Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stupeň od věčnosti 2. kapitola

18.05.2010 (08:30) • LuCcKa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 795×

„Edwarde, prosím, řekni mi to! Proč si na něj mám dávat pozor??”

Povzdechl si. „Věř mi, bude lepší, když to vědět nebudeš.“ Pro změnu jsem si povzdechla já. On si nikdy nedá pokoj, ale asi má pravdu, zase, tak to prozatím tedy nechám být.

„No dobře, věřím ti, prozatím!!“
Objala jsem ho a šeptla. „Ale slib mi že mi brzo prozradíš, co se děje.“ Dal mi pusu na čelo.

„Slibuju!“
Chvíli jsme tam stáli. Vdechovala jsem jeho vůni, tak sladkou, jemnou a příjemnou. Takovou nemá nikdo na světě. Vzal mě do náruče a plnou rychlostí se vydal směr škola, a protože jsem to nečekala, lekla jsem se. Zamyslela jsem se nad událostmi z předešlých 10 minut. Z přemýšlení mě po chvilce probudil Edwardův jemný hlas.

„Co jít takhle za školu?” Ani nečekal na odpověď a vydal se směr auto. Posadil mě na místo spolujezdce a sám se posadil vedle mne. Nastartoval auto a se zapištěním pneumatik jsme opustili parkoviště.
„Edwarde, nebude blbý jít za školu hned první den?“

„Přece se ti udělalo špatně a musel jsem tě odvézt na čerstvý vzduch, ne?“
Nechápavě jsem se na něj podívala, ale on se začal plně věnovat řízení. Až po chvíli mi to docvaklo. Jasně, řekneme, že se mi udělalo špatně, i když úraz by byl důvěryhodnější. Charlie by si ještě myslel, že jsem těhotná.
„Nebyl by lepší úraz?“ navrhla jsem. Odpovědí mi byl smích. Nedalo mi to, musela jsem se zasmát taky.
Úplně jsem ztratila pojem o čase, a tak jsem se z hrůzou podívala, kam to vlastně jedeme... Ačkoli byl den, v místě, kam jsme dojeli, byla tma jako... jako… To se ani nedalo popsat. Neviděla jsem kolem sebe vůbec nic. Dostala jsem strach, ale důvěřovala jsem mu. Aspoň prozatím.

Edward vystoupil z auta, jako by všechno viděl jasně a nebyla vůbec tma. Otevřel mi dveře a chtěl mi pomoct ven z auta. A protože jsem ho neviděla, netušila jsem, kdo tam teď stojí, zůstala jsem radši jako na truc sedět.

„Bello, vstávej, chápu, že jsi možná trošku naštvaná, ale zkus mi věřit a jít se mnou. Nic se ti nestane."

… Edward, oddychla jsem si a co nejopatrněji jsem vystoupila a chytla jsem ho za ruku.

Šli jsme dlouhou chodbou, celou dobu jsem se na něj tiskla jako... jako pijavice, dokud jsme se neoctli ve velké místnosti. Nebo to nebyla místnost? Připadalo mi, že na mě něco fouká, ale jak bysme se dostali ven? Povzdechla jsem si. S ním nebude nikdy nic normální. Přemítala jsem nad tím, co pro mě Edward chystá, že jsem si ani nevšimla, když jsme vyšli ven do zahrady. Dům byl lehce osvícen. Jak jsem přemýšlela, nikdy jsem ho v okolí neviděla a bylo tu celkem teplo.

„Edwarde, kde teď zase jsme? Nechce se mi to vůbec líbit.“

„Brzy změníš názor. Uvidíš“

Na to jsem nedokázala odpovědět. Na jednu stranu mi něco říkalo, že se mi nic nestane. Ale na druhou stranu… Kdo ví, co bude dál?

„Připravil jsem pro tebe překvapení.“

„Překvapení? Edwarde, sakra, řekneš mi konečně někdy něco? Dobře víš, že nemám překvapení ráda.“

„Ach, Bello. Neříkej, že nejsi ráda, když jsem tě odvezl ze školy…“ Trošku mi to přišlo vtipný. Jak z nějakýho románu..

„To jako že jsi mě unesl?“

„I tak se to dá říct. Ale…“

„Co ale? To mě nemáš rád, že přede mnou všechno skrýváš nebo co?“

„Ne, zlatíčko. Moc dobře víš, že tě mám nejradši na světě. Brzy se všechno dozvíš. Připravil jsem pro tebe překvapení. Jestli se ti to nebude líbit… Tak někomu snad jo.“

„Jak někomu? To tam nebudem sami?“

„Ne, pozval jsem ještě pár rodinných přátel.“

„Rodinných přátel? Koho přesně, Edwarde?“