Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - devátá kapitola

23.08.2011 (09:00) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2583×

Strejda vlkodlak - Člověk rozumný

Renesmé, která se zcela očividně neudržela a musela jít zkontrolovat tu hlasitou situaci, pronikavě zaječela. Jacob přestal vrčet, naježil chlupy jako vylekaná kočka, sklonil čumák k zemi a sklopil uši. Snažil se uklidnit. Vzhledem k funivému dechu. Pomalu a plynulými pohyby – jako nás to ve škole učili při setkání s nějakým divokým zvířetem v lese – jsem došla k Renesmé. Třásla se a z hrdélka se jí vydralo divoké zavrčení.

„Zlatíčko, jsi v pořádku?“ šeptla jsem a nesměle se dotkla její tvářičky. Znovu zavrčela. Pak si všimla, jak jsem ucukla, uvědomila si to a napjala se jako prkno. V obrovských tmavých očích se jí leskly slzy a netrvalo dlouho, kdy se otřásla prvním vylekaným vzlykem a zabořila mi hlavu do vlasů. „Neboj se, už je to dobrý…“ chlácholila jsem ji, opatrně si to poloupíří dítě vyzvedla do náruče a s posledním pohledem na vlka přikrčeného k zemi odešla do ložnice.

Trvalo to možná dvacet minut, než Nessie usnula. Celou dobu měla ruku na mojí tváři a přehrávala mi tu scénu pořád dokola. Jednou chtěla vědět, kde se tam vzal ten vlk. Vysvětlila jsem jí to. Pak chtěla vědět, proč se Jacob proměnil. Vysvětlila jsem jí, že se kvůli něčemu naštval. Pak mi to přehrála znovu, tentokrát do scény promítla všechny svoje pocity a já ji jen nesměle uklidňovala, že se nic nestalo.

Vrčela, ale bylo to normální. Připomínala jsem jí to léto před rokem, kdy se celé dva měsíce nenapila krve. Taky potom zavrčela, když jsem se řízla do prstu a ona to cítila. Slila jsem jí tehdy tu hnusnou zředěnou a určitě strašně nechutnou krev z mražených kuřat, nevadilo jí to a ochotně počkala, až se Seth vrátí ze svojí cesty a uloví nějaké zvíře. Přestože neměl čtyři nohy ani ocas, jednou byl vlk, a to mu už zůstane. Věděl, jak ulovit malé zvíře pro moji upíří dceru.

V pokoji byla už dlouhé hodiny hustá tma a hrobové ticho rušené jen pravidelným oddechováním Ness a větrem, který dorážel na nedovřené okno, občas se světlý závěs nafouknul do veliké bubliny, pak zase povadnul. A tak to bylo pořád dokola. Věděla jsem, že nějakou půl hodinu po té, co Renesmé usnula, jsem slyšela tiché klapnutí vchodových dveří, když Jacob odešel.

Oba dva jsme museli přemýšlet. Ale mně to nešlo. Renesméinu dlaň jsem si držela na tváři a s podivným prázdným výrazem četla její sny. Většinou se jí nezdálo nic konkrétního. Měla jen ráda barvy. Zelenou, modrou, stříbrnou a taky rudohnědou, která na sebe po chvilce nabrala podobu vlka…

Zdálo se jí i o mně, ale většinou mě nechápala. Hlavně chování ke stlejdovi Jakovi, kterého si oblíbila. Žádná z myšlenek nebyla samozřejmě nijak konkrétní, ale viděla jsem, jak si spolu rozumí. Když nejsem nablízku. Vadilo mi to.

Byla jsem tolik zabraná do snu, že jsem si ani nevšimla tichého, ale naléhavého klepání.

„Bells?“ zamumlal Jacob. Trvalo mi asi deset sekund, než jsem si promyslela, co udělám. Pečlivě jsem Ness přikryla, zvedla se a odhodlaným krokem došla ke dveřím.

„Ano?“ mžourala jsem do toho náhlého světla a snažila se to nakamuflovat tak, jakože se tvářím prozíravě a naštvaně zároveň. Nepomohlo to a Jakovi unikl lehký odvar oblíbeného sarkastického úšklebku.

„Promluvíme si?“

„O čem?“ Zakoulel očima a znovu se usmál. Pak se jemně zapotácel a já poznala, že za těch pár hodin co byl pryč, se stihnul úžasně opít.

„O všem,“ hlesnul a rukama mi nemotorně pokynul ke stolu. Zaváhala jsem, ale usoudila, že promluvit si nám jedině prospěje. Hůř už být nemohlo, co se vzájemného vztahu týče.

„Pil jsi,“ konstatovala jsem.

„To je věc, která byla na seznamu ‚promluvíme si‘ za tou poslední,“ zavtipkoval chabě.

„Dobře, ale ne tady, nechci vzbudit Nessie. Kdes do teď byl?“ Pokrčil rameny. „To je fuk, pojď, jdeme,“ rozhodla jsem. Jacob se tvářil zmateně, ale nakonec jsme se úspěšně dokopali do nějakého nočního klubu nedaleko jeho bytu. Zalezli jsme si až do zadního boxu, kam i tichá pomalá hudba doléhala jen tlumeně.

„Rosalie.“ To slovo pronesl nebývale zřetelně, prostoupené nenávistí skrz naskrz.

„Položka, na tvém seznamu ‚promluvíme si‘ ta první, předpokládám,“ opáčila jsem jeho slova, abych odlehčila atmosféru. Nikdy jsem nebyla zrovna typ člověka, co by se chtěl účastnit nějakých vážných diskuzí. Jeho výraz ztvrdnul a obličej trochu zčervenal. Ale nedokázala jsem odhadnout, zda je to reakce na moje slova, nebo za to můžou jeho fyzické… ehm… a možná i střevní potíže. Protože to tak vypadalo. Mladá dívka s kruhy pod očima, co ještě před chvílí obsluhovala společně se třemi chlápky za barem, k nám přitančila s ospalým úsměvem a aniž by se nás na cokoliv zeptala, postavila doprostřed kulatého stolku stříbrný tácek s deseti panáky čehosi čirého. Nebo možná nějak zabarveného, nevím, byla tam tma.

„Dneska je tu akce, platíte jen za jednoho,“ mrkla na nás a zase odkráčela. Jacob se zatvářil kysele a obrátil do sebe první skleničku. Nenapodobila jsem ho.

„Tak?“ pozvedl obočí. „Mám to z tebe vytáhnout násilím? Proč seš v kontaktu s pijavicí?“

„Prostě jsme se potkaly,“ řekla jsem pravdu. „Dozvěděla se o Renesmé, a tak jsme se sblížily. Nevidím na tom nic špa…“

„Zadrž,“ zamumlal Jacob opile a vysoukal se z kožené bundy. „Asi to nechci vědět. Jen nechápu, proč ze všech těch Cullenovců zrovna ona. Ale už to nevrátíme, takže. Hodláš se s ní stýkat i dál?“

„Ehe?“ zamrkala jsem. Mluvil takhle rozumně, i když byl střízlivý? Vzala jsem si chvilku na rozmyšlenou. „Nevím. Asi. Nebo ne. Nevím.“ Můj mozek se činil, jen co je pravda. Raději jsem rezignovala a vypila panáka něčeho, co páchlo jako savo a chutnalo to určitě ještě hůř. „Ona se bude chtít vídat s Renesmé i dál. Nemůžu jí v tom zabránit.“

„Proč?“

„Co proč? Prostě nemůžu, ona je… upír. Těžko se před ní schovám.“ Navíc nevím, jestli se chci schovávat. Rose byla jediným spojením s Renesméinou podstatou.

„Nemůžeš, nebo nechceš?“ Sklopila jsem oči. Ač se Jake choval chytře, byl opilý. A to mi připadalo tak podivně osvobozující, takže jsem necítila potřebu mlčet nebo lhát.

„Asi nechci. Mohla by mi pomoct.“ Hrála jsem si s čajovou svíčičkou na stole a drolila ji na kousíčky.

„Co kdybych ti pomohl já?“ Zvedla jsem hlavu.

„Vážně jsi opilý,“ vyhnula jsem se odpovědi.

„Nejsem,“ odmítnul. „Ale říkal jsem si, že když si to budeš myslet, líp se nám bude mluvit.“ Pusa se mu roztáhla do přátelského, vychytralého a hlavně přívětivého úšklebku a naznak zvedl dalšího panáka do vzduchu. Nevypil ho, položil ho na stůl, ale stále držel v dlani. Úžasem jsem otevřela pusu a měla jsem chuť se nakopnout, kdy jsem si všimla, že mu úšklebek rozpačitě oplácím.

„Jsi hajzl.“ Vůbec jsem to neříkala vyčítavě ani vážně. Prostě jsem to jen plácla s hravým úsměvem na rtech.

„Já vím, zakládám si na tom,“ opáčil radostně. „Na zdraví,“ podal mi další sklenku. Přiťukli jsme si a já, na rozdíl od něj, ten hnus vypila.

„Zakládáš si na tom, že jsi hajzl? No, měl bys. Jsi v tom dobrý,“ zamyslela jsem se a ochotně se natáhla pro další tekutinu. Jacob se šklebil. „Nevymknul se nám ten rozhovor a všechno to ‚promluvíme si‘ z ruky?“ uvažovala jsem nahlas.

„Ani ne. Přemýšlel jsem a došel k závěru, že jestli se nám podaří dojít k tomuhle bodu, kdy budeš ochotná se se mnou opít, aniž bys za tím viděla nějakou past, vyhrál jsem,“ usmíval se jako měsíček na hnoji. V ten moment jsem sklapla a s třísknutím další skleničku položila na stůl. Měla to být čtvrtá. Úšklebek vystřídal vystrašený pohled. „Labuťěnko, no ták!“ zachechtal se. „To byl vtip.“

„Blbej,“ odsekla jsem. Stejně mi to nedalo a sklenici do sebe obrátila. Snad se všechno brzy vyřeší, nebo se ze mě stane alkoholik.

„Dobře. Omlouvám se.“ Jeho a souběžně i můj výraz zjihnul. Omlouvám se. Tentokrát to bylo myšleno vážně. Do hlavy mi stoupl takový příjemný opar, který zapříčinil, že se mi to slovo na O začalo přehrávat stále a stále dokola. Ach jo, ten chlast byl zabiják. Měla bych se Jaka zeptat, co to je. Bylo to strašně silný…

„Taky se omlouvám,“ vyhrkla jsem.

„Nebul,“ zaškaredil se pobaveně a pod stolem mě nohou jemně dloubnul do holeně. Vzlykla jsem.

„Je mi všechno líto, víš?“ kuňkla jsem. „Všechno… moc… líto.“

„To je asi dobře,“ zauvažoval. „Ale už se to nevrátí, ne?“ Zavrtěla jsem hlavou, abych mu dala zapravdu. Nic se nevrátí. „Já udělal něco špatnýho a ty taky. Můžem to vymazat, jestli chceš. Pomůžu ti s úřady a ty přerušíš kontakty s tou pij… s Rosalií.“

„Ona se jí nevzdá.“ Mlč! Nadávala jsem si. Proč musím chtít ponořit i šanci, kdy se Jake snaží?

„Není těžký vymazat blondýně paměť, víš? Stačí jí fouknout do uch…“

„Mlč!“ zazubila jsem se. Tenhle blbej vtip říkal pořád. „Dobře. Už se s ní nesejdu. Jak mi pomůžeš?“

Pokrčil rameny. „O tom budeme mluvit, až nebudeš opilá. Teď půjdeš domů, dáš si sprchu – fakt ji potřebuješ -, zalezeš si do postele a na stolek si připravíš plato brufenů a sklenici vody. Protože po pěti panácích tohole budeš ráda, když zejtra budeš chodit.“

„Ty rozhodně víš, jak člověka povzbudit,“ zamumlala jsem omámeně, jak jsem si začala uvědomovat účinky alkoholu.

„Myslím, že v minulém životě jsem byl motivačním řečníkem,“ prohlásil nevinně a zasmál se mému výrazu. „Jdi domů.“

„Dobře, už jdu,“ prohlásila jsem teatrálně a při vstávání se trochu zapotácela. Nebyla jsem mimo, jen se mi špatně koordinoval pohyb. Jacobovi se ale podařilo mě podepřít a pomohl mi dojít ke dveřím. Venku mě ovál ledový vítr, až jsem se otřásla zimou.

„Snaž se cestou nezakopnout o skunka, jo?“

„Ty jsi mi ale vtipálek,“ zamumlala jsem, zatímco mi pomáhal se nasoukat do jeho bundy.

„Nepozvracej mi ji, jo? Je to pravá kůže.“

„Neboj, jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho, a aniž bych se vyptávala, proč nejde domů on, odešla jsem. Byl to zvláštní pocit. Zdálo se, že se teď budeme snažit být k sobě milí. A to jsme si v zásadě nic neřekli. Hodně zvláštní.

Já vím, že je tahleta kapitola nějak moc krátká. A omlouvám se vám za to. ;/ Po tak dlouhý pauze se ale nejspíš prostě potřebuju dostat do formy.

A za ten vtip o blondýně se omlouvám... Vím, že byl v knížce, ale mně se sem vyloženě hodil. ;)

Ale vy víte, že chcete komentovat... :P

předchozí ♦ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - devátá kapitola: