Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - jedenáctá kapitola

27.08.2011 (09:15) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3615×

Strejda vlkodlak - Rodina nadevše

„Šach-mat, pse,“ zasmála jsem se vesele a znovu raději prohlédla všechny figurky. Jacob se zamračil.

„Můžu sem jet tímhle,“ ukázal na bílého střelce.

„Nemůžeš. Prostě jsi prohrál.“

Zamračil se. „Tak ještě jednou, kam může střelec?“

„Pohybuje se po diagonálách.“

„A Věž?“

„Po řadách, ale ty už žádnou nemáš,“ opáčila jsem klidně a sledovala, jak Jake svraštil obočí. Šachy byly očividně moc složitou hrou.

„A co je tohle?“

„Dáma.“

„A ta tam může?“

„Nemůžeš přeskakovat, ty tupý psisko.“

„Aha, tak jo. Takže nemůžu táhnout?“

„Ne.“

„Ale říkala jsi, že když nemůžu táhnout, znamená to pakt, což je remíza, takže jsem vlastně neprohrál,“ zamumlal přesvědčeně. Zakoulela jsem očima a přes stůl se natáhla pro knížku pravidel. Mně by to nevěřil. Všimla jsem si, že jeho pohled sjel na kratičký okamžik do mého výstřihu, ale nevěnovala tomu větší pozornost. Byly by z toho jenom problémy.

„Pat, ne pakt. A jsi v šachu a nemůžeš táhnout. Znamená to šach-mat, prohráls.“

„To je ale pitomá hra.“

„Protože jsi prohrál.“

„Prohrál jsem, protože je to pitomá hra,“ ohradil se Jacob, založil si paže na hrudi a opřel se zády o pohovku. Renesmé se našemu rozhovoru chichotala a koulela očima, protože ona sama by šachy zvládla líp. Pak se místností rozhostilo pokojné ticho. Rušené rachocením figurek, kterých se ujala Ness a stavila si z nich vojenskou jednotku. Po chvíli se k nim přidalo nesmělé podupávání nohou, jak se mě ujímala nervozita. Teď na to byla právě ta vhodná chvíle, tím jsem si byla jistá…

„Hm, Jaku?“ Prstem jsem dloubala důlek do sedačky a zaujatě pozorovala, jak se kůže zase vrací na své místo. V duchu jsem počítala do deseti a mimoděk mě napadala spousta věcí. „Mám na večer domluvenou schůzku.“ Jacob se pomalu otočil a probodnul mě pohledem.

„Konečně sis našla jinej střed zájmu. Já s tebou na to rande vážně nechci.“ Povzdechla jsem si.

„Se Samuelsem, to je ten ze sociálky…“ Náhle byla jeho pozornost směřovaná výhradně na mě.

„A?“

„A? Pořád ještě jsem na tom úplně stejně jako před měsícem.“ Páni, to už tu bydlím měsíc? Udiveně jsem zamrkala.

„Máš podepsanou smlouvu do nové práce. V čem je problém?“

„Že ještě pořád platí ta stará práce. Já nechci nic podcenit, víš? Kdybys tam šel se mnou…“

„Ne!“ zavrhnul okamžitě. Páni, dnes jsou ti muži tak galantní, že bych je občas přetáhla lopatou! Vzpomněla jsem si na tu včerejší ranní situaci. Věděla jsem, že byl Jacob celou noc pryč, a vzhledem k jeho oblečení jsem usoudila, že byl na noční procházce do lesa. Normálně jsem si s ním začala povídat, utahovat si z něj a tak. Jenomže on mě seřval na dvě doby, že mu prý jen přidělávám starosti a že se z toho za chvíli zcvokne. Pak za sebou zabouchnul dveře od koupelny, a když vylezl ze sprchy a zjistil, že jsem pořád na tom samém místě, povzdechnul si, omluvil se s tím, že za to můžou kluci ze smečky, a odešel do práce. Odpoledne jsme se usmířili po tom, co viděl víc částí mého těla, než bylo nutné.

„Prosím?“

„Ne.“

„Jsi ve městě známý, když tam půjdeš a přimluvíš se, tak není šance, že by mi ji vzali!“ Všimla jsem si, že při slově známý protočil oči.

„Šance je vždycky.“

„Nech toho. Nebo vážně chceš, abych o ni přišla?“

„Ona se tě nevzdá a ty, Bello, se nevzdáš jí. Takže není důvod, abych tam s tebou chodil.“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč tak strašně nechceš, aby nás spolu lidi viděli!“ zaječela jsem dopáleně a naprosto nechápala směr, kterým se tohle poklidné odpoledne začalo ubírat.

„O to nejde, já jen… Jde o to, že by se toho určitě ujali ty blbí novináři.“

„V tom ty vidíš problém?“ Jacob chvíli mlčel a hypnotizoval mě pohledem, jako kdyby mi chtěl ten pravý důvod vmést přímo do ksichtu, ale nemohl. Chvíli mi to připadalo stejné, jako když jsem zjistila, že je vlkodlak. Ten zoufalý pohled, ty prosebný oči, abych na to přišla sama.

„Jo. Ne… stali bychom se středem zájmu. Všechny moje články v novinách byly spojené se ženami. Jestli tam půjdu… udělali by z toho aféru století, já...“ hlesnul.

„Takže ti záleží na tvojí pověsti. Dobře, to chápu.“

„Ale… ach jo. Dobře, půjdu tam s tebou,“ rezignoval se zaťatými pěstmi, a i když mi bylo jasné, že by dělal cokoliv raději, než aby tam se mnou vážně šel, nevesele jsem přikývla. Pak se rozhostilo dlouhé ticho. Hleděla jsem z okna, zatímco Jake se koncentroval na televizi. Vypnutou.

„Díky,“ řekla jsem ještě tiše a ponořila se zpátky do ticha. Teď už nic nedělala ani Renesmé, která nás vyjeveně pozorovala a s našpulenou pusou přemýšlela. Po chvíli jsem jí přestala věnovat pozornost.

V půl šesté jsme s Jakem a Renesmé zastavili před kanceláří. Stáli jsme v místnosti Samuelsovi sekretářky a čekali, až se nás někdo ujme. Ta nemilá paní nám sdělila, že tam na ni máme počkat a že ona dojde pro toho Samuela. Jake obcházel po obvodu místnosti a dloubal do zdi, do plakátů i do poněkud kýčovité výzdoby. Vrhala jsem po něm nevraživé pohledy, které vesele ignoroval. Já stála u nástěnky a četla si reklamy typu nenadchne, neurazí a Ness obdivovala výstavku skleněných pohárů, na které jsem jí zakázala sahat, ale na které šmatala pokaždé, když jsem se otočila.

Pak se ozvaly dvě rány v těsném závěsu. Bouchnutí dveří, to když se vrátila ta jemná sekretářka, a tříštění skla, to když se Renesmé lekla a jednu ze sklenic upustila. Sekretářka se napjala a očividně měla co dělat, aby se jí nevrhla po krku.

„Hm, dneska je hezky, že?“ prolomila ticho Renesmé. Sekretářka se ještě víc napjala, já vykulila oči a Jacob zadusil smích. Toť vše k našemu bezchybnému úvodu.

„Takže, slečno Swanová. Vaši situaci samozřejmě průběžně sledujeme a musím říct, že jsem více než překvapený. Váš zaměstnavatel je s námi samozřejmě v kontaktu a byl jsem dočista zmaten po přečtení e-mailu, který mi poslal. Snaží se vaši krizi trpět a doufá, že se brzy vrátíte do normálu. Ale vaše chování…“ zakroutil hlavou. „Být to někdo jiný, už dávno by vás na hodinu vyhodil. A to, domnívám se, není vaší prioritou.“ Doktor Samuels se tvářil jako profesionální odstřelovač FBI a vypadal, že je hrdý na všechno, co je jeho. Jak je možné, že jsem si arogance nevšimla posledně? Aha, už to mám... byla jsem v šoku.

„Ehe?“ zamrkala jsem a okamžitě ve mně začala bublat vztek. Nadechovala jsem se ke slovu, abych mu pěkně od plic vysvětlila, jak se věci mají, jenomže Jacob mi pevně stisknul dlaň a klidně kývnul.

„Doktore Samuelsi,“ ujal se slova a nejspíš jenom já teď viděla tu nervózní a nejistou část jeho osobnosti. Renesmé mi seděla v klíně a trucovala, když jsem jí za ten rozbitý pohár vynadala. „Bella má podepsanou smlouvu na mnohem vyšší honorář v jiné firmě. Právě díky vám nepodala oficiální výpověď, protože by musela splnit měsíční výpovědní lhůtu. Na což nemá čas…“ Samuels se zamračil a změřil si mého společníka pohledem, jako by si teprve až teď všimnul, že tam je.

„Vy jste Jacob Black, že? Ten majitel servisů.“ Jake rychle přikývnul. „Co máte se slečnou Swanovou společného?“

„Jsem… budeme se brát a já za ni chci převzít finanční odpovědnost. Samozřejmě i za Renesmé. Proto si nemyslím, že by mělo smysl pokračovat v tomhle trapném vyšetřování. Protože o Renesmé by nebylo špatně postaráno absolutně v žádném případě. Krom toho, kdybyste ji odebrali z rodinného prostředí.“ No, docela jsem čuměla, jak se mě to psisko zastávalo.

„Domnívám se správně, když tvrdím, že jsou vaše aféry se ženami více než profláknuté?“ povytáhnul doktor obočí. Jake po mně vrhnul pohled typu Já ti to říkal.

„Snad byste nevěřil bulvárním pomluvám?“ Samuel si odfrknul, aby tak dal najevo, že si myslí své.

„Každopádně, tento případ nepovažuji za uzavřený. Ačkoliv mi tady tvrdíte spoustu krásných věcí, od minulého měsíce se absolutně nic nezměnilo.“ Teď jsem na Jacoba upírala výraz Já ti to říkala já. Přemýšlela jsem, že snad ani není možné, aby se úřady tolik zajímaly o jednu blbou rodinu. V hlavně mi začala vrtat červíček a já si říkala, jestli v tom někdo nemá prsty. Pak jsem to zavrhla. Začalo to před tím, než mě Rose potkala. Edward to pořád neví. Nemohli to být oni.

„A kdy ho za uzavřený považovat budete?“ vyštěkla jsem nazlobeně.

Doktor se usmál jako svatoušek. „Kdy máte termín svatby?“

„Co prosím?“ zatvářila jsem se pohoršeně.

„Úplná a milující rodina je přeci to nejlepší, co může dítě mít, ne?“

„Nevšimla jsem si, že byste tady v tom vyfintěnym kanclu měl certifikát psychiatra!“ odsekla jsem hlasitě, hlasem o tři oktávy vyšším a roztřesenějším, než mívám normálně. Máloco ve mně dokáže probudit takhle silné emoce. Ale jestli se jedná o moje jediné dítě, o jedinečné poloupírské dítě, neznám vlastní jméno.

„To samozřejmě nemám, slečno, jen říkám, co je zřejmé z mé letité praxe. Teď se tváříte, jako že je vše v pořádku a tvrdíte, že máte zázemí, milujícího přítele, podepsanou smlouvu… Víte, když ten případ uzavřeme, znovu už se k němu vracet nebudeme. Nechci mít na svědomí, že se tahle mladá okouzlující dáma ocitne na ulici.“

„To. Bych. Ne-do-pu-sti-la!“

„To říká většina matek, před tím, než…“

„Tak už dost, kurva!“ vyletěl Jacob nahlas. Přes rudou clonu jsem nebyla schopná mu ani poděkovat, ani mu vynadat za sprosté slovo, ani na nic jiného. Křečovitě jsem držela ruce zaťaté v pěst a snažila se uklidnit přítomností Renesmé. Přiložila mi ruku na obličej a na něco se ptala. No, nebyla jsem v duševním rozpoložení, kdybych byla schopna ji vnímat. „O co vám jde? Jestli chcete, můžete nám jít za družičku. Já s Bellou se bereme příští sobotu.“

Ach jo... tyhle kratičký kapitoly mě zabijou. I když... všímáte si, že tahle už je delší? No nic. A co říkáte kapitole? Hm, přísahám, že nic není tak, jak vypadá... =D

předchozí ♣ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - jedenáctá kapitola: