Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - třináctá kapitola

31.08.2011 (18:30) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3245×

Strejda vlkodlak – nejisté jistoty 2/2

Věnovala jsem Jakovi pohled, o němž jsem doufala, že mi podá vysvětlení nebo minimálně potvrzení, že to, co se právě stalo, se doopravdy stalo. On mě políbil? A co je horší… Já políbila jeho? Hlasitě jsem polkla a snažila si vytřídit pocity a myšlenky tak, abych se v tom všem vyznala.

I když jsem moc chtěla, ten pocit zhnusení jsem ne a ne najít. Myslela jsem si, že bych mu měla dát facku za to, jak byl drzý. Místo toho jsem měla chuť vyhodit Setha za dveře a pokračovat tam, kde jsme skončili. Blbý hormony.

Ó bóže! Olízla jsem si nenápadně spodní ret a otřásla se při vzpomínce na ty Jakeovy. Horké, vláčné rty, poddajné a jemné jako samet. Jeho rozpálená pokožka, natlačená na mém těle. Nechtěla jsem si to přiznat, ale vadilo mi, že jsem nebyla taky jenom v ručníku.

Snad poprvé za uplynulý měsíc jsem měla upřímnou radost z toho, že je Jacob skoro vždycky nad věcí a dokáže se přetvařovat.

„Sethe, cos potřeboval?“ promluvil přiškrceně a usmál se. Taky přiškrceně. Ale já bych nezvládla ani to. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat hlásku.

Ještě pořád jsem se totiž nevzpamatovala.

„Já… Vím, že mi do vztahu mezi vámi nic není,“ začal Seth nechápavě a prstem přejížděl z jednoho na druhého, „ale copak jste se dočista zbláznili?“ vyjeknul.

Musela jsem se opřít zpátky o zeď, aby mě rosolovité nohy nezradily a nesvezla jsem se k zemi. Setha jsem vnímala jen tak okrajově.

Jake pokrčil rameny. „Jen jsme trénovali náš svatební polibek. Víš, až budeme předstírat naši neskonalou lásku k tomu druhému, měli bychom být přesvědčiví.“

„Jo, přesvědčivý to teda bylo,“ poznamenal suše Seth a s kroucením hlavy raději odešel do kuchyně. Nezapomněl mi věnovat pohled s dvěma obrovskými otazníky v očích. Nevinně jsem pokrčila rameny a odfoukla vzduch. Oba dva jsme s Jakem postupně otáčeli hlavu, a když Jacob uznal, že je Seth z doslechu – nebo minimálně opustil naší intimní bublinu – věnoval mi rozmrzelý, provinilý, a tak trochu šibalský pohled, smíšený s radostným úsměvem.

„Co to mělo, kčertu, být?“ zašeptala jsem.

„Promiň?“ zeptal se. Protočila jsem panenky a přála si, abych měla u sebe videokameru. Tenhle zmatený a kajícný pohled Jake ještě nepoužil. Nehledě na to slovo, které musel hledat hodiny ve slovníku. Dobře. Snažila jsem si ho v myšlenkách zprotivit. Ale mé zrádné oči jeho obličej stále pozorovaly se směsicí chtíče, touhy a omámení.

„Správně bych ti měla urazit hlavu,“ pokračovala jsem šeptem a rázným, tedy rádoby rázným krokem se vydala za Sethem. Celé tělo se mi nepříjemně třáslo rozrušením. Pane bože! Já políbila Jacoba!

Posadila jsem se na židli, hlavu schovala mezi rameny a doufala, že se stanu neviditelnou. Jacob mě následoval s majetnickým úsměvem ve tváři. „Tak, Sethe. Měla tvá návštěva nějaký podloženější důvod, než jen vyrušení našeho… ehm… trénovaní?“ Trénování?!? Nejraději bych ho rozpůlila.

Můj kamarád se krátce zasmál a rozhodl se, že na to, co viděl, zapomene. „Katie byla nadšená, když jsem jí prozradil to o té… svatbě. Říkala, že ti půjde za svědka moc ráda, Bells. A taky by byla ráda, kdybyste ve čtvrtek večer přišli k nám. Teda, do domu Katiiných rodičů – letěli na dva měsíce do Austrálie za její sestrou. Chtěla by vás pozvat na večeři. Učí se vařit a pravděpodobně potřebuje zjistit, kolik lidí to zabije. Půjdete?“

„Nemyslím, že bych chtěl dostat otravu…,“ zamyslel se Jacob.

„Půjdeme rádi,“ odpověděla jsem a Seth sebou při zvuku mého hlasu trhnul. Skoro jsem si myslela, že se mi to s tou neviditelností podařilo.

„Bello? Asi jsem prošvihnul ten okamžik, kdy jsme se vzali a tys začala odpovídat za mě.“

Přesladce jsem se usmála. „To víš, musíme trénovat.“ Tentokrát jsem si dala záležet na tom, abych to řekla s patřičnou dávkou jízlivosti. Jacob se zatvářil zvláštně, ale nekomentoval to.

„Takže dorazíte?“ zeptal se Seth nervózně, asi aby odsud už mohl vypadnout.

„Jasně.“

„V žádném případě,“ odpověděli jsme souběžně a zápasili spolu pohledy.

„Budeme tam,“ oznámila jsem vítězně, když Jacob sklopil oči. Ani to nebylo kvůli té večeři a potřebě scházet se Sethem a Katie, kteří spolu vrkají jako dvě hrdličky. Ale líbilo se mi mít navrch nad Jacobem. I když… Když mě líbal, nechala bych si… Ne! Zatracená práce! Nemůžu, ne, tohle prostě nemůžu.

„Dobře. To jsem rád. Vlastně už musím jít. Příští týden máme zkoušky a já bych se měl…“

„Sethe…,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou.

„Jo, měl bych se učit. Už půjdu.“ Zvednul se a než se stačilo cokoliv stát, byly jsme v místnosti zase jenom my dva. Jacob a já. Jake uhýbal pohledem a kdykoliv se na déle jak pět sekund zadíval do země, začal se pobaveně usmívat. Napadlo mě, že je vedle Renesmé a říct, že ji musím jít zkontrolovat, je docela přesvědčivá výmluva.

„Asi půjdu za Ness.“ Vstala jsem a s křečovitě sevřenou čelistí a očima šla do ložnice.

„Bello po-,“ přerušila Jacoba tupá rána, když jsem spadla na kolena a hlasitě zaklela.

„-zor, je tam vysavač,“ dořekl v klidu a slyšela jsem jen šouravé kroky, když šel ke mně a začal mi pomáhat na nohy. Místa, kde se mě dotýkal… Jeho doteky byly teď tak zvláštně nenucené a zároveň ostýchavé.

„Díky…,“ kývla jsem rozpačitě. Snažila jsem se tomu vysokému indiánovi nedívat do očí, jenže on mě to nenechal udělat. Prostě jsem musela zvednout hlavu. Na rtech mu pohrával úšklebek. Ale takový ten hřejivý a přátelský.

„To co se stalo…,“ začal, ale přerušila jsem ho zavrtěním hlavy.

„Měli bychom si to schovat na svatbu.“

„Jo, asi jo,“ souhlasil, ale na očích jsem mu viděla, že to neschvaluje ani za mák. Radši jsem ani nechtěla myslet, na co myslel on. Kousnul se do rtu, jak se snažil nesmát, ale vůbec mu to nešlo. Protože i kdyby měl pusu zalepenou lepidlem, z očí mu sršelo tolik pobavení… Až to bylo nakažlivé. Ušklíbla jsem se na něj s vědomím, že vypadám jako pitomec a zaplula do ložnice.

***

„Isabello, Katrina. Katrino, Isabella,“ představil nás Jacob znuděně a nepřítomně se díval z okna. Měl to štěstí, že jsme byli v posledním patře z té strany, kde nás nelemovaly obrovské výškové budovy, ale jen pár starších staveb a nádherný rozlehlý park, a tak, i když tak tam Jake koukal jen proto, aby se nemusel obtěžovat s pohledem na jednu z nás, mohlo to vypadat nenápadně.

„Říkejte mi jen Bello,“ opravila jsem ho netečně a potřásly jsme si s Katrinou rukama. Byla o pár centimetrů vyšší než já, štíhlá, dlouhonohá a měla dlouhé zlaté vlasy a na sobě drahé oblečení. Její elegantní postoj a zvláštní aura napovídaly o tom druhu člověka, co prožil privilegované dětství, ale nijak mi to nevadilo. Na tváři měla přátelský úsměv a netvářila se ani jako diktátor, ani jako Cellman.

„Já vím, prostě ho ignorujte,“ poradila mi se širokým úsměvem a upřela pohled na mého snoubence, který při jejím prohlášení protočil oči. „Vy mi říkejte Kat. Katrina je vyloženě strašný.“

„Dobře,“ kývla jsem a taky se přátelsky usmála.

„No, musím říct, že jsem byla docela překvapená, když mi vás Jacob naverboval. Víte, poslední měsíc se vůči všem choval jako prvotřídní blbec a věděla jsem, že je to tak trochu kvůli vám. Proto mě jeho přání vás přijmout trochu zaskočilo,“ odmlčela se a nahodila identický ironický úšklebek, jaký používal Jacob. „Nehledě na vaši svatbu. Vždycky jsem si myslela, že se Jake ožení maximálně sám se sebou…“

„Myslím, že bys mohla sklapnout, Kat. Bella nemusí vědět hned první sekundu, jakou autoritu u tebe mám,“ přerušil ji Jake. Ale vůbec ne naštvaně. Vlastně se od včerejšího incidentu jedinkrát nezatvářil hnusně, vážně podrážděně nebo nepřátelsky. A z jedné, maličké části, mi to dělalo starosti.

„Dobře, povíme si to až u oběda, až nás nebudeš uzurpovat,“ blýskla Katrina úsměvem a otočila se s řečí zase ke mně. „Jen vás musím varovat, že když jsem nervózní, bývám dost…“

„Hnusná? Podlá? Nepříjemná? Jízlivá?“ skočil jí do řeči Jacob.

„Panovačná. A kdybych na vás křičela nebo vás nějak urážela… Nemyslím to osobně.“ S porozuměním jsem přikývla. Ještě se nadechovala, aby mohla něco dodat, ale do kanceláře strčil hlavu nějaký muž s ostýchavou žádostí, jestli by si mohl promluvit s panem Blackem.

Jake po něm střelil zabijáckým pohledem a s mumláním se odšoural pryč.

„Vadilo by, kdybych se na něco zeptala?“ zamumlala jsem s očima v podlaze, protože mě přemohla zvědavost. Katrina přikývla. „Jaký máte s Jacobem vztah? Chápejte, chováte se k sobě tak... otevřeně?“ Nemyslela jsem to tak, že by mi to vadilo. Ale ti dva se spolu slovně pošťuchovali, a když jsem si začala myslet, že se tak Jacob chová ke všem svým zaměstnancům, přišel ten chlápek, který byl málem zpocený až na zadku, když si dovolil po něm něco chtít. Katrina se zvonivě zasmála.

„No, obyčejně je Jacob strašný parchant a sobec. To platí i vůči většině tady zaměstnaných žen, se kterými… no… chápete…“ Vykulila jsem oči.

„Vy spolu…“ Divila bych se, kdybych ten otazník neměla vyrytý na čele. Kat se znovu usmála.

„Jen jednou. Ale o tom to není…“ V tu chvíli se ale do místnosti Jacob vrátil. Já jsem sebou trhla jako malá provinilá holka a Katrina se zatvářila pohoršeně. „Ale Jaku. Zrovna tady mé nové zaměstnankyni vykresluju náš milostný poměr a ty nás takhle podle přerušíš?“

„Víš, tak zrovna o tom ses zmiňovat nemusela, není to věc, kterou bych si dal za rámeček," vyprsknul jízlivě a nebezpečně mu jiskřilo v očích. Pak se uklidnil a ironcky dodal. „A máme se brát, tos zapomněla?“ Kat zakroutila hlavou.

„Ani v nejmenším,“ přitakala dvojsmyslně a já jen marně hledala ten dvojsmysl. Pak jsem se rozhodla, že je to marné.

„Možná už byste se mohly hnout a vypadnout z mojí kanceláře,“ navrhnul Jacob. Zase ani známka po nepřátelství, na které jsem byla zvyklá. Kat opětovně protočila oči a naposledy se na mě usmála.

„Dobře, začít můžete příští pondělí,“ přikývla a pohledem mi naznačila, abych ji následovala, ale to už odešla z kanceláře. „Jestli se teda nechystáte na líbánky!“ zamrkala ještě mezi dveřmi. Zacukaly mi koutky. Zavírala jsem zasebou dveře a říkala si, že my dvě si budeme rozumět. Pak jsem se ještě otočila a očima vyhledala Jacoba. Už seděl ve svém křesle a dělal, jakože si pročítá nějaké papíry. No, mě neoblbnul. Počkala jsem, až jakoby náhodně zvedne oči a vděčně se na něj usmála.

„Díky. Kat je úžasná. Věřím, že to bude skvělá práce.“

„Jo, jsem zrozená dobrota,“ jízlivě vydechnul. Chystala jsem se odejít, ale ještě mě přerušil.

„Bello?“ Otočila jsem se a nadskočila. Nebyl ještě před sekundou na druhé straně místnosti? Stál teď těsně u mě a jednu ruku měl nataženou a držel ji milimetr nad mým ramenem.

„Jaku?“ Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas jako nadržené puberťačce, ale to, co ze mě vzešlo, se podobalo spíš ledovci. O pár centimetrů se odtáhnul a znejistěl, ale můj něžný pohled mu zase dodal odvahu.

„Víš, když si byla v týhle kanceláři naposledy…,“ natočil hlavu ke straně a našpulil pusu. „Zvalas mě na rande.“

„Nezvala.“

„Ale zvala a nezapírej.“

„Nezvala!“

„Zvala, ale jenom jsem chtěl říct, že bys neměla měnit tradice,“ navrhnul a zase přemáhal smích. Ne takový ten uvolněný hlasitý výbuch smíchu. Ale rty se mu samovolně roztahovaly do šťastného úsměvu. Chvilku mi trvalo, než mi jeho slova došly.

„Aha. No, ale já kluky na rande nezvu.“

„Ale pozvání přijímáš, ne?“

„Jenom na jídlo. Na rande ne,“ odmítla jsem a taky přemáhala úsměv. Vesele nám oběma jiskřilo v očích, a když jsem zahlédla svůj odraz v lesklém černém skle od skříně před sebou, spatřila jsem samu sebe, jak se tvářím jako sluníčko. Úsměv jsem ještě prohloubila, naprosto lhostejná ke skutečnosti, že vypadám jako blbec a dál pokračovala v téhle praštěné konverzaci.

Tak. Zase jedna z dějově nijak extrémně záživných kapitol. Ale snad vám přišla k chuti. =) A upřímně doufám, že vám tenhle jejich vztah prozatím vyhovuje. Přeci jen... Asi by bylo divný, kdyby se mezi nimi stalo víc, nemyslíte? :P Příště ještě trocha pošťucchování a zvykání si na situaci, možná taky Rosalie. A patnáctku mám vyhrazenou pro svatbu. Nejspíš. ;)

P.S.: Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat stmivani158. Aby už neměla tak hloupý nápady a nechtěla mazat svoje povídky kvůli jednomu kritickýmu komentáři. ;)

přechozí ♥ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - třináctá kapitola: