Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Substitution - 1. kapitola

23.10.2012 (16:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2586×

1. kapitola – Kde to jsem?

(pohled Belly)

Když jsem se probrala, bylo mi divně. Ne moc často se upírovi stane, že ztratí vědomí. Ale já bych už správně měla přece být mrtvá, nebo ne? Tak proč nejsem? Zabil mi přece sestru…

Proč ne taky mě? Možná že se k tomu teprve chystá…

Pomalu jsem otevřela oči, posadila se a rozhlédla se. Ale nikoho jsem nikde poblíž nezahlédla, ani necítila.

Vlastně to bylo úplně jiné místo, než kde jsem upadla do bezvědomí. To bylo na louce. Tohle bylo uprostřed lesa. Nebylo tu moc světla, musel být hluboký. Ne jako lesy v Anglii. Rozhodně jsem nebyla v Anglii. Přes absurdnost situace jsem si tu přišla lépe a bezpečněji než na tom mizerném místě, které bych mohla nazývat mým domovem.

Opatrně jsem vstala. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem byla celkem rozlámaná. Docela by mě zajímalo, jak dlouho jsem byla mimo. Rychlé pohyby teď pro mě byly nesnesitelně bolestivé. Proto jsem se pomalu doploužila k nejbližšímu stromu a opřela se o něj.

Kde to jsem? Co se to děje? Co se stalo s Annabeth? Je doopravdy mrtvá? Moje starší sestřička? Přišla jsem snad o posledního člena rodiny?

Chtělo se mi plakat. Pálily mě oči. Bylo mi úzko, srdce, kdyby mohlo, tak by mi snad krvácelo bolestí. Ale to bylo to. Já nemohla ani jedno z toho.

Začala jsem hystericky štkát i bez slz. Svezla jsem se po stromu zase dolů, hlavu si opřela o kolena a brečela. Bylo mi jedno, jak dlouho jsem tam seděla. Jsem vyřízená. Teď už ani nemá smysl utíkat. Beth byla jediná moje spása. A teď je mrtvá. Kvůli mně. Nenávidím se za to. Ať si mě Aro klidně najde, zasloužím si přece smrt.

Vtom jsem zaslechla tiché kroky. Moc tiché na člověka.

Přestala jsem brečet a ztuhla. Raději jsem se ani nehnula. Třeba je to ten parchant, co zabil Beth. Jde zabít i mě. Nechám ho.

Neznámý přišel blíž.

„Annabeth?“ ozvalo se po chvilce.

Při vyslovení sestřina jména jsem zvedla hlavu.

„Což-že?“ zakoktala jsem se, znova se mi chtělo brečet.

Naproti mně stál vysoký, tmavovlasý svalovec. Byl krásný, jako všichni upíři. A já ho znala.

„Stalo se ti něco? Proč jsi nezavolala, že už jsi zpátky?“ zeptal se.

„E-emmett?“ přimhouřila jsem oči a srovnávala podobnost upíra stojícího přede mnou se sestřiným švagrem.

„Kdo jiný bych byl? Tak pojď, Esmé už má strach…“ povzdechl si, vyrazil ke mně, vzal mě za ruku a pomohl mi na nohy. Hned potom jsem ruku stáhla a bezpečně si ji založila na hrudi. Emmett si mě přeměřil takovým podivným pohledem.

„Já s tebou ale nemůžu jít, já nejsem -“

„Musíš se mnou jít. Ať už se mi to líbí nebo ne, jsi součástí naší rodiny. A jestli má tenhle tvůj prapodivný příchod něco společného s Edwardem, tak přes to se musíte dostat společně. Útěk nic neřeší,“ začal mi spílat. Zmateně jsem se na něj dívala.

On si o mně vážně myslí, že jsem moje sestra?

„Ty ale nechápeš -“

„Jistě že chápu, Annabeth! Máte problémy. Kdo je nemá?! Tak už mě neštvi a pojď domů nebo naštveš posledního člena rodiny, který ti věří a má tě rád.“

Chvíli jsem na něj zírala. Posledního člena rodiny? Neříkala mi snad Beth, že má skvělou rodinu? Tak proč její švagr říká něco takového?

Zíral na mě a poklepával nohou. Nelíbilo se mu, že se k ničemu nemám.

„Tak fajn, nedáváš mi jinou možnost. Ještě že Rose není doma,“ zavrčel nakonec a hodil si mě přes rameno.

Vyjekla jsem. Kopala ho a snažila se ho donutit, aby mě pustil, ale měl moc velkou sílu. Neposlouchal mě a nic na něj nezabíralo. Nakonec jsem mu jen tak ochable zůstala viset přes rameno a čekala, než někam doběhne a pustí mě.

Běželi jsme asi čtvrt hodiny, než zastavil před obrovským, bílým domem s jednou prosklenou stěnou. Přesně jak popisovala Beth.

„Rodinko, jsme doma!“ zaječel Emmett, jakmile vešel do dveří. Teprve tam mě pustil, ale i tak mě dostrkal až do prostorného obývacího pokoje, kde seděla většina členů sestřiny rodiny.

Její černovlasá a drobná švagrová, Alice, pokud se nepletu, si mě změřila nenávistným pohledem. Naštvaně odhodila módní časopis, který držela v rukách, a zavrčela:

„No, to je dost, že ses taky uráčila přijít domů! Měla ses vrátit už před čtyřmi dny!“

„Ale já -“ Opět jsem to nestačila dopovědět.

„Alice! Nech Annabeth být. Vrátila se a to je důležité. Určitě měla nějaký rozumný a pádný důvod, proč se zdržela,“ začala mě hájit jiná upírka stojící u krbu. Měla medové vlasy a příjemný a přátelský obličej. Esmé.

„Fajn. Jdu k sobě,“ odsekla Alice a upírskou rychlostí zmizela u sebe v pokoji.

Ještě jeden upír, který seděl v obýváku, blonďatý a celkem vysoký, se bez jediného slova zvednul a vyrazil za Alicí. Jasper. Emmett taky někam zmizel.

„Tak, kde jsi byla, Beth? Víš, jakou jsme o tebe měli starost?“ podívala se na mě mírně vyčítavě Esmé.

„Já, omlouvám se, ale -“

„Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš. Já… hlavně, že už jsi doma,“ skočila mi znovu do řeči, přešla ke mně a starostlivě mě objala.

Bylo to zvláštní. Objímala mě cizí upírka. Jistě, já pro ni nebyla cizí, myslela si, že jsem Beth. Ale pro mě to zvláštní bylo. Možná se mi Beth nechtěla chlubit svými potížemi v rodině, ale tahle upírka ji měla ráda. Brala ji jako dceru.

Ta láska, kterou jsem viděla v tom vyčítavém pohledu, nepatřila mně. Ale bylo jí tolik, víc než jsem za celý svůj život poznala. Najednou jsem zatoužila po tom, aby byla směřovaná ke mně. Chtěla jsem mít milující matku, sourozence i manžela.

Bylo to strašné, to, pro co jsem se v té jedné krátké chvíli rozhodla. Ale snad neuškodí, když se tu pár dní zdržím a budu dělat, že jsem Beth? Vědomí toho, že je Beth po smrti, bude Esmé opravdu líto. Bude smutná. Já ji nechtěla vidět smutnou. Získám jí pár šťastných dní navíc…

Věděla jsem, že to byla jenom výmluva. Způsob, jak tuhle hroznou věc obhájit sama před sebou, ale já si nemohla pomoct. Nikdy jsem neměla domov. Nikdy jsem nebyla v bezpečí. Nikdy jsem nepoznala lásku. A jsem natolik sobecká, abych si to vzala, přestože mi to nepatří.

Esmé se ale příliš brzo odtáhla.

„Vypadáš strašně. Nechceš se jít převléct?“ pousmála se na mě.

„Já… asi ano.“

„Tak běž. Kdybys pak něco potřebovala nebo tak, víš, kde mě najdeš,“ dodala a pobídla mě nahoru do schodů.

„Dobře, děkuju,“ zamumlala jsem, otočila se a zamířila po schodech nahoru. Šla jsem po Bethině, vlastně spíš své vlastní vůni. My dvě jsme totiž byly zvláštní mezi upíry už jenom tím, že jsme měly i přesně stejnou vůni a nadání. Kdyby se mi Aro dostal do hlavy a zjistil, že mám sestru, chtěl by ji pro sebe stejně jako mě.

To jsem mu ale nikdy nedovolila. Do mé hlavy se nikdy nedostal. Chránila jsem svoji sestru celé ty roky. Ale stejně zemřela kvůli mně. A teď se jí ještě vetřu do rodiny. Jsem zavrženíhodná lidská bytost.

Lidská.

Vlastně už ani to ne.

Pomalu a opatrně jsem se došourala do pokoje své sestry a jejího manžela. Nikdo tam nebyl.

Došla jsem tedy k posteli a natáhla se na ni. Začala jsem znovu tiše plakat a přemýšlela nad tím, co udělám.

Jistě, měla bych jim říct, že nejsem Beth. Ale já byla moc velký sobec.

Chtěla jsem rodinu. Alespoň na pár dní.

Dopřeju si týden, rozhodla jsem se nakonec. A pak půjdu s pravdou ven.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Substitution - 1. kapitola: