Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svatba snů - 2. kapitola - Medailonek

05.10.2011 (18:45) • KalamityJane • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1499×

2. kapitola - Medailonek

„To má být vtip?! Tati, jestli je to vtip, tak hodně špatný. Já se nikam nepřihlašovala a rozhodně nemám v úmyslu se tohohle,“ zamávala pohoršeně dopisem, „jakkoliv účastnit!“

„Bells, Bello!“ snažil se Charlie svou dceru přerušit. „O co jde?“

„Tati… To je šílenost! Špatný vtip! Píšou, že přijímají mou přihlášku a že postupuju mezi posledních třicet žen a dívek! Ale já se nikam nepřihlásila!“ Isabella zuřila a Charlie byl v šoku. Takhle zběsile řádit svou dceru neviděl už… no, hodně dlouho. Vlastně snad nikdy. Bella byla klidné tiché a bezproblémové děvče. Vždycky si myslel, že to zdědila po něm, a mnohdy za to byl vděčný. Její matka byla přesný opak. Do všeho blázen, co si usmyslela, to musela hned mít, udělat, zažít, ale máloco už dotáhla do konce. Charlie se nostalgicky usmál při vzpomínce na svou exmanželku. Často si to nepřipouštěl, ale ve skrytu srdce měl Renée pořád rád. Od té doby, co tu měl Bellu, to bylo lepší, ale dřív se často utápěl v sebelítosti. Bella za ním jezdila každý víkend, jenom ve zkouškovém se obvykle neukazovala a učila se. Vždycky jí říkal, že by si měla taky chvilku vydechnout, ale Bella byla ctižádostivá (přičemž netušil, po kom to má…) a před zkouškou se vždy pečlivě připravovala, i kdyby to mělo znamenat probděné noci. Vlastně svou dceru obdivoval. Na studia jí sice přispíval, ale Bells si nepřála, aby ji financoval po celou dobu studia. Byla samostatná, rozumná mladá žena. Musel si povzdechnout. Ještě dlouho poté, co Bella nastoupila na vysokou, o ni měl starost. Po pár měsících se to zlepšilo a Charlie si musel připustit, že už to vážně není jeho malá holčička.

„Zlato, to se určitě vysvětlí,“ snažil se ji uklidnit Charlie. „Podívej, tady máš telefon, tak tam zavolej.“ Ukázal na místo v dopise, které odkazovalo na infolinku.

Amanda Parkerová byla devatenáctiletá studentka speciální pedagogiky, která se rozhodla vzít lukrativní pozici operátorky call-centra. Podmínky vypadaly skvěle, zaměstnání na prázdniny i během roku, tak proč to nevzít? Práce ji po většinu času bavila, ačkoliv musela dodržovat mnoho nařízení a přesné postupy. Nebyla to práce nijak kreativní, ale ani náročná. Amanda si zrovna užívala chvilku ticha, kdy její telefon mlčel, a zarovnávala si pilníkem ulomený nehet. Vtom telefon zazvonil stejně protivným tónem, jako už dnes tolikrát. Amanda otráveně protočila oči, nasadila úsměv, přijala hovor a nacvičenou frází a až nechutně sladkým hlasem se ohlásila.

Když přístroj po skoro desetiminutovém hovoru umlkl, všimla si, že vedle sedící dívka, se kterou se během prvního týdne seznámila, také nemá zrovna nikoho „na drátě.“

„Nějaká nána, že se prý nepřihlásila, tak proč jí posíláme dopis. Ječela na mě, že to je nepřípustné a kdesi cosi, a když mě konečně pustila ke slovu, tak jsem jí podle registrace našla, kdo ji přihlásil. Najednou zmlkla, omluvila se a zavěsila. Takový slepice fakt miluju,“ protočila Amanda oči a její kamarádka se jen zachichotala a už musela přijmout svůj další hovor.

„Ahoj, Bello, moc ráda tě zase slyším. Jak se pořád máš?“ Angela se snažila působit do telefonu sebevědomě a vesele, ve skutečnosti se ale třásla jako osika. Bylo jí jasné, že její spolužačka ze střední nevolá jen tak, ale že musela zjistit, co Angela provedla.

„Ahoj, Ange,“ začala Bella jako cukroušek, „mám se skvěle. Dík za optání. Ale možná by mi bylo ještě o něco líp, kdybych v ruce nedržela cosi o Svatbě snů!“ Na konci už téměř křičela, přestože se zapřísáhla, že na svou kamarádku nebude zlá a nechá ji to nedorozumění vysvětlit.

„Ech… No… Víš co? Já se stavím k vám a všechno ti to vysvětlím. Co ty na to?“ snažila se Angela dál působit bezstarostně.

Chvilku bylo ticho, když Bella zvažovala, jestli se mají hádat po telefonu, nebo to vyřešit osobně.

„Víš co?“ začala smířlivě po té odmlce. „Sejdeme se za hodinu v Sunny Rose.“ Sunny Rose je forkská kavárna, oblíbená zejména u studentů a mladých lidí.

„Tak jo!“ vyhrkla nadšeně Angela, ráda, že Bella souhlasila.

Bella bez dalších slov či pozdravu zavěsila a snažila se vstřebat, že v tom má skutečně prsty její kamarádka.

Bella se rychle převlékla a sedla do své Aidy, jak říkala malé ojeté Audi, kterou si koupila částečně s přispěním obou rodičů a částečně ze svého brigádnického platu. Když řídila, byla velice impulzivní. Na tak malém městě zkrátka dopravní situace vypadala poněkud jinak, než v Seattlu nebo Olympii, kam také občas jezdila, a Bella si od srdce zanadávala na ty „místní ignoranty.“ Když náhodou jela se svým otcem, dusila vztek v sobě a snažila se dodržovat všechny předpisy. Když s ním ale nejela, ráda překročila povolenou rychlost o pár kilometrů.  Dnes se jí ale hodilo, že si mohla v klidu svého auta zanadávat, aspoň se jí trochu ulevilo, než dorazila na parkoviště v centru, a než došla k Sunny Rose, byla v celkem vyrovnaném rozpoložení odhodlaná poslechnout si v klidu Angelinu verzi.

Dívky se nejdříve objaly, krátce si vyměnily poznatky o prvním ročníku vysoké školy a pak už Bella tlačila Angelu do vyprávění.

„Dobře, dobře. Tak poslouchej, ano? A bez přerušování!“ dodala Angela rázně, když viděla, že se Bella už už nadechuje k poznámce.

Bella jen kývla a v hlavě si opakovala: „Vyslechnout. Jen ji vyslechnout. Neuškrtit. Vyslechnout,“ jako nějakou mantru.

„Jde o to, že vyberou dva lidi – muže a ženu, kteří se nikdy v životě nepotkali. Jedinou podmínkou je, že musí být plnoletí a z Washingtonu. No a ti dva mají šedesát dnů na to, aby se dokonale poznali. Co má který rád, co dělá, co nesnáší, kdy má narozeniny a další věci. Přesně za šedesát dnů pak nastane hlavní finále. Šedesát otázek na každého. Když zodpoví všechny otázky stejně, vyhrávají kompletní svatební servis – zajištění obřadu, hostiny, oblečení, květin, no prostě všechno! Je to skvělý, ne?“

„Dobře, zní to sice skvěle, ale pro někoho, kdo je tak strašně zoufalý, že se do něčeho podobného přihlásí! Připadám ti tak strašně zoufalá? Proč si mě tam, proboha, přihlásila?“ zase už se rozčilovala Bella. Nedokázala pochopit, co její kamarádku vedlo k takovému kroku.

„Já nevím! Myslela jsem, že by to bylo fajn. Bello, ty pořád jen pracuješ, nebo trčíš ve škole, nebo děláš společnost Charliemu. Potřebuješ si povyrazit. Poznáš někoho nového, a když si ho zrovna nebudeš chtít vzít, tak prostě na konci na ty otázky odpovíš nepravdivě. O nic přece nejde,“ snažila se ji Angela přesvědčit.

„Ange, jsem ráda, že o mě máš takovou starost, ale tohle vážně nebylo nutné!“

„Ale no tak! Bude to sranda. Já ti budu dělat doprovod, poznáme svět natáčení, získáš zdarma stylingovou proměnu…“ Ještě nedomluvila a Bella ji zarazila.

„Počkej, počkej. Jak jako poznáme svět natáčení? Vždyť mě vůbec nemusí vybrat…“

„No, musíš přeci natočit medailonek, podle kterého tě budou lidi volit! Neboj, budeš skvělá!“

„Já nevím. Přijde mi to zvrácený, znáš mě. Já se nebudu nikde předvádět!“

„To ani nemusíš. Prostě buď svá a uvidíš, že si tě lidi zamilují.“

„Ale jestli nějakým zásahem z hůry postoupím do finále, tak si mě nepřej! A budeš všude jezdit se mnou!“

Angela vypískla, protože věděla, že má vyhráno. A až do večera se společně bavily o škole a smály se představám nejrůznějších kreatur, které by se mohly soutěže zúčastnit. Nejvíce je pobavila představa Drákuly, který si hledá svou další oběť, jež by mohl zatáhnout do temného hradu a tam ji v klidu znásilnit a pak povečeřet. Nad podobnými představami se řehtaly jako dvě puberťačky ještě pěknou chvíli.

„Edwarde, takhle ti to bude slušet mnohem víc, uvidíš!“

„Já nechci, aby mi to slušelo víc!“

„Nebuď paličák! Nemůžeš vypadat pořád stejně. To by tě vážně někdo poznal! A nezlob se na mě, ale patka, a ještě k tomu takhle ulíznutá, se nenosí už nejmíň půl století!“

„Vždyť takhle vypadám jako nějakej přiteplenej puberťák!“

„Edwarde…“ snažila se jeho sestra nabrat ztracený klid, „je ti sedmnáct. Měl bys vypadat jako puberťák. A jako přiteplenej vypadáš s tou svojí patkou!“ vřeštěla na něj. Klid rozhodně nenalezla.

„Chápu, že jako vysokoškolskému profesorovi ti to přidávalo na autoritě nebo na posměchu,“ zabrblala si pro sebe, i když věděla, že to bratr uslyší, „ale teď je čas na změnu!“

Blonďatá upírka byla vážně vytočená. Ignorovala bratrovo zavrčení a zasyčela:

„Takhle si to necháš, nebo na tebe pošlu Alice!“

Edward jí věnoval ještě jeden vražedný pohled, pak se otočil na patě a zmizel z pokoje své „sestry“ Rose a jejího manžela – Emmetta.

Nasupeně sešel dolů do obývacího pokoje, kde narazil na Esmé.

„Ach, zlato. Moc ti to sluší,“ rozplývala se jeho matka.

Edward zamručel cosi nesrozumitelného a už byl pryč. Vyběhl do lesa. Potřeboval se trochu vyřádit, vybít energii. Alice to musela tušit, a tak jej nepřekvapilo, když se mu za patami objevili oba jeho bratři – Emmett i Jasper. Po pár mílích zvolnil tempo, aby jej mohli dohnat a dali si pár svých oblíbených zápasů. Prali se pro zábavu, ale nijak se nešetřili, vždycky museli počkat, až se jim případné utržené končetiny zase připojí k tělu, aby se mohli vydat domů. Ženská část klanu rozhodně netolerovala jakékoliv chybějící končetiny.

Pak si s bratry ještě chvíli vyměňovali názory na tu televizní soutěž a pomalu se vydali domů. Po cestě se ještě na chvilku rozdělili na menší lov a pak už jen běželi domů.

Jak se blížil den oficiálního castingu, tedy natáčení medailonků pro divácké hlasování, byl Edward čím dál víc nervóznější. Snažil se uklidňovat tím, že to přece nic není. Prostě si stoupne před kameru, řekne pár naučených vět a zase odejde. Na druhé straně si musel připustit, že s tím novým účesem vypadal vážně mnohem líp. Teda aspoň podle vkusu pošťačky, prodavačky v krámě a ženský u benzinky. A taky dalších dvaceti ženských, které po cestě potkal. Pokud by takhle měl působit na všechny ženy, nejspíš by se do toho finále vážně dostal.

Alice mu připravila příběh a dávala také dohromady seznam odpovědí na nejrůznější otázky tak, aby vše sedělo a nikde se nevyskytl problém. Edward si svůj životopis naposledy přečetl a vstoupil do místnosti.

George Rubber už toho měl za celý den plné zuby. Pořád dokola poslouchat naučené, rádoby inteligentní fráze nejrůznějších mužů ve středním věku. Přišlo také pár mladíků, ale většinou to byli geekové nebo ajťáci s mizernou šancí najít si někdy v životě aspoň psa, aby jim dělal společnost.

„Tak další,“ povzdechl si George, který nepochopil, proč podobná individua nechali projít do semifinále – mezi třicet vybraných mužů.

„Jak se jmenujete?“ prohodil otráveně na dalšího účastníka castingu, pak ale zvedl hlavu a konečně pocítil něco jako naději.

„Anthony Masen,“ usmál se nervózně ten mladík.

„Dobře, tady se, prosím, posaďte a řekněte nám pár vět o sobě. Odkud jste, proč jste se přihlásil, koho hledáte a podobně,“ snažil se mu George vysvětlit vstřícně. Ten kluk mu byl sympatický.

Videomedailonek zvládli během pár minut a George byl skutečně spokojený. Přál Anthonymu, aby postoupil dál, a když se na něj podíval, byl si jistý, že si fanynky určitě získá.

V jiném křídle budovy se Joshua Parker věnoval ženským postupivším semifinalistkám. Porota se očividně rozhodla udělat soutěž zajímavější, a tak Joshua poslouchal již několik hodin natěšené výlevy přerostlých třicetiletých puberťaček, osamělých dam, které nevěděly, co se životem, a našlo se i pár důchodkyní, které se rozhodly zpestřit si podzim svého života.

Jako další byla na řadě Isabella Swanová.

„Tak mi ji sem pošlete,“ houkl Joshua na asistenta.

„Dobrý den,“ pípla Bella nesměle.

„Dobrý, dobrý. Tady se posaďte a krátce nám o sobě něco povězte.“ Pro Joshuu ta dívka nebyla ničím zajímavá. Nebyla ani ošklivá, a že tu pár takových bylo, ani výrazně hezká, byla bílá jako stěna a sotva kuňkala. Musela být hrozně nervózní, pomyslel si Joshua, když s poděkováním opustila místnost.

Autor: KalamityJane, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svatba snů - 2. kapitola - Medailonek: