Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunrise (svítání) - 10.vlkodlak

08.09.2009 (21:30) • aAnGeLl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1636×

10.VLKODLAK:

Bellin pohled:

Můžu říct, že jsem šťastná, i když mi stále něco chybí. Loganovy zlaté oči mi stále něco připomínají, ale já si nemůžu vzpomenout. Už ani nevím, kolikrát jsem ho prosila, aby mi vrátil paměť a vzpomínky a kolikrát mé přání odmítl. Vím, je to nebezpečné. Nechce mi ublížit a vědět by mi nejspíš ublížilo. Snad si vzpomenu.

Každý den se mi vybaví nějaká drobnost, ale nikdy žádná souvislá událost. Vím, že nesnáším nákupy, ale proč? Umím hrát baseball, ale kdo mě ho naučil? Nepiju  lidskou krev, ale od kdy? Proč? Nebo snad kvůli komu? V hlavě mi neustále víří miliony otázek, na které snad někdy dostanu odpověď.

Už jsou to asi tři roky, co jsem viděla ty dva neznámé upíry, tu iluzi. Někde v hluboké paměti byla uložena vzpomínka na ně, ale hustá mlha mi nedovolí nahlédnout do té vzdálené části paměti, vzpomenout si. Znám je… znám, tím jsem si jistá.

,,Nad čím přemýšlíš?‘‘ Seděli jsme s Loganem v lese.

,,Však víš. Snažím si vzpomenout,‘‘ usmála jsem se na něj. V jeho obličeji se znova objevil bolestný výraz, jako pokaždé když jsme narazili na tohle téma.

,,Bello, promiň, ale nemůžu.‘‘ Jeho hlas byl plný lítosti a proseb.

,,Jasně. Víš co, pojď raději na lov.‘‘ V rychlosti jsem vyskočila na nohy a utíkala hlouběji do lesa. Zastavila jsem se, abych nasála okolní vzduch. Asi dvěstě metrů ode mě se páslo malé stádo, ale ještě něco. Podívala jsem se směrem té neznámé vůně, spíš pachu a uviděla jsem  velkého vlka. Když za mnou doběhl Logan, také si ho všiml. Chtěl se  za ním rozběhnout, ale já ho zarazila.  Dívala jsem se tomu tvorovi do očí. Bylo v nich tolik bolesti a lítosti.

,,Jdi,‘‘ vydechla jsem. Vlk na nic nečekal a zmizel. Během několika minut jsme se nasytili a vyrazili zpátky do Voltery.

Jacobův pohled:

Musím jim to říct. Musím jim říct, co jsem se dozvěděl, co jsem viděl. Dlužím to. Věděl jsem, kde bydlí, i když se už tolikrát stěhovali. Asi po hodině jsem konečně doběhl k jejich domu a přeměnil se zpátky na člověka. Sotva jsem vyšel zpoza stromu, vyběhla z domu Alice. Byla hodně naštvaná a ani se nesnažila skrývat vrčení, které se jí nepřetržitě dralo z hrdla.

,,Jak se vůbec opovažuješ? Co tady chceš Jacobe? Uvědomuješ si, že za všechno můžeš ty? Nenávidím tě. Jestli si chceš udržet ten zablešený kožich ve zdraví, radím ti dobře, vypadni! Ty si takový sobe, idiot,…‘‘ mírně jsem se přikrčil pod sprškou nadávek, kterými mě v mžiku zasypala. Šel z ní opravdu strach.

,,Počkej, Alice. Já vím, jsem pitomec. Omluva asi stačit nebude, ale musím vám říct něco důležitého. Prosím, týká se to Belly. Kde je Edward?‘‘ vyhrkl jsem v rychlosti a přerušil tak další vlnu nadávek, které se ji hrnuly na jazyk.

,,Cože? Ty o ní něco víš? E..Edward tady není. Už jsem ho neviděla asi tři roky, nepřestává ji hledat. Kde je Bella? Co o ní víš?‘‘

,,Dobrá, dobrá. Uklidni se.‘‘ Snažil jsem s uspořádat myšlenky, abych na nic nezapomněl. Během těch několika vteřin vyběhl z domu zbytek rodiny. Otázky se na mě sypaly ze všech stran. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a začal vyprávět.

,,Dozvěděl jsem se, že Bella je ve Volteře. Vymazali ji paměť a rozšiřují její schopnosti. Viděl jsem ji, jak byla na lovu s nějakým upírem. Oba pili zvířecí krev. Všimli si mě, ale nechali mě běžet.

,,Cože? Ve Volteře?‘‘ vykřikla naštvaně Alice a vytahovala mobil. Nejspíš se snažila dovolat Edwardovi, ale po chvilce to vzdala, nebral jí to.

,,To je divné. Edward mi to ne…‘‘ Zarazila se uprostřed věty a zůstala zírat někam do prázdna.

,,Alice? Co vidíš?‘‘ zeptal se jí starostlivě Jasper.

,,Edward. Oni ho chytili. Ti samí upíři co chytili Bellu. Musíme do Voltery. Hned.‘‘

,,Můžu jet s vámi?‘‘  Vůbec bych se nedivil, kdyby se na mě vrhla a roztrhala na kousíčky. Vlastně si nic jiného nezasloužím, po tom co jsem jim uděl, co jsem udělal Belle.

,,Měla bych tě na místě zabít, ale můžeš se nám hodit, pokud dojde na boj. Třeba to udělá někdo z Volturiových a já budu mít čisté ruce i rejstřík,‘‘ usmála se smutně Alice a vyrazila směr nejbližší letiště.

Edwardův pohled: ¨

Už je to asi pět let, co jsem ztratil svou milovanou Bellu. Hledal jsem ji snad všude. Prohledal jsem celou Ameriku i Evropu. Nikde ani stopa. Za těch pět dlouhých let měla Alice jen jednu jedinou vizi. Jen tu vizi, ve které viděla ty tři neznámé upíry. Těch pět dlouhých let se jen toulám  po světě a hledám jakoukoli zmínku o tom, že žije. Ona musí žít. Kdyby ne, věděl bych to. Těch pět dlouhých let jen tápám v temnotě a hledám světlo. Mé osobní slunce, které mi vždy svítilo na cestu, hřálo mě i mé navždy mrtvé srdce. Mé slunce, které mě udržovalo na živu, jediný důvod mého bytí. Mé slunce, které během několika vteřin navždy zhaslo. Teď už mi nezbývá nic, než čekat. Čekat, jestli se znova neobjeví za obzorem a já po tak dlouhé době uvidím svítaní. Uvidím její veselý úsměv a krásné oči. Ucítím její sladkou vůni i její jemný dotek na svém chladném těle. Tak mrazivý a přitom tam vřelý.

Nevím, jestli jsem dost silný na to, abych ještě čekal. Pomalu se vzdávám naděje, že ji ještě někdy uvidím. Zapomněla! Ale chtěla zapomenout nebo ji někdo donutil? Nevím. V poslední době si nejsem jistý ničím, ani sám sebou.

Stýská se mi. Stýská se mi po mé lásce i po mé rodině. Obojí jsem už nejspíš navěky ztratil. Chci se vrátit domů, ale nemůžu. Nemůžu se dívat na mé zamilované rodiče i sourozence, i když jim to přeju. Doma by mi ji všechno připomínalo. Dal bych cokoli za to, abych alespoň ještě jednou mohl cítit její vůni a slyšet ten přenádherný hlas vyslovit mé jméno.

Pět let. Strašně dlouhá doba na přemýšlení, ale já na to mám celou věčnost. Celou věčnost si budu vyčítat, že jsem se zamiloval do člověka, do neobyčejné lidské dívky a tak jí zkazil celý život. Kdyby mě nepotkala, mohla by teď klidně a spokojeně žít nejspíš se svým manželem a možná i dětmi.

Do nosu mě udeřil pach několika upírů. Přibližovali se celkem rychle. Postavil jsem se do bojovné pozice a čekal na jejich příchod. Neměl jsem v plánu se bránit případnému útoku, ale moje tělo reagovala instinktivně. Nehodlalo se tak snadno vzdát jako můj mozek. Asi za minutu se objevili mezi stromy. Byli dva. Jeden měl delší  světlé vlasy a druhý naopak krátké černé. Jejich vůně jsem nepoznal, ale obličeje ano. Ti upíři z Aliciny vize. To oni unesli Bellu. Tiše jsem zavrčel.

,,Ale, ale… Pán se nám zlobí. Takže nás nejspíš znáš,‘‘ promluvil konečně jeden z nich.

,,Kde je? Co jste s ní udělali?‘‘ vykřikl jsem. Několik ptáků poplašeně odletělo.

,,Neboj. Zavedeme tě k ní. Jen musíme udělat pár bezpečnostních opatření,‘‘ odpověděl druhý a ani ne za sekundu jsem měl ruce pevně svázané v provazech. Nemohl jsem s nimi vůbec hnout.

,,Půjdeme?‘‘ přetrhl okolní ticho blonďák a mě nezbývalo nic jiného, než jít s nimi.

Celou cestu si dávali velký pozor na co myslí. Doře věděli, co mám za schopnost. Asi po dvou hodinách běhu jsem si konečně uvědomil, kam mají namířeno. A když se před námi objevily Italské hranice, měl jsem jasno. Takže mou Bellu přece jen unesli Volturiovi. Jak já je nenávidím.

Autor: aAnGeLl, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunrise (svítání) - 10.vlkodlak: