Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach milovat - 2. kapitola

20.04.2012 (18:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2383×

2. kapitola

Dva idioti a Edward

„Mohla by ses přestat tvářit tak kysele?“ cedil Charlie skrz zaťaté zuby, když se objevil vedle mě u stolu s nápoji. Protočila jsem očima, odložila prázdnou skleničku od šampaňského, a aniž bych změnila výraz tváře, se na něj podívala. Možná jsem se já tvářila kysele, ale ten jeho umělý úsměv nebyl o nic lepší.

„Jak se teda mám tvářit?“ zeptala jsem s povzdechem a zrakem přejela po celé místnosti.

Nešťastně jsem se dívala po jednotlivých hostech a neubránila se zhnusenému ušklíbnutí. Celý tento večírek se mi nezamlouval. Připadalo mi, jakoby to byla nějaká přehlídka, kdo má víc peněz. Muži s doutníky u pusy se pyšnili nově uzavřenými obchody a ženy oblečené v těch nejdražších šatech a od hlavy k patě ověšené všemožnými šperky se vychloubaly, co které její muž, přítel či milenec koupil. Bylo mi zle, když jsem viděla, jak se všechny tváří. Byla to maska, která navenek říkala – jsem tvá největší kamarádka, ale ve skutečnosti si myslely něco úplně jiného. Polil mě studený pot, když jsem si představila, že bych tam měla stát s nimi.

Zavřela jsem oči a přikrčila se, když k mým uším dolehl zvuk smíchu, který připomínal cirkulárku.

Oklepala jsem se a raději šáhla po otevřené láhvi šampaňského. Nalila jsem si co nejvíc a hned ten obsah do sebe kopla. Doufala jsem, že mi ta tekutina pomůže se trochu uvolnit, ale neudělalo to se mnou vůbec nic. Sklesle jsem nakoukla do prázdné skleničky a pak hodila stejný pohled po otci.

„Myslím, že půjdu,“ oznámila jsem rozhodně. Musela jsem vypadnout ven. Dusila jsem se tady. Všichni ti lidé tady a jejich nechutně přecpané peněženky mě dusily. Připadala jsem si jako pod vodou, snažila jsem se dostat nad hladinu, ale něco mě neustále stahovalo dolů.

Mojí jedinou nadějí na záchranu byly prosklené dveře a za nimi dlouhá chodba vedoucí k výtahu. Byla jsem odhodlaná odejít, i kdyby to znamenalo, že domů budu muset jít pěšky… i v podpatcích.

Udělala jsem krok vpřed, ale v podpaží se mi objevila otcova ruka, která mi v první chvíli zabránila v dalším pohybu a v té druhé mě jedním rychlým a prudkým pohybem stáhla dozadu. Vyděšeně jsem se nejdřív podívala na jeho prsty zarývající se mi do kůže a až pak překvapeně pohlédla do jeho tváře. Pevně semknutá čelist a oči planoucí vztekem nevěštily nic dobrého.

„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel a svůj nesouhlas potvrdil mnohem větším stiskem. Nevydržela jsem to. Sykla jsem a vytrhla se mu. Vyděšeně jsem sledovala červené otisky jeho prstů na mé paži, o kterých jsem byla přesvědčená, že jen tak nezmizí. Bolelo to jako čert. Zlehka jsem po tom bříšky prstů přejela a šlehla vyčítavým pohledem po tom tyranovi. „O tohle se už víckrát nepokoušej,“ přikázal vztekle. „Teď nasadíš perfektní úsměv, opustíš tohle místo, ze kterého ses dnešní večer nehnula, zapojíš se do konverzace a opovaž se znovu pokusit odejít. Hezky tady zůstaneš až do úplného konce, je ti to všechno doufám jasné.“ S obličejem jen pár centimetrů od mého mi sděloval můj plán na dnešní zbytek večera jím vymyšlený. S pootevřenou pusou jsem se na něj zírala. Nevěřila jsem vlastním uším.

Nevěřícně jsem se uchechtla a zakroutila hlavou. „Nemůžeš mě tu držet,“ ohradila jsem se. Dráždila jsem hada bosou nohou, ale v tento moment mi to bylo zcela jedno. Byla jsem dospělá, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla a to že mi rozkazoval jako malé holce, mě jen popudilo.

„Ale můžu,“ odvětil chladně. Zabolelo mě to. „Nevím, co ti to dnes přeletělo přes nos, ale okamžitě se koukej vzpamatovat.“ Nasupeně jsem odvrátila hlavu a nepřístupně si založila ruce na prsou. Vřelo to ve mně. Někdy jsem si přála být normální člověk bydlící na opačné straně zeměkoule… a to někdy bylo právě teď. „Jak už jsem řekl, nasaď úsměv a běž za mladým Hodgesem.“ Zatajila jsem dech a ohlédla se. S malou dušičkou jsem doufala, že jsem špatně slyšela. Jenže když jsem koukla směrem, kterým se díval sám Charlie, neubránila jsem se zoufalému zaúpění.

Mavis Hodges byl syn majitele automobilky. Byl to špinavý blonďák o pár let starší než já, kterému nechyběly peníze a velké sebevědomí. A právě to dokazovala jeho pravá ruka položená na zadku dlouhonohé blondýny, která se chichotala něčemu, co on jí právě šeptal do ucha. Zhnuseně jsem se otřásla, když jsem si vzpomněla, jak se před několika lety u mě pokoušel o to samé. Jenže mé koleno v jeho rozkroku mu dalo jasně najevo, že tady nepochodí a raději se o nic podobného už nepokouší. Od té doby se mi obloukem vyhýbá. Tahle veselá historka, ale zůstávala Charliemu utajená.

„To nemyslíš vážně,“ zhrozila jsem se. „Nikam nejdu a za tímhle už vůbec ne,“ postavila jsem si hlavu a nevěnovala pozornost otcovu rozzuřenému funění. „To už bych radši políbila hada…“

„Isabello, přestaň.“ Charliemu docházela trpělivost. „Jeho otec hledá někoho, do koho by vrazil nechutně velkou sumu peněž… Nemusím ti snad vysvětlovat, že ten někdo chci být já.“ Jasně, že mi to nemusel vysvětlovat. Bylo mi víc než jasné, že mám být pouhá návnada.

„Ne,“ šeptla jsem se skloněnou hlavou.

„V tom případě nechápu, proč tu ještě stojíš. Běž si s ním zatancovat.“ Chytil mě za tu samou ruku, kde stále svítily jeho otlačené prsty a popostrčil mě dopředu. S jasným nesouhlasem jsem se po něm otočila. Nebral to na vědomí a bradou kývl k tomu debilovi, který mezitím zakotvil u nějaké brunetky. 

„Nechci tancovat,“ zabručela jsem dostatečně nahlas, aby to Charlie slyšel. Zrakem jsem přelítla většinu mužské populace a s nadějí hledala někoho, kdo by mě zachránil. Ale jako naschvál se nikdo přijatelný poblíž nenacházel.

To zvládneš, holka! Přetrpíš si pět minut v pekle a pak tě tu už nikdo neuvidí. Zaťala jsem ruce v pěst a s hlubokým nádechem se chystala vykročit. V tom, abych to opravdu udělala, mě zabrzdil známý hlas.

„A co já?“ Hrklo ve mně. „Se mnou si zatancuješ?“ Semkla jsem pevně čelist a zavřela oči. Potřebovala jsem se uklidnit, jelikož ten jed, co mi s jeho hlasem začal kolovat v žilách, rychle útočil na můj jazyk.

„S tebou?“ Divoce jsem vydechla a obrátila se čelem k němu. „Ani ve snu, Blacku.“ Jacob Black, otcova pravá ruka, stál pouhé dva kroky ode mě a se škodolibým úšklebkem na rtech mě sledoval. Had, kterého jsem před chvílí zmiňovala, byl tady. Jen s jedním rozdílem, tohoto bych nepolíbila ani za všechny peníze světa…

„Au, to bolelo,“ předstíral, jak byl mými slovy hluboce raněn. Otráveně jsem protočila očima. Posměšně se uchechtl a o krok se přiblížil. Já ale byla rozhodnutá udržovat mezi námi větší rozestup, a tak jsem couvla. „Sluší ti to, Bello.“ Vyndal jednu ruku z kapsy u kalhot a mávl jí mým směrem.

Odfrkla jsem si.

„Nech si ty lichotky, Blacku, a běž otravovat zase někoho jinýho.“ Obešla jsem ho a z tácu právě procházejícího číšníka sebrala dvě skleničky bublinek. Jednu jsem do sebe hned obrátila a než jsem to stihla udělat i s tou druhou, zmizela.

Jacob se na mě jen zašklebil. „Někdo se nám tu špatně vyspal,“ poznamenal a po mém vzoru do sebe nalil obsah sklenky. S pozvednutým obočím jsem natočila hlavu do strany, tak aby nemohl spatřit můj spokojený úsměv, který byl jasným důkazem toho, že byl vedle jak ta jedle. Spala jsem dobře, moc dobře…

„Zjistil jsi něco, Jacobe?“ Charlie, který byl do této chvíle ticho, se postavil za Blacka a za ramena si ho obrátil k sobě. Vydechla jsem si. Očima jsem zabrousila k východu. Teď bych se možná mohla nenápadně zdejchnout. Ale když jsem opět zkontrolovala ty dva, setkal se můj pohled s otcovým, který jasně říkal – sleduju tě. Měla jsem obrovskou chuť s něčím praštit.

Poodešla jsem o kus dál od nich. Jejich plány, jak někoho připravit o peníze, mě nezajímaly. Škubání květinové ozdoby bylo záživnější. Když jsem měla prsty dostatečně modré od květů, zvedla jsem hlavu a prozkoumala terén. Do této chvíle jsem tu jedinou myšlenky držela pod zámkem, ale jedno zavadění o hodiny, které ukazovaly něco po jedenácté, ten zámek porušily.

Ať jsem nahlížela kamkoliv, nikde jsem ho neviděla. Možná si to přece jen rozmyslel. Tak proč, kruci, neskáču radostí? Proč do mě neustále píchá trn lítosti? Určitě to nebylo kvůli promarněným hodinám u kadeřníka a kosmetičky, které jsem tam přetrpěla jen pro něj. Na všechno se vykašlat.

„Masen?“ Jedno jméno a já ožila. Očima jsem stále visela na zničené květině, ale mé uši se snažily zachytit co nejvíce z Blackova a otcova rozhovoru. „Ten parchant se taky nacpe všude,“ ulevil si Charlie s červenou tváří od hněvu. Byl tady. Přišel. Srdce se mi rozeběhlo kupředu. V duchu jsem vyzývala Blacka, aby se zmínil, kde je. „Isabello, zůstaneš tady s Jacobem.“ Vyděšeně jsem se koukla na jmenovaného. Ten se na mě slizce usmál. „Musím si něco zařídit.“

„Neměj o Bellu strach, Charlie. Já se o ni postarám.“ Než jsem se nadála a stihla nějak zareagovat, už jsem měla jeho ruku kolem pasu a celkově byla bokem natisknutá na něm. Pokoušela jsem se od něj dostat pryč, ale držel mě moc pevně.

„Pusť mě,“ prskla jsem a sem tam sebou trhla v naději, že povolí a já budu volná. Zbytečně.

„Proč bych to měl dělat?“ ušklíbl se. Zoufale jsem sledovala, jak nás otec nechává o samotě a když mi zmizel z dohledu úplně, dupla jsem Blackovi podpatkem na nohu.

Zaskuhral a pustil mě.

„Proto,“ usmála jsem se zlomyslně a urovnala si šaty. „A teď když dovolíš, musím jít.“ Pyšně jsem zvedla hlavu a podél zdi se prodírala směrem k východu. Teď už jsem ale nechtěla jít domů, chtěla jsem vidět jeho… aspoň na okamžik.

Byla jsem si vědoma toho, že ten červ jde za mnou, ale nevšímala jsem si ho. Doufala jsem, že se cestou někde ztratí, ale jak se později ukázalo, tak to bylo nesplnitelné přání.

Děkovně jsem se usmála na staršího pána, který mi otevřel dveře, abych mohla vyjít na chodbu. Pouze kontrolně jsem se ohlédla přes rameno. Nesouhlasně jsem se zamračila, když jsem zjistila, že je mi stále v patách. Kdybych na sobě neměla lodičky, dala bych se do běhu, ale takhle jsem neměla šanci.

„Nemáš něco lepšího na práci, Blacku, než mě sledovat?“ houkla jsem naštvaně za sebe a dál pokračovala chodbou.

„Ne,“ zasmál se. „Už jsem ti někdy řekl, jak přepychovej zadek máš?“ Zafuněla jsem a ihned se otočila. Automaticky jsem si dala ruce na zadek, jako bych si ho snad chtěla krýt a se zády přitiskla na zeď. To jsem ještě netušila, jakou blbost jsem udělala… 

„Jsi odpornej, Blacku,“ rozčilovala jsem se. Z uší mi šla pára.

„A ty zase k sežrání,“ zamručel a začal se přibližovat. Něco mi říkalo, že je na čase zmizet. Zmizet někam daleko a už se nevracet. To, že bude Charlie zuřit, mě v tuhle chvíli trápilo nejmíň.  

„Jdi do hajzlu,“ naznačila jsem mu, kam člověk jako on patří. Black zamlaskal a přitom zakroutil nespokojeně hlavou. „Bože, jsi vážně tak natvrdlej, nebo to jen hraješ? Chci, abys vypadnul a mě nechal na pokoji. Vsadím se, že v sále je nějaká ubožačka, která čeká právě na tebe.“ Zahrávala jsem si s ohněm a věděla jsem to. Znala jsem Jacoba Blacka dobře. Dokonce až moc dobře a nebyl den, kdy jsem si zato nenadávala. Proto jsem už na nic nečekala a rychle se rozešla pryč. 

„Mně tak lehce neutečeš.“ Dotyk na lokti a jeho následný stisk mi našeptával, že odejít nebude tak jednoduché. Jestli někdo uměl lézt na nervy, byl to právě Jacob Black. Musela jsem vymyslet nějaký plán, jak se ho zbavit.

„Potřebuju si odskočit. Chceš tam snad jít se mnou, aby ses přesvědčil, že nelžu?“ vyjela jsem na něj a musela se krotit, abych mu jednu nevrazila přímo mezi oči. Blackův ďábelský úsměv nevěštil nic dobrého. 

„Věděl jsem, že mě stále chceš,“ řekl namyšleně a já se znovu ocitla namáčknutá na zdi, tentokrát to ale byla práce Blacka. Dech se mi zkracoval, když se jeho tvář přibližovala k mé. A když mi chytil zápěstí a zvedl ruce nad hlavu, přestala jsem dýchat úplně. Neměla jsem ponětí, jak se z toho dostat. Vystrašeně jsem se rozhlédla na obě strany, jestli se náhodou někdo neblíží, ale nikde ani noha. Už jsme byli za rohem, tudíž by musel být zázrak, aby tudy někdo šel. Při nejhorším budu muset zapojit hlasivky.

„Jakeu,“ zkusila jsem to na něj přes jeho jméno, „co chceš dělat?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem tušila. Hlas se mi třásl. Později jsem zjistila, že celé mé tělo se třáslo. „Prosím tě, nech mě být. Bolí to.“ Zkusila jsem si uvolnit ruce, ale čím víc jsem se s ním přela, tím víc jeho stisk sílil. A abych se nemohla hnout už vůbec, si pojistil tím, že se na mě namáčkl celým svým tělem. Na své tváři jsem cítila jeho teplý dech posilněný alkoholem. Žaludek se mi obránil naruby. Odvrátila jsem hlavu a dýchala jen minimálně.

„Přestaň se tomu bránit, zlato. Vím, že mě stále miluješ,“ vydechl mi do tváře a chtěl mě políbit. Povedlo se mi ucuknout. „Řekni, že toho našeho rozchodu lituješ.“ Pravým kolenem mi oddělil nohy od sebe, mé ruce nad hlavou si přehodil do jedné dlaně a tou druhou mi začal vyhrnovat šaty. Po lýtku postupoval vyš a výš, přičemž se stále pokoušel mě políbit. Já jsem se ale nevzdávala a bojovala s ním.

„Jakeu,“ prosila jsem se slzami na krajíčku.

„Tak řekni to.“ Zvýšil hlas. Mlčela jsem. „Jak chceš, puso.“ Jeho ruka z mé nohy zmizela a přesunula o podstatný kus výš. Tvrdě mě popadl za bradu a přidržel tak, abych tentokrát nemohla ucuknout. Vytřeštila jsem oči, když své rty přitiskl na mé. Nelíbilo se mi to. Držela jsem ústa pevně semknutá a odmítala mu na polibky odpovídat. Ale ani to ho neodradilo a místo toho přitvrdil. Drsně dorážel na mé rty a nevím, kdy a jak se mu to povedlo, ale zničehonic jsem měla jeho jazyk v puse. Všemožně jsem dávala najevo svůj nesouhlas, ale nereagoval.

Black se na mě tiskl víc a víc. Po tvářích mi stékala jedna slza za druhou a nohy postupně ochabovaly. Věděla jsem, že nechybí mnoho a já se po zdi sesunu na zem. Už jsem neměla sílu s ním bojovat, vzdala jsem to a nechala ho, ať si dělá, co chce. Já jsem se mohla je modlit, aby to brzo skončilo, aby mě nechal být. Stejně tak jsem v duchu žadonila o pomoc. Proč tudy nikdo nejde?

Přišlo mi to nekonečné, ale přece jen mi svitla malá naděje. Kromě Blackova zrychleného dechu jsem zaslechla čísi těžké kroky, které se víc a víc blížily. A pak jsem ho uslyšela…

„Hej!“ Chodbou se rozlehl hlas ostrý jako břitva, který i tak neztrácel sametový nádech. I přestože jsem byla na pokraji zhroucení, tak mě zavalila vlna štěstí a úlevy. Byla jsem zachráněna.

Blackovy rty zmizely a Black sám se ode mě trochu odtáhl a podíval se směrem, odkud se mílovými kroky blížil můj zachránce. Udělala jsem to samé a zrakem spočinula na něm, Edwardovi. Nikdy předtím jsem ho neviděla radši a vůbec mi nevadilo, že se tvářil jako sto čertů. Byl tady. Na ničem jiném nezáleželo.

„Vypadni, Masene. Rušíš,“ syknul Black s očima už zase přilepenýma na mně. Jazykem si obkroužil horní i dolní ret. „My si tady se slečnou Swanovou vyřizujeme pár osobních věcí.“ Zavřela jsem oči, když mi došlo, že se svou tváří opět přibližuje. Smířená s tím, že znovu budu muset cítit jeho dech na obličeji, jsem čekala, kdy ta chvíle přijde.

„Naposledy tě varuju. Okamžitě z ní sundej ty pracky, Blacku.“ Na těle mi vyskočila husí kůže. Jakoby Edward stál přímo vedle mě a zařval mi do ucha. Podle Blackova pobaveného uchechtnutí nebral Edwardova slova na vědomí. O čemž samo o sobě svědčilo i jeho zvolání: „Polib si.“

S těmito slovy ale Blackovy ruce zmizely a jak jsem si o chvíli později uvědomila, byl pryč i on sám. Slyšela jsem tupý náraz o kousek dál a bolestivé zavytí. Komu patřilo, mi bylo neznámé. Opatrně jsem rozlepila víčka.

 Přede mnou se míhaly tmavé stíny. Rychle jsem zamrkala, abych zaostřila.

Záda. Na opačné straně u zdi někdo stál a já měla pouze výhled na jeho záda. Srdce mi bilo na poplach. Jasně mi říkalo, že mám vzít nohy na ramena a ani se neotáčet, ale nešlo to. Místo toho jsem nabrala sílu a udělala krok nejdřív do strany a pak vpřed.

Byl to Edward. Edward držel Jacoba přimáčknutého na zdi a podle Blackovy grimasy mu drtil pravé rameno. Od Blackovy tváře jsem očima přeskočila k Edwardovi. Pevná maska, kterou nasadil, mi nedovolovala vyčíst jakékoliv emoce, tudíž jsem neměla nejmenší ponětí, co si tak může myslet a co chystá.

„Drtíš mi rameno, idiote,“ zakňoural Jacob a věnoval Edwardovi jeden zdlouhavý pohled plný nenávisti. Škubal sebou na všechny strany, a když se mu náhodou povedlo se Edwardovi vysmeknout, chytil ho za sako a znovu s ním praštil o zeď. Po celou dobu se ani jeden sval v Edwardově tváři nepohnul. Vypadal jako socha.

„Buď rád, že je to jen rameno,“ zavrčel Edward a očima na krátký okamžik spočinul na Blackově dolní polovině těla. Obočí mi vyletělo vzhůru, když mi podle Edwardova tónu došlo, že to myslí zcela vážně. „A teď odsud vypadni, než mi dojde i poslední kousek rozumu, který mi brání tě na místě zabít.“ Edward spustil ruku z Blackova ramene a ustoupil dozadu. Přesto z něj nespouštěl zrak.

Jacob si prsty promnul bolavé rameno, několikrát s ním zahýbal a pak začal věnovat pozornost Edwardovi stojícím před ním. Oči přivřel do úzkých štěrbin a nasadil výraz rozzuřeného býka.

Já šílela. Schylovalo se tu k něčemu nepěknému a nemohla jsem s tím nic dělat. Možná jen doufat, že Jacob nebude takový idiot a v klidu odejde. Jenže pak jsem si vzpomněla, že je to Jacob, největší idiot pod slunce, tudíž se odchod konat nebude.

„Pleteš se do věcí, do kterých ti nic není, Masene,“ prskal Jacob na všechny strany. Byl si sebou jistý. Myslel si, že Edward proti němu nemá šanci, ale pletl se. Už tak byl Edward o hlavu vyšší než on a svaly, které pod černým oblekem a modrou košilí nebyly vidět, jeho sílu jen podtrhávaly. Krůček po krůčku se Jacob jako šelma přibližoval k Edwardovi a já měla chuť zakřičet, ať toho nechá a vypadne. Mlčela jsem. „Pokud sis nevšiml, tak Isabella nijak neprotestovala, takže se vrať, odkud si přišel a dej nám pokoj.“

Nevěděla jsem jak, nevěděla jsem kdy, ale naopak jsem věděla proč. To, co Black vypustil z pusy, zapříčinilo to, že se teď válel po zemi a z nosu mu tekla spousta krve. Čekala jsem, že se to stane, jen ne tak brzo.

Překvapeně jsem se mrkla na Edwarda, který se zaťatou pěstí zhluboka oddechoval.

„Ještě jednou se jí jen dotkneš…“ Edward se najednou zarazil a poprvé po dlouhé době se na mě podíval. „Uděláme to jinak,“ pronesl Edward a k mému překvapení se i usmál. Spíš to byl jen škodolibý úšklebek. Edward se sehnul k Blackovi, který se konečně zatvářil vyděšeně, čapnul ho za klopy saka, vytáhl ho na nohy a znovu s ním třísknul o zeď. „Jestli zjistím, že jsi na Bellu jen promluvil, letmým pohledem o ni zavadil, najdu si tě a…“ Odmlčel se a ohlédl se po mně. Napjatě jsem vyčkávala, co se stane. „Můžeš být jedině rád, že je tady dáma, jinak bych ti to už dávno názorně ukázal. A teď padej.“

Edward do Jacoba strčil. Ten se zapotácel a spadl na všechny čtyři. Vztekle se podíval nejdřív na mě a pak na Edwarda. Ten si jen založil ruce na prsou a ramenem se opřel o zeď. Oba dva jsme sledovali Blacka, jak se sbírá na nohy a s dlaní připlácnutou na nose klopýtá pryč. Na rohu, kde se chodba stáčela doleva, se však zastavil a otočil k nám.

„My dva jsme spolu ještě neskončili, Masene,“ křiknul, „tohle bude mít ještě dohru.“ Pak zmizel.

Dobrou chvíli jsem zírala na místo, kde Black ještě před okamžikem stál. Byl pryč. Měla jsem klid. Edward mě zachránil.

Ruce jsem si překřížila na hrudníku a objala si ramena. Snažila jsem se vstřebat, co všechno se tu teď stalo. Nešlo mi to. Zamrkala jsem a přesunula zrak na muže před sebou. Všechno zlé bylo zapomenuto. Teď tu byl on – znamení jen toho dobrého.

„Jsi v pořádku?“

Edward přistoupil těsně ke mně a zlehka se dotkl otisků prstů na mé paži.

„Jsem v šoku,“ zamumlala jsem, aniž bych odtrhla zrak od jeho tváře. Zvedla jsem ruku a prsty přejela po hluboké vrásce mezi jeho očima. Nepovedlo se mi ji vyhladit. Edward se naopak mračil ještě víc. Když jsem prsty pokračovala po jeho čelisti, přikryl mi dlaň tou svou a stáhl ji dolů.

„Ublížil ti, Bello?“ ptal se starostlivě, přitom pátravě očima bloudil po celém mém těle a hledal nějaký náznak zranění, za který by Blackovi uštědřil další ránu do obličeje. Zasmála jsem se a vysloužila si od Edwarda nepěkný pohled.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v šoku z tebe, Masene,“ objasnila jsem vážným tónem. Edward pustil mou ruku, odstoupil a nechápavě se na mě podíval. Kousala jsem si spodní ret, abych se nerozesmála nahlas nad jeho výrazem. „Z této stránky tě ještě neznám,“ pronesla jsem provokativně. Narážela jsem na tu bitku s Blackem.

Na Edwardově tváři se mihlo pochopení. Všimla jsem si, že si potichu povzdechl a svěsil ramena. Chtěla jsem ho vidět se smát, ale místo toho se tvářil tragicky. A když se ke mně otočil zády, přemýšlela jsem, co jsem řekla špatného.

„Doufal jsem, že ani nepoznáš,“ hlesl smutně do ticha, co mezi námi zavládlo. Ani jsem nedutala, snažila jsem se přijít, kde se stala chyba. Edward si prohrábl vlasy a s dalším nešťastným povzdechem se po mně ohlédl. „Odpusť mi to, jestli tě to nějak vyděsilo, ale když jsem viděl, jak se na tebe Black tiskne, nemohl jsem ten vztek ovládat.“ Říkal to tak provinilým tónem, že jsem si za ten spokojený pocit, co mě ovládl, chtěla dát pár facek. „Slibuju, že příště si to s ním vyřídím někde o samotě.“ Nevydržel jsem pohled do těch smaragdů a tvář sklonila k zemi. Špičkou boty jsem na červeném koberci kreslila kolečka.

„Já jen chtěla říct, že to bylo děsně sexy,“ pípla jsem rozpačitě. Potom, co jsem se na něj zase podívala, se tvářil jinak – překvapeně. „Zachránil jsi mě,“ vysvětlila jsem tiše, „to mají holky rády.“

„Kdyby tě ten zmetek ještě někdy otravoval, řekni mi to, ano?“ Najednou jsem byla v Edwardově náručí. Objala jsem ho a tvář mu zabořila do košile. Zhluboka jsem vdechovala jeho vůni a zapomínala, že nějaký Jacob Black existuje. Blaženě jsem se usmívala, když mě hladil po vlasech, zádech…

„Jak jsi mě vůbec našel?“ zahuhlala jsem zvědavě a zvedla k němu oči. Edward se zamyslel a mnohem víc si mě k sobě přitiskl. Líbilo se mi to.

„Byla to náhoda. Když jsem tě nikde nenašel, myslel jsem, že už jsi odešla… Taky jsem chtěl odejít.“ Nechtěl tu zůstávat beze mě. Mohla jsem snad slyšet něco hezčího?

„Hledala jsem tě,“ přiznala jsem, ač jsem původně nechtěla. Oběma rukama jsem ho objala kolem krku a stoupla si na špičky. Zrakem jsem visela na jeho ústech a se srdcem v krku pozorovala, jak se ke mně sklání. Chybělo jen pár centimetrů a já bych dostala, po čem jsem toužila, jenže zpoza rohu vyšlo několik lidí.

S Edwardem jsme od sebe automaticky odskočili. Vyděšeně jsem kontrolovala, jestli mezi přicházejícími není i Charlie. Tohle by mi ještě tak chybělo… Nebyl. Rychle jsem si upravovala šaty a účes, který mi Black zničil. Stejně tak jsem klidnila své rozpálené tváře. Edward se na rozdíl ode mě tvářil jako naprostý pohodář.

„Pane Masene, slečno Swanová,“ zaznělo kousek ode mě mužským hlasem. Edward slušně odpověděl na pozdrav a já jen něco nesrozumitelného zamumlala. Neměla jsem ponětí, kdo to byl a raději se po tom ani nepídila.

Výlevně jsem vydechla, když se za nimi zavřely dveře od výtahu. Tohle předstírání mě jednou přivede do hrobu.

„Možná bychom se měli přesunout někam jinam,“ nadhodil Edward a já mu to s radostí odkývala. Na nic jsem nečekala a posunula se vpřed. Edwardovy ruce kolem mého pasu mě zastavily. Překvapeně jsem vyjekla, ale jako hadrová panenka se nechala otočit čelem k němu. Zjihle se usmíval a znovu se mě pokusil políbit.

Dnešní večer nám nebylo přáno.

Z dálky k nám opět dolehly veselé hlasy a netrvalo dlouho a my mohli spatřit i jejich majitelé. To mi snad někdo dělá naschvál! Za celou dobu tu neprojde ani noha a teď to tu bude jako na hlavním nádraží?! Pěnila jsem a svým pohledem, který by mohl lidi upalovat zaživa, jsem to dávala jasně najevo. No dobře, zase tak moc nepřátelsky jsem se neksichtila. Přece jen jsem měla zadek stažený strachy, kdo to zase jde. Díkybohu žádný Charlie.

Napjatě jsme vyčkávali, až jako ti předchozí zmizí a když se to stalo, čapla jsem okamžitě Edwarda za ruku a táhla ho k výtahu. Tady jsem nechtěla zůstávat už ani vteřinu.

Shrnutí

Co myslíte? Myslel to Black s tou dohrou doopravdy?

Moc vám děkuju za komentáře u předchozí kapitoly, doufám, že i tady mi zanecháte pár vlídných slovíček nebo smajlíků. :-) 

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach milovat - 2. kapitola: