Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - osmá kapitola

09.08.2011 (14:00) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3368×

Strejda vlkodlak - Jacob

Ten rámus ho ubíjel. Nešlo dál lhát sám sobě, už mu opravdu nebylo osmnáct a nemohl se potloukat obvyklými hlučnými nočními kluby tak snadno, jako to dělal dřív. Měl radši udělat to, co poslední dobou pořád. Vběhnout do lesa a rozcupovat všechno, co mu přišlo pod ruce. Teda spíš tlapy.

Jenomže dneska cítil, že potřebuje jiné povyražení, vrátit se do starých kolejí, večer si do bytu přitáhnout nějakou pěknou blondýnku, ráno si nechat uvařit kafe a po žárlivé scéně ji vykopnout. Jasně, teď si ji domů přitáhnout nemohl. Opřel se zády o studenou stěnu baru a očima přejížděl po všech ženách v místnosti. Do jedné na sobě měly sukni, dající se označit za pásek a všechny vypadaly jako ten typ dívek, co na nic neřeknou ne. Přesně takové, na které byl zvyklý.

Než se do všeho zamotala ona. Nedokázala si vůbec představit, jak moc mu změnila život. Pro ni byl jen egoistický blbec, co je z ní zmatený. Ale on byl zmatený ještě o dost víc. A nejvíc z té malé. Myslel si, že ji bude nenávidět. Nenáviděl ji, když byla v Belliiném těle a vysávala z ní život. V tu chvíli nenáviděl ani Bellu. Ale teď? Nemohl si přeci dovolit nenávidět malé bezbranné dítě.

„Jé, moc se omlouvám,“ pronesla náhle blondýnka, která jakoby omylem zakopla o jednu z Jacobových bot. Pevně ji zachytil a ona k němu se širokým úsměvem vzhlédla.

„Vážně?“ protáhl mnohoznačně a sjel ji pohledem. Byla krásná, tak proč ho nepřitahovala tak, jak by měla? Zatracená Bella, vždycky všechno pokazí. Prý jestli pohlídá Renesmé. Proč by ji měl hlídat? Proč kývnul? Měla se na obě dvě vykašlat, urazit ji a odkráčet. Tak proč to neudělal?

„Asi máš pravdu, jsou tu horší lidi, o kterých se dá zakopnout,“ vyslala jeho směrem další pompézní úsměv a přehodila si pramen dlouhých vlasů přes rameno. Musí se odreagovat. Musí zapomenout na to malý bezvýznamný škvrně se svojí matkou, co jsou u něho v bytě. Jenom tam bydlí. Nic víc, nemusí se nijak omezovat. Bude dělat všechno co dřív. Chodit do práce, na obchodní schůzky, do hospody s kamarády, do barů za děvčaty a čas od času si udělá doma párty. Protože tam má spolubydlící, neomezí párty. Přesně tak, bude se bavit mimo domov.

„To jsou,“ přitakal a jednou rukou ji objal okolo pasu. Dívka mrkla a přisunula se k němu blíž, až Jaka ovál poryv příliš těžkého parfému. „Chceš odsud vypadnout?“ nabídnul jí jednoznačně.

„Ani tě nezajímá, jak se jmenuju?“ zamrkala překvapeně a naoko uraženě se o milimetr odsunula. Mohla mu vlepit facku a utéct, Jakovi to bylo jedno.

„Jak se jmenuješ?“ reagoval automaticky a přitáhnul si ji k sobě blíž. Vůně parfému ho omamovala. Ne tím správným způsobem, ale nepatřičné myšlenky nehodící se do tohohle prostředí zaháněla perfektně.

„Ginny,“ protáhla sebevědomě, jednu ruku mu obtočila kolem krku, druhou okolo pasu a zvedla k němu hlavu, protože beztak byla minimálně o dvacet centimetrů nižší. „Měl by sis ho zapamatovat, budeš ho potom křičet.“

„Tahle fráze zabírá?“ pozvedl Jacob s úšklebkem obočí. Žádná Bella, žádná malá podmanivá potvora, co si každého omotá kolem prstu. Jen… ehm… ta blondýnka. Ginny, tak. Uvědomil si, že je hrozně mladá. Mohlo jí být šestnáct, sedmnáct. A byla v mezích možností slušně oblečená. Takže pěkně drahá.

„To není fráze, ale čistá pravda,“ odpověděla okamžitě a svými rty zlehka zavadila o jeho. Připadalo mu trochu směšné, jak natahovala krk a stála na špičkách, a tak se přizpůsobil a sjel po zdi o několik centimetrů níž. Dívka se k němu přitiskla s profesionální praxí, rukama se ho dotýkala přesně tam, kde měla. Ale z nějakého důvodu Jake nevěděl, co je špatně. Odstrčil ji.

„Nemůžu.“

„Jako fyzicky?“ vydechla Ginny zděšeně, se znechuceným úšklebkem.

„Ne fyzicky…“ odpověděl dotčeně a naposledy Ginny políbil ve víře, že už to bude dobré. Nebylo. „Prostě… je tu někdo další a já…“

„Jsi ženatý? Ale když to nezjistí, tak přece…“

„Ne, nejsem ženatý, díky bohu, ale…“

„Nemáš peníze?“ zeptala se zklamaně a už se chystala k odchodu. „Škoda, jsi moc hezký.“

„Peníze jsou to poslední, co by mi dělalo problémy,“ odseknul s náhlou potřebou se hádat. Zatraceně, měl radši jít do toho lesa a vybít si zlost a všechny ty zasraný emoce tam.

„Tak, v čem je problém? Nemusíme jít k tobě, jestli nechceš. Nahoře je tu pár pokojů...“ Kývla hlavou ke kovovým dveřím u baru. Jake následoval její pohled, aby zjistil, že je barman pozoruje, a s otázkou v očích hledí na jeho společnici.

„Kolik?“ Zavrtěla hlavou a přisála se na jeho rty. Barman očividně pochopil a vytáhnul zpod pultu klíčky.

***

Měl jít do lesa.

Naštvaný sám na sebe za sebou zabouchnul dveře od bytu. Bella seděla na jeho gauči a se zorničkami rozšířenými leknutím málem upustila telefon.

„Dobře, jsme domluvený, měj se!“ vyhrkla zbrkle a hlasitě polkla, když položila telefon na volné místo vedle sebe. „Už jsi zpátky? Ty tedy víš, jak flámovat,“ utahovala si z něj nervózně. Byl pryč něco přes dvě hodiny a téměř polovinu času strávil s tou čůzou. Pokoj, do něhož ho zavedla, byl velice luxusní. Drahá dřevěná postel, nebesa, televize, drahá podlaha, všechno čisté a nové a uklizené... Skoro půl hodiny trávili pozorováním zápasu, zbylých dvacet minut tím, za co dostala Ginny zaplaceno. Jenže všechno tohle minulo účinkem a Jacob měl před očima zase to samé odpoledne, které strávil v přítomnosti nechutně roztomilé a dokonalé Renesmé.

„Sklapni, Swanová,“ zavrčel, mrsknul koženou bundu na pohovku a odkráčel do kuchyně. Když tam došel, zjistil, že vlastně nic nepotřebuje a zase se vrátil. „Jdu do postele,“ oznámil, ale dál stál za pohovkou a svíral její opěradlo jako ve svěráku.

„Dobře,“ odpověděla Bella po chvíli lhostejně a upřeně sledovala stůl. Poznal, že před ním něco tají, ale bylo mu to úplně jedno. Štvalo ho, když s ním chtěla mluvit, naštval se a odešel, když mu dnes pokoušela děkovat za hlídání Renesmé. A teď ho na druhou stranu štvalo, když ho nevnímala. „Páchneš po parfému,“ oznámila mu vyčítavě, ale stále se tvářila lhostejně a nezaujatě. Zavrčel. Cítil se zmatený, dopálený, vytočený a rozčilený.

Odkráčel do ložnice, vědom si toho, že dneska nesune a bude do rána pozorovat strop.

Nejhorší na tom bylo, že vůbec netušil, proč se takhle cítí.

O čtyři dny později - Bella

Byla docela fuška sehnat pro Ness hlídání. Všechny školy byly beznadějně plné, a když ne, odmítali ji hlídat jen pár týdnů. Prostě nedokázali pochopit, že je naše školka vytopená, tupci. Nakonec jsem pochodila u naší bývalé firemní fotografky, která odešla před necelým půl rokem do důchodu. S Renesmé se už párkrát viděly, když ještě pracovala, a stejně jako snad všichni, se do Renesmé okamžitě zamilovala. Jako plně schopná penzistka s hromadou peněz na kontě si rozhodla užít poslední část života na plno, a tak veškeré své úspory věnovala cestování. Zrovna příští týden odlétá na dva měsíce do Paříže. Z čehož vyplývá, že opět nebudu mít hlídání. Ale naučila jsem se zabývat přítomností, a tak jsem seděla naproti božsky krásné blondýnce a už dobrou půl hodinu si s ní povídala. Už to byla naše druhá schůzka a musím říct, že poněkud živější, než byla ta první. Minule byl pozdrav to nejduchaplnější, co jsme ze sebe dostaly. Dnes už jsem nebyla tolik nervózní a dokonce jsem se odhodlala i k té nejtěžší otázce. Co Edward?

„Myslela jsem, že už o něm nechceš nikdy nic slyšet…“ mínila Rosalie pohoršeně.

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem. „Ale nikdy jsem to neřekla nahlas.“ zamrkala jsem a usrkla si z pekelně drahého šálku s pekelně kvalitní a drahou kávou. Rosalie měla tu svou před sebou, samozřejmě netknutou.

„Když Charlie…“

„Charlie?“ opakovala jsem nechápavě, aniž bych ji to nechala dopovědět.

„Ano, když byl EdwaRd za Charliem, tak mu tvůj tatík všechno barvitě vysvětlil.“

„Počkat, Edward se vrátil? Kdy?“

„Nevíš o tom?“ ušklíbla se nechápavě Rose a přehodila si nohu přes nohu. To její lidské divadélko mě začínalo štvát. Bylo to až moc přirozené. Zavrtěla jsem hlavou s otázkou v očích, Rosalie pokračovala. „Bylo to rok po tom, co jsme se odstěhovali. Edward se zčistajasna zjevil ve dveřích s tím, že se vrací.“

„Takže od vás odešel?“

„Jasně že jo, chtěl se nechat zabít.“

„Co?“ vyjekla jsem s vytřeštěnýma očima. Jak to může říct s takovým klidem? „Rosalie. Já absolutně nevím, o čem mluvíš.“

„Řeknu ti všechno, když mi přestaneš skákat do řeči,“ ušklíbla se a znovu sebou ošila. Přikývla jsem. „Edward to nedokázal bez tebe vydržet,“ odfrkla si. „Snažil se začít žít normálně, ale nedokázal to a odjel do Volterry, aby se nechal zabít. Volturiovi mu nevyhověli a on se vrátil. Prásknul dveřmi se slovy, že se vrací do Forks.“ Její úsměv byl jízlivý, jakoby ve všem viděla nějaký nepovedený vtip. Než jsem ale stihla zareagovat, pokračovala. „Nebylas tam, samozřejmě. A Charlie ho málem vynesl v zubech, když se tam ukázal. Řekl mu, ať tě nechá na pokoji. Prý máš nový život, dítě, milujícího partnera. Proto mě minule zarazilo, když jsi říkala, že nemáš manžela…“

„Ale já… dítě?“ skoro jsem zašeptala. Před očima se mi objevila scéna, kdy trhám Charlieho na kusy. Proč mi to neřekl? Proč zatraceně lhal? Proč?!? „Doopravdy mám dceru,“ sklopila jsem oči.

„No, gratuluju,“ pronesla povýšenecky Rosalie. „Přesně proto jsme tě opustili. Abys mohla žít.“  Chvíli jsem nechápavě zírala před sebe a čekala, než můj mozek všechno zpracuje, pak jsem se krátce zasmála. Neříká se tomuhle ironie osudu? Mou společnici ten šílený smích zmátnul.

„Rose, nemáš ani ponětí…“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se zasmála. Blázen, já se zblázním. „Jak já ho nenávidím.“

„Jsi v pořádku?“ Zamrkala Rose a trochu se odtáhla, jako bych ji měla něčím nakazit. Opustil mě pro nic? Jen tak, abych mohla žít? Jenom tak, abych měla možnosti? Vlastně mi udělal službu? Byl laskavý? Vážně si myslel, že dělá dobrou věc?

„Ne,“ vydechla jsem o několik oktáv výš, než byl normální hlas. „Asi bych ti měla něco říct, Rose. To dítě je totiž Edwardovo.“

Ticho.

Nechápavý pohled.

Spadnutí brady.

Vykulení očí…

„Cože jsi to povídala?“

„Má dcera je poloviční upír.“

***

Uvědomovala jsem si, že začínám být pěkně drzá, a jestli s tou paličatostí nepřestanu, nepovede to k ničemu dobrému.

Rosalie všechno vzala za úplně jiný konec, než jsem očekávala. Dožadovala se setkání s Renesmé, a když jsem souhlasila, málem se rozplynula blahem. Měla jsem vědět, že žena, která si celou svou nesmrtelnou existenci vyčítá marnivost svého lidského života, bude absolutně nadšená z alternativy, kterou jsem jí nevědomky nabídla. Upíří dítě. Dítě, které se přiživuje na krvi, je odolné a přece živé. Dva dny po sobě ji téměř nedala z ruky, musela jsem jí slíbit, že ji hned ráno přivedu, aby mě vůbec pustila domů.

Taky bylo pravdou, že jsme se dost sblížily. Zásluhou Ness.

Rosalie už se dozvěděla pravdu úplně o všem, co jsem dělala, a já se dozvěděla pravdu o všem, co dělala ona, její rodina a Edward.

Právě jsem se vrátila domů ze schůzky s ní. Renesmé, obdarovaná novými šaty, okamžitě odběhla do pokoje, aby si je vyzkoušela. Zabouchla jsem dveře a uvolněně se protáhla. Všechno začínalo vypadat líp. Rosalie mi pomůže. Když nebude jiná možnost, uteče se mnou a Nessie pryč. Stejně jako já nedovolí, aby mi ji úřady vzaly.

Svlékla jsem se z kabátu a začala si sundávat i mikinu tak, jako jsem to dělal po schůzce s Rosalií pokaždé. Musela jsem všechno vyprat a vysprchovat se, aby ze mě Jake necítil její pach. Někdo si za mnou odkašlal.

„Bello.“ Otočila jsem se, rukou se držela za srdce a probodávala pohledem Jacoba, který stál uprostřed obýváku a pobouřeně se na mě díval.

„Vylekal jsi mě,“ nadechla jsem se ztěžka. „Jdeš domů brzy.“ Sledovala jsem ho s provinilým úsměvem a snažila se dělat, jakože nemůže cítit, ten zajisté silný upíři pach linoucí se ze mě.

„Ach, labutěnko, omlouvám se, že jdu brzy. Chceš, abych šel ven a počkal, až se umyješ? Abys mohla dál předstírat, že se nestýkáš se žádnou pijavicí?“

„Hele, mé styky tě v ničem neomezujou,“ rozhodla jsem vylekaně. Ach jo, muselo se to zvrtnout?

Ano, muselo.

„Když ses nastěhovala, určil jsem nějaká pravidla,“ zavrčel. „Teď váhám mezi tím zabít tebe, nebo tu pijavici. Je to Edward? Spí se s ním dobře? Chci říct, je milý, když ví, že tě nemusí živit? K tomu máš přece mě, ne?“ řekl a jeho hlas začínal nabírat nebezpečný podtón. Couvla jsem.

„Stýkám se s Rosalií,“ odsekla jsem. „Ale jestli s tím máš takový problém, můžu se odstěhovat. Jsem si jistá, že až mě promění, můžeme se s Renesmé vykašlat na nějaké úřady,“ zaprskala jsem a obrátila se k odchodu v domnění, že odejdu, nechám ho deset minut vybublat a vrátím se. Samozřejmě jsem neměla v plánu odcházet, nebo se dokonce měnit v upíra. Jenomže právě, když jsem brala za kliku, ozvala se za mnou obrovská rána tříštícího se skla a těžký dopad něčeho měkkého na podlahu. S vytřeštěnýma očima jsem se otočila, když ta věc vydala pronikavé zavrčení, rozhodně nepatřící člověkovi.

„Jacobe!“ vyjekla jsem panicky. Nade mnou se tyčil dobré dva metry vysoký, rudohnědý vlk s vyceněnými zuby

Jste s zmatení? Ne? to je dobře. Jo? To je taky dobře, protože se aspoň cítíte stejně jako Bella, ne? =)

Původně je kapitola delší, ale rozhodla jsem se, že vám je sem přidám jako dvě. Chápejte, aby nebyla ta časová prodleva tak veliká. Tady ve Španělsku jsem měla dopoledne čas, náladu a notebook, a tak jsem něco napsala. Z celého srdce doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo a necháte mi komentář. ;)

P.S.: Četla jsem si vaše názory a vidím, že vyhrává něco takového: Edwarda né! Hádejte, poslechnu vás? :P

předchozí ♣ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - osmá kapitola: