už neodešel. Jo, byla jsem naivní, on tam stále byl a stejně jako předtím se na mě díval. Zřejmě mu bylo jedno, že ten chlápek, který byl asi o hlavu a půl nižší než Edward, se neustálým mlením dožadoval jeho pozornosti.

Zhluboka jsem se nadechla a nechala rty, aby se vytáhly vzhůru - a tak Edwardovi věnovala krátký úsměv.

„Jdeme?“ Něco mě drklo do zad. Zamrkala jsem a vyhledala Nathaliinu tvář. Šibalsky zahýbala obočím.

„Mlč, prosím tě,“ poprosila jsem ji zoufale. Zasmála se a zavěsila se do mě. Už jsem chtěla vykročit ke dveřím, které se k nám nacházely blíž, ale Nathalie mi to nedovolila a začala mě tahat k těm, u kterých byl Edward. Zrádkyně! Čím blíž jsme mu byly, tím víc jsem zapomínala, jak se to vlastně dýchá. Netušila jsem, co to se mnou je. Včera večer, když jsme byli sami, tak jsem tolik nevyváděla. Určitě za to mohlo to víno.

Od Edwarda a jeho společníka nás dělily dva metry, když se Edward posunul víc ke dveřím, uchopil kliku a otevřel je. Imponovalo mi to.

Mohly jsme normálně projít a ocitnout se venku na chodníku, ale to bych musela jít sama a ne s tou trhlou ženskou, která naschvál před Edwardem zastavila. Vyděšeně jsem po ní hodila pohledem. Nevěnovala mi pozornost. Místo toho se culila na Edwarda.

„Dobrý den, Nathalie,“ donesl se k mým uším zvuk jeho hlasu. Zatajila jsem dech a užívala si to sametové pohlazení. Jestli i Nathalie něco řekla, to už jsem nevnímala. „Slečno Swanová.“ Mé jméno vyslovil s takovou něhou, až jsem měla chuť se na nějaké sebeovládání vykašlat a vrhnout se mu kolem krku. Polkla jsem a nechala se omamovat těma nejkrásnějšíma zelenýma očima na světě.  

„Pane Masene.“ Byla jsem nucená šeptat, jinak hrozilo, že můj hlas bude znít nepřirozeně vysoko. Zrakem jsem sklouzla na jeho rty a automaticky si špičkou jazyka přejela po těch svých. Všimla jsem si, jak se prudce nadechl. Před očima se mi odehrával včerejší večer… Hned se tu oteplilo o deset stupňů.

„Přeji hezký den, dámy,“ popřál nám Edward a než jsme společně s Nathalií překročily práh restaurace, dotkl se zlehka mé ruky a zašeptal: „Uvidíme se večer.“   

Shrnutí

První kapitolu bychom měli úspěšně za sebou a já bych vám byla moc vděčná za vaše názory. Příště nás čeká večírek, kde poteče krev, ale jen maličko... :)

Předem moc děkuju za všechny komentáře.

Abych nezapomněla... Kapitolu věnuju GCullen. ♥

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach milovat - 1. kapitola: