Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunrise (svítání) - 4.život

28.08.2009 (12:00) • aAnGeLl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1658×

4. ŽIVOT

Edwardův pohled:

Edwarde, nechceš jít s námi na lov, když tady není Bella? Snažil se mě rozptýlit Emmett.

,,Ne Emme! Nemám na to dneska náladu.'' Sotva sem to dořekl, Emmett vtrhl do dveří.

,,No ták... bráško. Nemůžeš se přece ustavičně zavírat doma, když si holky trochu povyrazí'' ušklíbl se provokativně.

,,Ne Emmette. Vážně dnes zůstanu doma.'' Zřejmě pochopil, že mě nepřemluví a naštvaně zabouchl dveře.

Nikdo nebyl doma a tak jsem měl čas na přemýšlení. Od Belliny přeměny jsem neměl chvíli klidu. Ustavičně mi v hlavě zněly nadšené myšlenky mé rodiny. Bella... konečně je stejná jako my. Konečně? Už bych o ni neměl mít strach, ale stále se bojím. Bojím se, že jsem ji navždy zkazil život. Bojím se zjistit pravdu o její schopnosti. Bojím se Volturiových. Ostatní si zřejmě neuvědomují výjimečnost její schopnosti. Mají radost, že je z Belly konečně upír. Asi bych ji měl mít taky. Obavy, abych jí neublížil já sám, zmizeli, tak i všechny zábrany a všechna opatrnost, která nás od sebe ustavičně oddělovala. Za těch pár dní se toho hodně změnilo. I Bella. Je tak jiná a přitom stejná. Je to pořád moje malá, křehká a trochu nešikovná Bella. Nikdy jsem neviděl tak roztomile nešikovného upíra. I přes to, že se její smysly několikrát zbystřily, občas zakopávala. Při vzpomínkách na naše první lovy jsem se musel začít smát. Vybavila se mi Bella, jak se snaží chytit drobnou srnku. Chvílemi to vypadalo, jako by srnka chytala ji. Je šťastná. Bella je šťastná a zbytek rodiny také. Budeme spolu navěky. Vždyť jsem si to přál, ale i za takovou cenu?

Jak se asi bude Edward tvářit, až uvidí Bellu. Alice... Konečně se vracejí. Těch pár hodin bez mé lásky mi připadaly jako věčnost.

Za několik minut zastavilo auto u domu. Slyšel jsem jejich veselý smích. Příště se asi vydám na lov s klukama. Vážně nemá cenu sedět doma a utápět se ve výčitkách. Emmett má pravdu, zbytečně se tady dusím. Vždyť co můžu chtít víc. Mám svou životní lásku a dokonale šťastnou rodinu.

,,Ahoj, Edwarde. Tak co jak ses tady měl?'' Bella stála ve dveřích. Víc než kdy dřív vypadala jako anděl. Tak krásná. Moje.

,,Přežil bych ještě pár hodin samoty'' vykouzlil jsem provokativní úsměv.

,,To jsem ti nechyběla?'' vydechla naoko naštvaně.

,,Možná trošičku...'' Teď se prozměnu zatvářila smutně.

,,... noo, možná hodně '' vyskočil jsem na nohy a ani ne za sekundu jsem ji držel ve svém obětí.

,, A co vy? Jak jste se měly?''

,,No... dnes měli celkem vysoké slevy a tak byla Alice ve svém živlu. Vážně nesnesitelná. Měl by jsi mě naučit, jak se mám prát, třeba by si ze mě přestala dělat oblékací panu.''

,,Hele, dámo, já jsem tě slyšela. Ještě chvíli protestuj a nejspíš budeš o hlavu kratší'' ozvala se za mými zády Alice. V ten moment jsem nezadržel smích.

,,Kluci šli na lov?'' Teď už se objevila i Rosalie. Naděje na chvíle strávené jen s Bellou mě v mžiku opustily.

,, Edwarde, ale já to myslím vážně. Chci se naučit bojovat!'' Civěl jsem na ni s mírně otevřenými ústy. Z ničeho nic se v pokoji objevil Emmett.

,,Kdo se tady chce prát?''

,,Nikdo.Bello pojď se mnou, rád bych si s tebou promluvil o samotě.'' Popadl jsem ji za ruku a vytáhl z pokoje. Po chvilce běhu se před námi rozprostřela louka. Právě ta louka, kde jsme spolu poprvé mluvili, ta louka kde jsem jí řekl co jsem vlastně zač.

,,O čem chceš mluvit, Edwarde? Musím se naučit bojovat, přece nebudu jen nečinně přihlížet, kdyby se vás někdo snažil zabít. Já nechci věčně sedět v koutě, nic nedělat a schovávat se za něčí záda. Musím se umět bránit, přece mě nemůžeš na každém kroku hlídat.''

,,Já vím, Bello. Chápu tě, ale nedokážu to. Nedokážu tě zaměřit jako cíl.''

,,Však mě to může naučit někdo jiný. Nemusíš to dělat ty, když nechceš.'' Dívala se na mě prosebnýma očima. Má pravdu, měla by se naučit bojovat a i Alice jí může naučit základy.

,, Tak dobře, požádej třeba Alici.'' Oči jí zazářili nadšením. Přiběhla ke mně a darovala mi jeden ze svých sladkých polibků. Znovu jsem ji vzal za ruku a teď už klidným krokem jsme se vraceli domů.

Bellin pohled:

Šli jsme s Edwardem ruku v ruce a když jsme došli domů, zamířil si to rovnou k němu do pokoje.

,,Edwarde, můžeš mi prosím s něčím pomoct?'' Carlisle. Ne! Edward se na mě smutně a zároveň omluvně podíval.

,,Hmm. Tak dobře,'' souhlasil jen velmi neochotně. Letmo mě políbil a zmizel za dveřmi. Odšourala jsem se tedy do pokoje a plácla sebou na gauč. Asi za minutu se ve dveřích objevil Emmett s Jasperem.

,,Ahoj, ségra,'' pozdravil s veselým úsměvem Emmett a já jen znuděně přikývla.

,,Tak mě napadlo, jestli nepotřebuješ nějakého zkušeného učitele.''

,,Možná dva,'' zazubil se na mě Jasper.

,,Ani mě nepřekvapuje, že o tom víte, ale chtěla jsem požádat Alici.''

,,No ták, Bello. My jsme přece mnohem lepší, zkušenější a...a hezčí učitelé nemyslíš?'' Jasper na Emmetta tiše zavrčel a já v sobě dusila smích.

,,Dobře, zkusím to s váma.'' Vím, že se to Edwardovi nebude líbit, že právě proto mě vytáhl do lesa, aby se to Emmett nedozvěděl. Nevím sice proč, protože nikdo z rodiny by mi neublížil. Zřejmě chce mít jen jistotu.

Musím však přiznat, že se těším. S Emmettem je vždy sranda, zvlášť pokud je s ním Jasper. Jejich vtípky pokaždé stojí za to, teda pokud se nestanete cílem jednoho z jejich povedených žertů.

,,Super, kdy začneme?'' projevil Emmett své až příliš velké nadšení.

,,Co třeba hned? Vidím, že Edward má práci, tak tě budeme mít jenom pro sebe,'' odpověděl Jasper za mě. Zřejmě jsem se stala jejich další obětí. No co už.

,,Proč ne. Tak tedy hned.'' Jazz má pravdu. Jak znám Carlislela, nepustí Edwarda dřív než za pár hodin. Umřela bych nudou.Umřela? Já přece umřít nemůžu. Absurdní. Ironie.=D

Emmett mě tlačil z pokoje. Vážně je hodně nadšený. Celou cestu vesele poskakoval. Vypadal jak nějaké pětileté dítě. Odvedl mě za dům, kde nebylo vidět z Carlisleho pracovny a pak se někam vypařil.

,, Tak teda začneme,'' prohlásil Jasper a začal mi vysvětlovat základy boje. Asi po třech hodinách chtěl Jazz konečně přejít k praktické výuce. Postavil se do bojové pozice a já ho napodobila. Nebo se alespoň snažila ho napodobit.

,,Ha-jáááá....'' Emmetův bojový výkřik přerušil mé soustředění. Seskočil z okna a srazil Jaspera k zemi. Chvíli se váleli po zemi v neuspořádaném chumlu končetin, potom Emmett vstal a nesmyslně mával rukama a nohama. Vyprskla jsem smíchy.

,,Emmette, co to děláš?'' vykoktala jsem mezi dalšími záchvaty smíchu. Všimla jsem si, že má na sobě něco jako kimono převázané černým páskem. Zatvářil se ublíženě.

Chvilku si hrál na uraženého, ale pak už se věnoval jenom boji. Vůbec mi to nešlo a proto jsme raději skončili. Celou dobu se mi Emmett smál a předhazoval mi jaké jsem nemehlo.

Seděli jsme v obývacím pokoji. Alise s Rosalin si prohlížely časopisy s nejovější pařížskou módou, Jasper s Emmettem sledovali baseballový zápas v televizi a Esme navrhovala nějaký dům . Mě nezbývalo nic jiného, než přemýšlet nad svým dnešním fiaskem. V tu chvíli bouchly dveře Carlisleovy pracovny. Edward pomalým krokem sešel schody a přivítal mě vroucími polibky.

,,Tak co, naučila tě Alice něco?'' V jeho hlase byla slyšet rozhořčenost. Nejspíš nebude nadšený, až se dozví, že mě učí Emmett s Jasperem a ne Alice. Ale co, říkat mu to nemusím. Prozatím. V pokoji se ozval Emmettův přidušený smích. Bylo mi jasné na co právě myslí. Prosím, prosím, jenom ať Edward neslyší jeho myšlenky.

Edwardův pohled:

,, Tak co, naučila tě Alice něco?'' Jasně jsem dával najevo, že stále nejsem nadšený s jejím rozhodnutím. Na Belle bylo poznat, že přemýšlí o něčem úplně jiném. Na čele se jí rýsovaly drobné vrásky. Něco tady ale nesedělo. Ticho.... strašné ticho. Žádné myšlenky?

,, Co to...?''

,, Co se děje, Edwarde?'' zeptala se s obavami v hlase Alice.

,, Nevím. Jen.... neslyším vaše myšlenky,'' vyhrkl jsem zmateně. V Bellině tváři se objevil překvapený výraz.

,, Cože? Já... já nic neudělala. N... nemůžu za to,'' začala roztomile koktat.

,, Nikdo tě z toho přece neobviňuje, Bello.'' Nechápal jsem ji. Proč by za to mohla právě ona?!

,,Mám to...,'' vykřikla vítězně Alice.

,,... co když za to opravdu může Bella, co když je to její schopnost?'' Schopnost? Že by se u Belly projevila tak brzo? Ochranitelsky jsem ji sevřel ve své náruči ještě pevněji.

,, Cože? S... schopnosti? Mo...moje?''

,,Jistě, Bello. Proč by ne? Edward ti nikdy nemohl číst myšlenky, tak co když máš nějakou štítovou schopnost?'' Alicina slova dávají smysl, ale.... ale Bella byla vždy tak trochu nešikovná. Jak je možné, že své schopnosti objevila tak brzy. Ani jsem si neuvědomil, že to dělám a začal jsem přecházet po místnosti. V ten moment, co jsem pustil Bellu, ke mně znovu dolehly všechny myšlenky. Myslím, že kdyby to bylo možné, nad hlavami všech by poletovaly miliony otazníků. Jejich mysl byla zmatená a neuspořádaná. Každému hlavou vířilo bezpočet nevyslovených otázek a teorií.

,, Takže, je to pravda,'' vydechl jsem překvapeně.

,,Cože?'' zamračila se na mě Bella.

,,Když jsem tě držel, neslyšel jsem nic, ale jakmile jsem tě pustil... všechny myšlenky se znova objevily.''

,, Já to říkala. Věděla jsem to,'' prozpěvovala si Alice.

,, To je skvělé. Naprosto úžasné. Bello musíš trénovat. Naučíš se tu schopnost používat. Pokusíme se ji rozvinout,'' dál ze sebe chrlila jeden nápad za druhým.

,, Počkej, Alice, počkej. Ne tak rychle. Všechno si to musíme promyslet. Bello, nevýš jak si to udělala?'' zastavil Alici Carlisle.

,, Já... já nevím.. Asi... Prostě jsem si přála , aby Edward neslyšel Emmetovy myšlenky. Já... já nechtěla jsem, aby neslyšel ničí a už vůbec mě nenapadlo, že by se to mohlo podařit. Omlouvám se.'' Kdyby mohly, její tváře by se zbarvily do červena. Dokonce i teď mi připadaly růžovější. To jsem na ní vždy miloval, jak se krásně červenala. Neubránil jsem se úsměvu.

,, Ne, Bello, za nic se neomlouvej. Většinou nikdo neumí své schopnosti hned ovládat a používat je jak a kdy chce, Musíš prostě trénovat. Ale ne hned,'' dodal ještě Carlisle, když si všiml Aliciny nadšené reakce.

,, Ale...''

,, Ne Alice! Dnes ne!'' odbyl ji Carlisle. Ulevilo se mi. Potřeboval jsem si s Bellou promluvit. Chytil jsem ji proto znova kolem pasu a odvedl ke mně do pokoje. Tentokrát už jsem ale slyšel všechny myšlenky a hlavně ty Aliciny. Znova jsem se pousmál a dál vedl Bellu do pokoje. Povídali jsme si dlouho, jako tenkrát, když jsem jí vysvětloval, co jsem vlastně zač. Dokonce jsme i trénovali. Musím uznat, že jí to moc nešlo. Jenom jednou se jí povedlo zastavit tok cizích myšlenek, které se mi neodbytně draly do hlavy. Ten moment jsem si vážně užíval. Ticho, to nádherné ticho a chvíle strávené s mou jedinou láskou. Přišlo mi to, jako bych po dlouhé době znova spal. Mohl jsem se věnovat jen a jen svým myšlenkám bez toho, abych neslyšel Aliciny plány na nákupy nebo jak Emmett kuje pikle. Zároveň jsem však nechtěl Bellu takhle zneužívat. Jak už ale Carlisle řekl, mohla by se její schopnost hodit. Zůstávala nám však ještě jedna nezodpovězená otázka. Co Volturiovi? Nebudou se bát, že je teď můžeme ohrozit. S novým upírem, s novou schopností.

Autor: aAnGeLl, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunrise (svítání) - 4.život: